trudoš
komentáře u knih

Sympatické na Sovím tribunálu je především to, že je na rozdíl od jiných synchronně vydaných alb více ucelené. Příběh je k tomu docela napínavý, jen trochu lineární - Batman padne do zajetí dalšího tajemného spolku a snaží se z něj dostat, případně se s ním rovnou popasovat. Mou chybou bylo, že jsem celou dobu čekal, na nějaké to eso v rukávu, díky kterému na konci všechny padouchy oblafne. Ale ono kupodivu ne. Z nebezpečí se sice dostane, ale spíš kvůli své vytrvalosti, než že by protivníky fikaně přechytračil. Naštěstí zápletka končí poměrně zajímavým zvratem, který hodně navnadí na další díl, slibujíc pravé boží dopuštění. Pouze se obávám, že sejme-li gothamský netopýr všechny ty superzabijáky příliš jednoduše, ta bitka s tím jedním, co zabrala tolik prostoru zde, vyjde najednou dost nafoukle. Každopádně má to šmrnc a to jak po stránce scénáristické, tak po stránce výtvarné. Scott Snyder a Greg Capullo jsou pro tuhle sérii evidentně tím nejlepším, co jí mohlo v současnosti potkat.


Chybou bylo, že jsem k Tajemství katakomb přistupoval stejně, jako k ostatním románům Toma Egelanda. Jenže ono ejhle, tvůrce tentokrát zacílil na úplně novou skupinu čtenářů. Na puberťáky. Což není primárně špatně, naneštěstí výsledek jeho práce je na můj vkus dost podprůměrný, nesoucí se v duchu knižní řady Mladý Indiana Jones. A co se týče řemeslné kvality, v ničem si s ní nezadá.
Uznávám, že mé hodnocení není z věkového hlediska úplně adekvátní a jako dobrodružný úvod do světa archeologie, symbologie či historie funguje román v rámci adolescentů poměrně slušně. I když autorovo nutkání dělat z dospělých za každou cenu idioty a z mládežníků malé génie, mi moc nepřidalo. Ovšem ta zápletka... Že je hodně primitivní, by ani nevadilo, nebýt finále à la deus ex machina, což bytostně nesnáším. Světu hrozí zkáza a Bůh ho zachrání, no paráda.
Výhodou je, že celé to čtení je skutečně hodně krátké, navíc rozkouskováno množstvím ještě kratších kapitol. Jinak ale na úrovni tvorby Thomase Breziny.


Druhý svazek Kronik Prydainu přináší závěrečné dva díly fantasy pentalogie, a to Taran Poutník a Král králů. Autor se nadále drží stejného prostředí i postav, takže jestli jste si oblíbili předchozí knihy, máte se rozhodně na co těšit. Jako přídavek je navíc připojen povídkový soubor Nalezenec a jiné příběhy z Prydainu, který obsahuje osm povídek, jež Kronikám předcházejí. Jedná se o krátké příběhy, jež ze všeho nejvíce připomínají pohádky bratří Grimmů a tvoří takovou milou tečku za celým cyklem.
Příběhy Alexandra Lloyda jsou zvláštní především tím, že se díl od dílu liší jak koncepcí děje, tak samotným vyzněním. Hrdina dospívá a z nemotorného chlapce se stává ustaraný mladý muž. Od naivní pohádkovosti prvních dílů se spisovatel zdárně propracovává k hlubokomyslným úvahám o lidech a jejich činech. Ovšem na rozdíl třebas od Letopisů Narnie neztrácí nic na své původní čtivosti. Podmanivou stylistikou dokáže i sebesložitější příběh odvyprávět tak, aby byl dětskému srdci co nejbližší.


Největší slabinou knihy je regulérní absence zápletky. Mladý hrdina se vydá do světa, zažije nějaká ta dobrodružství, obeznámí se s reálným životem a pozná spousty zajímavých (rozuměj smrtelně nebezpečných) lidí. Autor postupně seznamuje čtenáře s postavami všeho druhu, což mu jde na výbornou. Horší už je to ale s jeho univerzem, do kterého proniknete v podstatě jen díky stostránkovým dodatkům. Jádro příběhu však kupodivu není vůbec o zachraňování světa, království, nebo alespoň jedné drobné malé princezny. Vlastně se ani žádný konflikt v pozadí ústřední linie nerozjíždí, takže jeden pořádně netuší, co by další díl mohl vůbec přinést. Série tak má bezesporu zajímavý potenciál, je ovšem otázkou, co s ní tvůrce zamýšlí, protože z prvního dílu to znát nijak není.
V čem D. M. Cornish boduje naprosto excelentně, že vizualizace fantazií. Jako profesionální výtvarník dokáže jednoduchými tahy načrtnou fascinující výjevy, pro které samotné stojí za to otočit každou jednu stránku jeho románu.


Podobně, jako v případě alb Batman a syn či Batman R.I.P., i zde se jedná o výsek událostí, které sice mají začátek a konec, ale zbytek vyprávění jako by na to nereagoval. V první části se tedy zabýváme atraktivním padouchem jménem Dollmaker, který zaujme zvrácenou spoluprací s Jokerem, pak následuje kraťas mimo hlavní linii, no a v druhé půlce se už autor věnuje jinému tématu. Pravda, obě tyhle části mají jakýs takýs závěr, ale že by byly uspokojivě zastřiženy všechny nitky příběhu, to se říct nedá. Hlavní protagonisté mizí do ztracena a nepodstatný plebs je buď mrtvý, nebo zatčený. Výsledný dojem navíc ruší množství vedlejších postav na jedno použití, které pouze zvyšují celkový chaos v souvislostech. Naštěstí Tony S. Daniel není tak psychedelický jako Grant Morrison a jde víc po akci, má však problém udržet zápletku na uzdě, což má za efekt drobné zmatky ohledně toho, co že se to na panelech vlastně děje. Tak jen doufám, že to všechno je pouze rozjezd k něčemu smysluplnějšímu.


Rozvleklý fantasy román, kterému by neuškodila redakce a zkrácení minimálně o polovinu. Jako debut začínajícího autora obdivuhodné, ovšem ve srovnání s běžnou konkurencí podprůměrné. Hlavním nedostatkem knihy je její technické zpracování - David Borkovec se vůbec nezabývá oddělováním přímé řeči od ostatního textu, takže vše splývá v jedno, což ještě završuje minimum odstavců na stránku. I po literární stránce má však autor co dohánět. Co jde říci jednou větou, řekne deseti, a to, co zdůrazní je schopen v průběhu stránky třikrát zopakovat. V rámci předvídatelného slohu navíc dopředu víte, kam se bude zápletka ubírat, co je důležité sledovat a co je jen cukrová poleva. Příběh samotný se nese v duchu tradičního boje dobra se zlem a přijmete-li jeho prostinkost, dá se o něm i říct, že je slušný. Jen to množství odboček mu škodí. Černobílé postavy, které jsou buď kladné, nebo záporné, jsou pak tím nejposlednějším škraloupem na tomhle ambiciózním projektu, jehož konec je zatím v nedohlednu.


Richardu Condonovi nelze upřít cit pro sžíravý sarkasmus ohledně americké zahraniční politiky. A člověk to ocení o to víc, když si uvědomí, v jakém období kniha vyšla. Tohle není žádná nacionalistická propaganda typu „USA rovná se ráj na zemi“, ale poměrně střízlivý pohled na hry mocných, zodpovědných za chod státu. Je to sice trochu archaické, ale pořád je v tom funkční kouzlo parádní špionážní konspirace.
Bohužel mi nesedl ústřední hrdina, u něhož jsem si nevěděl rady, zda mu držet palce, nebo jím opovrhovat. Chvilku má chování prvotřídního grázla, jindy zase nevinné oběti. Oproti tomu skvěle fungují postavy otce a především pak matky, správné stepfordské paničky, která svých chladnokrevným přístupem strčí do kapsy nejednu šedou eminenci. Skoro jsem měl až chuť fandit jí a ne hrdinovi, kdyby nebyla jeho protivníkem. V jejím stínu nakonec skončí i celé to prohnané korejské spiknutí, jež sice okouzlí nápadem, ale jinak působí spíš komicky než hrozivě, alespoň z dnešního pohledu na věc.


Po zklamání druhým dílem, který celou sérii postavil do jiného světa, jsem ani moc nedoufal v nějaké zlepšení. A ono jako by to Rod Rees tušil, nasadil protentokrát stejně ostré tempo jako v úvodní Zimě, takže příběh opět získal punc neodolatelného tajemna a napětí. Připočtu-li k tomu bezskrupulózní osekání hrdinů i padouchů, nemůžu než nadšeně přijmout plné rozvinutí potenciálu, který PoloSvět po celou dobu skýtal. Navíc se autor šikovně vyhýbá dalším magicko-božským narážkám, které mi tak vadily v Jaře, a zápletku staví víc na akci, než na hloubavém dumání nad nevyhnutelností osudu. S překladem Richarda Jandy pak přichází i poměrně květnatý slovník nadávek, přičemž je otázkou, jestli zde byl od začátku, nebo jde o vynalézavost samotného překladatele. K postavám to každopádně sedí, děj najednou získává na syrovosti a zároveň to značí, že ne všechno se bere tak smrtelně vážně, jak by se mohlo zdát. Škoda jen, že závěrečného dílu se u nás s největší pravděpodobností už nedočkáme.


Román plný rozporů. Má to výborný rozjezd, který hned zkraje zatáhne do rychle gradujícího děje. Jenže o chvíli později už Allan R. Folsom propadá nekázni a zvolňuje do vycházkového tempa, takže zbytek čtyřsetstránkového thrilleru by šel shrnout do několika málo odstavců. Podobné je to s charakterem zápletky, jež pracuje s poměrně chytrou politickou konspirací, aby byla občas proložena nesrozumitelnými zvraty, které se autor snaží uhrát jako zásahy nevypočitatelné náhody. Tuhle nesourodost pak završují scény nekompromisního násilí (sehr gut), páchané nesmyslně vyumělkovanými figurami (katastrophe). Už jen hlavní hrdina, bývalý losangeleský policista, nyní zahradní architekt (a navíc bratranec prezidenta USA), mi dával svou autentičností vážně dost zabrat.
Přitom základ opravdu špatný není, jen je pohřbený pod tunou nudné vaty, otřepaných frází a nepochopitelných skutků. Proškrtat na třetinu a mohla z toho být povedená jízda. Takhle je to za mě - s odřenýma ušima - pouze lepší průměr.


Po vizuální stránce naprosto skvostná podívaná. Geof Darrow je v tomhle ohledu totální hračička a odhalovat jednotlivé detaily skryté v celku, je stejně zábavná hra, jako klíčovat kresby Káji Saudka. Oproti tomu scénář Franka Millera výrazně pokulhává. Základem je jednoduchá pointa, na kterou se jen navalují akční scény, které pak táhnou celý příběh. Nebo jinak, táhnou celý komiks, protože o ději se ani moc mluvit nedá. Jak je u povídek Philipa K. Dicka zvykem, dokolečka se opakující pochyby o vlastní identitě znepřehledňují už tak dost chaotický vývoj událostí a při závěrečných titulkách se člověk neubrání pochybám, jestli mu skutečně vše docvaklo, jak mělo. Že nadnárodní korporace, zneužívající lidské i robotické jedince, jsou zlem budoucnosti, to je vcelku prosté, ale jaké jsou čí které motivace a cíle, v tom už jsem trochu lítal.
Suma sumárum, textu tohle album moc nepobralo, ale stran výtvarného zpracování jde o absolutní orgie, ke kterým se ještě budu rád znovu a znovu vracet.


Očekávání nebyla velká, přesto v důsledku zklamání. Především proto, že se Mark Dawson snaží být za každou cenu drsně akční, jenže končí u suchého stereotypu, který pro mě postrádal jakékoliv prvky originality. Jeho John Milton je obdobou filmového Jasona Bournea a knižního Jacka Reachera, ale právě to okaté plagiátorství mu znatelně ubírá na osobitosti. Paradoxně mi tak víc vyhovovala vedlejší ženská hrdinka, která přinejmenším neházela do placu životní moudra a prostě jen plnila úlohu sparing partnera.
Alespoň že zápletka byla příjemně strohá, bohužel však nepřekvapila žádnými zvraty. Slabinou je mimo jiné tendence hlavní postavy dopředu odříkávat plánované kroky, což vyprávění ochuzuje o momenty překvapení. A i když je tempo příběhu umocněno krátkými kapitolami, ty působí spíše amatérsky, protože jejich rozsah je dán počtem slov než dějovými střihy. Navíc ačkoliv se jedná o čtvrtý díl v sérii, neuzavřené vedlejší linie jednoduše počítají s pokračováním. A to je trochu podpásovka.


Problém Pohádky je rozvážná gradace - jsou nám představeni ústřední aktéři a přicházejí první střety se „zlem“ z venkovského lesa. Bohužel tyto konflikty pokračují skoro celou dobu a teprve v poslední třetině začnou postavy dělat něco jiného, než kroutit hlavou nad záhadami. Vypjatá atmosféra se stupňuje a stupňuje a skutek utek. Když už se nakonec člověk dočká konkrétních zvratů, zjistí, že předem dokáže odhadnout, jak skončí. Nehledě na to, že množství scén je tu čistě jen pro navození hrůzy a do zápletky samotné moc smyslu nepřinesou.
Neznamená to ovšem, že by se kniha špatně četla. Zkušenosti Raymonda E. Feista na poli fantastické literatury jsou nezaměnitelné, a i když se točí pouze kolem Midkemie, pořád je v tom řemeslo, jež od svého debutu v roce 1982 ušlo solidní kus cesty. Pohádka tak v autorově díle tvoří ojedinělý experiment, připomínající Holdstockův Les mytág, ovšem daleko méně nápaditý, přičemž největší slabinou pro mě byli hrdinové, jejichž osud mi byl víceméně ukradený.


Přestože je sešit označen jedničkou, rozhodně se nejedná o začátek letité německé série parodující anglické kriminálky. S tím souvisí hlavně to, že s postavami a vztahy mezi nimi, se člověk musí popasovat sám, protože s úvodním slovem nakladatel čas neztrácel. Tedy ne, že by šlo o složitou vědu - Butler Parker je staromódní sluha lady Agathy, namyšlené a nepříliš důmyslné nadšenkyně detektivek, jenž svou neopatrnou zaměstnavatelku tahá z problémů všeho druhu, aniž by ona sama byť jen zaregistrovala nějaký jeho příspěvek k akci. On sám je pak zábavnou kombinací Saturnina, Jamese Bonda a pana Tau.
Samotná zápletka konkrétně tohoto příběhu je až dětinsky prostinká a v rámci rozsahu i zbytečně natahovaná. A právě ta průhlednost mi vadila nejvíc, k čemuž přispěla neschopnost Manfreda Wegenera vyhnout se logickému lapsu, čistě jen proto, že byl líný. Humorná stránka je jinak na drobně laciné úrovni, ale funkční. Snad jen, že opakující se fráze působí jako historie Baťovy továrny na cvičky.


Přímočará military SF, která si na nic nehraje a vystačí si se základním - armáda, to je prima věc, a hvězdná pěchota, ta je vůbec nejlepší. Což byl pro mě kámen úrazu. Všechna ta žoviální atmosféra „To nejlepší, co vás může potkat, je vojákování“ byla až moc v duchu klasické verbířské propagandy. V očích Davida Shermana a Dana Cragga je totiž život v armádě plný skvělých lidí, cizokrajných dobrodružství a rodinného zázemí. Naneštěstí pozitivní přístup k zabíjení byl na můj vkus až moc kýčovitý a nějak jsem mu nedokázal přijít na chuť, o to spíš, že ději chybí sebereflexe i nadsázka. Ne že by tu nebyl humor, ale je to takový ten bodře chlapácký styl, který vám buď sedne anebo zcela mine. Na druhou stranu, vojáci píšou oddechovku pro vojáky a to vcelku určuje pravidla. Mladík nastoupí k vesmírným mariňákům, projde výcvikem a zažije první akci. O moc víc k příběhu vlastně říct nejde. Zábava to tak sice velká není, ale mozek si u toho odpočine optimálně. Není-li tedy růžovějšího ražení.


Slušně napsané, ale děj se rychle mění v nudu, protože příběh nenabízí nic extra zajímavého a to jak co se týče postav, tak ohledně zápletky. V podstatě jediné pozitivum pro mě byla délka, která je právě tak akorát - úvod, stať a závěr. Na dvou stech stranách nedochází k žádným šarádám, protože soudní antropolog Gideon Oliver k nim ani nedává prostor. Z kostí toho vyčte víc, než Sherlock Holmes a Hercule Poirot ze všech nenápadných stop, co jen jsou k nalezení, a díky tomu je detektivní vyšetřování prakticky bez překvapení. Paní Náhoda se pak postará o zbytek zvratů, bez nichž by odhalení vraha a jeho dopadení prakticky nebylo možné.
Špatné to v základu není, jen to postrádá nezbytný drive, jenž by se postaral o takové maličkosti jako že obsah nezapomenete ve chvíli, kdy knihu dočtete. Dost možná za to ale může vytrženost z kontextu, protože Aaron Elkins tímto románem svou sérii rozhodně nezačal. Tuzemský čtenář si bohužel musí vystačit s tím málem, co mu český nakladatel poskytl.


Finále předčilo všechna má očekávání. Je to megalomanské, je to apokalyptické, je to fascinující. I když nejde o nic složitějšího než jednu velkou monstrbitku, získalo si mě to právě pro tu přímočarost a punc osudovosti. Výtvarná práce Stuarta Immonena padne k ohromujícím výjevům jak ulitá, přičemž se tentokrát čtenář ani nemusí brodit přívalem opláštěnkovaných superhrdinů. Těch důležitých je tu totiž jen hrstka, i když na komparz dojde samozřejmě taky. Tentokrát mi ale nevadilo, že jsem u třiceti procent netušil, co v pozadí dělá, a občas ani o koho jde. A to říkám jako člověk, jemuž čtyřletá UKK masírka hodně pomohla zorientovat se v padesáti odstínech marvelovské šedi.
Škoda jen, že mrtví nezůstanou mrtví a důsledky trvají jen tak dlouho, než se přejde k nové události. Jinak je ale Matt Fraction autor ze staré školy, ctící pravidla chlapácké akce. Atmosféra plná vyhrocených emocí dává na srozuměnou, že tentokrát je to skutečně mezi půlkami, a já mu to žral i s navijákem. Paráda.


Dvě tváře Johna Scalziho už namíchaly několik military SF říznutých ironickou dávkou humoru. Tentokrát se zaměřil na detektivní žánr a to v duchu klasik jako Já, robot či Blade Runner. Ovšem spíš než na pochmurnější tóninu příběhu, sází autor na odlehčenou formu umocněnou svižnými dialogy. To se podepisuje jak na střízlivé zápletce, tak na sympatickém rozsahu. Propracovaný svět budoucnosti navíc nestojí jen na originálním pojetí přenosů mysli, ale stejnou měrou na sociálních důsledcích, které jsou příčinou mnoha paradoxů. Což je taky důvod, proč Scalziho tvorba bývá přirovnávána k nejlepším dílům Roberta A. Heinleina. Zcela oprávněně.
Má to ale i stinné stránky. Vyšetřování se moc nekomplikuje, takže odhalit viníka by čtenář dokázal i se zavázanýma očima. Pár zvratů sice na přetřes přijde, ty však působí natolik obehraně, až je s podivem, že se do finální verze vůbec dostaly. Na druhou stranu, zbytečně se tu nekombinuje a tak si události alespoň ponechávají punc uvěřitelného vývoje.


Hlavní postavou tohoto příběhu je chlapík, jímž opovrhuje i sama Smrt. Smolař, podvodník, opilec a nešťastník John Vincent Moon. Člověk, proti němuž se zřejmě spikl celý svět, společně alespoň se dvěma dalšími. A on chudák s tím musí žít. Také vám už teď přirostl k srdci?
Quartek! je ryzí humoristická fantasy se vším, co k tomu patří. Francouzský spisovatel Fabrice Colin vytvořil zábavný román, směle konkurující silné angloamerické produkci. Nepostrádá svéráznou komiku, spoustu odkazů na londýnské kulisy, neodolatelně lehkou atmosféru a portfolio skutečně podivuhodných hrdinů. Zběsilá gradace umocněná krátkými kapitolami pak děj neustále popohání kupředu, takže se člověk rozhodně nenudí. Co však hodně ruší, je autorovo neodbytné úsilí vecpat do knihy přehršel nápadů, stejně jako vynucených zvratů, jež zákonitě na malém prostoru působí zbytečně a hlavně ne vždycky jsou dořešeny. Ovšem když překousnete chaos v koncepci zápletky, nemělo by vám při čtení už nic zásadnějšího vadit.


Ještě šílenější, ještě ujetější a ještě geniálnější než předchozí díl. Ale přiznávám, že ze mě mluví fanouškovská zaujatost, protože tuhle řadu jsem si skutečně zamiloval. Což se mi ostatně stává dost často se sériemi, které v Čechách z nějakého důvodu nemají šanci na dovydání. Áárrr!
Gideon Defoe je v Dobrodružství s bílou velrybou stejnou měrou zábavný, originální i ztřeštěný a suše dokazuje, že humor se dá v klidu dělat bez narážek na sexuální orientaci, nebo vyměšovacích etud. Vytváří tak cyklus románů, které díky svým krátkým rozsahům lehce získají duši nejednoho mladého i starého čtenáře, znuděného prací, vztahem či životem. Pirátský kapitán se tentokrát dostává do křížku s prohnaným Černým Bellamym, obří bílou velrybou a dokonce i s nekompromisním herním konglomerátem v Las Vegas. Nebyl by to však ryzí pán moří a oceánů, kdyby tohle všechno neuhrál levou zadní a ještě se přitom nešťoural šavlí v zubech. Opravdový hrdina, ne jako ten dredatý kecal z Karibiku.


Detektivní linie primitivní, obsazení komparzu průměrné a celkově je tu originality tolik, že by se za nehet vešla. Zato sexu je tu habaděj, i když kapánek samoúčelného, ale kdo by si stěžoval, když jde o pěknou holku, ne?
Keri Arthurová umí naštěstí vyprávění okořenit vtipem, což výrazně zachraňuje celkově nepříliš slavný dojem z knihy. Tedy ne že by šlo o bůhvíjakou zábavu, na to tu pro soulože nadržené poloviční vlkodlačice není čas. Blížící se úplněk je neúprosný. Škoda jen, že je to stále dokola to samé, jednoduché šup sem šup tam a oddechový čas. Což mi přijde jako dost velká škoda, protože možností je hodně, a když už nic dalšího autorka na příběhu neodvedla, mohla trochu invence předvést alespoň v tomhle ohledu. Problém totiž je, že všechna ta řemeslná erotika je tady vysloveně navíc. Jenže bez ní by byla osnova zápletky ještě blbější než s ní. A to ani nezmiňuji přihlouplé vztahové mnohaúhelníky. Za mě tedy průměr a jsem upřímně zvědav, jestli další díl můj postoj nějak změní.
