tonysojka komentáře u knih
Pro mne laika,ovlivněného komunistickým a bulvárním pohledem na historii vůbec, naprosto obohacující a vyčerpávající. Poutavé a čtivé, nesmírně zajímavé. Doporučuji.
Byť členem široké veřejnosti, osoba našeho nejznámějšího neurochirurga mi nebyla známa. Proto velmi oceňuji audio knihu, která byla pro mne přínosným obohacením a seznámením se z největší osobností ve svém oboru. Nesmírně zajímavé, pevné, zdravě kritické názory a jemně humorné.
I když některé postřehy, které myslel vážně, vyvolaly na mé tváři úsměv. Například týkající se přemnožení nemocnic a lékařů u nás, nebo zneužíváním prvních tří dnů placené nemocenské. Z vlastní subjektivní třiceti pětileté dělnické zkušenosti vím, že je tomu tak velmi zřídka a spíše dochází k přecházení nemoci. Ale pamatuji, že nemocenská byla hodně zneužívána před rokem 89.To jiné vnímání bude způsobeno rozdílným úhlem pohledu daným naším různým postavením na "stupni potravního řetězce".
:-)
Vřele doporučuji ke čtení i poslechu.
Pokračování románové kroniky ztraceného města se nese v suverénním a vyváženém stylu vyprávění.Lze psát o historii regionu "srdcem" bez zbytečného patosu a otravného citového vydírání?Paní Lednická dokazuje,že ano.Činí tak s pokorou a empatií vůči obyčejným lidem a důsledným držením se historických fakt a reálií.
Autorka v doslovu píše:
"Hrdinové Šikmého kostela jsou sice lidé vzešlí z autorské fabulace,ale nesou skutečné příběhy"
"Občas slýchám výtku,že nadržuji jedné nebo druhé straně.Není to pravda:úhelným kamenem mé práce je právě nestrannost.A pokud už někomu straním,pak obyčejnému člověku,který chce prostě jenom normálně žít-a namísto toho musel žít všechny ty hrůzy"
Během čtení jsem náhodou shlédl film :"Krajina ve stínu",který mapuje stejné období,ale v jiném regionu.Uvědomil jsem si ,jak jsou osudy a křivdy a touhy postav podobné,téměř identické.Sebestřednost,ukřivděnost,touha po moci a pomstě jako jedny z příčin všeho špatného,co jsme schopni sami sobě provést.
"Nejhorší je být důležitý a ukřivděný.
Nejhorší je ukřivděný soused."
I to lze z kroniky o Karvinné vyčíst.
Mám pocit,že trilogie Šikmý kostel jako celek daleko přesáhne regionální záležitost.
Osloví každého obyčejného a vnímavého člověka.
Výrazný posun od nejistých krvežíznivých "rusalek"k celistvému pevnému příběhu s věrohodnými postavami,s mrazivou atmosférou a potřebnou dávkou syrovosti a krutostí, nepřesahujícími únosnou mez. V tomto případě se osvědčilo, že méně znamená více.
Jak správně poznamenal Jan 8470 :
" Nejlepší postapo román od domácí autorky za poslední dekádu. Vlastně možná vůbec“
Laťku si autorka nastavila opravdu vysoko a jsem velmi zvědav na další knihy. Uvítal bych i nějaké pokračování z tohoto světa.
Důvodem mého druhého čtení Muže z ostrova Lewis byla kritika komentáře z r. 2018.
Byl jsem tehdy hodně příkrý a asi to bylo způsobeno zklamáním z očekávání, že po Skále půjde o úplně jiný příběh se stejně překvapivým efektem.
Místo toho se jedná vlastně o pokračování, sice mistrně napsané ale někdy na mě působilo, jako by autor chtěl z ostrova vytěžit co se dá a místy mi některé scény připadaly až příliš dojemné.
Popisy přírody jsou bezvadné a vnitřní svět člověka postiženého demencí uvěřitelný.
Blízký je mi komentář "trudoše" ale celkově se podle mne jedná o mírně nadprůměrné dílo.
Detektivka to není.
Někde níže se objevil termín "šestákový"román.
A proč ne? Jako člověk ,který od Červenáka přečetl téměř vše,si troufnu tvrdit,že Ďuro ani větší cíl(kromě série o kapitánu Báthorym)nemá.
Působí na mně dojmem ,že píše hlavně pro své pobavení a jestli si to přečte ještě někdo další a je ochoten za to zaplatit,je jen dobře.
Radši si přečtu historický dobrodružný příběh okořeněný kořením útočícím na mou první signální,než knihu,z které pochopím snad jen název nakladatelství.
I přes některé výtky či výčitky níže v komentářích uvedené musím napsat,že koření je namícháno opět proklatě dobře.
:-)
Z několika pokusů o seznámení s Terrym Pratchettem mi tenhle vyšel nejlépe. Gejzíry fantasie a suchý humor. Příjemně prožité chvíle na Zeměploše.
Popis bitvy o Maltu nebo u Lepanta jsou téměř hotové scénáře k velkofilmům či seriálům.
Díky této knize jsem se poutavým způsobem dozvěděl několik zajímavých detailů z historie válek pro víru.
Doporučuji.
Čteno jako doplněk ke sledování televizního seriálu Božena, z jehož ztvárnění postavy jsem byl lehce zmaten. Listy mi malinko pootevřely náhled do křehkého vnitřního světa ženy, která milovala život, rodinu a svobodu.
"nač si ti lidé ten život tak ztrpčujou, když není jíst nikdo, kdy a kde ho smrt zastihne?"
"Udělala jsem kaňku nahoře, ale že je taková hezká, nebudu ji vyškrabovat."
Nedoposloucháno. Humor, satira, Táborský, všechno fajn, ale mě to vzhledem k událostem padesátých let nějak neleze pod fousy....
Líbí se mi komentář "Marbo"
Některé části se mi četly skvěle, v jiných jsem se ztrácel, v množství postav, intrik a humoru, který jsem nechápal.
Myslím si ale, že na vině je mé rychlé čtení, zkažené moderní povrchní klipovitou kulturou, za což si můžu sám, protože jsem s prázdnými díly této kultury ztrácel čas.
Určitá má lenost při čtení vyhledávat na internetu doplňující informace je v tom taky.
Beze sporu je Bloudění monumentální historické a jazykově dokonalé dílo.
(SPOILER) Nudné a nezáživné, s propagací sebevraždy v příštím životě dostat se do dalšího údajně lepšího příštího života. Fantasy kulisy s drakem a hadem vůbec nesedí. Nějaké divné je to.
X-tá varianta thrillerů o sériovém vrahu. Kupodivu udržela můj zájem až do šťastného konce.
Evžen, pardon, princezna Marie mě opět spolehlivě rozesmála. Těším se na to, až se ocitne "pod palbou lásky"
"Královna: „To je zajímavé. Víte, má drahá, že New York založili Holanďané?“
Matka: „Nevím. Mně se ty indiánský kmeny dost pletou. Všichni ti Huroni, Siouxové, Apači, Holanďani… Dost nepřehledná doba.“
" Královna: „A jak vás, má drahá, přijali lidé v Čechách? Přece jenom jste Američanka a jim bylo padesát let vtloukáno do hlavy, že Amerika je úhlavní nepřítel.“
Matka: „Přijali mě výborně. Nejspíš. Já jim totiž skoro vůbec nerozumím. A s žádnou nenávistí jsem se nesetkala. Mám pocit, že Čechům je všechno jedno.“
Královna: „Ano, je to pozoruhodný národ. Přeji vám hodně štěstí.“
Neodvažuji se komentovat tyto upřímné až intimní zápisky o utrpení ze ztráty milované bytosti, které některé z nás čeká, někteří je zrovna prožívají, a někteří.... s tím žijí.
Jen dvě citace :
"Má představa o Bohu není božsky nedotknutelná;potřebuje občas prožít otřes. A je to on sám, kdo s ní pokaždé zatřese!Vždyť Bůh sám je ohromným obrazoborcem.Nemohli bychom vlastně říci, že toto otřásání obrazu a představami je jednou ze známek jeho přítomnosti? Vrcholným příkladem je Kristovo vtělení:rozbíjí všechny dřívější představy o Mesiáši. Většinu lidí obrazoborectví„uráží“; a blaze těm, koho ne. Ale totéž se děje i v našich osobních modlitbách."
" Je možné, aby smrtelník kladl otázky, které Bůh vidí jako nezodpověditelné?Řekl bych, že to je docela dobře možné. Na žádnou nesmyslnou otázku odpověď neexistuje. Kolik hodin má jedna míle? Je žluť hranatá, nebo kulatá? Taková bude asi polovina otázek, které klademe – celých padesát procent našich teologických a metafyzických problémů."
Nalezeno v popelnici na papír. Říkám si, že i když byl Wolker politicky činný v komunistické straně, tak jeho básně si popelnici nezaslouží. Zajímalo by mě, jak by to s ním dopadlo, kdyby se dožil politických procesů v padesátých letech....
"Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy.
Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití. Ať je kdekoliv, začne si budovat své vlastní prostředí, ví, jak na to, snáší na nové hnízdo, věčně načepýřená a připravená rvát se s malými a velkými protivenstvími. Každá je starou vojenskou kobylkou, která natahuje ouška při prvním zarachocení táborových bubnů, ale také trochu Messalinou, která ustavičně kuje pikle. "
" Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát: „Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?”
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,” odpověděla jsem popravdě.
„Cože?” vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebrácky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!” Zahleděl se na mne soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte "
" Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly.
Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnuta a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.Ale nebyly jsme jen modlící mlýnky, vytáhly jsme do boje jako první křižáci v Clermontu s přesvědčením, že každý za pravdu padlý bude odměněn životem věčným, kde nebude vyšklebování ani hlad, ani bolest, ani zima, ani strach, ani číslo přišité na viditelném místě vězeňské uniformy.
Jenomže, nezapomínejme, že jsme měly daleko k průzračným světicím na oknech katedrál. Ani na chvíli jsme nepřestaly být lasice a megery a nedopřály jsme svým trapičům oddechu. Ne všechny z nás byly věřící a bylo nutné najít společnou linii, která by nás spojovala. A nebylo to „ora et labora”, ale každodenní zápas proti bezpráví a nicotě. Stále jsme protestovaly. Ústně a písemně, jednotlivě a hromadně"
Dodám jen,že i takoví zkrachovalci jako Jozef žijí mezi námi a všude,nejen v regionu razovitem. Landsmann měl odvahu o nich napsat,neboť se mezi nimi pohyboval a podle jeho životopisu a narážek v knize k nim měl hodně blízko.
Použití nářečí bylo jistě milé,jako místního z regionu potěšilo,zavzpomínal jsem na zapomenuté slova a hlášky,ovšem v množství dialogů někdy rušilo a působilo až otravným dojmem.
Smutný příběh člověka,jehož celou osobnost ovládl alkohol a nuda.
Jářku,Nicholas Eames je zatraceně dobrej bard.Možná jeden z nejlepších bardů.Skládá písně,při nichž hrůzou tuhne krev v žilách,napětím nedýcháte a na konci brečíte dojetím.A možná se jednou stane nejlepším.Pokud bude žít dostatečně dlouho.Protože,jak víme,životnost bardů ve Wyldu je sakra krátká.
Asi na stará kolena dětinštím,nebo se stávám divným,ale tohle se mi velmi líbilo a možná je to tím,že jsem to poslouchal jako audioknihu,která je podle mého názoru perfektně načtena.Přemýšlel jsem nad tím proč je v názvu použit termín"divných dětí",když mně divné vůbec nepřipadaly,až mě napadlo ,že to bylo myšleno jako že jsou každý originální svou jinakostí vůči "stádnosti".
Vzpomínám na svou "divnost"z dětství,kdy jsem byl lhostejný k jakémukoliv sportu(kromě šachů),a věnoval jsem se čtení a "žraní"(jako Katka) a k tomu ještě fotografování.
Střípky této divnosti ve mně asi zůstaly dodnes,protože mě příběh chytil za srdce.
Jelikož jsem fanoušek fantasy příběhů,nedá mi ,abych nedodal,že při poslechu jsem hodně vzpomínal na slavný seriál "Stranger Things"
Ovšem paní Soukupová napsala perfektní reálný příběh o dětském přátelství bez pomocných berliček horroru a nadpřirozených sil.
Klobouk dolů!