Turmee komentáře u knih

Kniha o odborné tématu, určitě vhodná pro lidi z oboru. Doporučila bych ji ale i laikům, kteří pracují s dětmi nebo lidmi obecně. Malé děti se občas chovají jako hraničáři a autoři zde dobře zachycují podstatu problému, možné budoucí potíže i směr, jakým se vydat, pokud se vás HPO blíže dotýká.
Text je občas náročnější, prokládán konkrétními příklady a zkušenostmi. Vše je řádně ozdrojováno.

Na začátku je HPO definována i se všemi záludnostmi při psychologických diagnózách, následuje porovnání a prolínání s ostatními poruchami a možné příčiny vzniku HPO (diskuse genetika vs. prostředí, traumata). Velmi mě zaujala kapitola o hraniční společnosti, která je tak trochu filosofická, zároveň ale velmi realistická a praktická (fragmentace společnosti, měnící se vnímání tradičních rolí, všudypřítomný strach a stres...). Nabízí pro mě nové náhledy na současnou společnost (2023) a naťukává několik hlulbších myšlenek.
Další část popisuje možné způsoby komunikace s hraničáři, včetně příkladů konverzací. Myslím, že právě metoda SET-UP se dá dobře využít i při komunikaci s dětmi.

Druhá půlka knihy už pro mě jako laika byla méně užitečná. Zabývá se tématy jako je výběr terapeuta nebo stylu terapie. Popis jednotlivých terapeutických směrů je už velmi teoretický a odborný. Stejně tak výčet možných léků a jejich účinků.

16.06.2023

Kniha mě lehce zklamala. Přestože jsem nadšená, že se o kojení více mluví, tady mi něco nesedělo.

Autorka nám předkládá několik příběhů žen/dětí/rodin, ve kterých hraje kojení nějakou roli. Někdy větší, někdy menší. Navzdory mnoha detailům, jménům a obrázkům mi text přišel plochý a neosobní. Strohý styl vyprávění mi zde vůbec nepasoval.
Každý příběh má v podstatě happy end. Všechno se nakonec zdařilo, všichni jsou s tím smíření a spokojení, pro příště plní optimismu, informací a naděje.
Autorka se do jednotlivých příběhů snažila nenápadně propašovat fakta o kojení, fyziologii, kontaktní výchově apod. Občas mi to v textu vysloveně vadilo a překáželo. Ocenila bych lepší ozdrojování, i když na konci se nějaká literatura nachází a je mi jasné, že nejde o vědeckou publikaci.
Na druhou stranu mi není vlastně jasné, pro koho je kniha určena. Jestliže jde jen o sdílení příběhů cizích lidí, tak to pro mě osobně postrádá význam. Chybí tam ta lidskost, souznění. Možnost přitakat a doptat se. V době, kdy jsem měla s kojením potíže, jsem rozhodně neměla kapacitu na čtení podobných povídek. A když vše fungovalo v pořádku, neměla jsem potřebu o tom číst.
Snad jen odborníci a nadšenci by mohli vnímat knihu jako jistou sondu do psychiky a fungování systému a matek.

Každopádně velké plus za nádherné ilustrace.

04.06.2023

Autorka slibuje náhled z dětské perspektivy za pomoci neurovědy a psychologie, rozbor každodenních situací a pomoc v porozumění dítěti.

Kniha je rozdělena do tří sekcí podle věku dítěte. Popisuje důležité milníky a stupně vývoje. Hlavní myšlenkou je utužit vztah s dítětem. Na začátku oceňuji zmínku o zkoumání vlastního dětství a vzorců, které si do rodičovství přinášíme.
Žádné převratné novinky ale nečekejte. Podle autorky je potřeba jít dítěti příkladem, řešit věci až po uklidnění sebe i dítěte, přijímat emoce a být prostě spolu.
Líbivý design a moderní pojetí nabízí konkrétní řešení častých situací, do kterých se jako rodiče s dětmi dostáváme (já sám, chci to hned, já to nebyl, nudím se).
Většina je jen o selském rozumu. Ale není na škodu na některé věci nahlédnout z pozice dítěte.

Přestože se na první pohled zdá, že kniha zastává respektující a kontaktní přístup, několik nenápadných náznaků tomu občas protiřečí (autorka připouští tresty a odměny, tvrdí, že tříleté dítě manipuluje rodičem za pomoci pláče, hodnotí, předpokládá, že dvouleté dítě spí samo a celou noc...).
Většina situací se opakuje a přijdou mi zbytečně rozdělené do více částí. Tím pádem se i řešení a reakce opakují stále dokola. Snad nejčastější radou je nastavit režim a odvést pozornost.
Další část řešení je jaksi polovičatá, bez nějaké konkrétní rady (například buďte důslední, nenechte se pohltit stresem, mějte s partnerem stejný přístup, zajistěte si...). Na můj vkus se příliš často objevují věty typu Učte ho, Cvičte ho, Trénujte. Jakoby dítě bylo cirkusové zvíře. Taky se mi nelíbilo tvrzení, že rodič rozhodne, kdy je dítě dost zralé na odevzdání dudlíku.
Osobně mi velmi chybí část do 2 let dítěte.
Zdroje jsou uvedeny až na konci, uvítala bych je přímo u daných tvrzení v textu.
Překlad je občas dost kostrbatý - souvětí jsou příliš dlouhá, slovosled je podivný a objevují se i záhadné pojmy: nárazníkový čas, bílé lži, tygři rodiče, fomo, beavers.

5 09.05.2023

Super obrázky, oblíbené téma. Text je krátký, výstižný a i pro dospělého zajímavý.
Otevírání okének se dětem nikdy neomrzí a na potrubí je to dost znát .

1 01.05.2023

Syna (3 roky) nezaujala.
Věty dlouhé, textu na něj bylo zbytečně moc. Obrázky sice originální a hezké, ale to je taky všechno. Příběh není ani vtipný, ani poučný a pointa úplně chybí. Dokonce jsem myslela, že někdo vytrhnul poslední stránky. Ale ne, jen to končí fakt divně.

01.05.2023

Máme celou sérii a jsem z ní nadšená. Spousta detailů, příběhů a osudů. Postavy se v knihách opakují, jejich příběhy na sebe navazují a proplétají se.
Kniha obsahuje výjevy z obyčejného života obyčejných lidí. Seznamuje čtenáře s mnoha zvyky a tradicemi, s koloběhem života, s přírodou i životem ve městě.
Obrázky jsou zřetelné, barevné a dobře rozpoznatelné.
Sice bych na autorku měla několik dotazů, ale asi to jsou jen vtípky, které dětem nejspíš vadit nebudou.

2 29.04.2023

Momentálně velmi moderní a diskutovaná kniha (podzim 2022), která slibuje neodsuzovat a nemoralizovat. Přináší soubor příbehů a na ně navazujících názorů autorky. Ty vycházejí z Matého přístupu a v principu jde o to, přistupovat k dětem s respektem.
Přestože je kniha v podstatě jen negativně pojatá, občas textem probleskne naděje, že nikdy není pozdě a že s traumatem se dá vždy pracovat.

Pro mě osobně byla tato kniha úplně zbytečná. Opravdu obsahuje jen soubor příběhů, jak je/bylo všechno špatně. Zkušností je hodně, často se opakují, nepřináší nic nového, některé mi přijdou špatně zařazené. Celkově mi nesedí pojetí knihy - styl textu mi často nedával smysl, nenacházela jsem logické spojení mezi odstavci apod.
Velmi špatně jsou pojaty zdroje. U některých podstatných tvrzení chybí jakýkoli odkaz (např. že trauma způsobuje autoimunitní onemocnění), některé interpretace výzkumů jsou hodně mimo. Těch pár uvedených odkazů je nedostatečných (např. "Na YT najdete tipy jak na to"), literatura na konci je skoupá a ještě nekonzistentní.
V některých chvílích jde jen o opisy, výňatky a citace z jiných knih. Nejčastěji Trauma očima dítěte.
Největším mínusem pro mě bylo, že se čtenář nedozví v podstatě žádný praktický tip či radu. Jde jen o výčet toho, co všechno je špatně. Co s tím ale dělat se nedočteme. Na konci celé knihy jsou všehovšudy 4 odstavce o tom jak ovládnout vztek.
Všeobecně jde o velmi extrémní přístup toho, nechat vše na dítěti. Nemyslím si, že děti vždycky ví, co je pro ně nejlepší. Jak mohou zodpovědně volit, když kolikrát nemají ani představu, co jednotlivé možnosti znamenají? Věřím, že některé užitečné návyky trvá chvíli vytvořit i přes počáteční nechuť nebo nešikovnost. Autorka míjí spoustu potřeb i vývojových fází dětí, stejně jako jejich individualitu (vůbec nebere v potaz třeba potřebu boje u chlapců).

14 06.11.2022

Kniha slibuje praktické přístupy ke zlepšení vztahu (milostného mezi dospělými). Dost mi přijde propojená s Jazyky lásky. Kromě popisů vazeb obsahuje i testy na určení sebe a partnera. Překvapilo mě, že vliv na typ pouta má nejen výchova ale i genetika. Zajímavé je, že fyzická blízkost partnera má vliv na průběh stresové reakce.

Autor píše, že dochází k nevědomé změně typu pouta co 4 roky. Dále ale píše, že typ pouta bývá v čase stabilní, ale cílenou snahou jej lze změnit.

Obecně se moc nekloním k tomu, že jedna teorie vládne všem, všechno vysvětlí a zahrnuje. Přijde mi, že zde je relativně jednoduchý princip zbytečně rozpatláván. Věty se často opakují, text obsahuje hrubky, překlad je katastrofální. Chybí mi zdroje podstatných tvrzení. Některé závěry studií a experimentů jsou pochybné a nelogické.
Osobně nesouhlasím s tím, že štěstí najdeme ve druhé osobě. Pokud nejsme spokojeni sami, těžko nám to zařídí někdo druhý.
Autor se zmiňuje o efektivní komunikaci, ale její princip shrnuje jen na upřímnost a přímost. Snaží se mluvit o komunikaci a řešení konfliktů, ale je to očividně mimo jeho záběr.

5 23.10.2022

Tahle kniha pro mě byla rozhodně srozumitelnější a lidštěji napsaná než první díl Teorie typů.
Autorka se zaměřuje více na matky, rozborem se zabývá problémy a nástrahami, které jsou pro matky typické. To pochopení pro matky je úžasné.
Pobavilo mě, jak přesně mě můj typ vystihuje. A i když logicky chápu, že každý to může mít jinak, vždycky mě udiví, že to někdo vnímá odlišně.
Obecně by mě zajímalo, k čemu tento typ knihy je. Mám určit sebe? Nebo přečíst přehled o všech typech a jejich problémech?

Přestože je autorka proti škatulkování, celá kniha je vlastně o tom, zařadit se do nějaké skupinky. Na to, že je to kniha pro mámy, které mají málo času a prostoru na studium, je to obsáhlá a formátem velká bichle.
Taky mě štve, že typy nejsou uváděny konzistentně ve stejném pořadí ale v průběhu kapitol se mění.

3 23.10.2022

Laskavá kniha, kouzelné ilustrace, moudrá slova.
"Přečteno" asi za 5 minut. Ale tohle není kniha na čtení. Je to průvodce, je to návod, je to kamarád k uklidnění nebo prozření.
Trochu mi svou univerzálností a obsahem připomíná Malého prince.

5 17.10.2022

Nemastná neslaná kniha o obecnostech, které snad dojdou každému se selským rozumem.
Autorka má tendence skouzávat k vědeckému tónu a pojetí definic, nicméně vše je jasně a pochopitelně vysvětleno i s příklady. Ve zkratce:
- svět není ideální, děti potřebují naaši podporu, aby ho zvládly
- i pozitivní události mohou být stresující
- dopřejte dětem pestrou stravu a kontakt s přírodou, nechejte je zažít nepohodu,
- cílem není neustále šťastné dítě
- uznejte emoce
Osobně se mi velmi líbila kapitola o pohádkách a rady, že je potřeba umět i odpočívat a že nemáme sdělovat své názory opakovaně.

Celkově v knize chybí praktická část a rady. Autorka píše: pěstujte v dětech smysl pro humor, podporujte volní vlastnosti, pro odolnost je cenná trpělivost...ale jak na to, to už se nedozvíme.
Nesouhlasím s tím, že by se děti měly starat o mladší sourozence. Stejjně tak, že nejdřív je práce a potom zábava. Nemyslím si, že povaha se dá naučit.
Úplně chybí věkové rozdělení. Pořád se píše jen o "dítěti". Autorka taky schvaluje tresty a omlouvá je přiměřeností.
Vysvětlivky a doplňky jsou až na konci knihy, což mě štvalo.

4 21.09.2022

Knížka slibuje revoluční odhalení v oblasti rodičovství a praktické návody na řešení zmíněného problému. Osobně si myslím, že slíbené nedodrží a ještě zdržuje čtenáře od užitečnějších věcí.

Ano, vazba/vztah (attachement) je důležitý, stejně tak bezpodmínečná láska. Stejně tak je pdostatné trávit s dětmi čas a poskytnout jim prostor pro žádoucí chování. Souhlasím i s jistou potřebou omezení digitalizace (na obou stranách - rodičů i dětí). To je tak všechno, co dává v knize smysl.

Od první kapitoly mě text naprosto vytáčel. Autor je očividně jediný, kdo problém vidí a ještě na to rád upozorňuje. Vždyť puberťáci se potřebují odpoutat od rodičů, orientace na vrstevníky je přirozená a děti rozhodně ví, co potřebují. Není to žádné spiknutí doby nebo nepochopení kontextu - za většinu zmiňovaných příkladů opravdu můžou rodiče.
Několikrát autoři zmiňují, že jsou proti všem návodům a příručkám rodičovstvtí. A přesto se pokusili takovou publikaci napsat. Nikde nespecifikují, z čeho vlastně vychází (kromě vlastních pozorování a doměnek). Často text sklouzává k filosofckému pojednání o nevědomých instinktech, "správnosti" jistých kultur oproti jiným.
Většinou stačí přečíst nadpis kapitol a jednotlivých částí. Zbytek je omáčka, která se pořád dokola opakuje - děti se rodí necivilizované, nuda je špatná, dospělý si musí "vydobýt přirozenou roli mentora" a "přimět je k respektu a poslušnosti".
Slovníček a rejstřík na konci jsou úplně zbytečné. A osobně i velmi vadí odkazy a zdroje až na konci kapitol, kdy člověk musí prolistovat půlku knihy, aby se k nim dostal.

3 21.09.2022

Kniha slibuje návod, jak vychovávat děti, které umí projevit lásku, zvládat emoce a vytvářet zdravé vztahy.
Základem je dle autorky vyrovnaný rodič, kterému se více věnuje v předchozí knize. Nepřináší žádné objevné myšlenky, všechno to už asi znáte - děti se učí nápodbou, odměny a tresty jsou kontraproduktivní, je potřeba rozlišovat hranice a přirozené důsledky, na řešení konfliktů by se děti měly podílet...Popravdě mi to hodně přijde jako opsané návody ze Sourozenci bez rivality. Ve velmi americkém podání. Každopádně tón knihy je milý, neobviňuje, poskytuje konkrétní návody, rady, hry a věty.
Velmi se mi líbil nápad na oslavu Dne sourozenců. Ocenila bych seznam a přehled her na konci knihy.

Podobně jako v první knize je to ale pořád dokola. Omáčka, žvásty a opakující se věty mě po pár kapitolách docela otravovaly. Na konci každé kapitoly je odkaz na shrnutí na internetu - proč? To shrnutí nemohli napsat přímo tam? Celkově mi kapitoly přijdou divně tvořené a nelogické. Úplně chybí jakékoli citace zmiňovaných výzkumů, freestyle v používání kurzívy je vtipný jen chvíli, překlad je občas velmi neohrabaný, komiksy jsou nečitelné a zbytečné. Ony simulované proslovy jsou fakt hodně dlouhé - zvlášť pro malé děti, na které se kniha slibuje zaměřit.
Vlastně nějde o kontaktní knihu v pravém slova smyslu - odstavuje dítě, ukončuje plenky, doporučuje oddělené spaní. Některé rady mi přijdou hodně mimo - nechte partnera, ať dítě uloží ke spánku, vybíjet si vztek na polštáří je špatně, ale boxovací Bobo je OK? A jestli ještě jednou uvidím slovo "koučování", asi mě klepne.

2 04.09.2022

Nevím, co si o téhle knize myslet. Téma je rozhodně zajímavé a vlastně i podstatné. Ale nejsem si jistá, pro koho je to vlastně určené. Puberťáci, kteří by to potřebovali ji určitě číst nebudou. Spíše by se hodila zaměřená na rodiče a učitele. Celkově je jazyk knihy úplně mimo - cílí na dospívající lidi, většina je hodně filosofická a ezo vymývání mozku. Zároveň může jít snad jen o americkou mládež, která zjevně žije v naprosto separovaném světě, nemají páru o životě a jsou nesamostatní.

Některá cvičení jsou zajímavá, hodila by se jako tipy na aktivity do třídy a na tábory. Informace ze života kmenů a jejich mytologie jsou super, škoda jen, že jsou nesmyslně rozházené a neuspořádané. Na konci každé kapitoly je rozšiřující seznam četby a webové odkazy. Tipy na některé meditace a rituály jsou užitečné.
Hlavní myšlenka by se dala shrnout takto - zpomalte, choďte do přírody, vyhněte se závislosti a lenosti. Buďte laskaví a rozvíjejte se.

Kniha je spíše souborem citátů. Na každé stránce jich je X. Obrázky na pozadí dělají text často nečitelným. Slovosled je často podivný (nebo jde jen o nešikovný překlad?). Některá cvičení jsou zdlouhavá a nudná - většinu problémů řeší zápis do deníčku. Občas jsou návody fakt prodebilické - opravdu je potřebné psát postup, jak jít na procházku a co si brát s sebou? Některé praktiky jsou v podstatě nebezpečné - opravdu doporučují dospívajícímu se samotnému vydat do lesa, bez jídla, bez mobilu, zůstat přes noc....vše bez přípravy. Celkově je tam plno paradoxů a nerovnováhy.

31.08.2022

Kniha je čtivá, kapitoly krátké, věnuje se snad všem mýtům ohledně vztahů. Příběhy z praxe byly zajímavé. Tady ale chvála končí.
Nic nového ani zajímavého jsem se nedozvěděla. Spíš mě překvapilo, že někdo ještě vážně těmto mýtům věří. Většina z nich se dá "zbořit" s použitím zdravého selského rozumu. Navíc se čtenář vlastně nedozví, jak to dělat správně. Nebo jak pěstovat zdravý vztah od začátku. Většinou by asi všichni měli začít na terapii a pak chodit na preventivní schůzky.
Jazyk byl na mě až příliš hovorový a moderní. Určitě nejde o odbornou publikaci. Snad jen seznam knih na konci je zajímavý a některé další knihy určitě stojí za přečtení.

1 25.08.2022

Hlavní myšlenkou knihy je, že základem rodičovstvtí je vztah s dítětem. Kniha slibuje nehodnotit, pouze dávat rady a tipy jak pracovat s pocity a hledat příčinu skoro všeho ve vlastním dětství.
Čte se to snadno, tón je milý, obsahuje snad všechna myslitelná témata - od těhotenství a mentální přípravy na dítě, přes poporodní deprese, kontakt s dětmi, závislosti na telefonu až po vymezování hranic a zpracování emocí. Vše spolu s příklady ze života.
Podle autorky je potřeba začít vždy u sebe, protože děti dělají to, co děláme my, ne to, co jim říkáme - měli bychom být méně kritičtí, nesoudit a neškatulkovat, neignorovat pocity.

Zajímavé myšlenky:
- to, co nás na dětech rozčiluje, často vychází z vlastních pocitů z dětství
- rodiče mají právo na chyby, důležité je přiznat si je a omluvit se
- neexistuje něco jako optimální výchova
- když společně zpíváme, společně dýcháme
- problémem nejsou emoce dětí ale to, že dospělí se těch pocitů bojí

Celkově z knihy ale nadšená nejsem. Cvičení jsou velmi obecná a abstraktní, text je nemastný neslaný. Od půlky už mi to přišlo velmi rozvláčné a opakující se. Autorka občas vyvolává pocit, že všechny negativní emoce a potřeby rodičů vycházejí z jejich dětství. Přitom někdy je člověk jen unavený nebo má hlad. Uváděné příklady jsou idealizované. Děti vždy reagují ukázkově. Vůbec se nepřipouští vatianta, že to nebude z jakéhokoli důvodu fungovat.

3 25.08.2022

Malá knížka, která se tváří jako alternativní příručka k výchově. Reálně jde ale spíše o filosofickou publikaci s málo praktickými radami, jejíž četba je docela náročná.

Autorka píše o tom, jak vytvořit vhodné prostředí pro děti a jak být jeho součástí. Je přesvědčena, že rodič je největší odborník na své dítě a že nepotřebuje žádné příručky a návody na výchovu. Jako problém vnímá, že celé dětství programuje naše vzdělání někdo zvenčí, přitom růst a rozvoj jsou spontánní procesy. V úvodu uvádí důležitost bondingu po porodu a kojení. Popisuje, že slzy jsou pro emoční zdraví stejně podstatné jako třeba moč pro to fyzické. Je tedy podstatné nepotlačovat emoce, nemanipulovat dětmi, nemotivovat je, poskytnout pevné hranice a dodržovat důsledky, nechat děti experimentovat při řešení konfliktů a také nechat je nudit se.

Vybrat si ale výše zmíněné prvky ze záplavy nic neříkajícího textu je skoro nadlidský úkol. Skladba vět je minimální zvláštní (možná je to překladem), obsahuje spoustu zbytečných oslích můstků, přirovnání a nelogických propojení. V textu naprosto chybí citace na uváděné výzkumy a zdroje. Praktických rad a tipů je zde jako šafránu a jsou utopené v omáčce. Autorka v podstatě popisuje, co všechno je špatně, ale nedostane se nám žádné rady, jako to dělat lépe.
Mnoho názorů a technik je nesmyslných nebo velmi diskutabilních. Zde jen pár "nejzajímavějších":
- děti se včasným bondingem se smějí už během prvních dní
- nošení dětí je potřeba matky, nikoli dítěte
- při klidném těhotenství a přirozeném porodu matka vždy pozná, proč dítě pláče
- malé děti manipulují pomocí pláče
- problémy s příkrmy jsou způsobeny matčiným strachem o život
- dítě musí být v osm v posteli bez ohledu na životní rytmus, aby rodiče měli klid
- žena se má držet ženských rolí, pro které byla vybavena intuicí
- autorka je proti trestům, nicméně v její popisované ideální škole se trestá běžně
- podle autorky by děti nikdy nechodily do žádného kroužku a neměly žádné zájmy

16.08.2022

O téhle knize moc nevím, co si myslet. V podstatě jsem si z ní nic neodnesla; žádné nové myšlenky nepředstavuje. Ani bych ji neřadila k výchovné literatuře. Jde spíš o psychologický rozbor všech možných traumat a her. Pro mě tedy jen nudné a zbytečné vědecké zkoumání něčeho, co snad dělají všichni rodiče - hrají si se svým potomkem. Většina knihy se dá shrnout do pár bodů, které selský rozum snadno odůvodní:
- nechte své děti řídit hru
- nelechtejte je
- zapojte je do běžných aktivit
- neodvádějte pozornost od pocitů

Běžně hry a interakce s dítětem jsou zde rozděleny do kategorií, popsány vzletnými slovy, je za nimi hledání milion traumat a psychologických pohnůtek a pak jsou většinou všechny doporučeny na léčbu traumat a "nevhodného" chování. Autorka příliš neřeší nutnost jistých situací dle vývojových stadií, často dítě manipuluje (i když hrou) a snaží se je přimět ke spolupráci. V úvodu se sice vyhrazuje proti vnější motivaci, sama ji ale ve spoustě případů využívá, stejně jako soutěžení. Celkově se text často opakuje a ani vsuvky s příklady z praxe to nijak nezachrání.
V textu jako takovém nejsou žádné citace, většina zdrojů je uvedena až v závěrečné kapitole, která rozebírá jednotlivé psychologické studie týkající se her.

08.08.2022

Jako jedináček, který momentálně čeká druhého potomka jsem byla docela vyděšená, co všechno se mezi sourozenci děje. :D

Kniha je imaginárním záznamem skupinového sezení s příklady z praxe, pohledem rodičů, návodům jak to zkusit jinak/lépe. Některé situace jsou znázorněny pomocí komiksů a na konci každé kapitoly je stručné shrnutí.
Celkově je přístup typicky respektující a kontaktní. Řekla bych, že se dá zobecnit na všechny vztahy, ne jen na ty sourozenecké.

Hlavní myšlenky, které si odnáším:
- Děti potřebují prostor pro vyslechnutí i negativních emocí, ale nesmí si ubližovat.
- Nesrovnávat
- Neškatulkovat
- Nemusí mít všichni stejně

Příběhy byly ze začátku osvěžující a milé, ke konci jsem jich už ale měla plné zuby. Poslední stránky pak byly jak z americké romantické komedie, kdy pár sezení v této skupině napravilo všechny životní křivdy a vneslo nové světlo do vztahů všech zúčastněných.
Komiksy mi přišly zbytečné, pro mě nepřehledné. Ocenila bych více rozepsanou problematiku žalování.
Úplně se mi nezdá že pro děti různého věku by bylo nejlepší, aby spolu byly co nejméně.

05.08.2022

Kniha se věnuje problematice trestů, spolupráce, určování hranic,zachvátům vzteku, fyzickým trestům a dalším tématům.
Už v první kapitole se čtenáři dostane spousta tipů a praktických rad, které jinde rozebírají celé knihy. Jednotlivé kapitly jsou krátké a stručné, přesto obsahují teoretické pozadí, praxi, příklady a osobní zkušenosti. Celkově popsaný přístup vychází z respektujícího rodičovství. Autorka se vymezuje proti odvádění pozornosti, posílání dětí "uklidnit se do pokoje". Nabízí možnost volby a využívá i mocenské hry.
Myšlenky, které se mi líbí:
- Dovolte dětem pokračovat ve sporu. Jen zabraňte ublížení si.
- Můžeme ignorovat chování, ale nesmíme přitom ignorovat dítě.
- Neberte si to osobně.
- Jídlo nechte na dětech.

Přestože kniha působí ze začátku svěže a svižně, od půlky se už v podstatě opakuje. Ocenila bych více relevantních zdrojů. Chvilkama to působí jako citace všech možných výroků od Magdy Gerber. Předpokládám, že se jedná o "návod" na děti 1-3 roky, přestože autorka nikde batola nedefinuje. Nelíbilo se mi, že podle ní je pro děti skoro nutná pravidelná denní rutina a nejlepší je zůstávat s dítětem hodně doma. Občas si také protiřečí v tom, kolik toho dítěti říct.
Některé tipy na spolupráci nejsou v praxi proveditelné - při stříhání nehtů je vztekající se dítě nebezpečné samo sobě. Podobně popisování budoucích událostí mi přijde docela nereálné, když dítě nemá ten koncept času a neumí si novou situaci vůbec představit.
Nesouhlasím s tím, že si dítě nemůže vyzkoušet důsledek nevhodného oblečení a také se mi nelíbí princip rychlého loučení a škatulkování některých emocí jako negativních.
Pobavila mě rada "vyzařujte sebevědomí", která se prolíná celou knihou.

1 04.08.2022