Tozbee
komentáře u knih

Po dobu asi deseti dnů, kdy jsem knihu četl, jsem při večerním usínání přemýšlel nad jednáním jedné z románových postav a snažil si představit, jak bych si asi vnitřně ospravedlňoval, že bych podobného jednání pravděpodobně nebyl schopen. A každý den šlo přitom o postavu jinou. Pavelka, Morávek, Kolařík, Moravcová, Zelenka, Vaněk, Pechal (!), Beneš,... Kniha je plná neuvěřitelných osobností, bez nichž bychom o příběhu Gabčíka s Kubišem vůbec nemohli číst...
Krom toho jsem ještě nečetl knihu, kde by z hlavních postav nepřežil téměř nikdo :-( A kterou bych tak hltal, ačkoliv jsem celý příběh znal.
----
„Možná se budeš muset jednoho dne rozhodnout mezi svými přáteli a svou rodinou.“
„Mami! To přece nemůžu.“ Přistoupila k němu blíž a její očka se v šeru stodoly blýskala. „Dneska se děje spousta nemožných věcí. Co Lidice? Myslíš si, že to, co se stalo Heydrichovi, stálo za masakr všech těch nevinných lidí?“
„Mami, já nemám s Heydrichovou smrtí nic společného,“ vypravil ze sebe. „Lidice pravděpodobně také neměly. (...) Já nechci ztratit nikoho z vás. Co mě zajímá, to jsou životy vás všech – mých dětí a vnoučat.“


Jako člověk mající rád cestování a pronikání navštíveným místům pod kůži závidím autorovi (novináři) schopnost se dobře ptát a pídit po odpovědích, která dělá získané dojmy plastičtější a opodstatněnější. Ve společnosti neodolatelného Rogera se tak Horwitzovi podařilo vylíčit osobnost kapitána Cooka a jeho vliv na historii mnoha zemí světa velmi čtivě, zajímavě a zábavně.


Skvělý námět, opravdu poutavé grafické zpracování, celkový příběh však pro mě byl svou schematičností a předvídatelností poněkud zklamáním.


Poutavé deníkové zápisky členů posádky lodi Endeavour se autorovi podařilo doplnit neméně poutavým průvodním slovem objasňujícím dobové reálie, stupeň vědeckého poznání či vztahů účastníků této mimořádné plavby. Strhující čtení doplněné o úžasné ilustrace a náčrty mi dokázalo rozproudit imaginaci na plné obrátky a vyvolalo ve mě pocit, že historie světa se dělí na dobu před třemi Cookovými výpravami a po nich.


Poutavé vyprávění i pro čtenáře, pro něhož uváděná fakta nejsou novými informacemi. Ale jejich daní do souvislostí zaujme, až se člověk zastydí – jak je možné, že jsem se nad tímhle jevem nikdy nezamyslel? Naštěstí jsem to s touto knihou mohl dohnat.


Originální a osvěžujícím způsobem praštěné. Vztahové dialogy a Rudovy moudrosti mě natolik bavily, že jsem trochu litoval, že trávíme tolik času s Lennonem :-)
"NASA by tě měla vystřelit na Mars místo sondy. Pokud je tam život, určitě se z něho osypeš..."
"Tvoje matka je vzácný člověk! Nikdo jiný by neměl nervy stále ti připomínat, jaký jsi ubožák!"


Ad absurdum rozvedené představy o vítězství diktatury v jedné zemi, o významu a fungování davu a roli jednotlivce v něm. O kontrastu všeobjímající vřavy a ostrůvků ticha. A o (ne)svobodě volby, kterou si čtenář "na vlastní kůži" v závěru zakusí. Škoda jen, že mě obrazy dystopické společnosti nedokázaly strhnout a nepřipadaly mi tak realistické, jak realisticky se román tváří.


Prostě líbilo. Místy zasněné, místy moralizující, místy napínavé...
Za "Marťany" to pro mě pěkně shrnul pan Pop od osamocené benzinové pumpy: "Přijel jsem na Mars na penzi a do penze jsem chtěl jt někam, kde je všechno jinačí. Mladíci už o žádné řečňování s ním nestojí a se starými je hrozná otrava. Tak jsem si myslel, že pro mě bude nejlepší, když si někde najdu místečko tak jinačí, že bude stačit jenom otevřít oči a zábava bude před nosem."
A za Fahrenheita mi rozhodně utkvěla dlouhá promluva kapitána Beattyho (kromě návodu paní Bowlesové, jak naložit s dětmi), např.: "Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a spínat kontakty? (...) Více sportu pro každého, kolektivní duch, zábava a myslet se vůbec nemusí, viď? (...) Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam, někam, někam, nikam. Benzínoví štvanci."


Osvěžující knížečka. Svižné tempo vyprávění tří propletených, hluboce lidských příběhů prodchnutých náboženskými a "magickými" motivy.
"Přicházel každý večer a vždy byl jiný. Jednou měl oči modré, jindy zelené. Někdy hnědé. Jednou byl vysoký, jindy malý. Někdy byl i opilý a tehdy to šlo obtížně. Někdy také kouřil. Většinou nemluvil. A někdy jich bylo víc. Celkem se jí to líbilo. Když pršelo, čekala ve stodole. Chtěla stále znovu vědět, jaké to je v ráji. Líbilo se jí to. Velmi. Chodívala do kostela a děkovala Bohu, že je to tak pěkné."


Poněkud skličující příběh, při jehož čtení jsem trnul napětím pokaždé, když jsem mezi vyprávěním a vlastním životem zaznamenal znepokojivý náznak paralely. Jak se uvádí v doslovu, partnerský vztah je křehké hnízdo, které může být kdykoliv odfouknuto.
"Pokud i naše rakovina měla v úmyslu zasáhnout mozek, tak se jí to povedlo: má manželka byla pár centimetrů ode mě a já už nevěděl, jak se k ní přiblížit."


Dávám za pravdu komentářům, že je člověk nucen nad knihou po dočtení přemýšlet. Zpětně si ale uvědomuji, že víc času trávím úvahami nad tím, který rozměr knihy mi to uniká. Skutečně zajímavý mi připadá úvod románu a poté jeho závěr. Střední část jsem svým způsobem protrpěl (s výjimkou několika kapitol). Možná si kniha žádá čtenáře, který se dokáže do vln imaginace a podobenství zanořit uvolněněji.
"Nejhorší dvojicí protikladů jsou však nuda a strach. Někdy se váš život pohupuje jako kyvadlo, od jednoho pólu ke druhému. Moře je bez jediné vlnky. Vítr ani nezašeptá. Hodiny se vlečou jako věčnost. Tolik se nudíte, až upadnete do stavu otupělosti podobného kómatu. Náhle se však moře rozběsní a přivede vás do stavu šíleného, zběsilého strachu. Ale ani tyto protiklady od sebe nelze vždy jednoznačně oddělit. V nudě je vždycky zrnko strachu: rozpláčete se, naplní vás hrůza, křičíte, záměrně si ubližujete. A v tenatech strachu – v té nejhorší bouři – navzdory všemu pociťujete nudu, hlubokou únavu z toho všeho."


Rudolf Vrba je velký člověk. Jeho kniha je filmovým scénářem dramatu, které bych, pokud by bylo přesně podle knihy natočeno, považoval za přehnaně vyšroubované, s kýčovitým a nereálným koncem. Poklona, má úcta, bezvýhradný respekt k vašemu životu, pane Vrbo.
"Doufal jsem, že by moje kniha mohla pomoci zabránit tomu, aby se ta zlovolná a bestiální síla mohla vrátit. Kolik let už uplynulo od chvíle, kdy jsme si mysleli, že jsme jí jednou provždy zakroutili krkem?"


Myslím, že k tomu, aby byl člověk něčím fascinován, musí dané věci alespoň trochu porozumět. Díky autorům, jako je pan Mojžíš, získává mnoho lidí příležitost být fascinován vědou, což je velmi záslužné a potřebné. Kniha je velmi čtivě napsána i pro člověka, který v ní nehledá odpovědi na nastolené otázky, ale pátrá po způsobu, jak tyto odpovědi formulovat a zprostředkovat je přístupně a srozumitelně široké veřejnosti. Díky za ty nápady.


Taková upovídanější příručka přežití v poušti :-) Ale napínavá, to zase jo. Takže líbilo!


Ať se na mě vydavatel nezlobí, ale napsat v anotaci celý děj knihy včetně momentů, které mají čtenáře držet při čtení v napětí, je zhovadilost.
(Nezbývá, než čekat, až se mi ty informace z hlavy vykouří a do knihy se pustit později - a neudělat stejnou chybu jako dnes.)

Jedna z těch málomluvných knih, kde si (jako autor i čtenář) vystačíte s jednoduchými větami popisujícími, co postavy dělají a co říkají, aniž by bylo nutné dodat, jak se u toho tváří, cítí nebo nad čím přemýšlejí. Škoda že nemá kniha pokračování, které by situaci zmapovalo o 10–15 let později.
"Susedka z bloku oproti mala troch synov: najstarší mal devätnásť, stredný – sedemnásť, najmladší – pätnásť. Mala aj otca, bratov a muža. Nemala ani jednu dcéru. Teraz každé ráno ľutuje, že nadišiel nový deň. Má štyridsať rokov. Susedka z poschodia porodila dvoch synov. A dvoch by aj chcela pochovať. Túži iba po tom. Chcela by, aby ležali v Potočari. Ale najprv by musela nájsť ich kosti. Aj mužove."


Perla mezi průvodci pocházející z doby, kdy v Sarajevu a dalších bosenských městech žila nezanedbatelná česká menšina. Publikace je ostatně zakončena dvaceti stranami dobových reklam na bosenské hotely, restaurace a lázně s českými provozovateli. Průvodce čtenáře seznamuje s významnými stavbami a podrobně informuje o vzdálenostech, počtech obyvatel, o tehdejších cenách (za ubytování, přepravu vlaky a fiakry ad.). "Vtipná" úvodní kapitola, vybraný jazyk, krásné doprovodné kresby a fotografie, včetně přiložené mapy Bosny a Hercegoviny, na které zaujme mj. tehdejší jihovýchodní soused země - Turecko.


Téma výborné a je skvělé, že ho někdo zpracoval. Pokud by se něco podobného dělo dnes, myslím, že by nás to tak nepřekvapilo. Jsme naučení za vším vidět spiknutí, tajný komplot, vyšší zájem... jsme i poměrně cyničtí a nejeden by na adresu poškozených utrousil něco ve smyslu: "A co jste čekali." Ale umím si představit, že po 2. světové válce bylo pro většinu nemyslitelné, že by se stát postavil za bývalé nepřátele a rozvraceče. Nedokážu si představit, jak skličující to byl pocit pro ty, kdo se snažili domoci práva, zadostiučinění nebo alespoň odpovědí na otázky.
Způsob, jakým je kniha napsána, mě však neoslovil. Opakování vět, časté řečnické otázky, různá zvolání a poznámky na okraj, skákání v čase, zbytečná řečnická dramatizace,... To vše na mě působilo rušivě, otravně a celkový obraz jsem si paradoxně skládal mnohem obtížněji.


Jakkoliv jsou snímky zajímavé (mnohdy velmi!), autor a nakladatel si mohli dát s knihou více práce. Faktů, dat, příběhů a zajímavostí se dá k osvětimským fotografiím napsat spousta - místo toho se v popiskách objevují stále týtéž informace (navíc "opsané" z hlavního textu), čímž se stává čtení únavným. Také snímků postávajících, stále stejných důstojníků je podle mě v knize nadbytek. A hlavní text je navzdory chronologicky uspořádaným kapitolám strukturován poněkud chaoticky.


Jsem rád, že při hodnocení knihy není potřeba mluvit. Moc bych toho ze sebe přes stažené hrdlo nedostal. Helga Weissová sepsala ve svém věku mimořádně sugestivní výpověď. Obdivuji její všímavost, vyjadřovací schopnosti a hlavně neskutečnou výdrž, se kterou všechny strašlivosti přestála a vedle kterých se zdají všechny problémy tak malicherné.
"Máme-li zahynout nebo zůstat naživu, je stejně osud. Nám na životě tak málo záleží, nemáme co ztratit. Jediné, oč se bojím, je, aby to nezabilo jen jednu z nás. V okamžiku, jak zahouká siréna, jsem ve druhém patře u maminky. Pak je mi už úplně jedno, jestli to sem bouchne nebo ne."
