Tydvik
komentáře u knih
Osamělost prvočísel
Paolo Giordano
Vřele a dlouho mi byla kniha doporučována kolegyní. Ale jak už to tak chodí, co člověk, to názor.
Kolegyně mě nyní považuje za chladnokrevného cynika; nechápe, jak se mi může nelíbit kniha, ve které všichni tak strašně, strašně trpí. Ale no tak…kniha plná trpících ještě opravdu automaticky neznamená skvělá.
Bohužel, jakmile cítím byť jen závan chladného kalkulu autora, je mezi mnou a takto postiženou knihou většinou konec. A tady jsem ho intenzivně cítila. Vadila mi cíleně stupňovaná deprese, umělé hraní na city a celková plytkost postav a to bez ohledu na míru jejich utrpení. A na prvočísla to prosím nesvádějme. A ještě dvě, tři takové knihy a je dost vysoká pravděpodobnost, že se ze mě opravdu stane cynik ze všech nejcyničtější. Autoři by lidských bolestí neměli zneužívat.
Tři ženy pod ořechem
Václav Pankovčín
Malá velká kniha.
Minimálními prostředky dosáhla maximálního efektu.
Jak je něco takového (tedy popsat život tří generací žen a
sdělit vše důležité a podstatné) možné uskutečnit na pouhých 80 stránkách...neuvěřitelné.
Macbeth
Jo Nesbø
Chápu, že bylo nutné napasovat příběh na předem jasně danou kostru. Zákonitě to tedy někdy brání v rozletu.
A tady možná bude ten problém. Prostě ne vždy to úplně funguje.
Na proměnu policajta ve stroj na zabíjení stačí jeho milené dvě, tři věty.
Cvak. A najednou je z něho úplně jiný člověk. Během půl stránky, jen tak.
Občas je to tedy trochu nepřesvědčivé a nedotažené.
Knize však napětí a čtivost určitě nechybí, to uznávám…
A pozor, krve je tady jak u Kulhánka.
Pád výletního mola
Mark Haddon
"Každý okamžik je kulka, které jste se dokázali vyhnout, každý okamžik je nevyužitá příležitost".
Tentokrát Mark Haddon zabrnkal na temnější strunu.
Jeho první povídková kniha dokáže být místy velmi neúprosná, mrazivá.
Obsahuje devět příběhů - devět různých a zároveň tolik stejných světů.
A je fantasticky napsaná. Nekáže, nepoučuje, nevysvětluje...ale vy stejně víte, co chce říct.
Stehlík
Donna Tartt
Líbil se mi nápad postavit děj celého románu na jednom obraze. Docela to funguje. Budiž, až na ten konec, který je už trochu přitažený za vlasy. Chvíli jsem se bála, aby odněkud nevyskočil James Bond a nezačal situaci rázně řešit. Tak naštěstí ne.
Co už jsem ocenila méně (ale to je asi můj osobní problém, uznávám) je fakt, že prostě feťáky ráda nemám, je mi úplně jedno, co je k tomu vede a nerada o nich čtu. Varování se ke mně dostalo pozdě.
V anglicky mluvících zemích kniha docela překvapivě vede žebříček nejčastěji nedočtených knih.
75 procent.
Hra o přežití
David Urban
Tak námět opravdu výborný je. Popisy policejní práce zaujmou.
Problém je pro mě styl a forma psaní.
Dialogy jako by v některých částech psal robot, natolik jsou neživé, mechanické. Občas jsou přehnaně spisovné a ve výsledku tak nepůsobí zrovna dvakrát věrohodně.
Policisté se různě šklebí a kulí oči, nebohé matky úpí. Trochu to šustí slohovkou.
Věčná škoda, vážně.
Sluneční hodiny
Shirley Jackson
Cynismus, černý humor, ty nejúžasnější dialogy, jaké jsem měla čest poslední dobou číst, sarkasmus - to vše najdete v tomto dozajista metaforickém dílku o hrstce "vyvolených" tam za zdí.
Shirley, tys musela být čarodějnice...
Největší lekce dona Quijota
Štěpán Kučera
Autor si rád půjčuje cizí postavy a čerpá z cizích děl, pak umně (velmi umně) všechno různě splétá, proplétá a uzlíkuje. Zatím mu to docela dobře funguje…ve všem, co jsem od něj četla.
Zmínka o přerostlých želvuškách mi dokonce intenzivně připomněla Star Trek.
Bylo to čtení zajímavé, obohacující, zábavné (smysl pro humor rozhodně nechybí - takové to lehké pousmání), a ony drobné výhrady, které mi občas přicházely během čtení na mysl, si nechám pro sebe.
Piknik na Hanging Rock
Joan Lindsay
Líbilo. Mám ráda vše s pořádnou hutnou atmosférou…
Možná je škoda, že si do toho autorka nechala kecat a onen tajemný „Chapter 18“ byl nakonec z knihy vypuštěn. Líbil by se mi tam. Snad byl tenkrát opravdu příliš nadčasový.
Mimochodem, je to celé fikce, ale paní spisovatelka kolem toho velmi ráda mlžila a celou tou situací okolo „reálného základu“ se prý nadmíru dobře bavila.
Sivý dym
Ziemowit Szczerek
Geopolitická sci-fi. A tomu, že se jedná opravdu jen o sci-fi, v to pevně doufám.
Upozorňuji, že pokud je vám politika úplně, ale úplně cizí, je lepší se knize vyhnout. Ušetříte si čas a brblání.
Mě osobně tenhle autor baví - jeho naprosto šílený styl alá divočina všeho druhu a vše, co se za ním skrývá. Což je vlastně paradox, protože se sama považuji za bytost poměrně dost konzervativní; nějaké rebelské součástky se v mém mozku ovšem schovávají a někdy prostě dojde k jejich aktivaci a probuzení z hlubokého spánku. Jako v tomto případě například.
Žádný teroristický útok ovšem neplánuji, ani nic podobného, paniky netřeba, tak moc aktivované zase nejsou, stačí jen sem tam nějaká ta kniha jako tato, a vyřádí se na dlouho dopředu. Za mě tedy spokojenost.
A ještě přidám uznání překladateli; i když i s tou slovenštinou to byl chvílemi pro mě boj. Měla jsem knihu „v ruce“ (na monitoru) v originále, je to naprostý jazykový masakr a neskutečná výzva…možná i proto autorovi zatím příliš knih u nás ani na Slovensku nevyšlo, jen po jednom kuse. Je prostě tak nějak se vším všudy hodně svůj.
Brambora byla pomeranč mého dětství
Bohuslav Vaněk-Úvalský
Až na ten zahořkle působící konec, který je až takovou ponurou vizí budoucnosti, že nad jejím reálným naplněním nechci z pudu sebezáchovy ani přemýšlet a který oproti zbytku knihy působí jako trochu násilím naroubovaný kus z Orwella, to bylo čtení velmi vtipné (upravená elektronická verze z roku 2014).
Kdo by to byl řekl, že narodit se jako Husákovo dítě může mít i nějaké ty klady.
No a vida, při četbě téhle knihy to vážně výhoda je. Zažívala jsem takové to „to znám, to si pamatuju, no jasně!“
Často jsem se smála nahlas; a byl to smích zdravý a očistný.
Shrnu to stylem mluvy hlavního hrdiny: dobré, vtipné, líbilo.
Až na ten zmiňovaný konec, toho je mi líto.
V sibiřských lesích
Sylvain Tesson
Milý deníčku, jsem alkoholik a abych se nerušeně mohl věnovat svému koníčku, vydal jsem se na půl roku do země alkoholu zaslíbené. Pití prokládám pozorováním sýkorky, poslechem praskání ledu a občasnou citací myšlenek jiných autorů.
Nic víc, nic míň.
Klobouk dolů, pane Tessone, prodat to ovšem umíte dokonale...
Žena v černém
Susan Hill
Málem jsem zapomněla, jak moc mám vlastně ráda klasickou anglickou duchařinu…
Děkuji této knize za připomenutí.
„Pobyt“ na Úhořích blatech mě víc než potěšil.
Ach, ta atmosféra…hraje zde hlavní roli a prostředí starého viktoriánského hororu je navozeno prostě skvěle.
Také postupné, mistrovsky budované napětí vzdává hold svému žánru.
Přijímám zcela bez výhrad.
Žluté rukavice
Helle Stangerup
To mě takhle koncem roku přepadla hrozná chuť na staré dobré detektivky.
A tahle tedy byla skvostná; taková finálová třešinka na dortu. Vlastně žádná třešinka, ale pořádná třešeň (tedy vlastně jabloň :-)). Zima, vítr, led, pocity hlavní hrdinky - vše vystiženo víc než dokonale. A já se chvílemi fakt bála...
Výborná věc, škoda, že prakticky zapomenutá.
Samota
Andrew Michael Hurley
To máte jako s čokoládou. Ta hořká většině lidí co znám nechutná.
Stejné to bude i s touto knihou. Je prostě chuťově jiná, netradiční.
Mě nadchla svou atmosférou nejistoty, temným podtónem, který vyzařuje a vším tím, co zůstává nevyřčeno. Já hořkou čokoládu ráda.
Volání Kukačky
Robert Galbraith (p)
Stará dobrá klasická detektivka. Ze začátku je tempo malinko pomalejší, následně se ale slušně rozjede. Rozhodně to stojí za to.
Harryho Pottera jsem nečetla, takže můžu hodnotit zcela bez očekávání či předsudků.
Mě se moc líbila. Za čtyři a půl hvězdičky.
Oslněni světlem
Jakub Żulczyk
Thriller hutný a těžký jako duchna, zpod které se skoro nemůžete dostat ven.
To je míněno jako kompliment, i když to tak možná nezní.
Jeho kvalit jsem si vědoma a oceňuji je.
Nicméně se přiznám, že v mém letošním pomyslném a soukromém souboji dvou polských thrillerů a dvou Jakubů, kteří je napsali, dávám přece jen přednost Szamałkovi (a jeho Ať se rozhodneš jakkoliv). Je mi tak nějak přízemně bližší :-).
Ale navzdory tomu, že nakonec hodnotím čtyřmi, doporučuji všemi deseti.
Tvrdohlavá stvoření
Aimee Bender
Tak teď bych hrozně ráda napsala cosi duchaplného, krasného, inteligentního, co by dokonale či alespoň částečně vystihovalo tuhle knížku...
No nenapíšu, neumím. Je tam prostě NĚCO. Něco je skryto v těchto podivných povídkách, které se mě dotkly; některé více, některé méně, ale každá z nich po sobě něco zanechala.
Tak alespoň takto: Message received and understood.
Jazykovým puristům se za užití angličtiny omlouvám, ale česky to zní fakt blbě.
Dveře
Magda Szabó
Tak jsem dospěla k názoru, že jsem asi chlap nebo co...
Protože já těm dvěma dámám opravdu nerozuměla, nechápala jsem je, nesoucítila s nimi, nad jejich výlevy emocí jsem kroutila hlavou.
Jedna je děsně divná a druhá je... řekněme labilní umělkyně.
A já mezi nimi, s nimi, jsem si připadala jako z jiné planety.
Asi mi k pochopení chybí pár kapek horké maďarské krve...asi jsem příliš seversky pragmatická.
