triatlet komentáře u knih

"Poslední sbírka Jana Borny obsahuje jak netradičním způsobem vytvořené básně pojednávající o neochvějných jistotách a vytrvalém hledání cesty z osamění, tak prozaické texty týkající se vzpomínek z dětství."
Škoda, že slovo p o s l e d n í je definitivní :-(
"Musíte se rozeběhnout,
odrazit se a nabrat výšku,
pak jen s využitím teplých proudů stoupat
a ve studených klouzavě klesat.
Při přistávání si nenabít hubu
a hlavně se nepřestat obdivovat
všemu nad i pod sebou."

6 12.06.2017

Živly v podobě ohně, vody a větru se objevují téměř ve všech dvanácti básních. Miloň Čepelka do veršů vetkal pozitivní energii.

"Jsi vnořen do vody a ohněm planeš vzhůru.
Ohněm, jenž vyšlehne,
ač nemá potravu.
Vzpínáš se urputně až k nebeskému kůru,
hoříš
a hasíš se
a jde ti o hlavu.

A přitom ještě hloub,
až tam, kde voda doutná,
kde v řasách kvasí, klíčí nový rod,
tam pod tou hladinou má tvoje horká loutna
povinnost
vyzpívat své právo na život."

7 24.05.2017

Vlastním kapesní vydání z r. 2003 (nakladatelství FIN, 4. opravené vydání). Častým používáním se pravidla rozpůlila.
V knihovničce mám i vydání z 80. let a podědil jsem jedno prvorepublikové.
V současnosti téměř dennodenně využívám internetovou jazykovou příručku UJC :-)
http://www.ujc.cas.cz/eletronicke-slovniky-a-zdroje/internetova-jazykova-prirucka.html

6 24.05.2017

Přečetl jsem napotřetí a trvalo mi to půl roku...
Hemingway sice dokáže zachytit válečné utrpení věrohodně, naturalisticky, ale píše takovým stylem, že je to pro mě i čtenářské utrpení.
Milostný motiv srovnatelný s Titanicem nebo Osobním strážcem.
"Milovali jste se?" zeptala se žena.
"Co ti řekla?"
"Nechtěla mi nic povědět."
"Ani já ti to nepovím."
"Tak jste se teda milovali," řekla žena. "Zacházej s ní pokud možno opatrně."
"Co když bude mít dítě?"
"To by nevadilo," řekla žena. "To by nijak nevadilo." (s.78/79)
Vadil mi překlad Jiřího Valji (Vyšehrad, 1987) - proč nemůže napsat Pilar, Pablova žena a píše žena Pablova? Zpočátku jsem se ztrácel, jestli kromě Pilar a králíčků jsou v jeskyni ještě další ženy.
Na oslovení "králíčku" jsem byl alergický. Pasáže z jeskyně mi přišly zdlouhavé.
Chyběly mi vysvětlivky - překlad španělských slov.
Zachycení vzájemného lynčování fašistů i republikánů, ponižování, znásilňování je drastické, ale čtivé.
Zajímavé jsou aluze na Dolores Ibárruri a jejího syna. Neotřele působí i popis komunistického vedení v Madridu.
Občas se v Robertových vnitřních monolozích objeví zajímavá myšlenka: "Jestli dnes zemřu, bude to škoda, protože několik věcí už vím. Rád bych věděl, jestli je chápu, protože jsem přecitlivělý, poněvadž nám zbývá tak málo času. Nic takového jako málo času neexistuje."
Závěr je očekávatelný, ale podobně jako v Körnerově Slepém ramenu překvapí, jak ho autor vyřeší.

17 14.05.2017

Krásný důkaz korespondenčního přátelství mezi překladatelkou - Zdeňkou Stavinohovou - a Marií de Saint-Exupéryho, matkou autora Malého prince.
Korespondenční přátelství navíc obě naplnily osobním setkáním.
Zajímavě působí slova paní Exupéry datovaná v listopadu 1969: "Obdivuji se lidem vaší země a budu mít radost, když mě má kniha přivede k nim blíž."
Zajímavé je, že pozůstalí požádali paní Stavinohovou, aby jim umožnila použít fotku Marie de Saint-Exupéry, kterou pořídila při své návštěvě ve Francii (v Cabris), na oznámení o jejím úmrtí.
Zajímalo by mě, jestli Marie de Saint-Exupéry zvládla uplést šálu pro Zdeňku Stavinohovou.

5 10.05.2017

Jiří Schmitzer mě přesvědčil v kině, v televizi, na dvou koncertech i knižně.
Tak ještě někdy na divadle, abych se účastnil geneze některých veršovánek.
Rýmy jsou sice občas prosté, místy vtipné, někdy obhroublé, rozhodně nejsou fádní.
............................................................................................................................
"Když duše nemocná je téměř bezmocná
když mozek ztrácí svůj vtip...
duše se schovala a chvilku počkala
než srdci bude líp..." (s. 62)

"Snad prominete mi
povahu mou dámy
že málo bavím se
a málo jsem s vámi
Já spíše knížek si promiňte
většinou všímám" (s. 86)

"Můj světe roztomilý
co přines jsi nám do kolíbky
Jen sebe celého
a to je vše co máš
I hvězdy vzdálené
i špetku do polívky
My celí tvoji jsme
neboť jsi celý náš" (s. 134)

6 09.05.2017

Přečetl jsem vydání z roku 2016 - Mandel sonetů (a jeden navíc).
......................................................................
Zakoupil jsem sobě na památku
u Cimrmanů v den svého svátku.
Čepelka - veršotepec - překvapil,
zvládá rým, přesah, pointu i daktyl.
.........................................................................
Líbí se mi jazyková hravost:
"Luna a nula, nula a luna,
luna je jedna - a šik nul!
Luna je harfa mnohostrunná,

leč počítač si odkliknul...
A teď, má milá, rozhodni ty:
dát na rozum či na své city?"
(Sonet o starém dilematu v novém rouše)
.................................................................................................................
Verše, rýmy a láska se prolínají přirozeně.

"Rád píšu verše pěkně postaru,
ať je v nich rytmus, ať v nich jiskří rýmy,
a na klouzačce přísné paní Zimy
ukládám do nich svůj sen o jaru."
(Sonet o básnění pro tebe)

"Cvičení v rýmech, to mě těší.
A mám-li k němu vhodné téma,
přátelící se s námi dvěma,
nezůstanou má ústa němá."
(Sonet o milostném rýmování)

7 02.05.2017

Zájezdová představení Cimrmanů jsem zažil několikrát v Jihlavě. Ale 24.4.2017 - pro Jiřího zapamatovatelné datum :-) - jsem si užil premiéru v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Ze 4. řady jsem sledoval sled jazykových a historických hříček.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Na úvod vám povím několik historických dat:
26.8. 1278 - bitva na Moravském poli
30.5. 1434 - bitva u Lipan
24.8. 1572 - bartolomějská noc
21.6. 1621 - poprava sedmadvaceti českých pánů
27.7. 1896 - 4. kongres II. internacionály.

Ptáte se, co mají všechna tato data společného? Všechna tato data jsou nezapamatovatelná.
Problémem zapamatovatelnosti historických dat se - pokud víme - zabýval pouze Jára Cimrman. V úvodu své knihy History and Memory si položil otázku: Jakou funkci má historická událost? A hned si také odpověděl: Dvojí.
Za prvé: událost ovlivňuje chod dějin.
Za druhé: událost se stává dějepisným učivem.

Historikové mívají tendenci druhý aspekt podceňovat, ale Cimrman snesl přesvědčivé důkazy, že druhá funkce dějinné události je stejně důležitá jako první. Ne-li důležitější. Co se například stalo roku 1775 u Chlumce nad Cidlinou? Oddíl vojska zahnal několik desítek sedláků do rybníka. Událost sama se tedy týkala asi jedné stovky osob. Jako dějepisná látka pod názvem "bitva u Chlumce" zdeptala tato šarvátka milióny žáků i učitelů. Nevíme přesně, kolik sedláků u Chlumce padlo, ale rozhodně méně než nedostatečných za neznalost tohoto dějepisného učiva.

"Spočítali jste padlé," volá Cimrman na adresu historiků, "ale spočítal někdo i ty statisíce dětských traumat, rodinných tragédií, zákazů vy házení, tělesných trestů, disciplinárních řízení s učiteli, sebevražd školních inspektorů?
Ne, pánové. Historická bitva napáchá často větší škody v učebnici než na válečném poli. Cimrmanovy úvahy ústí v logický závěr: politikové by měli myslet nejen na to, co svými skutky způsobí v dějinách, ale i na žáky, kteří se o tom budou muset učit. Pro důležité akce, které vejdou do historie, by měli proto volit zapamatovatelná data.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Těším se někdy na reprízu v ŽDJC.

16 26.04.2017

Nakladatelství Petrkov umí nabízet knihy v dárkovém balení. Působivé jsou ilustrace Roberta Innocentiho - černobílá převládá v době zobrazující holokaust. Ale i tam se objeví náznak růžové naděje. Barevný obrázek zachycuje výsledek, který zanechalo v Rottenburgu malé tornádo v době, kdy autorka poznala příběh Eriky. Na poslední ilustraci je patrně Erika - kouká na vlak a přemýšlí.
K přemýšlení vybízí i velice jednoduchý příběh, který rozčlěňují Davidovy hvězdy a prozáří úvodní a závěrečná žlutá hvězda. Příběh, který je protkán otázkami.
"Šest milionů hvězd spadlo mezi lety 1933 a 1945. Každá ta hvězda byla někým z mého národa, jehož život byl rozerván a jehož rodokmen byl přeťat.
Dnes má můj strom už zase kořeny."

9 22.04.2017

Úsměv, pointa, pes,
jak se tohle rýmuje?
S úsměvem Kratochvíl čtyřverší psal,
jedenáct básní vypointoval.
Buldog, knírač, jezevčík,
v každé básni jiný psík.
Sešitkový formát se vejde do obálky,
adresát může být zblízka i zdálky.

4 17.04.2017

Formátem malá knížka, obsahem velká - nejen myšlenka básně, ale i forma petrkovského vydání. Nádherné ilustrace Giovanni Manna (http://www.giovannimanna.com/), promyšlená typografie. Jímavý úvod, zajímavý závěr.

5 16.04.2017

Jedna z myšlenek lesní moudrosti v dárkovém balení. Po příběhu následuje komiksové zpracování, ve kterém vystupují i dívky.

7 16.04.2017

Pocta Jiřího Žáčka Adolfu Bornovi, který mu ilustroval 17 knih.
V Písni o kocourovi je patrný autorský subjekt: "Já lovím slova, která mění/ temnotu duše v rozednění."
Opakovaně zmiňuje motiv štěstí - Pták Štěstí, Příliš mnoho štěstí škodí.
Pobaví genderový pohled na svět (O slepičce a kohoutkovi): "Ať už je život hořký nebo zkyslý, sláva všem slepičkám, kterým to dobře myslí."
Vydání je kapesní a má nápaditou typografii. ÚSMĚV v názvu a čísla stránek podtrhuje ležatý usmívající se emotikon.

8 13.04.2017

Krátké kriminální příběhy. Na dvou třech stránkách autor rekonstruuje zločin. V závěru zmiňuje, na kolik let byl vrah potrestán. Příběhy mají spád.
...................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 8. oblíbená kniha rodičů, prarodičů
...................................................................................................
Koupit babičce jako dárek soubor kriminálních příběhů, to byla sázka na jistotu. Když přečetla MF Dnes (od politiky po sport), tak ráda pročítala hlavně kratší příběhy ze soudní síně. Texty od jihlavského autora Borise Dočekala navíc dostala i s autogramem :-)

4 09.04.2017

V prologu autor uvádí, co znamená být básníkem: „Jít až na konec/ Na konec pochyb/ na konec doufání/ na konec vášně/ na konec zoufání// Pak teprv sčítat/ Dřív ne Dřív ne// Nebo se může stát/ že součet života/ vyjde ti směšně nízký// Že se jak dítě budeš potácet/ věčně jen v malé násobilce// Být básníkem to znamená/ jít vždy až na konec“.
Zajímavý je paralelní pohled na svět, na život, na smrt, ale hlavně na lásku prostřednictvím ženy a muže. Užití ženského rodu sice působí netradičně, ale verše jsou přesvědčivé.
„Jen neodjížděj! Jenom zůstaň ještě!
Vždyť tvá pleť je tak hebká.
Z motýlího pelu utkaná.
Co až na tebe přijdou s výčitkami
a zloba uhodí tě jako uragán?
Co když jak křídlo motýla,
jak chmýří pampelišky
roztratíš se mi do modravé výšky?
Kam tě pak půjdu hledat?
Do vody? Do vzduchu? Do nebes?
(…)
Neslyším nic. Jsem docela hluchá.
Kde jsou všechny mé tóny, hlasy,
zpěv?
Kdepak je veselá hospůdka mého
ucha?
Mé srdce, kaštan, který puká?" (Všechno je prozrazeno, jsou spolu naposled; s. 18)

Modrým hlasem představuje ideální svět, kde chyby a nedostatky jsou nepodstatné: „Tam se nikdo nebude dívat, jaké/ mám nohy a jaké poprsí/ tam se lidé znají jen po svém modrém/ hlase,/ protože hlas je modrý, když jsou lidé/ prostí,/ docela prostí jak děti, jako kůzlátka/ či psi.“ (Chtěla bych odtud odejít, s. 33)
Kundera kritizuje stereotyp: „Zamyká dveře, běží k vratům,/ odmyká vrata, běží dál,/ jak by mu kdosi pálil patu,/ jak před čímsi by utíkal./ Píchačka, šatna, pult a spisy,/ polévka, schůze, marná pře/ a zase nazpět: pult a spisy,/ a večer tmou to uzavře.// Pak běží zase dolů k vratům,/ a z úřadu pryč a pryč a dál./ Jak by mu kdosi pálil patu./ Jak před čímsi by utíkal.// Tak s potem na čele se vžene/ do svého bytu v suterénu./ Tam ve své ženě zapomene/ na život, na svět – na svou ženu.“ (Past, s. 45)
Často se objevuje nenaplněná láska: „Tak odešel jsem za ní/ ještě týž den./ Odešla samotna,/ šel jsem též samoten./ Přece však jsem jí blízko/ a jsem jí pro útěchu,/ jsme oba na cestě,/ oba dva na útěku,/ na cestě od lásky,/ od štěstí, od mládí,/ pod klenbou skřivánků,/ oblaků, volání,/ pod klenbou života,/ ve kterém žijem sami,/ na stejné silnici,/ a přece bez setkání.// Odešla samota./ Já samoten jdu za ní. (Zpověď osamělého muže, s 49)
Motiv smrti podává přirozeně: „V moderním věku/ smrt střílí z voleje. Můj strýček dostal/ mrtvici,/ když díval se na hokej v televizi./ Odejdeme,/ jak odcházíme z domů pro mléko./ Aniž po sobě spálíme/ milostnou korespondenci, aniž/ potěžkáme/ celý svůj život v dlaních, aniž ho/ zvážíme/ a skropíme slzami. (Infarkt, s.53)
V 5 částech „docela prosté balady“ se čtenář seznamuje s obyčejným, uvěřitelným příběhem vojáka Urbana.
Převažují milostné motivy: „Až lehnem do trávy a až mne obejmeš,/ tehdy ten velký dům,/ jenž nazývá se svět,/ tehdy ten velký dům/ se s námi bude chvět.// Ale pak až poslední blesk/ zhasne a dozní ve tvém těle, /uvidíš náhle nad hlavou/ nebe tak blízké, rozněžnělé,/ že nebude to nebe ani,/ jako spíš strom,/ který se nízko nad nás sklání,/ hvězdami obsypaná strom.// (…) Usneme ve světě./ A vesmír usne v nás. (Na noc, s. 65)
Autor klade prostřednictvím lyrického subjektu otázky: „Umlkly verše a já stál./ Dokola pulsovala zem./ A tu jsme vykřikl a hlasitě se ptal:/ - Kde jste kdo? Mluvte!/ Kde to jsem?“ (Blouznění, s. 68)
.................................................................
Byl jsem sám. Bez tebe. Korouhve
soumraku
V truchlivém obřadu padaly na řeku.
Bylo to v krajině, kterou jsem nepoznával.
Pár domků, tyče, trať a řeka velmi
tmavá
s vylitým olejem, který z té řeky civěl
duhovým pohledem zeleně, modře,
divně.
Pár domků, tyče, trať a vlak do toho
hvízdal,
hvízdal tak zoufale, že všechna ptačí hnízda
padala se stromů hrůzou a úžasem,
že není domova, že cizí je nám zem,
že je jen samota a lásky není, není,
že je jen most a trať, řeka
a odcházení…

A tehdy zaslechl jsem zdaleka tvůj
hlas.
Hedvábně, tenounce a teskně volala.
Ten hlas byl verunka, poslíček –
- otakárek,
Paprsek domova, který sen zbloudil
z dálek.
Dal jsem do něho něhu, kam volal mne
ten hlas.
Dva kroky přede mnou utíkal atlet –
čas.

Dva kroky přede mnou a já dva kroky
za ním.
A tak jsme běželi. Pořád a bez ustání.
Avšak tak hedvábně a teskně zněl
tvůj hlas,
Že zrychlil jsem svůj běh a předběhl
jsem čas.
Předběhl jsem den a noc a rok a další
den,
Běžel jsem lehoučce, jak z těla
vysvlečen,
čas za mnou vrávoral. Daleko zůstal
vzadu (…)

A tehdy cítil jsem, jak se mi v celém
těle
opojně rozlévá závratné štěstí vřelé,
jak nemohu už dál, jak padám, nemám
sil,
jak toto chudé lože je rodný břeh,
můj cíl,
má radost a můj konec… (Třetí variace na smrt, s. 74)

9 08.04.2017

Výbor z Rúfusových veršů bilancuje život a balancuje na hraně života, smrti. Zobrazuje všednost.
„Lomí se život na ostré hraně dýky.
A tu je tragika,
tam triumf. Květ prší na pomníky.
Slyšet zpěv – ústy básníka:

Zas jedna bolest slzy porodila.
Vrhla je ve tvář publika.
A co je pravda? Pohádková víla,
která nám věčně utíká.“ (Verš, s.20)

„Ba za hrst výslužky rýmuje prázdné chvály
žvatlavým veršíkem, pýchou se zalyká.
Na prsou smutných lyr písničky zaplakaly:
Bože, bože můj, ó stvoř mi básníka.“ (Básník, s.24)

„Ach slovo, uzlíčku pod hlavou.
Viděl jsem básníky nad strašnou
hloubkou ticha.
Po křehkém mostě slov šli s básní do věčnosti.
Vzlykali obavou. (Slova /F. Halasovi/, s.43)

Zaujme aluze na válku: „Gavrila Princip čeká na Jeho Jasnost.“ (Smrt, s. 45)
Opakují se motivy smutku: „A venku prší stesk jak hvězdy na stodoly,
na prázdná, bohem vylidněná slova.“ (V zemi nikoho, s. 46).

Autor klade důraz i na práci: „Na všecky strany zpívá kohout práce.
Kraj obrůstá sladkými mozoly.“ (Letní krajina, s.56)

Patný je vztah k vlasti: „Zvon domova ti zazvoní.
Kadloubek. Hněv i láska
odlévaly v něm tvoji podobu.
(…)
Vydrž nás, buď nám trpělivá zem
a zůstaň s námi v tom těžkém čase.“ (Zvony, s.73)


Často se objevuje smrt: „Tím, čím se mrtví drží života
a živí smrti. Zkusmo vrženým,
aby nás Nikde neodneslo Nikam.“ (Oféliin pohřeb, s.83)

Verše přeložené Miroslavem Florianem, Josefem Peterkou, Janou Štroblovou, Jiřím Žáčkem se mi líbily, i když je Rúfusovo vnímání světa posmutnělé.

"Položit na stůl přesnou jako krajíc
A hrnek vody. Anebo
do špetky soli. To je báseň.

A nestavět se přitom na paty.
Tím méně na špičky. Mít čas. Z hlubokosti
vytáhnout okov, ale na prameni
nestavět krám ni chrám.

Nahoru Jordánem až půjde pstruží tah,
neshánět prut, a vědět, že řeka
neskládá se z ryb.

Že je jí o to víc,
O co se báseň zdvihá nad slova.

Ne kámen.
Socha. Žena Lotova
je báseň." (Co je báseň, s. 86)

"Co bylo třeba oznámit,
je oznámeno.
Co bylo třeba povědět,
se řeklo.

Co dál?
Nic. Žádný tklivý památníček.

Zem neodkládá listy do poliček.
Přečte, zmačká
a rovnou zahodí.
Zem nemá splín a nezná odchody.
Zem, ta zná déšť a rosu.

Ale slza?
Jen člověk umí prožít dojetí.

Lidský smutek
je smutkem paměti." (Podzimní listy, s. 112)

........................................................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 11. kniha od autora ze sousedícího státu

4 07.04.2017

Barevně alegorický příběh, i když začíná černobíle, až temně.
"Tam vládla bouřka, nejtmavější ze všeho. Občas dělala na nebi velké prádlo. Prala mraky, oblohu a vítr a hrozně přitom zpívala. (...)
Šedé je nebe
šedé jak ocel kosy
šedé jsou doutníky na rákosí
šedé jsou včely i vosy
všechno je šedé a dokud budu zde,
jiné to nebude."
Díky duze a "schánšlivým" kohoutům, kteří měli "peří černobílé jako klávesnici klavíru", a vejcím je na světě barevně veselo, i když je člověk na dně, podobně jako Magor v dobách, kdy byl vězněný.
.........................................................
Typografie a kresby Luboše Drtiny příběh oživují.

5 04.04.2017

Autorka dokáže i v přetechnizovaném 21. století vytvořit vtipný příběh připomínající lindgrenovská (ne)všední dobrodružství. Text je sice jednoduchý, ale v jednoduchosti je síla. Ilustrace Káju s Olivou doslova oživují :-)

4 02.04.2017

Slon a mravenec
aneb zdánlivě nesourodá dvojice, respektive trojice díky svým přednostem vyzraje na Lovce.
Ilustrace oživují alegorický příběh nejen o fyzické síle, ale hlavě o přátelském poutu.

7 01.04.2017

Sebastiana a jeho parťáky jsem poznal poprvé v Poslední zkoušce, 5. dílu série. Úvodní díl sice obsahuje odhadnutelné rozuzlení, ale autoři dokáží zachytit jednání pachatelů, poškozených i vyšetřovatelů strhujícím způsobem, takže jsem stránky obracel hodně rychle.
Podobně jako v 5. díle poslední slova patří "šokujícímu" poznání, které se týká vyšetřovatelů.
Těším se na další pokračování.

13 29.03.2017