triatlet komentáře u knih

Děkuji, že jsem mohl strávit nerušeně 15 minut v knihkupectví, kde jsem přečetl Vánoční knížku a Psí knížku.
Kdybych kupoval jako zajíce v pytli (tak jak autorka popisuje, že prodávali v příběhu štěňata), asi bych byl hodně zklamaný (což je teda eufemismus :-) ).
V porovnání s Kolalou petřínskou (https://www.databazeknih.cz/knihy/kolala-petrinska-232350) je cena v edici Mikroliška cca 3x nižší než v Baobabu, příběhem je mikroliščí podání asi tak 10 nápaditější a ilustracemi mnohonásobně pozitivnější.
Ilustrace Terezy Říčanové zaujmou, ale navozují spíš strach.

7 28.09.2017

Hodně alternativní pojetí. Věty jako od školáka. Pro koho je úvod, který předchází převyprávění zrození Ježíše? Nejmenší čtenáři se dozvědí, že čerti jsou jen převlečení lidé a o Vánocích si lidi nadělují dárky sami.
A "podstrojovat" psovi na Štědrý den omastek, co zbyl po smažené rybě?
I samotný příběh o Ježíši Kristovi je převyprávěn neoriginálně.
Zaujmou pouze ilustrace.

4 28.09.2017

Zajímavý pohádkový příběh, který lze číst nejmenším, ale ocení ho i dospěláci.
Potěší výstižný doslov Pavla Šruta a ilustrace Matěje Formana.

3 28.09.2017

Několikerá setkání Renaty Kalenské s Jiřím Stránským na přelomu let 2015/2016 vyústily v přirozeně vedený rozhovor.
Občas má Jiří Stránský na některé (především politické kauzy) jednoznačné názory, ale on si to může dovolit.
Osvěžením je báseň, kterou sepsal.
Zaujmou moudra, která předává Jiří Stránský, ať už prostřednictvím odkazů na jiné osobnosti, na své blízké, nebo je skládá sám. "Ars est difusivum sui." / "Umění jest vyzařování sebe." sv. Augustin (s.77)
"Svoboda je pocit. Není to akce. Svoboda patří do kategorie lásky - ale i nenávisti. Svoboda je to, co v sobě nosíš." (s.160/161)
Tři závěrečné vzkazy od Kláry Formanové, dcery Jiřího Stránského, Matěje Formana (Klářina švagra, který ilustruje knížky Jiřího Stránského) a Jana Potměšila výstižně charakterizují Jiřího Stránského.

8 24.09.2017

Zápisky třináctileté dívky, která se dva válečné roky ukrývala společně s rodiči, sestrou, další rodinou a zubařem, v utajeném prostoru domu, který dřív patřil otcově firmě, je světoznámý.
Zápisky mě přesvědčily vyspělostí, přehledem, jazykem.
To, že si Anna občas stěžuje na rodiče, především matku, je u pubertální holky asi pochopitelné. Nedivím se tomu, že Anna střídala nálady – jednak to je dané věkem, jednak situací, do které se ona a její blízcí dostali. „Milá Kitty, kdyby sis mohla přečíst hromádku mých dopisů jeden po druhém, určitě by ti bylo nápadné, v jak rozdílných náladách byly napsány. Mně samé připadá hrozné, jak jsem tady v zadním domě závislá na svých náladách. Ostatně nejen já, ale my všichni.“ (s.120/ 8.11.1943)
„Naše myšlenky jsou stejně jednotvárné jako náš život tady.“ (s.72/ 13.12.1942)
„Normální lidé, normální holky jako já si budou asi myslet, že nemám všech pět pohromadě, když se tak lituji. Ale už je to tak, říkám ti všecko, co mi leží na srdci, a zbytek dne jsem drzá, veselá a pokud možno sebejistá, abych se vyhnula všem otázkám, a v duchu se zlobím sama na sebe.“ (s.173/ 12.3.1944)
„Nejsem bohatá co do peněz ani pozemských statků, nejsem hezká ani inteligentní, ani chytrá, ale jsem a budu šťastná! Mám šťastnou povahu, mám ráda lidi, nejsem podezíravá a chci, aby byli všichni šťastní spolu se mnou!“ (s.190/ 25.3.1944)
Přes pochopitelnou náladovost si Anna uvědomuje, v jaké jsou situaci. „A my, my se máme dobře, lépe, než miliony ostatních lidí. Sedíme si v bezpečí a klidu a takříkajíc projídáme svoje peníze. Jsme tak sobečtí, že mluvíme o tom, co bude po válce… […] Děti venku běhají v tenkých halenkách a v dřevácích na nohou, bez kabátku, čepice a punčoch a není nikdo, kdo by jim pomohl. Žaludky mají prázdné, okusují jednu jedinou mrkev… […] Hodiny bych ti mohla vyprávět o bídě, kterou přináší válka, ale to mě skličuje ještě víc.“ (s.74/ 13.1.1944)
„Papír je trpělivější než lidé,“ vysvětluje genezi deníkových záznamů. (s.20)
Anna dokáže ve svých zápiscích charakterizovat sebe, ostatní členy skupiny, umně popisuje, přesvědčivě uvažuje. Válka ji donutila předčasně dospět. Její vnímání válečných operací je vyspělé, patrně ji ovlivnily názory dospělých, které slyšela při debatách o rozhlasovém zpravodajství. „Nevěřím, že válku dělají jen mocní, jen ti, co vládnou, a kapitalisté. Ne, i malý člověk válku podporuje. Jinak by se národy proti ní už dávno pozvedly! Člověk v sobě má pud k ničení, pud k zabíjení, k vraždění a běsnění, a pokud celé lidstvo bez výjimky neprojde proměnou, bude zuřit válka, bude všecko, co se vystavělo, vypěstovalo a vyrostlo, opět zadupáno a zničeno, a pak to začne nanovo.“ (s.220/ 3.5.1944)
V záznamu z 2.5.1943 (s.88) popisuje, jak vnímá opotřebení věcí. „Matka a Margot vystačily celou zimu dohromady s třemi košilkami. Ty moje jsou tak malé, že mi nesahají ani po břicho. To jsou sice všechno věci, které můžeme přehlížet, ale přesto někdy s hrůzou uvažuji: když máme od mých spodních kalhotek až po otcovu štětku na holení samé opotřebované věci, jak se dokážeme později vrátit opět k předválečnému stavu?“
I když vztahy uvnitř uzavřené skupiny nejsou vždy ideální, tak přání, které Anna dostala k narozeninám v červnu 1943, naznačuje, že si navzájem rozuměly. „Nejmladší ze všech a zas ne malá,/ a přitom abys každé rady dbala,/ máš učitelů víc, než by sis přála.“ (s.91)
Zajímavé je sledovat i vývoj vztahu s Petrem, kterému adresuje v deníku řadu pasáží. „Toužím, stejně jako ty, po svobodě a vzduchu, ale myslím, že se nám za to strádání dostalo bohatého odškodnění. Když jsem dnes ráno seděla u okna a upřeně a bedlivě pozorovala Boha a přírodu, byla jsem šťastná, nic než šťastná. (s.160)
Anna se projevuje jako realistka. „Už jsem ti vyprávěla, že je Moffi pryč? Od čtvrtka minulého týdne beze stopy zmizel. Určitě je už v kočičím ráji a nějaký milovník zvířat si na něm pochutnal. Možná nějaké zámožné děvče dostane čepici z jeho kožíšku.“
(s.219/ 3.5.1944)
Některé historky jsou i vtipné – například popis, jak zubař Dussel ošetřoval paní Daanovou. (s.71/ 10.12.1942) „Paní van Daanová tloukla divoce rukama a nohama kolem sebe, takže Dussel v jednu chvíli pustil škrabátko a… to zůstalo trčet v zubu panován Daanové. […] Celé se to podobalo obrazu s názvem „Mastičkář při práci“.
„Aby nás (Petr) varoval před málo příjemnou vůní, připevnil na dveře cedulku: S.V.P.plyn. Myslel pochopitelně POZOR, plyn, ale S.V.P. mu přišlo vznešenější. Že tím říká S´il vous plait (Račte, prosím), o tom neměl ponětí.“ (s.76/ 5.2.1943)
Deník přináší i obraz každodennosti. „Milá Kitty, zadní dům přijal s radostí zprávu, že každý dostane k Vánocům osminku másla navíc. V novinách sice stojí čtvrtku, ale to platí jen pro šťastné smrtelníky, kteří dostávají potravinové lístky od státu, nikoli pro Židy v podzemí, kteří si mohou kvůli vysoké ceně koupit načerno jen čtyři lístky místo osmi.“ (s.72/ 22.12.1943)
(Triáda, 2004)
…………………………………………………………………………………………….
Millá Kitty, mrzí mě jen jedno, že jsem nemohl sledovat Anniny zápisky až do května 1945, do šťastnějšího konce.
……………………………………………………………………………………………
Čtenářská výzva 2017 - 10. kniha psaná formou deníku

23 23.09.2017

Díky neteři, kterou příběhy Veroniky Válkové okouzlily, jsem se dostal k první bárovce a myslím, že není poslední.
Způsob, jakým Bára prožívá dobu, ve které se ocitá, je přesvědčivý. Pomáhají k tomu i podrobné popisy (Terezína) a skutečné postavy: Petr Ginz (https://www.databazeknih.cz/knihy/navsteva-z-praveku-158615), Jiří Brady, Valter Eisinger, Hanuš Beck, Kurt Kotouč.
Zajímavé je závěrečné Bářino googlování a vedení si záznamu.
Didakticky využitelná knížka (například část o esperantu).
PS: Zatím jsem znal Veroniku Válkovou jen jako autorku učebnic (https://www.databazeknih.cz/knihy/dejepis-pro-gymnazia-a-stredni-skoly-1-pravek-a-starovek-77893).

7 17.09.2017

Hordubalovo srdce žije. Díky Karlu Čapkovi.
Povídka je zajímavě rozčleněná – delší úvodní část nese znaky baladičnosti, a tak nepřekvapí úvodní věta druhé části: „Juraje Hordubala zabili!“
V první části převažuje smutek – z rozčarování. Juraj Hordubal se po letech vrací ze zámoří, těší se na rodinu, ale realita je jiná. Nepřipouští si ji, utěšení nenachází mezi lidmi, kterým se odcizil, ale v přírodě. „A Hordubal se odklízí ke kravkám, lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí, co je gazdo, co tak hlasitě dýcháš? Ech, lysko, nač vědět, nač vědět – ale je to těžké, těžší než řetěz. Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já – co tam je místa, i Bůh se tam vejde; ale mezi lidmi je těsno, dva – tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi! Což neslyšet rachotit jejich řetězy?“ (s. 50)
Vyšetřování vraždy v druhé části je svižné i vtipné, připomnělo mi Četnické humoresky. Závěrečný soud je posledním střípkem v Čapkově mozaice.
Líbily se mi charakteristiky postav. Především paralely s dobytkem – Manyův vztah ke koňům, Hordubalův ke – kravám. „Hospodine, jednou zase krávy pást! Ne dvě kravičky, to by bylo pro smích lidem, ale dvanáct krav, a hnát je třeba až na Volov Chrbát, v ruce topor na medvěda – A nikdo neřekne: nemluvit na krávy. Musí se zakřičet na hovádka. (s. 41)
Výrazné je líčení přírody. Karel Čapek kouzlí s jazykem, který je místy až básnický: „Širá je polonina: tu onde smrky, velké a mocné jako církev, člověk by smekal širák a nahlas pozdravil; a tráva hladká, klouzavá, kratičká, měkce se po ní šlape jako po koberci; dlouhá a lysá polonina mezi lesy, klene se široko daleko, nebe nad sebou a lesy shrnula na bok: jako když chlap si rozhalí prsa a leží, leží a hledí Pánu Bohu do oken, - ah, ahah, to se mu dýchá! A Juraj Hordubal je najednou malinký jako mraveneček a běží po širé polonině, kampak, kam, mravenečku?“ (s. 45)
………………………………..
Hordubal, Povětroň, Obyčejný život (Slováry, Praha 2011)

20 16.09.2017

Dešťová hůl je variací na Rybí krev. Vystupující postavy - jak muži, tak ženy - hledají své kořeny, hájí pravdu, řeší všední starosti (a občas i radosti) a vnímají kouzlo jižních Čech.
PS:
Kdy bude mít David Žák (https://www.databazeknih.cz/autori/david-jan-zak-1117) v seznamu knih novinku Plechová křídla (s. 172)?

15 27.08.2017

Zpočátku mi sběrači vltavínů připomínali páně Rybáře. Od nerudovského pojetí nebylo daleko ke škvoreckovskému mileneckému škádlení.
Autor dokáže zachytit dobu, charakterizuje postavy tak, že mi přijdou blízké.
A popis krajiny se blíží až pavlovskému vidění: "To místo bylo na kraji lesa, malá loučka, kterou protínalo koryto potoka. Vcelku nenápadný plácek za vsí, ale ve skutečnosti naleziště velice kvalitních vltavínů. Vůně trávy mi motala hlavu, pod námi byl kus krajiny, kterou jsem tak znal, vesnice rozcintané kolem silniček, utopené v polích a loukách, ty neokázalé chalupy ze začátku století, ale solidně postavené z cihel a kamení, obílené až dolů k trávě, bez ozdob a muškátů a jódlování. To byly vesnice, které jsme měl rád, bez novostaveb a domů s balkóny a řadových domů. Moje jihočeská krajina." (s. 92)
Trochu mi vadila neznalost kynologických zásad (štěně z chovatelské stanice asi jen tak někdo někomu nedaruje...) a u korektora ojedinělá chybka zrovna u "kinologické příručky" (s. 138).
Naopak zaujala vazba na rybí krev: "Představuju vám jednoho mlčenlivého Jihočecha, má rybí krev a vyzná se v kamenech." (s. 164)

17 27.08.2017

V prázdninovém příběhu autor skloubil své zkušenosti sportovního redaktora a skauta. I když v době normalizace nemohl psát přímo o skautech, tak forma, jakou kluci prožívali dobrodružství a jak se chovali k přírodě a v ní, odkazuje na skautské hnutí.
Poprvé knížka vyšla v r. 1976. Příležitostně bych rád vydání srovnal, protože ve vydání z r. 1988 autor zmiňuje dobu nejen prostřednictvím sportovců (Bubka), ale i zpěváků (Pavel Horňák :-) ), nebo pomocí filmových postav (Rumburak). Nepamatoval jsem si jméno Steve Owett.

7 27.08.2017

V Edici Poznáváme naše světce vyšly příběhy o sv. Vojtěchovi, Václavovi, Prokopovi, Ludmile, Anežce České, Janu Sarkanderovi, Zdislavě a Cyrilovi a Metodějovi.
Na necelých cca 40 stranách je jednoduše převyprávěn příběh daného světce. Autoři neopomíjejí místopis a v závěru vystupují současní turisté u nějaké památky.
U Zdislavy je to studánka pod hradem Lemberk.
Autoři připomínají i svatořečení.
Povedená série (nejen) pro nejmladší školáky.

5 20.08.2017

Triptych pohádek - podobenství. Příběhy jsou jednoduché a milé, ale vadil mi důraz na božskou podstatu.
Radost může člověk rozdávat i bez boží pomoci.

9 20.08.2017

Československé dějiny 20. století v kostce. Obdivuji, co autor dokázal propojit a na malém prostoru vykreslit.
Od Tomáše Bati přes Lídu Baarovou, Martu Kubišovou, Eduarda Kirchsberga/ Karla Fabiána až po Jaroslavu Moserovou. A mezi tím Josef Škvorecký, Pavel Kohout, Václav Havel, Karel Gott, Helena Vondráčková...
Střípky jsou poskládané zajímavě i z hlediska kompozice.
Poučený čtenář docení zkratku. A pro ostatní mohou být narážky v Gottlandu motivací najít další publikace o zmiňovaných osobnostech.
Osobně jsem si přidal do knížek, které bych si chtěl přečíst, Tudy chodil K. od Radoslava Nenadála a Psí komando od Karla Fabiána. Ačkoliv jsem Fabiána neznal, tak jsem si při čtení kapitoly vzpomněl na film Černý vlk a dohledal jsem si, že Fabián je autor předlohy.
.......................................................................................................................................
Při psaní komentáře poslouchám Tajgu blues 69 (s. 129) a přemýšlím nad argumentační vyspělostí nicku DominaCZ. Kafkovsky absurdní, že takovýto nick je za komentáře v top 10 mezi nejlépe komentujícími uživateli...

28 18.08.2017

První dánovka, kterou jsem přečetl. A spíš jsem ztratil motivaci číst další.
Autor píše šablonovitě, což mi nevadí. Střídání různých vypravěčů a krátké kapitoly zvyšují čtivost.
Ovšem charakteristika postav je povrchní, až plytká. Navíc žádná postava mi nebyla sympatická. Vyšetřovatelé působí neomaleně, zajímají je tekuté svačiny a sexistické narážky. Oběť si svým způsobem života jde smrti naproti.
Nechápal jsem, proč je jméno Barbory neustále zdrobňováno. Navíc postavy se objevují (Barbořina sestra taky bydlí ve Starém Městě, ale Barboře nejdřív pomáhá kamarádka?) a mizí (zmínku o Barbořiných rodičích listujících indexem vystřídá zmínka o dědictví po otcově smrti).
Starosti vyšetřovatelů o křečky – dunajské? nebo filmové (ne)znalosti (označení případu Kráska a zvíře srovnávat s pohádkou Panna a netvor?) působí trapně a jako zbytečnost – pouze přibude pár dalších stránek.
Rušivě působí úvodní přímá řeč v němčině (to mrtvolu nemohli objevit čeští turisté?), zbytek kapitoly Němci konverzují česky…
Peristaltických pochodů u různých postav je neúměrné množství. Dá se to snad vysvětlit slovním průjmem soudruha autora.
Narážky na r. 1989:
„Když se na náměstí cinkalo klíči, byly jí teprve tři roky a netušila, že se jednou i ona ocitne ve vysněném velkoměstě, že tam bude studovat a že to bude tak báječné a … také báječně drahé. Cinkálové to měli za pakatel, ona musela snášet výdobytky demokracie natvrdo a za hotové.“ (s.28)
„Jenže mají práci a třeba jsou spokojený. Je demokracie a každém může dělat, co chce – klidně i otroka. Možná taky cinkali na náměstí, tak teď mají, co si vycinkali.“ (s.253)
Trapné přirovnání:
Fero: „Skácela se jako newyorský dvojčata.“
Mayor: „Co, tak rychle?“
Fero: „Ne, tak nečekaně.“ (s. 278)

10 16.08.2017

Mikroliščí edice potěší jednoduchým příběhem, v němž dominuje láska k plyšákovi a láska mateřská.
Moc hezké jsou ilustrace Anety Františky Holasové. V liščí edici nesmí chybět samozřejmě liška :-)
Pochvala za didaktický přesah - Mácha pod Petřínem, to bych čekal, ale čeština mě nepřestává překvapovat :-), takže mikropříběh o koalovi doporučuji.
http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=koala

4 15.08.2017

Edice Mikroliška přichází z mikropříběhem, v němž maminka vypráví synovi o genezi panáčka.
Fazole - ryba - houska - žampion - bubínek - panáček - pán.
Pěkné ilustrace Anny Mastníkové.

4 13.08.2017

Dovolím si připojit ještě slohovou práci na téma "Dopis osobnosti", kterou od roku 2009 využívám jako ukázkovou.
.......................................................................................................................................................
Milá Hano Brady,
dovol mi, abych se Ti představila. Jmenuji se Tereza, je mi šestnáct let a jsem studentkou jihlavského gymnázia. Po přečtení Tvého příběhu jsem se rozhodla Ti napsat tento dopis.
Asi první, co Tě na mém dopise zarazilo, ještě než jsi uviděla tento popsaný list papíru, musela být známka. Cena deset korun. Tolik peněz za známku - mohlo Tě napadnout. A hned potom ten drobný nápis: Česká republika. Určitě Ti to přišlo divné, neboť jsi žila v Československu a za deset korun bys koupila nejmíň známek třicet. To byly ale jiné časy. Ceny spotřebního zboží se mění. Teď Ti, milá Hano, píšu z „moderní doby“- z roku 2009, ale hodnota Tvého příběhu vzrůstá. A věřím, že nebude klesat. Připomíná totiž, jak nacisté znehodnocovali lidský život.
Než ale začnu dál psát, měla bych Ti stručně povědět, co se stalo v té době, která nás od sebe tak dělí. Druhá světová válka, poslední, co Ty ještě pamatuješ, skončila roku 1945 kapitulací Německa. Až do roku 1989 bylo Československo pod vlivem SSSR a roku 1993 se Československo rozdělilo na dva samostatné státy: Česko a Slovensko. Teď už jsi aspoň trochu informovaná, takže budu pokračovat dál…
Nedávno se mi dostala do ruky knížka s názvem Hanin kufřík. Píše se tam o mladé dívce, původem z Nového Města na Moravě, která se spolu se svou rodinou stala obětí holocaustu. Tou dívkou jsi Ty. Určitě se ptáš, jak je to možné, že zrovna o Tobě, jedné z mnoha obětí, je napsána kniha. Vysvětlím Ti to.
Příběh začal vystavením Tvého malého kufříku v Tokijském muzeu, kam byl poslán z Osvětimi. Od té doby, co se tam kufřík s Tvým jménem dostal, se stal záhadou muzea. Všichni chtěli vědět, co se stalo holčičce jménem Hana Brady. Ředitelku muzea Fumiko Išioka to zajímalo nejvíce, a proto se pustila do pátrání po Tvé minulosti. Po několika týdnech se jí konečně povedlo dopátrat k jedné osobě, která jí velmi pomohla, protože Tě dobře zná - k Tvému bratrovi Jiřímu. Dnes je mu 81 let. Žije v Kanadě a je otcem čtyř dětí. Hlavně díky němu vznikla kniha, která tak milionům čtenářů přibližuje krutou dobu druhé světové války, během níž jsi bohužel žila.
I já patřím k těm čtenářům, které příběh ovlivnil. Když si představím, co hrozného jsi všechno prožila. Ztrátu rodičů, pobyt v koncentračním táboře v Terezíně, a nakonec i krátký pobyt v Osvětimi. Uvědomila jsem si, že život na začátku 21.století je téměř bezproblémový. Všech důležitých věcí máme dostatek, nemusíme se bát vyslovit své názory, můžeme cestovat do všech koutů světa. Máme tolik možností oproti „Tvé“ době. Je mi líto, že jsi se toho taky nedožila.
Od doby, co jsem dočetla Hanin kufřík, jsem o Tobě, Hano, pořád přemýšlela. Kromě mých myšlenek, které nejsou vůbec důležité, jsem Ti hlavně chtěla napsat o tom, jak vznikla knížka o statečné třináctileté dívce Haně, a také o Jiřím. Určitě bys na něj byla pyšná. Přes všechno neštěstí, které ho potkalo, se dokázal znovu postavit na vlastní nohy a šťastně žít.
Už budu končit, a tak se s Tebou ještě rozloučím. Vím ale, že to není naposledy. Kdykoliv budu chtít, můžu přece Hanin kufřík vytáhnout z knihovny.
Srdečně zdraví Tereza
Jihlava 26.4.2009

25 12.08.2017

Hanin kufřík jsem si koupil před lety (rok 2003 nebo 2004?) a jeden podvečer jsem u šálku čaje obracel stránky, četl a přemýšlel o příběhu. Překvapilo mě, že Bradyovi byli z Nového Města na Moravě. Později jsem četl i publikaci jednoho z Novoměšťáků, který vzpomínal na Bradyovy.
Příběh je jednoduchý, přímo vybízí k didaktickému využití.
Díky za zvídavost návštěvníků japonského muzea, díky za badatelského ducha japonské muzeoložky.
Na podzim roku 2016 přišla kampaň kolem Jiřího Bradyho shodou okolností v den, kdy jsem příběh připomínal studentům.
Rozhodně nepodporuji Miloše Zemana, ale bylo mi líto, že roky byl Jiří Brady pozapomenutý a najednou z něho jeho ministerský synovec udělal atrakci...
Potěšila mě ale historka kolegyně, která jméno Jiřího Bradyho tehdy slyšela poprvé. Když jeli autem a poslouchali zprávy, její desetiletá dcera poznamenala: "Jé, Jirka, o tom nám vyprávěla paní učitelka minulý týden."

10 12.08.2017

!ROZOP !ROZOP
Žák třetí třídy ZŠSV (základní školy pro stárnutí věcí) vypráví svůj příběh odehrávající se v říši skřítků – entropíků. Co tropí Překlep? Přepleky. Pomáhá tátovi při jeho práci v knihovně, ale víc ho láká internet a programování. „Mít překlep v nějaké hrozně slavné knížce je určitě fajn, ale co je to třeba proti překlepu v programu, který používá deset milionů lidí?“ (s. 14).
Entropíci přistupují k pořádku nezvykle, takže při čtení se doporučuje jíst, pít, odhazovat odpadky, prskat. Nejlepší je sednout si do nějakého hodně starého zaprášeného křesla. Záložka není třeba. Pokud nepřečtete knihu na jeden zátah, tak prostě ohněte list.
Lidský svět je pro entropíky divný. „Vůbec jsem nechápal, proč jí nadává, když ty příšerně čisté a nažehlené šatičky s tou zmrzlinou vypadaly konečně aspoň trochu normálně.“ (s. 58)
Překlepova máma, ta by si hned sjednala nepořádek :-)
Překlepův spolužák Škraloup má problémy s češtinou. „Zrovna nedávno jsme psali diktát a chudák Škraloup ho měl úplně bez chybičky, takže jsem si ho s ním rychle vyměnil. Všechny gramatický chyby a překlepy mám samozřejmě v malíku.“ (s. 25)
Kdo je zvědavej, bude brzo starej. To je krédo moudrých entropíků. Jazyk ocení čtenáři, kteří mají rádi jazykové hříčky. „Hned vedle nás seděli entropíci z textilního oddělení. S ničím se nepářou.“ (s. 42)
Nápaditý příběh má nádhernou grafickou úpravu. Entropie ožívá díky ilustracím Daniela Špačka.
Zisk Magnesie Litera je "huský kakao", ale autoři by asi radši Křišťálový Prdlajs :-)
ŽIJUTE SI TENROPÍ BORODORUŽSTVÍ.

9 11.08.2017

Příběh Wintonových dětí využitý k vydání kuchařky. 35 stránek zachycuje osud Mileny Grenfell-Bainesové, následují recepty a fotky.
Formát mi přijde zbytečně "luxusní".

4 10.08.2017