Tyet komentáře u knih

První půlka SVĚDECTVÍ od Margaret Atwoodové má slušně našlápnuto, stejně jako v prvním díle, a stejně jako v prvním díle ve druhé půlce knihy autorka ztratila dech a dopustila se i několika logických kotrmelců. Ze zajímavého, burcujícího díla se opět stala červená knihovna s nevyužitým potenciálem. Škoda.

1 24.04.2021

Slušně podané "dovyprávění" kultovní trilogie. Doporučuji číst vzápětí po ní, protože pak se trochu ztrácíte. Čínská jména tomu chaosu moc nepřidají, zvláště v závěru jsem vůbec netušila, o kom je řeč.

1 24.03.2021

Tajemného autora, který nevystupuje na veřejnosti a nikdo o něm nic neví, znám díky skvělé knize Delfíní lidé.
Callisto je překvapivě svěží, chytlavý příběh jednoho trumbery. Hlavní hrdina, velký, hloupý, naivní, ale dobrosrdečný smolař, mi připomněl Jona Voighta z filmu Půlnoční kovboj, i když příběh Odella není tak temný. Je to připomenutí toho, jakého je boží smysl pro humor druhu. Pokud by se tohle stalo ve skutečném světě, Odell by z toho průšvihu živý jistě nevyvázl. Kdyby bylo zakončení jiné, musel by být jiný i celý koncept zaznamenaného příběhu, ale podle mne by to stálo za to. Asi by mi pak uvízl v hlavě na delší dobu.
Cituji: "Řekli byste, že pravda je prostě pravda, stejně jako koště je prostě koště. Dva lidi by mohli stát každý z jedný strany koštěte a shodli by se na tom, že to je koště, protože by tam bylo - koště. Ale to koště, na který se dívám já, není to, co vidí Poďobanec. On místo toho vidí popelnici. A já s tím nemůžu vůbec nic udělat, což je na tom to nejhorší."

1 24.02.2021

Asi nejlepší z Fandorinské série, četla jsem s mimořádným potěšením. Příběh pěkně odsejpá, je napínavý a chytrý, doporučuji.

1 23.01.2021

Víceméně pitomý, ale sakra napínavý. Neočekávala jsem od toho nic jinýho než jsem nakonec dostala, takže spokojenost. Přečetla jsem to za jedinej den.

1 09.12.2020

Nadprůměrná detektivka z drsného prostředí mafie. Příjemné čtení do vlaku, na dovolenou nebo do špitálu.

1 22.11.2020

Průměrná česká detektivka, dobře se čte. Autorka by si měla zjistit, jak vypadají květy morušovníku :)

1 12.11.2020

Transcendentní, iniciační, transformační a „semenný“ román filozofa, skladatele a astrologa Dane Rudhyara jsem si koupila na Rudhyarovském symposiu, které proběhlo v létě v Praze. Autora neznám, pouze mám povšechnou povědomost o tom, o koho jde z textů astroložky Martiny Lukáškové, která ve své práci čerpá právě z jeho astrologického díla.
Zjevně nejsem cílová skupina, nedokážu rozpoznat silné poselství románu, jeho symboliku a skryté významy. Rozuměla jsem tomu, že jde o proces proměny individua a směřování k cíli sebeobětování vyššímu smyslu, které se v ději několikrát opakuje. Sloh i děj samotný je ale pro mě přespříliš exaltovaný, přepjatý, a sebestředný, na každé stránce najdeme slovo „jáství“ minimálně jednou; dobře se mi to nečetlo. Vadily mi podivné až praštěné popisy přírody, které ovšem přičítám době a filozofické atmosféře, ve které vznikly. V knize je jen nemnoho míst, které mě zaujaly, ale jen v krátkosti zmíněné životní osudy Raniina partnera Borise bych si přečetla mnohem raději, to mě zaujalo. Protože tato kniha má jednoznačně pozitivní recenze a za hodnotnou ji považují lidé mnohem moudřejší a rozumnější než já, beru všechnu vinu na sebe a uznávám, že moje negativní hodnocení vychází z mé natvrdlosti.

Přidávám několik úryvků, abyste si udělali sami obrázek:
„Venku, ve večerním chladu kvílely vodní sirény a sténal umírající obzor, naříkaje pro ztracené skály a pahorky, zbavené svého jáství příšeřím.
...
Potřeboval být sám, a pokud možno nikdy nepromluvit. Je podivné, jak člověku uniká duše vyřčenými slovy, její vyzařování se rozptyluje v prázdnotě nechápajících a nepozorných myslí, bez užitku se ztrácí nebo znečišťuje.
...
Uvědomila si, že na této rovině skutečnosti byla zapotřebí jediná věc: aktivita. Bytost musí naplnit svou funkci aktivitou, neosobní a nesobeckou aktivitou; to je všechno. Nebýt připoután k ovoci činů. Nenechat se připoutat a také nespoutávat druhé.
...
Gigantické hlubiny se stále dmuly. Jejich bláznovství nemělo konce; světlo, výsměch, jenž má okouzlit Zemi, aby ze svého dychtivého těla vydala šťávu, aby si dala záležet na ovoci a semenech; a potom? Strašná hnědá smrt léta bez deště, která by nechala ležet zemi ladem, nebýt slitování mlhy.
...
Na vzdálenějších skalách, ponořených do zpěněných vln, se pohybovali tuleni. Ti obří mořští červi vypadali jako groteskní pokusy života vyklouznout z vody. První zrození ke světlu; tragická, předem prohraná bitva. Mořské bytosti omráčené sluncem a větrem. Vydávali zvuky; smáli se nestvůrně. Naříkali nad bezmocí svého bytí pod bláznivými mořskými racky, kteří pokřikovali v démonickém výsměchu neohrabanosti těch živočichů dole.“

1 30.08.2020

hororové povídky vesměs bez nápadu, všechno jsem to už kdysi někde četla, mě to nudilo

1 06.05.2020

Předesílám, že jsem velký, opravdu VELKÝ fanoušek pana Storla a na knihu jsem se velmi těšila. Sjednocujícím prvkem a hlavním tématem knihy je púdža, děkovný, oslavný a ochranný rituál pro člověka, rodinu, krajinu, dům a okolní prostor obecně. Prostřednictvím púdži se máme spojit s dobrými duchy a bytostmi běžně neviděnými a získat si jejich důvěru a pomoc. Tento rituál včetně pomůcek, manter a jednotlivých kroků je v knize dobře popsán, ale kniha jako celek působí chaoticky a neuspořádaně. Jakoby autor odbíhal od tématu k tématu, od vlastní historky k historickému příběhu, od popisu nějaké bylinky k historickým a bizarním léčebným metodám. Knížka je k tomu všemu velmi nedbale editorsky připravená, obsahuje velké množství chyb a překlepů, což jí tedy na čtivosti rozhodně nepřidává. Pro mě osobně je to nejslabší z knih Wolfa Storla, je mi líto.

1 27.02.2020

Oddechovka podle mého gusta, mistrovsky napsaná, svižná, napínavá detektivka. Úchylárny bych si v klidu odpustila, i bez by to bylo bývalo dostatečně čtivé, ale všeobecně otrlé čtenářstvo si to patrně žádá.

1 21.01.2020

parádní soubor místních pověstí, já jsem nadšená

1 17.01.2020

Tato část “Biologické trilogie” Stanislava Komárka se mi líbila ze všech nejméně. Ne snad proto, že by byla horší než Opšlstisova nadace nebo Mandaríni, ale protože jsem ji vzala do ruky ihned poté, co jsem dočetla jeho Města a městečka, kde je vlastně tentýž příběh, jen v beletrii jde o městečko Kropáčova Blatnice - jinak se zde opakují klidně i celé odstavce. Ale Komárek píše tak dobře, že jsem si to klidně zopákla a knížku neodložila. Autor nás provede životem rodiny Františka Vodrážky v Kropáčově Blatnici (jejímž předobrazem je Kardašova Řečice; i jména autorovy rodiny jsou změněna) na jihu Čech, a to už od dob císaře pána až po konec minulého století. Vtipné postřehy nechybí ani zde a knížku, jako ostatně všechna Komárkova díla, vřele doporučuji všem těm, kdo nečetli Města a městečka. Přemýšlím nad názvem, autor sám říká, že domeček, o kterém je řeč, byl ve skutečnosti žlutý. Půjde s největší pravděpodobností o symbol – černý domeček jako temný, skrytý, niterný svět jedné rodiny. Ale to je samozřejmě pouze spekulace :)

1 06.01.2020

Nádherná knížka příběhů metropolity Tichona Ševkunovova odehrávajících se v pravoslavných chrámech Pskovskopečerském, Divějevském, Sretěnském, a rovněž v dalších klášterech, také v maličkých i velkých farnostech, v Moskvě a dalších městech, městečkách i ulicích Ruska. Nejsympatičtější ze všech postav v knize mi byl otec Rafael, jehož dojemné a veselé příběhy čteme až v samém závěru knihy, a o němž autor, jeho blízký přítel, píše:
“V naší malé společnosti byl otec Rafael rozhodně vůdčí osobností. A to ani ne proto, že byl v té době už sedm let knězem, což se nám tehdy zdálo jako dlouhá doba. Nejdůležitější bylo, že jsme v něm viděli podivuhodný příklad živé víry. Tuto duchovní energii si nelze splést s ničím jiným bez ohledu na to, jakými výstřednostmi nebo slabostmi je občas zatížen člověk, který takovou víru získal.
Proč jsme všichni otce Rafaela tak milovali? Byl to uličník, nedokázal pronést pořádné kázání a o své auto se často staral víc než o nás. Ale když najednou není, jak nám po něm teskní duše! Od jeho smrti uplynulo už víc než dvacet let.”
Z knížky jsem vybrala ještě dva citáty, které mě oslovily:
“Všechno na naší zemi – jednoduché i složité, malé lidské problémy i nalezení velké cesty k Bohu, tajemství nynějšího i budoucího věku – to vše se dá vyřešit jen záhadnou, nepochopitelně krásnou a mocnou pokorou. A i tehdy, když nechápeme pravdivost a význam této tajemné a všemocné pokory a staneme se pro ni neschopnými, ona sama se nám pokorně poodhaluje prostřednictvím takových podivuhodných lidí, kteří ji můžou přijmout.
...
Při těchto úvahách jsem si vzpomněl, že ruské slovo poslušnost je odvozeno od slovesa slyšet. A postupně jsem se začal domýšlet, že skrze tuto pokornou poslušnost se vladyka naučil citlivě vnímat a chápat Boží vůli. Díky tomu se celý jeho život stal víceméně neustálým poznáváním Boží prozřetelnosti skrze tajemný, ale velmi reálný rozhovor se Spasitelem, který mluví k člověku ne slovy, ale prostřednictvím životních okolností, a dává svému společníkovi tu největší odměnu – možnost být jeho nástrojem v našem světě.”

1 31.12.2019

Přečetla jsem 107 stran a odložila, zoufale mě to nebavilo. Koho zaujal námět, zkuste Proud času od Crichtona, to je první liga.

Vtipná krátká knížečka příběhů, nad kterými jsem v úžasu často kroutila hlavou. Skoro 80letí dědkové lezou po horách, sjíždějí ledovcové řeky, jedou na kole tajgou, a autor sám s berlemi (!) ušel 150 km grónskou tundrou.
"Kajakovat na moři se dá na štěstí do vysokého věku na rozdíl od gymnastiky, sprintu a nejrůznějších soutěží na bystrost."
Bude se vám líbit.

1 07.12.2019

Mám velmi ráda knihy Stanislava Komárka a jejich prostřednictvím téměř nekriticky oblibuji i jejich autora jako osobnost. Jeho smysl pro humor je mi natolik blízký, že mám někdy pocit, jak „pěkně bychom si spolu pokecali“, což je dojem samozřejmě matoucí a naivní.
Tahle dvoudílná autobiografie je psaná tak lehce, čtivě, s vtipem a zároveň s moudrým nadhledem, že ji čtenář hltá jak napínavý dobrodružný příběh. Jako obvykle moc doporučuji k přečtení. Citovat se dá, jak je u Komárka typické, skoro z každé stránky, tak pouze drobná ochutnávka:
„Je tragické, že myšlenkový schematismus nás vždycky nutí nějakou kulturu buď ´žrát i s chlupama´, nebo ji celou paušálně odmítnout. Děsivé i krásné věci se dají najít ve všech společnostech, u těch malých, jako je naše, je snad výhoda, že nejsou jen málo děsivé i jen málo krásné.
...
Proč se vlastně cítí skoro každý za mlada tak osamělý, nepochopený, a vlastně si tak málo rozumí? - jako by mu nepřiložili návod k použití sebe samého... V tomto věku má dojem, že krom malé skupinky blízkých přátel je obklopen mořem blbů a protivů – teprve mnohem později pozná, že minimálně s šesti z deseti lidí, které potká v tramvaji, by klidně mohl být kamarád, kdyby na to přišlo. Proč jen mají pubescenti takovou přilnavost k smrti, zániku a morbidním tématům a chytají život za ten nejponuřejší konec?“
...
Pražské sémantické pole je od nepaměti víc rozvlněné a stín magistra Kellyho nedovolí josefinismu, aby zapustil kořen. Skutečnost přechází plynule v sen, někdy zlý. Málokteré jiné město likvidovalo tolikrát vlastní elitu s takovou úporností a zlobou. Styl jednání je, podobně jako v Mnichově, oproti Vídni vždy o poznání drsnější, při dlouhém úpadku mezilidské komunikace za minulého režimu to vyniklo s brutální důrazností. Praha neplatí v německé literatuře darmo za město melancholie a nešťastných lásek. Neveselými osudy ostatně není zvykem se tajit – obecně vybičovaná závistivost potřebuje něco, čím by se uklidnila. Udržování dokonalé fasády není nutností - obecná podezíravost v ní tuší jakousi čertovinu. Nedůvěřivost, praktická i intelektuální, patří od nepaměti k obrazu města, kde se zdají krom tajných nauk odedávna prosperovat zejména hereze všeho druhu, též poezie. Kde má Vídeň mírně kašírovaný rozverný úsměv, nabízí Praha pitvorně malebný škleb. Extrémy byly tehdy přímo vedle sebe, světová úroveň i nejapná neomalenost se stýkaly bez jakékoliv střední polohy.
Jinak je atmosféra Prahy nesrovnatelně okcidentálnější než ta vídeňská, však městské splašky neplynou darmo do Hamburku. Od třicetileté války pak Praha a její české zázemí byly nepoměrně k jiným územím střední Evropy ušetřeny bezprostředních válečných zkáz a vysokých ztrát na životech. Stará česká přežívací strategie minimalizuje rizika a udeří teprve tehdy, když tak lze učinit bez nebezpečí. Nejtypičtější českou vlastností je asi schopnost anticipace. Schopnost doběhnout jiné, zejména cizí a vládnoucí, je fatálně spjata se schopností být doběhnut sám a nezištný národní buditel plynule přechází v denuncianta v jedné osobě.“

Zábavné, čtivé, poučné a moudré memoáry pan profesor Komárek moc hezky zakončuje slovy:
„Jistě bych chtěl na světě podle možností ještě pár let pobýt, zažít pár jar a napsat pár knih, ale i kdyby na mne snad zítra spadl strop, stálo to za to. Na rozdíl od mnoha akademických kolegů ani nemám dojem, že jsem byl nedoceněn a nepochopen. Svět je přes všechna svá ošemetná specifika přece jen krásné místo.
Díky! Díky!! Díky!!!“

1 01.12.2019

S touto knížkou poezie jsem prožila - a přežila pubertu. Věřím, že i díky ní mám sklony k melancholii :)

1 18.10.2019

Leontina Mašínová je moje krajanka, dokonce navštěvovala náš dům, kde se scházela s tehdejší intelektuální elitou zdejšího kraje. Píše krásně, je vidět, že to byla inteligentní, vtipná žena. Škoda, že tyhle knihy dnes už nikdo nečte.

1 04.03.2019

Zábavný, bryskně se odvíjející napínavý příběh Krysaře a jeho protivníků odehrávající se v městské džungli (B)Londýna. Proč krysí, pavoučí a ptačí králové vypadají jako lidi se nevysvětlilo, ale je to nakonec jedno, vždyť jde vlastně o fantasy. Přečetla jsem si s chutí, ale další knihy autora už vyhledávat nebudu.

1 06.02.2019