triatlet komentáře u knih
Podobně jako u povídky Spánek i u tohoto vydání vyniká jednoduchý příběh díky ilustracím Kat Menschik.
Autor se věnoval motivu knihovny i v románu Kafka na pobřeží.
Měl jsem obavu, aby kafkovsky podaná povídka Podivná knihovna neskončila probuzením... i když "Byl to snad celé jen nějaký sen?" (s. 35)
Murakami (i překladatel Tomáš Jurkovič) dokázal(-i) vystihnout (nejen mluvu) dospívajícího vypravěče: "Chtěl jsem se zkrátka z toho strašidelného kamrlíku vypařit tak rychle, jak to jen bude možné." (s. 10)
"Na bludištích je nejhorší, že nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud jí neprojdete až úplně na konec. A když pak na samém konci zjistíte, že jste si vybrali špatně, bývá už kolikrát pozdě. To je u bludišť největší kámen úrazu." (s. 53)
Závěrečný odstavec povyšuje povídku na novelu. Nečekané rozuzlení tajemného samotářského labyrintu.
PS: Letošní první novoluní připadá na 17.1.
.....................................................................................................
Čtenářská výzva 2018 - kniha, kde hraje roli knihovna (knihovník, knihovnice)
První seznámení s Rudolfem Dilongem.
Jeho verše jsou nadčasové a velice vyspělé; je z nich cítit bardství, úcta a pokora.
Vydání z roku 1998 je doplněno o krátký výběr z korespondence (5 stran) a
o fundovanou stať Imricha Kružliaka (napsal ji v 85 letech!) o Dilongově vstupu do poezie. Až při čtení Kružliakova textu jsme si uvědomil, že se nejedná o výbor Dilongových básní, ale o poslední předválečnou sbírku.
"Jeho poézia sa začala spevom o životě a končí sa spevom o človeku a národe, a modlitbou, tichou ako krok oráča v mäkkej brázde." (s. 88)
Slovensko, svoboda a lidskost, to jsou tři hodnoty, které se v Dilongových "svojských" verších odráží.
"Dom večne zhrievam,
som do modlitby vždy,
a spievam i vám i nie vám
z izby do izby.
Pieseň mi šumí,
k Bohu sa tiesnem,
aj slová sú mi
zo zlatých písmen.
Som trubadúr,
vždy začnem,
k obloku nachýlený;
popíšem múr
a plačem
málo je steny." (Trubadúr, s. 64)
"Ja, Rudolf Dilong, trubadúr,
z milosti Božej bedár,
zatváram knihu, cyklus chmúr,
žalosti abecedár;
ó, tu v ňom placho nešumí
tichučké slovo vďaky,
hrôzy svoj popol nesú mi
na skrvavené zraky." (Večerná modlitba, s. 65)
.................................................................................
Čtenářská výzva 2018 - kniha od slovenského autora
Minimalistická povídka s obrovským posláním. I díky ilustracím Pavla Čecha se čtenář dokáže přesunout do kraje, kde vládne mír, klid a pohoda.
"Dubům z roku 1910 bylo tedy deset let a byly vyšší než já i on. Pohled na ně byl udivující. Opravdu jsem nenacházel slov, a vzhledem k tomu, že on nemluvil, strávili jsme celý den mlčky a procházeli se jeho lesem." (s.48)
................................................................................
Čtenářská výzva 2018 - kniha, která má čtyřslovný název
Zajímavý alegorický příběh s nápaditými ilustracemi Matěje Formana.
Pro pana Stránského by mohla být výzva vydat sérii o jednotlivých Dešťácích, Dešťálkách, Pršílcích a Pršílkách.
"Když se někdo nechová slušně, okřiknu ho. Snažím se být ostatním nějak platný. Už jsem o tom vyprávěl i svým vnoučatům a společně jsme v naší rodině vyhlásili zákon radosti: každý den ji někomu udělat. Stačí i pidiradost.
A možná už příští léto se vypravíme k Dešťovému kameni. Doufám, že ho najdeme.
A že bude pršet." (s. 28/29)
Jodi Picoult opět překvapila. Její styl - střídání vypravěčů - mi vyhovuje. Téma rasismu, které si vybrala pro román Velké maličkosti, je aktuální nejen v zámoří...
Z doslovu je patrné, že pro autorku práce na příběhu hodně znamenala a hodně ji poznamenala.
I když je příběh vážný, Jodi má dar pomocí dialogů odlehčit situaci.
Micah k manželce Kennedy:
"Že je moje bláznivá manželka právnička, která na mě sehraje Lysistratu, když ji neseženu odborníka." (s. 346)
Kennedy komentář o kolegovi, který sledoval výměnu názorů mezi Kennedy a Ruth:
"Otočím se k Howardovi, který naši výměnu sleduje, jako by to bylo finále tenisového US Open ve dvouhře žen." (s. 447)
.......................................................
20 stránek před koncem mě Jodi Picoult opět šokovala...
Zajímalo by mě, jestli měla víc konců - otevřený, pesimistický, optimistický. Jsem rád, jaký závěr tentokrát vybrala.
.......................................................
"Když nemůžu dělat velké věci, můžu dělat maličkosti velkým způsobem."
Martin Luther King Jr. (s. 522)
"Spisovatel je jako ladička: reaguje, když nás něco rozezní... Pokud máme štěstí, vyjde z nás čistý silný tón, který nám nepatří, ale prošel námi."
Roxana Robinson (s. 524)
Nudné? Jak přitáhnout děti ke čtení? Číst s nimi třeba Babičku.
Knížka je svým pojetím - hodně obrázků, různobarevné písmo - určená pro mladší čtenáře. Dobrodružný příběh převažuje nad didaktickým poselstvím.
Pokud se školáci dostali k příběhům Veroniky Válkové, tak Klub stopařů by pro ně byl krokem (možná dvěma třemi) zpátky.
Překladatelka by mohla šetřit vazbami "strašně rád".
Milé adventní vyprávění o háčkovaném andílkovi. Jeho pouť od babičky Ludmilky k babičce Ludmilce je sice určena především dětem, ale potěší o dospělé.
Nápaditě je využit motiv skořápky.
Ilustrace Zuzany Osako navozují něžně uháčkovaný příběh.
Marie Poledňáková má dar vykreslit především humorné situace. I v románu Ten, kdo tě miloval se mi líbily hlavně pasáže, ve kterých vystupují bráchové Daniel a Kuba. Vtipně působí i dvojice policistů na sledovačce, ovšem že by se dnes vyšetřovatelé hlásili "Tady Orel, tady Orel."???
I když je příběh čtivý, tak samotnou kriminální zápletku autorka posunuje trošku těžkopádně. V Epilogu je nejasná i časová rovina. Jestliže příběh vrcholí v sobotu 23.12., pak první pondělí po svátcích asi není 25.12., ani 1.1., takže věta "Za pár dní začne Nový rok." je zmatečná. (s. 220/221)
Nejvíc by mě ale zajímalo, za jakých okolností Vanda ztratila mobil. "Nedokázala vymazat z paměti tu chvíli, kdy jí zazvonil mobil, vylítla z postele a lhala manželovi, že právě tankuje benzin." (s. 146)
První setkání s Flávií mě přeneslo do Anglie 50. let. Do doby bez mobilních telefonů.
Chemie v knížce funguje - i když některé popisy působí zdlouhavě, tak celkově autor vystavěl příběh, který zaujme a především 23. - 26. kapitoly (z celkového počtu 27) mají spád.
"Když se někdo v románu nebo ve filmu ocitne tváří v tvář zabijákovi, vrahounova úvodní slova jsou často výhružná a často ze Shakespeara.
´Vida, vida,´ zasyčí například zločinec, ´kam tvé kroky, dívko, vedou, nikam nechoď, zůstaň se mnou,´nebo ´Tak mladá moudrost nedočká se stáří.´
Jenže [jméno zločince záměrně vynechávám] neprohlásil nic takového; vlastně naopak.
´Ahoj Flavie,´usmál se na mě. ´Nečekal jsem, že na sebe narazíme právě tady.´"
Trochu jsem se obával, že díky Flaviině zálibě v chemii bude v knize víc chemického teoretizování, ale chemické narážky jsou kořením knížky. Víc jsem se ztrácel v aluzích na dobové knihy nebo filmy.
Líbilo se mi vykreslení domácnosti rodiny de Luce. Kladem je i absence vulgarit nebo krvavě vražedných scén. Rád si přečtu další díl(-y).
.........................................................
"Jakmile jsem se naučila najít smysl v chemických rovnicích, jako je například K4[FeC6N6] + 2K = 6KCN + Fe (která popisuje, co se stane, když zahřejete ferrokyanid draselný s uhličitanem draselným, aby vznikl kyanid draselný), otevřel se přede mnou celý vesmír. Bylo to jako objevit kuchařskou knihu, která kdysi patřila čarodejnici z lesů." (s.16)
"Poštovní stránky, vykládal otec, se tisknou na arších o dvě stě čtyřiceti kusech - dvacet vodorovných řad po dvanácti, což se mi dobře pamatovalo, protože 20 je atomové číslo vápníku a 12 hořčíku, takže stačilo, abych si vzpomněla na CaMg." (s. 136)
Vyspělé verše,
jež duši mají,
i když slovem ne vždy hladí...
Sbírka má pěknou typografickou úpravu a doprovází ji ilustrace Terezy Bulvové, Terezy Janečkové, Adama Kašpara, Kateřiny Kučerové a Elišky Slezákové.
Autor sbírku věnoval památce Olgy Navrátilové a věnoval jí i dvě básně ("Mělas úsměv jak drahokam a odešlas Bůh ví kam").
V lyrických textech (v závěru jsou i neveršované) převládá smutná nálada, autor často popisuje podzimní přírodu.
O citu
"Ve skrytém citu
mění se slova
v pozadá čekají
celá hladová
osudová."
Sníh padá
"Andělé v zimě pláčí
s bíle zmrzlými slzami
letícími po větru."
O potulném srdci
"Srdce bolí a létá
a hlásím se do světa
že sám
potulný poeta
bloudím krajinou
Luky i lesy
a u stromů bez adresy
toulá se poeta
pod podloubím
a nohy časem proplétá."
V niterných verších autor odhaluje svá přání, své touhy.
V básni Labyrint je působivý refrén "jako každej z nás".
"Když mluvíme, slýcháme: Ticho buď!
Když mlčíme, slýcháme: Mluv!"
"Chci nahoru, tam k Nebeským branám.
Svatý Petr drží stráž.
Pusť mě prosím dál...
Pusť mě prosím k bohu
tam, kde říct Mu mohu,
jak žiju rád, jak šťasten jsem,
za lidi, co okolo sebe mám..." (K branám Nebeským)
Příběh o Klementu Mariovi Hofbauerovi (Dvořákovi), rodákovi z Tasovic u Znojma, který se stal v roce 1914 patronem Vídně.
Celostránkové obrázky dokreslují jednoduchý, ale poučný text.
Pan Petr Novotný z nakladatelství Petrkov nám na besedě říkal, že zajímavé knížky si ho hledají samy. Jedna mu údajně na knižním veletrhu někde
v zahraničí spadla na hlavu.
Příběh Poslední cesta je skvostem v dárkovém balení. Ilustrace Maurizia
A.C. Quarella, text Irene Cohen-Janca, překlad Jana Machonina (vložená báseň v překladu Pavla Eisnera) dohromady dávají jednoduchou skládanku, ve které důležitou roli má i typografická úprava.
Text je jednoduchý a zvládne ho i mladší školák. Pokročilí čtenáři najdou aluze na Rabíndranátha Thákura (https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/rabindranath-thakur-899) nebo Jicchaka Lejba Perece (https://www.databazeknih.cz/autori/jicchok-lejbus-perec-107259).
Zajímavá je paralela s příběhem Henryka Goldzmita (původní jméno Janusze Korczaka) a jeho kanárka. (s. 40)
Přínosné jsou dobové reálie - Blankův palác je obdoba Petschkova paláce. "Neřekl jsem mu, že v Blankově paláci není soud, pravda ani spravedlnost."
(s. 22, 31).
Cenné jsou i myšlenky Janusze Korczaka, které vypravěč příběhu (malý chlapec se symbolickým jménem Šimon) místy uvádí:
"Říká, že děti jsou básníci a filosofové." (s.16)
Příběhy o holokaustu bývají smutné. Tento přináší poselství výjimečného člověka.
"Láska nemůže být povinná, ale úcta jo." (s. 28)
A jestli někdo ve vašem okolí odmítá jíst třeba kůrky od chleba, tak úsměvné rozklíčování najdete na s. 16.
..............................................................................
"Doktora Korczaka nikdo nemohl zabít." (s. 6)
11. díl z edice Poznáváme naše světce seznamuje se životem rodáka ze Šumavy, který se stal prvním americkým světcem.
Až budu projíždět Prachaticemi, vzpomenu si na příběh Jana Nepomuka Neumanna.
Podobně jako Tiché šlapací království (https://www.databazeknih.cz/knihy/tiche-slapaci-kralovstvi-337539) se jedná o přepis rozhlasové povídky, respektive dvou povídek.
Příběh Posel z hydrometeorologického ústavu doporučuji číst při čekání
u stomatologa. Ilustrace v podobě starého rozhlasového aparátu v povídce mají svou roli.
Zajímavá je nadčasovost - jistý Lukáš Kohout úspěšně mystifikoval i ve vysoké české politice...
Pobavila polysémie slovesa "vyjádřit" :-)
V příběhu To jeli dva ve vlaku se objevuje příjmení Hujer. Vtipné zachycení "nemoci z povolání".
Letem Exuperyho světem (leteckým a literárním).
Původně jsem chtěl vytknout kapesní formát knihy (11 x 16 cm), ale nakonec listování 5 kapitolami a bonusovými dokumenty je v malé knížce celkem praktické. I když font písma je miniaturní.
Pokud se chcete dovědět, na kolika pařížských adresách Saint-Exupéry bydlel, jak vnímal poušť a kdo byl Leon Werth, jemuž Exupery věnoval Malého prince, pak se začtěte.
"Je mi naprosto lhostejné, budu-li ve válce zabit. Ale vrátím-li se z té nutné, ale nevděčné dřiny, bude pro mne jediný problém: Co můžeme, co musíme říct lidem?" (s. 94)
Knihu Ze života lesních samot jsem začal číst ve vlaku, když jsem v roce 2008 jel na výstavu Šumava Karla Klostermanna do Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.
Po dvouhodinové jízdě jsem se zablokoval někde na 20. stránce.
Výstava na mě dýchla šumavskou atmosféru minulých věků a při zpáteční cestě jsem obracel stránky, aniž by na mě rušivě působil archaický styl.
(Ne)obyčejné příběhy obyčejných lidí ze Šumavy mě okouzlily. Autor dokáže přiblížit těžký život uprostřed šumavských samot. Když tam napadl sníh, místní byli odřízlí od světa.
Prolog vysvětluje osudy Příručky mesiáše, autor tak využívá metody "knihy
v knize". Věrohodnost dodává i grafická úprava (olejové skvrny navozují patinu).
I krátký úvod obsahuje několik zajímavých myšlenek:
"Nic v této knize nemusí být pravda. Jistě. Ale také může. O tom, zda je něco pravda, nebo ne, nerozhoduje kniha. Pouze já mohu říci, co je pro mne pravda. Za to odpovídám jenom já."
"Každý člověk a všechny události existují
ve vašem životě proto,
že jste je do něho přitáhli.
Jak se s nimi rozhodnete naložit,
záleží jenom na vás."
V posledním odstavci prologu autor vybízí čtenáře: "Položte si otázku. Zavřete oči, rozhodněte se, zda si přečtete pravou nebo levou stranu, a knihu otevřete."
xxx
A dnešní pokus?
"Neexistujete proto, abyste na svět
udělali dojem.
Existujete proto, abyste žili svůj život
způsobem, který vás učiní šťastnými."
Jiří Stránský uvažuje o české povaze. V textu je množství aluzí - od
sv. Františka přes K. Gottwalda až po L. Vaculíka.
Zajímavá je typografická stránka - tučně jsou citáty jiných osobností.
Ilustrace na obálce (P. Reisenauer) je výstižná, další grafický doprovod
(M. Janáček) abstraktně zbytečný.
Některá souvětí jsou hodně složitá, dlouhá, ale není na škodu si myšlenky Jiřího Stránského přečíst opakovaně.
"Komunismus není filozofie, chlapče, komunismus je epidemie." (Jiří Krupička, s. 20)
"...dokonce i laskavý diktátor musí budit strach, aby pak mohl být laskavý..." (N. Machiavelli, s. 23)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Vezmi závist, sestru nenávisti, přidej odpor ke každé jinakosti, okořeň méněcenností z pohodlné či záměrné nevědomosti a neschopnosti, opiš si od Lenina, který – aby to mělo ten správný říz – k tomu přimyslí, že nejlepší a nejbezohlednější je nenávist hladová a že jediné, co je lepší než třídní boj, je třídní válka, a máš před sebou definici komunismu." (Karel Pecka, s. 15)