trudoš komentáře u knih
Na Zemi ztroskotá mimozemská loď, v jejíž útrobách se skrývá krvelačné monstrum, vytvořené pouze proto, aby na planetě zničilo vše živé a umožnilo bezkonfliktní kolonizaci. Mezi životem a totální zkázou stojí pouze speciální americká jednotka zvaná Skupina Event, sestavená ze samých vědců, kteří kromě toho, že jsou ukrutně chytří, taky prošli tím nejnáročnějším vojenským výcvikem. Zápas o osud lidstva se rozhodne v Arizonské poušti a můžete si být jistí, že tohle nebudou pacifistická setkání třetího druhu.
Smícháte-li filmové trháky G. I. Joe a Godzilla, dostanete přesně to, čím román Ničitel světa je, včetně bravurních a velkolepých akčních scén. Necháte-li stranou béčkovou absurditu a nezbytný americký patriotismus, dostanete stoprocentní zábavu trvající bezmála čtyři sta stran. Davidu L. Golemonovi se tak povedlo vytvořit něco, co v žánru fantaskní oddechové military bude hledat konkurenci jen těžko. Hledáte-li ovšem něco serióznějšího, spíše bych radil obloukem se knize vyhnout.
Příjemná komedie pro výrostky, jen možná zbytečně umírněná, aby děcka nepřišla k úhoně. Masakr náctiletých hrdinů, kteří se zapletou s podsvětím, se holt nenosí. Bohužel humor založený na kopání do rozkroku, vadách řeči a prdění není úplně moje parketa, ale naštěstí Jimmy Docherty příliš nepřestřelil (jen to prdění je fakt zbytečný), takže to šlo snést.
Zápletka v první půlce románu šlape jedna báseň, jenže když se překlene k ústřednímu zvratu, přetáhne se přes děj filtr 12+ a vývoj se tak dostane mimo uvěřitelnou realitu. Samotný závěr je skutečně naivní, ale celkově oceňuji základní motiv příběhu, který je prostince jednoduchý a kouzelný zároveň.
Jen je škoda, že autor na úkor krátkého rozsahu upozadil jinak sympatické postavy a tak jsou vztahy mezi nimi lehce schematické. Navíc občasné napomáhání spádu děje nelogickými či náhodnými zvraty mi přišlo naprosto zbytečné. Ale i přes osobní výhrady musím ocenit několik povedených humorných scén, které mě dostaly. A to se počítá.
Příběhy Darrena Shana pro mě vždycky byly jistotou krátkého, rychlého čtení. Uznávám, že špičku měl autor hlavně zpočátku, v pozdějších románech už se často motal kolem primitivní zápletky na celou jednu knihu. Takže když se ukázalo, že napsal taky něco pro ty starší čtenáře, neměl jsem co řešit a očekával neočekávané.
A zklamání mě bohužel neminulo. Procesí mrtvých sice není ve finále špatné, ovšem na rozdíl od předchozích románů pro mládež se ukázalo, že na dospěláky Darren O'Shaughnessy dle mě ještě nemá. Všechny správné ingredience sice namíchat umí, ale výsledek prostě působí drobně dětinsky, především díky prapodivnému chování postav, nuceným dějovým zvratům, strojeným dialogům a v důsledku i rozpačitému rozřešení. Kdo však rád gangsterky s příchutí fantastiky, jistě si příběh užije. I když tu ne úplně všechno drží pohromadě, působivou atmosféru připomínající film Smrtihlav knize upřít nelze.
Tři tváře Brandona Sandersona nabízejí malé portfolio jednoho z největších mágů současné fantasy. Přestože se jeho texty vyznačují originálními motivy, v základu jde vždy o klasickou epiku toho nejlepšího ražení. Díky čemuž útočí na čtenářovy smysly hned na dvou frontách a dlužno říci, že v obou případech úspěšně. Tento soubor tří novel to jen dokazuje.
V té první (Císařova duše) se autor představuje hned ve vrcholné formě. Příběh hýří kouzelnými nápady, prokresleným prostředím, živými postavami a množstvím nečekaných zvratů. Oproti tomu následující novela Odvěký meč - Probuzení, už takových kvalit v mých očích nedosáhla. Ne že by byla špatná, ale srovnávat s první prostě nejde. Ač jde o uzavřený příběh, v důsledku až moc připomíná prolog k daleko rozsáhlejšímu textu. Ovšem závěrečná povídka Spousta mi opět nechala klesnout čelist nad spisovatelovou imaginací. Jednoduchá urban fantasy možná zklame po stránce dějové, ale rozhodně dostane do kolen skvěle vymyšlenou hlavní postavou.
Už víc jak dvacet let se v Čechách píšou romány o Conanovi. Z finančního hlediska je to pro nakladatele levnější a pro čtenáře zajímavější - vždyť už si několikrát ověřil, že se v téhle aréně naši autoři bez problémů dokážou popasovat s těmi zahraničními. Jenže právě tahle conanovka ze souboje neodchází zrovna jako vítěz.
Převážně je to díky slaboduché zápletce, napsané snad přes mizerný kopírák posthowardovských tvůrců. Jakési království je v konfliktu s církevním řádem a Cimmeřan to pomocí svého meče vyřeší. Jak originální. Přičemž zde Conan kupodivu figuruje spíš jako vedlejší postava, navíc zasazená do role reflexivně reagující hory svalů. Což je poměrně zvláštní poklona tvůrci původních povídek R. A. Howardovi, protože když si přečtete pár jeho prací, rychle zjistíte, že barbar tak průhledný není. Takže i když se Jan Šimůnek poctivě snažil vyhnout nástrahám literárního braku, jeho příběh pro mě nakonec stejně zůstal na půl cesty mezi promarněným potenciálem a nevyužitou šancí.
Jsem milovník jednoduchých zápletek a možná právě proto mě tenhle thriller mile překvapil. Děj nabírá spád už od prvních stran a k zásadnímu zvratu dojde tak rychle, až to zaskočí. Následná honička mezi hodnými, špatnými a ještě špatnějšími je vyvážená přesně tak akorát, aby využila nabízených možností, ale zároveň nepřekročila časový plán a nezačala nudit. Owen Laukkanen se umí vyhnout zaběhnutým klišé, stejně jako je využít ku prospěchu věci. S postavami pracuje jako zkušený režisér, který ví co chce a dokáže s nimi pracovat natolik efektivně, že jejich chování působí přirozeně. Čtenáře navíc šikovně dostane do rozporu, komu že víc držet palce, protože jak na straně strážců zákona, tak na straně padouchů jsou sympatičtí hrdinové.
Na to že jde o prvotinu, toho kupodivu není moc, co bych vytkl. Lehce naivní dialogy a trochu příliš nadsazená nepolapitelnost únosců, jsou vážně jen drobné vady na kráse. I přes své mouchy má tak román k první lize zatraceně blízko.
Díky Monaghanově svéráznému přístupu k životu a jinejm průserům (pár pivek, bouchačka plná neklidných nábojnic a pokec s kámošema v hospodě vyřeší prakticky všechno) si mě jeho příhody rychle získaly. Druhé album začíná přesně tam, kde skončilo to předchozí, takže vás čeká další nadupaná jízda plná zběsilé střelby, bizarních postav, černého humoru a dialogů, které jako by napsal Quentin Tarantino ve své nejlepší formě. Spokojenost po všech stránkách.
Erotická romance s nepříliš originální a lehce naivistickou zápletkou, která se těsně před koncem pokusí o zvrat, ale natolik předvídatelný, že by možná bylo lepší, kdyby se ten pokus nekonal. Ona vůbec autorčina snaha děj nějak komplikovat je tak prvoplánově kýčovitá, až to chvílemi sklouzává do nechtěné komiky. O to víc, když je poměrně brzy jasné co kam směřuje a všechny ty kudrlinky kolem jen zdržují od dalších sexem nabitých scén. Ovšem ani tady Daria Charon překvapivě neoslní nápaditostí, spíše zklame kaskádou fádních obrazů, opakujících stále dokola ty stejné upocené motivy. Přitom vládnout slovy umí, sloh je čitelný a plynulý. Až je škoda, že se rozhodla pro třetiřadou jednohubku, ale jestli je kupní síla dostatečně silná, tak vlastně proč ne. Nejsem ideální cílová skupina, proto se mi těžko soudí, nakolik jsou kvality Vlčí touhy lepší či horší oproti žánrově podobným románům.
Důvodem, proč mě tahle série zaujala, jsou její autoři Bill Bass a Jon Jefferson, zakladatelé speciálního výzkumného zařízení, kterému se dostalo přezdívky Farma mrtvol. To se zabývá studiem těl obětí zločinu, vystavených vnějším vlivům prostředí, kde byly nalezeny. Ohledně spisovatelského umu jsem tedy nečekal žádné zázraky, on ne každý profesor je automaticky literát, ale šlo mi především o informační hodnotu.
A hleďme, překvapení. Nejen že román solidně šlape, tvůrci dokonce zvládli vytvořit postavy, které mě bavilo sledovat. Ty sice zavánějí autorským alter egem, ovšem tím že drobet připomínají mé tolik oblíbené duo Arthur Bryant a John May, jsem jejich kouzlu podlehl během okamžiku. Dialogy jsou kupodivu přirozené a zápletka je stejnou měrou zajímavá jako morbidní. Jistě, kdo je vrahem, dojde člověku už někde v polovině, ale přesto, na to že jde o prvotinu, velmi dobrá práce.
Oproti prvnímu dílu je zápletka ještě naivnější a natahovaná na maximum. Některé odbočky jsou už zcela zbytečné, jiné zase jen opakují předvídatelné sekvence. Obzvláště komicky pak působí závěr s veřejným očerněním našich hrdinů.
Ovšem dlužno říci, že se jedná o komiks pro děti, takže nad množstvím logických lapsů člověk prostě musí přivřít oči. Se slavnějším Tintinem to sice moc srovnávat nejde, ale dobře známé kouzlo Hergého tvorby tu je a to se počítá. Navíc autorovo nadšení pro příběh a láska k dobrodružství strhne čtenáře, ať už se brání sebevíc. Z tohoto hlediska funguje dokončení dvoudílného příběhu bezvadně.
Antonín a Jiří Tesařovi předkládají skutečnou paletu zajímavých a vesele zpracovaných nápadů. Výtvarně to sice Gymnázium příšer nijak extra nevyhrálo, ale v rámci amatérské produkce to pořád je ještě nadstandard.
Série příběhů pobaví především pointami, na kterých si tvůrci dávají záležet. Málokdy jsou předvídatelní a prakticky nikdy se neopakují. Vyznění povídek pak nebývají nijak zbytečně hlubokomyslná, spíše naopak a při mnoha příležitostech vynikne nadsázka (Polibky) i sebeironie (Tomáš). Sem tam autoři uhodí hřebíček na hlavičku (Šikana), jindy zase okouzlí svébytnou imaginací (Vejška).
Úplně dokonalé to není, ale v rámci tuzemské ochotnické tvorby mají oba autoři vykročeno rozhodně správným směrem.
Nijak extra zajímavá zápletka kombinovaná s nijak extra zajímavými postavami. Řemeslně zvládnuté a o to víc ta nudná šedivá výplň zamrzí. Přestože děj poměrně šlape a není rozsáhlý, vsuvky ze života hlavní hrdinky a jejích milostných pletek s policejním inspektorem, jej pouze zbytečně rozmělňují. Když k tomu přičtete předvídatelnost, která by mohla být autorovým druhým jménem, vyjde vám z toho kniha, u které jste prostě jen rádi, že po dvě stě čtyřiceti stranách skončí.
Ale z jiného pohledu příjemné retro. Příběh je z roku 1998 a podstatou roli zde hrají počítačové technologie a zločiny přes internet, čemuž se z dnešního pohledu nejde jinak než usmívat. Což není chyba autora, ale pouze času. Aneb chcete-li aby váš román byl pět let po svém vydání důchodcem, pište o současných moderních technologiích.
Slušný sci-fi thriller pro mládež, tedy alespoň po stránce akce. Od první kapitoly nasazuje Michael Grant velmi jednoduchým způsobem svižné tempo, které mu vydrží až do konce. To okořeňuje nápaditým pojetím ovládání nanobotů a biotů, z nichž každý má jiného lidského zástupce - jedni bojují za svobodnou vůli, druhý ji chtějí zotročit. Přitom se autor nijak neštítí násilností až nechutností (vyhřezlý kus mozku v kelímku od piva a podobně), takže jste-li duše citlivá, asi si budete chtít sem tam drobet uplivnout.
Ovšem všechny ty nápady a akční scény občas postrádají vnitřní logiku. Díky tomu příběh trochu drhne - kromě toho, že mi není úplně jasné, proč obě agentury najímají teenagery na ovládání mikroskopických bytůstek, skřípe i nesmyslné utajení uvnitř utajení, nemluvě o smyslu rolí obou hlavních hrdinů. A pak je tu závěr, který sice předvádí dechberoucí monstrparádu, ale soupeřící skupiny při něm vypadají, jako ti největší amatéři pod sluncem.
Bohužel ve výsledku žádný zázrak, ale díky krátkému rozsahu to není úplná nuda. Příběh z hotelu pro životní ztroskotance zaujal tématem, ale je natolik zmatený a nekonzistentní, že jsem měl za střízliva problém do něj proniknout. Něco jako Million Dollar Hotel, jen si musíte odmyslet nosnou zápletku. Ani ztotožnění s hlavním hrdinou mi moc nešlo - na jednu stranu hroznej drsňák, kterej si od nikoho nenechá nic líbit, na druhou stranu mánička, která furt brečí, jak posranej má život.
Co se mi na knize rozhodně líbilo nejvíc, je samotný hotel a svět uvnitř - nápad, který by si zasloužil lepší zpracování. Z toho, jak s ním pracuje Dee Dee Ramone, cítíte obrovsky nevyužitý potenciál. Škoda - přitom do toho stačilo narvat nějakou tu dějovou linku, vyhodit feťařinu a fňukařinu a o kvalitní brakový krvák mohlo být postaráno.
Margaret Weis a Tracy Hickman se kdysi velkou měrou zasloužili o to, aby vznikl nový herní svět pro Dungeons & Dragons. Ten svět se jmenoval DragonLance a byl natolik úspěšný, že dal postupně vzniknout i množství románů. Přičemž ty napsané přímo autorskou dvojicí, patří bez pardonu mezi ty nejlepší.
Na příběhu je sice hodně znát, že byl vytvořen na základě dobrodružství odehraného právě v rámci DragonLance, to mu však nic neubírá na kráse. Román, tak potěší každého příznivce epické fantasy, protože pracuje s těmi nejkřišťálovitějšími motivy. Plus je i to, že dobrodružství má epizodní závěr a nekončí uprostřed věty. V důsledku příjemné čtení, které sice nepřekvapí ničím novým, ale ani nijak zásadně nezklame.
Divoký západ dle pánů Goscinnyho a Morrise je prostě neodolatelný. Humor, který osloví jak děti, tak dospělé, je plným právem nesmrtelný. Tohle jsou přesně ty komiksy, které budou mít i za sto let své osobité kouzlo. Jen škoda, že jsou ty sešity tak krátké...
Když mi bylo deset, četl jsem Neználka a moc se mi líbil. Když mi bylo patnáct, četl jsem pana Broučka a docela si ho užil. Když mi bylo osmnáct, četl jsem trilogii o kapitánu Nemovi a dost jsem se u ní nasmál. Když mi bylo jednadvacet let, četl jsem Čtvrtou říši a usnul u ní.
To, že jsem zmínil předešlé tituly, má svůj účel. Václav Semerád vytvořil příběh, ve kterém díky konfrontaci s novou civilizací mohl rozebrat smysl té naší. A to přesně v duchu próz Svatopluka Čecha, s imaginací Nikolaje Nosova a dobrodružným patosem J. M. Trosky. Hlavní hrdina poznává jak novodobou nacistickou říši, tak mimozemskou kulturu, a vždy najde někoho, s kým si může trochu pofilozofovat na různá společenská témata, často i opakovaně.
Děj knihy bylo to jediné, co mě alespoň trochu drželo vzhůru. Sice nebyl moc zajímavý, ale alespoň zamotaný a humorný. Byť tím způsobem, kterým nahlížíme na psa honícím se za vlastním ocasem, ale furt lepší než drátem do oka.
Na můj vkus příliš dlouhé a nudné, M. J. Roseová si navíc dost často usnadňovala práci tím, že děj přizpůsobovala vlastním potřebám. Díky tomu vypadá vyšetřování italské policie jak z komediálního seriálu. I četníci ze Saint Tropez působí schopnějším dojmem. Sáhodlouhé rozepisování vnitřních pochodů jednotlivých postav, či komicky vážná polemika nad osudovostí toho kterého hrdiny, též ubrala čtyř set padesáti stránkovému příběhu docela na akčnosti. Především mi však vadilo, jak autorka automaticky počítá s tím, že čtenáři přistoupí na její hru s reinkarnací, Kameny moci, agenturou Fénix a desítkou dalších detailů. Se vším už pracuje jako se samozřejmostí, o které není třeba diskutovat, což je docela škoda, protože kolem toho šlo vymyslet spousta zajímavostí.
Doufal jsem alespoň trochu v thriller. Ale kdybych byl fanouškem opětovných vtělení, asi bych byl z Reinkarnovaného nadšený. Protože nejsem, bylo čtení poměrně utrpení.
Soubor říkadel, hádanek, povídek a pohádek. I když tematicky rozdělený na roční období, stále působící lehkým mišmašem. Není to moc určené pro soustavné čtení, spíš na náhodné skákání z jednoho textu na další. Poezie povedená, hádanky na ideální dětské hranici, ilustrační doprovod perfektní. Prozaické výkony jsou naopak různorodé - směsice autorů předkládá překvapivě nevyrovnané výkony. Občas chybí pointa či smysl, což ovšem může být zapříčiněno vytržením z kontextu. Význam i odlehčení jsou však naštěstí stejné. Každopádně, než klasické pohádky, čtenář zde nalezne spíše drobně fantaskní povídky o dětech a rodinách, propojené tím kterým podnebním nečasem.
Totálně Anderssonovsky ujeté. Není to úplně špatné, ale zdaleka ne lepší, než třeba Pixy nebo Kontejner. Na jednu stranu jsem se musel smát autorské verzi války v Bosně, na straně druhé z osobitého spojení reality se surrealismem běhal chvílemi mráz po zádech. Některým hrůzám prostě nelze čelit s jasnou hlavou a střízlivým rozumem.
I když dějová linie neohromí skrytými významy a neobyčejným poselstvím, je tu několik skutečně výborných nápadů a opravdu skvělých gagů. Ale jinak patří komiks především k těm, které si spíše vychutnají intelektuálové pohrdající běžnou komerční tvorbou. Průměrný čtenář jako já se u Bosenského plackopsa sem tam zasměje a následně na něj úplně zapomene.