Tyet komentáře u knih

Parádní komiks podle Voltairova Candida ve třech dílech vtipně a originálně zpracovaný skvělým Karlem Jerie. Když jste pozorní, kromě napínavého příběhu a dynamických obrázků najdete i spoustu parádiček a vtipných detailů. Ačkoliv nejsem komiksový fanda, moc jsem si to užila. V komiksové knihovně nesmí chybět!

1 17.12.2018

Čtvrtý díl jsem si začala pořádně užívat vlastně až v polovině, do té doby jsem se s tím trošku trápila. Líbil se mi popis sépiovitých mimozemšťanů na planetě mraků a pobyt hlavních hrdinů na planetě buddhistů mě opravdu bavil. Obdivuju sílu Simmonsovy imaginace a jeho znepokojivý, ambivalentní vztah k umělé inteligenci. Zaujalo mě třeba toto: „Za prvé, Buddha nám nepomůže. Není to jeho úkolem. Za druhé, plánování posmrtného života je hloupostí, neboť jsme ve své podstatě nadčasoví, věční, nenarození, neumírající a všemohoucí.“ Konečně jsem se dozvěděla, kdo stvořil Štíra, spousta otázek ale stále zůstává nezodpovězených. Tak vzhůru do finále.

1 07.10.2018

Mám velmi v oblibě Komárkův humor, ač se člověk za břicho nepopadá, jeho ironie (a sebeironie!) je velmi osvěžující. Z jeho prózy, nejen z ní, cítím přátelskou blahosklonnost vůči lidskému rodu, touhu a schopnost radovat se z malých věcí i tváří v tvář všemu tomu zmaru, jehož původcem je člověk. Navíc musím samozřejmě vyzdvihnout jeho skvělou práci s jazykem, autorovy novotvary jsou zábavné samy o sobě. Jo, a v něčem, možná ve způsobu vyprávění a ironickém nazírání světa, mi připomíná mého oblíbeného Křesadla. Za mě paráda.

1 30.08.2018

I když si někdy myslím, že Wolf-Dieter Storl mě už ničím nepřekvapí a že se (nevyhnutelně) ve svých knihách opakuje, pokaždé se u něj najde něco, co je pro mě svěží a nové nebo alespoň skvostně zformulované. Mně jsou jeho myšlenky skutečně niterně blízké a dotýkají se na té nejhlubší, nevědomé úrovni přímo mého srdce.
Z knihy:
„Skutečné šamanství nelze vyjmout z kulturního ani ekologického kontextu. Šamanství je produktem, extraktem konkrétní etnické komunity, její kultury, jejích tradic. Bez těchto aspektů ztrácí hloubku. Kdokoli sice může použít k rituálu vykuřování pelyněk třeba po vzoru prérijních indiánů, ale pro ty to má mnohem hlubší význam. Indián se narodil na rohoži z této byliny. Její vůně bylo to první, co ve svém životě ucítil. Při každém posvátném obřadu, při každé bohoslužbě se pelyněk zapaloval. Tanec k poctě slunečního božstva se tančil na podlaze vystlané pelyňkem. Od dětství, dříve než se zformulovalo indiánovo ego, to pro něho byla pevná součást sakrální kultury. Když dnes někdo z jiného prostředí použije k vykuřování pelyněk, nemůže se nikdy dostat do stejné hloubky. Samotná jeho vůně sice působí na limbický systém, otvírá jej, ale účinkuje jinak, protože rituál byl vytržen z kulturního kontextu.
Dnešní neošamanismus se stává součástí běžné globální ideologie, ideologie ´jednoho světa´. Modrý globus, tedy Země, ten krásný klenot ve vesmíru, působí jako vyznání víry, jako ikona nového sekulárního náboženství. A my musíme tuto malou planetu, na níž žijeme, chránit před nebezpečím.
Ale pro šamanské národy a lidi spjaté s přírodou je to obraz absolutního odcizení. Šaman, tradiční šaman, stojí na Zemi. Pro něho je Země nekonečná, obrovská. Není to jen malý, modrý bod ve vesmíru. Šaman je plodem Matky Země a ta je posvátná. Dává život. Můžeme zemi, humus, lesní půdu vzít do rukou a ucítíme vůni života. Nahoře je obloha s věčnými hvězdami a tyto hvězdy jsme pozorovali už ve všech předchozích generacích. Jsou to naši věční průvodci. Existuje podsvětí, horní svět a naše Středozemě – takový je šamanský obraz světa.
A ten je lokálně určen. To, kde teď právě jsem, je posvátná země.
Stále si myslíme, že musíme být aktivní na rozdíl od indiánů, kteří zachovávají klid. Rostlinná bytost přichází sama ve své božské podstatě a učí nás. Domýšlivý člověk jí nenaslouchá a dělá z ní objekt svého zkoumání, analyzuje ji a rozkládá na jednotlivé části v přesvědčení, že se dá všechno postihnout rozumem. To, co mu vyjde, je však jenom karikatura. Šamanský princip otevření duše, vstřícnosti a vnímavosti dovoluje rostlinné bytosti, aby se nám sama přiblížila. Tu se objeví duševně vyhladovělý Evropan, požije nějakou drogu a řekne. ´Právě jsem byl v Brazílii a zúčastnil se šamanského rituálu s ayahuascou!´ Projevuje se tím jeho zbytnělé ego. Nikdo si nemůže myslet, že jen tak přijde, koupí si drogy a uvede se do kýženého stavu. Tak jednoduché to není, k tomu je třeba znát staré a vyzkoušené techniky.“

1 13.07.2018

Malá knížečka, kterou jsem od Kamily Boudové dostala jako dárek při příležitosti našeho rozhovoru: http://rozhovoryvesvatojanu.blogspot.cz/…/kamila-boudova.ht… je stejná jako její autorka. Upřímná, opravdová, upovídaná, trochu praštěná, veselá a nesmírně energická. Je to vyprávění jedné neohrožené dívky, která se rozhodla změnit svět a myšlení milionů lidí tím, že jim ukáže, co je udržitelná móda a přesvědčit je o tom, že je to správná cesta ke zdraví vlastnímu i planetárnímu, ohleduplnosti a šťastnému životu. Za celou dobu čtení téhle roztomilé knížky se nepřestanete usmívat

Kniha světově uznávaného psychiatra českého původu Stanislava Grofa, který od našich slavných Sysifovců obdržel bludný balvan, mapuje jeho více než padesátiletou praxi v oblasti výzkumu změněných stavů vědomí, a to pomocí příběhů.
Doktor Stanislav Grof je zakladatelem a teoretikem transpersonální psychologie, která rozšiřuje a významně doplňuje klasickou jungovskou psychoterapii archetypů. Také celý život zkoumal a terapeuticky experimentoval s psychoaktivními látkami, především s LSD.
Grof na úvod knihy píše:
„Tato kniha je souborem povídek popisujících různé události mého profesionálního i osobního života, které mě přiměly zavrhnout skeptický a materialistický vědecký pohled na život a přijmout duchovní filozofie Dálného východu a mystické pojetí světa. Vyvolaly ve mně i hluboký respekt vůči rituálnímu a duchovnímu životu a léčebným tradicím domorodých kultur, které západní věda přehlíží jako výplody primitivní pověrčivosti.“
Pro mě představuje kniha zajímavý soubor zkušeností a nových informací, ale trochu mě rušil způsob vyprávění a styl, je z něj příliš patrný vliv americké vlny New Age se vším, co k němu patří. Každopádně ale knihu doporučuji k přečtení.

1 10.05.2018

ani jsem to nedočetla, velmi podprůměrný výběr

Volba papeže je politická záležitost, stejně jako třeba volba prezidenta. Ovšem trochu to komplikuje víra, loajalita k církvi a boží znamení. Jinak je to nemlich to samý jak to známe. Autor Robert Harris velmi zajímavě popisuje zákulisí konkláve ve Vatikánu, přesvědčivě vykresluje kardinály a další postavy, které jsou při této události přítomny. Katolická církev je mocná instituce a papež musí být velmi ctižádostivý. Nebo ne?
Od knížky jsem se nemohla odtrhnout, je velice napínavá. Ale když jsem knížku na konci zaklapla, napadlo mě: Tak pěkná, čtivá a zajímavá knížka a tak blbá a zbytečná pointa! Knížku i přesto doporučuji, nehledě na hloupou pointu se mi opravdu líbila.

1 15.03.2018

Tento svérázný cestopis kanadského antropologa a právníka Larryho Frolicka je jedním slovem VÝBORNÝ. Během jednoho léta procestuje Ukrajinu, Rusko, Krym, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Čínu. Svým specifickým, chytrým a vtipným způsobem vypráví o téměř neuvěřitelných setkáních. Ačkoliv jeho cesta nevede vždycky veselou krajinou a nestýká se vždy jen se sympatickými lidmi, téměř nikdy jej neopouští humor a optimismus. Knížku jsem si užila a vychutnala a bez zaváhání ji řadím mezi své oblíbené. Velmi doporučuji!
„Německý kupec a amatérský archeolog před sto lety šokoval svět agresivním odkrytím pohřbených pokladů Tróje; dnes ho oficiální turistické plakety označují za technického břídila a vandala. Co řeknou vědci z naší čím dál dokonalejší budoucnosti o našich primitivních technikách, o ztrátách, které nevyhnutelně působíme? Získal jsem dojem, že úkolem starobylé Asie bylo zůstat tam, kde byla, navždy pohřbená pod pahorky zarostlými býlím. Větry prohánějící se po jejích travnatých stepích budou stále vát; slunce vyjde nad nekonečnou plání zítra i pozítří. Její dějiny nám zvěstují prostou pravdu: že ze všech čtyř živlů – vzduchu, ohně, vody a země – je to právě vítr, který neomezeně vládne. Nic nestojí v jeho cestě dlouho. Všichni se ohýbáme a klesáme jako tráva.“

1 21.10.2017

Od Simmonse jsem četla první Terror a ten mě naprosto uchvátil a dodnes má místo mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Na Hladové hry jsem se proto velmi těšila. Bohužel to je naprosto průměrný horor, nebylo tam nic, co by mě překvapilo nebo nad čím bych musela přestat číst, položit knížku do klína a přemýšlet. Jediný klad je ten, že děj odsejpá, takže jsem těch 900 stran nebo kolik přečetla za týden. Pro mě dost zklamání, bohužel.

1 21.06.2017

První dva díly tetralogie Eleny Ferrante jsem dostala od kamarádky, a protože mám ráda lidské příběhy pojímající celý život od kolébky do hrobu, s chutí jsem se na ně vrhla. Knížky získaly několik cen a dočtete se o nich pouze pochvalné recenze. Ne, že by byly špatné, to vůbec ne, jenom je autorka (nebo autor, protože jde o pseudonym neznámého autora/autorů) na můj vkus neskutečně žvanivá. Příběh popisuje vztah dvou kamarádek a zároveň rivalek zhruba v polovině minulého století v Neapoli. Vzájemně si závidí krásu, schopnosti, bystrost, chlapce, nezávislost a já nevím co ještě, ale kromě toho se mají rády a rozumí si, možná jsou jedna pro druhou zrcadlem a motivací. Takový nápad, takové vyprávění je bezesporu velmi zajímavé, ale autorka ho natahuje a natahuje a natahuje téměř k nesnesení – a to jsme teprve u prvních dvou dílů. Situace se s drobnými obměnami neustále opakují. Divoká, sebestředná, sobecká a drsná Lina je protiváhou pracovité, houževnaté, opatrné až zbabělé, mírné a nekonfliktní Eleny. Dvě protichůdné povahy, dva rozdílné osudy. Síla Liny a slabost Eleny jsou vskutku jen zdánlivé. Možná je všechno naopak? Kdoví, jak ty holky skončí :)
Tenhle román o několika dílech je z rodu líbivých, čtivých, srozumitelně přemýšlivých děl, které rychle přečtete, ale stejně rychle na ně zapomenete. Ale abych jen neremcala, líbil se mi popis života v chudé části Neapole té doby, to je opravdu zajímavé. Tak jen do toho, je to docela vhodné prázdninové čtení.

1 19.06.2017

Od téhle knížky jsem asi očekávala víc, než mi mohla dát. Jednotlivé povídky mají rozdílnou kvalitu, Lesní lišky jsem ani nedočetla, Čarodějná kolébka je pro mě blábol o ničem, Gordon ušel a ta o vlkodlakovi se mi jako jediná docela líbila. Jinak průměrný soubor, o kterém za měsíc ani nebudu vědět, že jsem ho četla.

1 19.06.2017

Kniha s podtitulem Pravdivý příběh žítkovských bohyní od Jiřího Jilíka si mě získala svou autenticitou a poctivostí. Kniha obsahuje množství svědectví pamětníků a vedle příběhů ukazujících bohyně jako ženy ochotné a schopné pomáhat i ty, které jejich činnost odsuzují. Autor završuje své vyprávění takto: „Více znát a vědět netřeba. Vše, co se stává veřejnou informací, se ocitá v prostoru bulvarizace a zbaveno výlučné posvátnosti to ztrácí i neznámou energii přítomnou v magické komunikaci. Energii, o níž se dá soudit, že je schopna za určitých podmínek ovlivnit určité procesy a děje v přírodě, na nichž je člověk jako součást přírody vědomě nebo nevědomě účasten.“
A ještě pregnantněji to vyjadřuje Claude Lévi-Strauss, který je v knize citován: „ Nejlepší ochranou proti uřknutí zůstává nevěřit v ně, to jest vědomá vůle vyjít ze systému, mimo nějž nelze mít ani oběť, ani čaroděje.“

1 16.06.2017

Pokud máte chuť se trochu bát, zkuste tenhle horor slovenského spisovatele Jozefa Kariky. Je to takové Kingovo It z Ružomberku, ale tuhle inspiraci autor v knize poctivě přiznává, takže to ani nenaštve.
V mrazivých zimách mizí děti, nějaké nelidské „it“ je unáší, zabíjí a zotročuje jako neživé pomocníčky pro další lov. Autor v knize také zmiňuje proslulou Djatlovovu výpravu na Ural v lednu 1959, kdo neví, o co jde, doporučuji najít a prostudovat, je to skutečná a plnokrevná záhada, ze které doopravdy mrazí.
Kniha Strach je trochu kostrbatě těžkopádná (může to být i překladem), ale čte se dobře a za jeden, dva večery máte přečteno. Četla jsem ji v době, kdy panovaly velké mrazy, stejně jako v knize, a o to to bylo lepší. Kdo se rád bojí, knížku doporučuji, i když ji mezi oblíbené nezařadím.

Recenze i samotný přebal knihy Jesse Bullingtona se nás snaží přesvědčit, že nás čtení znechutí nebo se budeme bát. Taková pověst, která knihu předchází, nepochybně zvyšuje čtenost a prodejnost, ale je veskrze nepravdivá. V knížce se skutečně setkáte jak s nekrofilií, tak s kanibalismem, ale všechno je to ve formě taškařice až burlesky. Chvílemi mi knížka připomněla jarmareční písně. Takže nebojte, o žádné skutečné zlo a opravdové zvrácenosti tady nejde. Jde jen o pobavení čtenářů, což se musím říct, docela povedlo. Knížka se čte dobře, ale nic zásadního od ní nečekejte, je to prostě zábavná literatura.

1 16.06.2017

Stanislava Komárka čtu velmi ráda, dokáže výstižně podat zjevné a známé skutečnosti s osobitým, trochu uštěpačným humorem. Výtečně se čte a jeho eseje doporučuji i méně zdatným čtenářům, smlsne si na nich opravdu každý.
„Tak paradoxně uskuteční západ buddhistický sen o Velkém vyvanutí a Barma či Tibet ten o Velkém konzumu. Podobně jako je štěstí odměnou těch, co o ně neusilovali, přinese budoucnost téměř s jistotou to, co jsme nechtěli. Osud nám naše sny a jejich vyplnění s bezohledností sobě vlastní prohazuje.

1 16.06.2017

V knize psychologa Morgana Scotta Pecka postavy přemýšlí, jednají a mluví jako z učebnice psychologie. Schematické pojetí příběhu jakoby ze skutečného života, neobsahuje žádný nadhled, pochybnosti o roli psychologie, natož špetku humoru. Ačkoliv se může zdát, že kniha je hlubokomyslná (je plná Boha, duše, podvědomí a tak dále), opak je pravdou. Možná může sloužit studentům psychologie jako soubor modelových situací, se kterými se mohou v praxi setkat. Kniha se mi nelíbila ani obsahem, ani použitým jazykem.

1 16.06.2017

Nová kniha Karla Funka je shrnutím poznatků o vlivu kosmu, přírodních cyklů a dalších opakujících se rytmů na duši člověka, za čtyřicet let autorova bádání na tomto poli. Dozvíme se v ní mnoho různorodých informací o svátcích, uzdravování, křesťanské mytologii i keltských mystériích. Není to jednoduchá kniha, ale rozhodně je obohacující.
„Dech Matky Země otevírá jaro. Jaro je spojeno s mysterii dechu v přírodě. Země vydechuje své síly. Tak i tělo musí vydechnout staré mentální a psychické zplodiny – elementály, kteří v zimě žili uvnitř našich struktur. To bývalo jarní čistění, které začínalo už svátkem Hromnic. Na jaře každé lidské tělo, které je zatíženo negativními elementály, nabývá sil zbavit se jich a obnovit harmonii. Děláme-li na jaře jakoukoliv očistnou kúru či dietu, nabude teprve pravého smyslu a účinku, budeme-li si takto vědomi její účelnosti až posvátnosti. Vida, jak skvělý námět na meditaci při jarním čistění našich niterných studánek.“
Kniha nepatří mezi oddechovou literaturu, ale s tím jsem počítala. První část mě bavila, byla sice přísná, ale spravedlivá. Zbytek knihy byl pro mě šplh na nekonečně vysokou horu. Obtížnou stravitelnost ale připisuji sama sobě, nikoliv autorovi. Pro mě byla kniha příliš přepjatá, bez stopy nadhledu, laskavosti a humoru. Příkré hodnocení je k autorovi velmi nespravedlivé, vycházím ale z toho, co dala kniha mně a jak moc se rozešla s mým očekáváním. Každopádně je to pozoruhodná publikace a za přečtení stojí.

1 16.06.2017

Peter May napsal detektivní příběh, ve kterém je spáchaná vražda vlastně nepodstatná. Recenze plýtvaly takovými slovy jako jedinečný, mimořádný, mistrovský a mrazivý, takže jsem do toho šla, naštěstí mám knihu z knihovny, průměrných knih už máme dost. Nejdřív to dobré: knížka se dobře čte, je napínavá a odehrává se v atraktivním prostředí skotského ostrova Lewis a je v ní poměrně pěkně vystižena krajina, šílené počasí i trudný život obyvatel. Jinak je kniha souborem klišé, plná nenápaditých dialogů a plochých postav. Děj je velice předvídatelný a už ve třetině víte, kdo je pachatel. Na konci vám do toho autor ale přimotá pederasta, o kterém jste neměli doposud ani ponětí (alespoň já ne). To je asi tak jediné překvapení z celé knihy. Pokud chcete, aby vám utekla dlouhá cesta, nebo se nudíte v posteli s chřipkou, knížku doporučuju, pěkně odsejpá. Za měsíc ale nebudete vědět, že jste ji četli. Má krásnou obálku.

1 16.06.2017

Pečlivě sestavená kniha Kláry Hadašové, kterou jistě všichni znáte z jejího skvělého blogu s názvem Co nového na kopci, mě uchvátila šíří záběru a dokonalým zpracováním. Já sama už sice nějaký čas mléko ani mléčné výrobky v kuchyni nepoužívám, ale kniha je nepostradatelná pro všechny, kteří omezují nákup mléčných výrobků v běžné obchodní síti a pokoušejí se vyrábět doma sýry a další delikatesy. Je to veliké dobrodružství! Knihu vřele doporučuji.

1 16.06.2017