Tyet komentáře u knih

Reinhold Messner píše výborně, ale Gobi na mě působila těžkopádně, klopotně, jako by měl autor potíže vyjádřit to, co cítí. Jako literární dílo tedy (z mého hlediska) za moc nestojí, ale jako výpověď o (údajně) posledním velkém, extrémním dobrodružství tohoto podivuhodného, výjimečného muže, je Gobi výtečné počtení. Sám Messner po návratu říká svému synovi Simonovi. Poušť mě porazila. Téměř na každé stránce najdete slova o samotě, osamění, úzkosti, beznaději, prázdnotě v duši, strachu ze smrti a ze stáří. Něco, na co u něj nejsou jeho čtenáři a obdivovatelé vůbec zvyklí. Vybrala jsem jako obvykle pár citátů, abyste si mohli udělat představu:

Tato krajina sice nemá nic společného s divokostí nakupených ledových ker na severním pólu nebo se zónou smrti na himálajských osmitisícovkách, ale přesto si zde připadám vystaven většímu extrému než tam. Procházím světem, který nejsem s to pochopit.
---
Irituje mě pouze to jedno mrtvé oko, jež na mě neustále civí ze své temnoty. Neboť takhle bude vypadat i náš konec. Už se na to nemůžu dívat.
Konkrétní vzpomínka na umírání a smrt na tak dokonale opuštěném místě mi nahání hrůzu. Už tak jed dost zlé, pomyslím si, že jsem došel až sem, nechal rodinu samotnou a obelhal sám sebe. Chci už jenom odsud pryč, utéct té poušti, jít dopředu, nebo se aspoň dostat zpátky. Teď, když stojím uprostřed, je už jedno, kam se vydám.
---
Už se jenom vleču, metr za metrem přes kamenitou poušť. Dny jsem přestal počítat už dávno. Několikrát jsem se už proklel a snažil se představit si, jaké by to bylo doma. V Alpách se v této době všechno zelená. Myšlenka, že teď sedím u snídaně a dívám se z okna, je zcela absurdní.
Horská pásma vystupují z mlhy napravo i nalevo ode mě a já si připadám jako chromý. Jako kdybych pořád jen přešlapoval na místě. Postupuje ještě dopředu, hýbám se vůbec? Samota a olověná únava v hlavě, v nohou, v celém organismu mě obírá o veškerou naději. Zpupnost, že všechno zvládnu jako sólista, definitivně končí.
---
Co jsem se toho Simonovi nažvanil o poušti. Že tam jsou všude velbloudi. Že každý třetí nebo čtvrtý den potkám nomádská stáda. A že umím jednat s domorodci. A co je mi to teď platné? Nic. Jsem blázen, jehož jsem ze sebe učinil sám, kvůli vágním informacím a planým nadějím! Proč jsem se nevrátil, dokud to ještě bylo možné? Kvůli své pýše?
---
Už si ani pořádně neuvědomuji, co dělám. Jenom se mechanicky pohybuji vpřed a myslím na domov.
Schizofrennosti svého počínání jsem si dobře vědom. Pravý důvod mé cesty vzešel z potřeby obrátit se k civilizaci zády, a teď se do ní chci co nejdřív vrátit. Nepřipadám si ani trochu směšný. S dialektikou odchodů z domova a opětovných návratů se to má obráceně než s pobýváním doma a obstaráváním věcí venku. Tohle všechno se opakuje na každé cestě, stejně jako v našich snech. A děje se tak už celá tisíciletí mezi nomády a usedlými lidmi.
---
Chůze na hraně je možná opravdu pramenem našeho mládí.

06.08.2023

Křečovitě, upoceně působící dílko, které ve čtenáři nezanechá hlubší dojem. Leda snad takový, že si knížku autor těžce vyseděl :)

08.07.2023

Nudná, špatně napsaná kniha

17.05.2023

Kniha vzpomínek Salmana Rushdieho psaná ve třetí osobě vyšla v roce 2012 a zachycuje období od roku 1989, kdy na něho ajjatoláh Chomejní uvalil fatvu za knihu Satanské verše, román s prvky fantastického realismu, jenž podle některých muslimů uráží proroka. Ze Satanských veršů se stala politická záležitost, předmět zákulisních politických jednání, tajných dohod, způsob nátlaku mezi vládami, prostě špinavá záležitost, která už s autorem a vlastně ani obsahem románu nijak nesouvisela.
S Rushdiem jako autorem jsem se setkala poprvé a přistupovala jsem ke knize zcela bez předsudků a očekávání. Po přečtení více než pěti set stran těchto vzpomínek jsem se jednoznačně přiklonila na jeho stranu. Místo neumělého rozboru díla přikládám pár citátů, udělejte si obrázek sami:

V otevřené společnosti nelze žádné myšlenky ani přesvědčení izolovat a uchránit před zpochybněním, ať už filozofickým, satirickým, hlubokým, povrchním, veselým, neuctivým či promyšleným. Svoboda vyžaduje jen to, aby byl chráněn prostor pro diskuzi jako takovou. Spočívá v debatě samé, nikoliv v jejím vyústění, v možnosti vést spor, dokonce i s přesvědčením, které druzí chovají v nejvyšší úctě. Svobodná společnost žije v klidu, ale je bouřlivá; je tržištěm protichůdných názorů.
---
Byl člověkem bez armády, který musel neustále bojovat na mnoha frontách. První z nich byla soukromá fronta jeho tajného života se skrýváním, krčením se a skláněním hlavy, se strachem z instalatérů a opravářů, s úzkostným hledáním bezpečných útočišť a příšernými parukami. Druhou byla fronta nakladatelská, na níž navzdory svým předchozím knihám nemohl počítat s žádnou jistotou. Bojovat bylo nutné o samotný akt vydání dokončeného díla. Nebylo jisté, zda bude moci pokračovat v životě, který si zvolil, zda najde někoho, kdo bude ochoten jeho knihu vytisknout a distribuovat. A pak tu byl drsný svět politiky, plný násilí. Kdyby byl fotbalovým míčem, říkal si, šlo by si představit, že by byl obdařen vědomím a zapojil se do hry? Mohl by míč sám porozumět hře, v níž se s ním kopalo z jedné strany na druhou? Mohl by jednat ve vlastním zájmu a odebrat se z hřiště a mimo dosah oněch obutých, kopajících nohou?
---
Bojoval proti názoru, že lidi je možné za jejich myšlenky zabíjet, proti tomu, aby mohlo kterékoliv náboženství stanovit hranice myšlení. Nyní si však potřeboval ujasnit i to, za co bojuje. Za svobodu projevu, za svobodu imaginace, svobodu od strachu, za krásné, dávné umění, které měl tu čest provozovat. A také za skepsi, neuctivost, pochyby, satiru, komedii a nesvaté, škodolibé veselí. Z obhajoby těchhle věcí už nikdy nechtěl couvnout ani o píď.
---
Natřete-li si křídla načerno, nestane se z vás černý pták, ale jako racek upatlaný od ropy ztratíte schopnost létat. Největší nebezpečí narůstající hrozby spočívalo v tom, že slušní lidé spáchají intelektuální sebevraždu a nazvou to smírem. Slušní lidé ustoupí strachu a nazvou ho úctou.
---
Islám začal trpět fobickým strachem ze široké škály myšlenek, chování a věcí. V těchto letech i v těch následujících uvrhovaly islámské hlasy v této či jiné části světa - v Alžírsku, v Pákistánu, v Afghánistánu - do klatby divadlo, film i hudbu; hudebníci a umělci byli mrzačeni a zabíjeni. Realistické umění představovalo zlo, a tak Talibán vyhodil do povětří obří Buddhovy sochy v afghánském Bamjánu. Islamisté útočili na socialisty a odboráře, karikaturisty a novináře, prostitutky a homosexuály, ženy v sukních a muže bez plnovousů a také, což bylo bizarní, na zlo obsažené v takových věcech, jako jsou mražená kuřata a samosy.
---
Zčásti proto, že neměl na vybranou, se stal velvyslancem sebe samého. Politikaření však nebylo jeho silnou stránkou. Vystupoval s proslovy, obhajoval svůj názor a žádal světové hodnostáře, aby se postavili novému dálkově řízenému terorismu, tomu smrtonosnému ukazováčku, který se rozmachuje po celém světě Ten, vidíte ho? Zabte ho, toho plešina, co drží tu knihu , a pochopili, že nebude-li terorismus vyvolaný fatvou poražen, rozhodně se dočkáme jeho opakování.
---
V jádru sporu o Satanské verše, se všemi obviněními a znevažujícími výroky, je otázka zásadního významu: Kdo má mít kontrolu nad vyprávěním? Kdo má nebo měl by mít moc nejen vyprávět příběhy, se kterými a jejichž prostřednictvím všichni žijeme, ale také určit, jakým způsobem je lze vypravovat? Každý z nás žije svůj příběh a zároveň jsme součástí příběhů velkých. Jeden z nich se týká národa, druhý rodiny, třetí náboženství. Jako tvůrčí umělec ví, že jedinou odpovědí na otázku je: tu moc má nebo měl by mít každý z nás. Všichni bychom měli mít možnost vzít si velké příběhy na paškál, přetřásat je, vysmívat se jim a trvat na tom, aby se měnily a tím pádem odrážely měnící se časy. Měli bychom o nich mluvit uctivě, neuctivě, vášnivě, jízlivě nebo jakkoliv jinak, jak sami uznáme za vhodné. Jako členové otevřené sopečnosti na to máme právo. Dalo by se dokonce říci, že naše schopnost převyprávět a přetvořit dějiny naší kultury je tím nejlepším důkazem, že ve svobodné společnosti skutečně žijeme. V takové společnosti polemika o velkých příbězích nikdy neustává. Právě na ní tolik záleží. Polemika rovná se svoboda. V uzavřené společnosti se však ti, kterým patří politická či ideologická moc, neustále snaží podobné diskuze umlčet. Budeme vám vyprávět příběh, říkají, a řekneme vám, co znamená. Povíme vám, jak se má vyprávět, a zakazujeme vám to dělat jakýmkoliv jiným způsobem. Jestli se vám to nelíbí, pak jste nepřátelé státu nebo zrádci víry. Nemáte žádná práva. Běda vám! Budeme vás pronásledovat a naučíme vás, co znamená odpírání poslušnosti.
---
Pokud umění románu o něčem vypovídalo, byla to skutečnost, že lidská povaha se nemění, ať už se nachází v jakékoliv kultuře, na jakémkoliv místě, v jakékoliv době, a že, jak prohlásil už před dvěma tisíci lety Hérakleitos, ethos člověka, způsob jeho bytí, je jeho daimonem, určujícím principem jeho života aneb, jak pravila pádnější a známější formulace téže myšlenky, povaha je člověku osudem."

17.05.2023

naprostý poklad, nemohu se nabažit příběhů, jazyka, humoru...

11.04.2023

Nudilo mě to, ale statečně jsem to dočetla. Jen jsem se utvrdila v tom, že válka je vůl.

11.04.2023

Florinda Donnerová, spolu s Taishou Abelarovou a Carlosem Castanedou patří do okruhu dona Juana Matuse, takže asi víte, co čekat.
Děj se odehrává v malém městečku ve Venezuele, kam přijela Florinda řečená Musiúa za léčitelkou, čarodějkou, spiritistkou a médiem Mercedes Peraltou. Stará žena ji nechává sledovat své léčebné a magické zásahy a učí ji. Vzdělání antropoložky Florindu nutí mít vše zvnějšku pod kontrolou, mít ve všech informacích a činnostech řád, v čase chronologii a v událostech kauzalitu. Čarodějnictví tohle ale neumožňuje, a tak se Florinda jen zvolna smiřuje se světem, který má své vlastní zákonitosti.
Kniha se velmi dobře čte, dramatičnosti a hloubky CC však nedosahuje.
Přikládám krásnou definici čarodějnictví, kterou Florindě předkládá Augustín, jeden ze skupiny:
Čaroděj si sám zvolí, že bude někým jiným, než pro co ho vychovávali. Musí si také uvědomit, že čarodějnictví je úkol na celý život. Čaroděj skrze čarodějnictví spřádá vzorce jako pavučiny. Vzorce, které přenáší vzývané síly k nějakému vyššímu tajemství. Lidské činy mají nekonečné, všude rozprostřené předivo svých důsledků, čaroděj tyto důsledky přijímá a magickým způsobem je znovu přetlumočuje. Čarodějovo uchopení reality je úplné. Jeho stisk je tak mocný, že může ohýbat skutečnost všemi způsoby ve prospěch svého umění. Ale nikdy nesmí zapomenout, co realita je nebo byla.

05.04.2023

Mnohem lepší než první díl, zápletka je nejasnější, děj napínavější. Možná se mi to líbilo více proto, že se snadněji ztotožním s vrstevníkem než s dítětem.

09.03.2023

(SPOILER) Autor se sice velmi snažil, ale není schopen se vymanit z chybného a zúženého úsudku vědců, že veškerá vylepšení se týkají hmotného těla, smyslů a inteligence, maximálně tak těch správných emocí jako je soucit, jak se snaží vše napravit na konci knihy. Ale vůbec mu nedochází, že hmota je produktem vědomí, nikoliv naopak a že pokud by vůbec k nějakému skutečnému vylepšování došlo, bylo by to spíš poznání fraktálního charakteru. Mohli bychom konečně pochopit, že jsme propojeni se všemi a se vším a že cokoliv uděláme, ovlivní celek zcela přímo, nikoliv nějakými materiálními mechanismy jako je znečištění nebo tající ledovce. Ale bylo to docela napínavý :)

29.01.2023

Tohle je zkrátka klasická béčková historická detektivka bez větších ambicí. Nebýt jedné nádherné scény s "chodícími klíči", tak by ani nestála za přečtení. Vlastně ani tak se vůbec nic nestane, pokud ji číst nebudete.

05.12.2022

Soubor napínavých povídek od všeobecně známého spisovatele provede čtenáře myšlenkovými pochody podivínů, sobců a více či méně skrytých agresivních psychopatů. Dystopie nehraje v této sbírce příliš důležitou roli, jde vlastně pokaždé jen o to, jak důmyslně dokáže "ochcat" jeden člověk druhého.

19.10.2022

velká slabota, u Holdstocka nevídaná

15.07.2022

Tato více než sedmisetstránková autobiografie Johanna Wolfganga Goetheho čtenářům pečlivě popisuje dětství a mládí geniálního básníka. Jeho věhlas a úcta k němu jsou zcela opodstatněné, protože jeho přirozené nadání, široké vzdělání a píle spolu s citem pro děj a slovo z něho učinily uctívanou legendu německé i světové literatury.
Podrobný a rozsáhlý popis všech historických dějů, okolností, cest, vztahů a setkání nám přiblíží vše, co ho v mládí inspirovalo a formovalo jeho dílo. Poznáváme mladého muže bystrého, často prostořekého, velice nadaného slovem a pohotovým básnickým umem. Podrobně v knize popisuje samotný impuls ke vzniku i vznik několika svých významných děl. Dozvídáme se, že v žádném případě nešlo o žádného rebela, nýbrž o ukázkového, vzdělaného a spořádaného měšťana. Goethe celým svým srdcem a rozumem ctil šlechtu, byl jí upřímně podporován a jeho vztah ke státníkům, vlivným lidem, literátům, průmyslníkům a bohatým obchodníkům byl uctivý a vřelý. Byl vždy oblíbeným společníkem a vítaným hostem ve všech významných společnostech „High Society“. Fandil průmyslovému pokroku a civilizačnímu rozvoji, investicím do průmyslu, umění i vzdělání.
Goethe byl natolik inteligentní, že jeho ješitnost sotva postřehneme, natolik obratný, že ve své době musel být až nebezpečným manipulátorem.
Od knihy jsem očekávala více niterných svěření, více ducha než rozumu, ale to je vždy chyba očekávajícího, nikoli autora.

Vybrala jsem několik citací, jež mne zaujaly:
„Naše přání jsou předtuchami schopností, které v nás vězí, zvěstovatelé toho, co budeme schopni vykonat. Co dovedeme a chceme, promítá se naší obrazotvornosti mimo nás a do budoucnosti; cítíme touhu po tom, co již v tichosti vlastníme. Tak mění vášnivé předjímání už skutečnou možnost ve vysněnou skutečnost. Pokud pak takové směřování odpovídá naší povaze, plní se s každým krokem našeho vývoje nějaká část prvního přání, za příznivých okolností přímou cestou, za nepříznivých okolností oklikou, z níž stále znovu zahýbáme k oné přímé cestě.
---
...neboť lidské schopnosti vzdělání prospívá i zde velmi světlo přírody, které se vždy snaží objasnit člověku jeho postavení; a vůbec bychom neměli v mnoha mravních případech na cestě za vzděláním brát nedostatky nadmíru vážně a shánět se po příliš závažných, odlehlých prostředcích, protože jisté chyby se dají snadno, ba hravě odstranit. Tak můžeme kupříkladu vyvolat vděčnost sami v sobě pouhým zvykem, udržet ji při životě, ba učinit si z ní potřebu.
---
Člověk na člověka působí vším, čeho je schopen svou osobností, mládí ovlivňuje nejsilněji mládí a tady také vznikají ty nejryzejší dojmy. Ty potom oživují svět a nedají mu zemřít morálně ani fyzicky. Já jsem zdědit po tatínkovi jistou poučnou hovornost, po mamince vesele a výrazně zobrazovat všechno, co dovede fantazie vymyslet, pochopit, známé pohádky osvěžit, jiné vymýšlet a vyprávět, ba při vyprávění je vymýšlet.
---
Spor mezi vědou a vírou ještě nebyl na pořadu dne, ale obě slova a představy, jež se s nimi spojovaly, se také příležitostně vyskytovaly a ti, kdož opravdu pohrdali světem, tvrdili, že jedno je stejně nespolehlivé jako druhé. Proto jsem se rád vyslovoval ve prospěch obou, ale nemohl jsem získat souhlas svých přátel. Říkal jsem, že při víře záleží vše na tom, abychom věřili; je zcela lhostejné, čemu věříme. Víra že je velký pocit jistoty pro přítomnost i budoucnost a tato jistota vyvěrá z důvěry v převelikou, přemocnou a neprozkoumatelnou bytost. Vše že záleží na neotřesitelnosti této důvěry, jak si ale tuto bytost představujeme, to záleží na ostatních našich schopnostech, ba na okolnostech, a je zcela lhostejné. Víra že je jakási posvátná nádoba, do níž je ochoten každý z nás podle svých sil obětovat svůj cit, svůj rozum, svou obrazotvornost. S věděním že se to má právě opačně, vůbec nejde o to, že něco vím, ale co víme, jak dobře a kolik toho víme. Proto je možné se o vědění přít, jelikož se dá opravovat, rozšiřovat a omezovat. Vědění začíná u jednotlivosti, je nekonečné a beztvaré a nemůže být nikdy obsáhnuto, nejvýš jen ve snu, a zůstává tedy víře přímo protichůdné.
---
...kdo se ale nedovede vskrytu těšit ze svých přirozených darů, kdo při jejich uplatnění nepřijímá sám svou odměnu, nýbrž teprve na ni čeká a doufá, že jiní uznají to, co vykonal, a příslušně to ocení, ten se nalézá ve zlém postavení, protože je až příliš dobře známo, že lidé rozdělují uznání velmi skoupě, že snižují chválu, ba že ji zaměňují hanou, je-li to jen trochu možné.“

05.07.2022

Tahle knížka je první, kterou jsem od autorů četla a určitě ne poslední. Je v ní všechno, co od nekomplikované oddechovky očekávám: napětí, jakžtakž smysluplný děj a absence zbytečných keců. Od chvíle, kdy se děj přesunul do Brazílie, začala být kniha poněkud škobrtavá, prvoplánová a nelogická, ale co už, přečetla jsem si to s chutí.

23.11.2021

Nemám problém věřit tomu, že meziválečný příběh cestovatele po tehdy téměř hermeticky uzavřené tibetské náhorní planině je pravdivý, alespoň co se týče klíčových událostí. A i kdyby nebyl, nečetla jsem TEMNÝ TIBET jako cestopis, ale jako dílek obrovské skládačky, kterou pro mne představuje svět duchovních nauk. Popravdě řečeno mi závěry Theodora Illiona ohledně dobra a zla, duše a hmoty, individualizace a úniku do "nicoty" dávaly smysl a potvrdily mi mé vlastní závěry v těchto oblastech.
Citáty:
"Jako by měli pocit, že největší duchovní boj se odehrává mezi duchem a hmotou. Zdálo se, že naprosto ignorují zásadní skutečnost, že existují dva odlišné druhy duchovnosti - proudy mířící vzhůru a dolů - a že skutečný duchovní boj je bojem mezi těmito dvěma odlišnými druhy duchovnosti, v němž hmota slouží jako bojiště.
...
Chytří filozofové
Byli jednou jedni chytří filozofové. Nevěřili ve Stvořitele. ´Následujeme své vlastní světlo,´říkali. A ve všech záležitostech se spoléhali pouze na světlo introspekce.
Pak narazili na Ďábla.
´Jaký netvor!´řekl jeden z nich. ´Jak je příjemné vědět, že nic není skutečné a všechno je pouhý odraz nás samých!´
´Máš pravdu,´přisadil si druhý filozof. ´Všechno je subjektivní, nic není objektivní.´
Pak Ďábel otevřel ústa a spolknul je.
Když dorazili do nitra Ďáblova těla, řekli ti chytří filozofové s povýšeným úsměvem:
´Není zřejmé, že jsme měli pravdu? Netvor zmizel.´
...
"Neopodstatněně vysoká dávka egoismu ve skutečnosti označuje nedostatek osobnosti. Zvířata, jejichž veškerá životní energie se soustřeďuje na obranu jejich Já, nemají vůbec žádnou osobnost. Plné vědomí já není nutně brutalita a sobectví. Člověk může být intenzivně osobní a přitom jednat docela neosobně.
...
Neberu žádný zázrak na zemi jako důkaz božské vůle. Stvořitel seslal své moudré zákony ovládající vesmír. Není to On nebo Jeho sluhové, kdo je porušují."

15.06.2021

Biografická kniha o životě slovutného Josepha Listera si vyžádala zjevně mraky hodin práce při hledání relevantních dobových zápisů, korespondence, záznamů přednášek, deníkových záznamů, závětí, odborných i neodborných článků v dobovém tisku i lékařských knih.
Dílo Lindsey Fitzharrisové nám ukazuje bez veškerých příkras medicínu a především chirurgii druhé poloviny 19. století se všemi omyly, přesvědčeními, pílí, krví, hnisem a smradem. Lister byl bezpochyby obdivuhodná postava, která si zaslouží úctu a obdiv nejen za své znalosti, ale především za svou paličatou umanutost, která ho nutila bez oddechu prosazovat myšlenku antiseptických operací a nově objevených mikrobů jako příčiny obávaných nemocničních nákaz, na které umíralo více pacientů než jak by odpovídalo závažnosti onemocnění či provedených zákroků. Hospitalismus, jak byly souhrnně označovány tyhle metly nemocnic, vnímané jako nezbytné a neměnné zlo, bylo těžší vymýtit z myslí tehdejší lékařské obce, než z budov samotných.
Literárně kniha trochu škobrtá, autorka se snažila do ní zahrnout opravdu vše, co o Listerovi našla, a občas to bylo trochu na sílu.
Části o vivisekci toulavého psa a nespočtu ubohých žab jsem přeskočila.

22.04.2021

Další z mnoha knih mého oblíbeného autora, kterou jsem si přečetla s velkou chutí. Kniha dává do souvislostí onemocnění srdce jako centra člověka a naši ztrátu spojení s živou přírodou a vesmírem. Objevila jsem v ní rovněž několik zajímavých informací o léčivých rostlinách, které jsem dosud neznala - autor v každé knize překvapí a málokdy se opakuje.
Volně cituji:
Ještě v raném středověku nebyly pojmem "čarodějnice" označovány osvícené a emancipované ženské osobnosti, jaké známe z dnešních feministických hnutí. Nejednalo se o moudré ženy znalé bylin a přírodního léčitelství, které tehdy pronásledovala církev, ani o pohanské kněžky či porodní báby. Jako "čarodějnice" byla tehdy chápána neviditelná astrální těla vyslaná černými mágy a zlovolnými kouzelníky, která měla za úkol uškodit a ublížit vyhlédnuté oběti. Díky této prastaré šamanské dovednosti, kdy je možné během extáze oddělit duši od těla a vyslat ji na cestu, mohly tyto "čarodějnice" vstupovat do těl rozličných zvířat nebo ptáků, nebo se ukrýt pod kůru stromů.

05.03.2021

Moje první kniha od autora, nechala jsem se zlákat. Byla to opravdu slabota.

21.01.2021

Kniha skvělých esejů, rozhovorů a jedné dosud nepublikované povídky (skutečně má mnoho podobných znaků se stylem Jana Křesadla, kterému byla připisována) Stanislava Komárka vyšla v letošním roce a zařadila se právem v naší knihovně spolu s dalšími autorovými díly mezi oblíbené a často listované knížky. Jak jsme u pana profesora zvyklí, dozvíme se spoustu zajímavých informací, pobavíme se, a v mnoha případech nás text přivede k zamyšlení nebo diskuzi. Vybrat citáty je jako obvykle nelehké, přesto se pokusím. Zvolila jsem takové, které mě osobně zasáhly na citlivých místech, vy byste třeba vybrali úplně jiné:

„Jakékoliv silné přesvědčení, které neumožňuje člověka ovládat regulací finančních toků, neřkuli které se nezastaví před sebezničením, je pro novodobý evropský stát přízrakem. Ideální občan dětinsky touží po nejrůznějších konzumních hračkách a zároveň se o sebe neustále bojí a vztahuje ke státu-ochránci zdravotnímu i bezpečnostnímu své ručky.
-
Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimiliontinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud nejsou vůbec závislé na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a k. sedláků a živnostníků, pak je ´občanská společnost´, tak jak je obvykle chápána, jen sebeklamnou iluzí.
-
Zcela příznačný je pak bizarní rozpad člověka v biologickém výzkumu na dva aspekty: pod mikroskopem vědeckého šetření se svíjí chuchvalec biomolekul, manipulovaný výhradně svým genomem a vnějšími vlivy, zatímco za okulárem zasedá vše dokonale reflektující a interpretující bytost v ´godlike position´, vědoucí ´jak to je´ a vlastně nahrazující božstvo samé.
-
Ve skutečnosti nelze z obou vypreparovaných polarit náhoda/nutnost složit smysluplný obraz světa – co se děje, děje se. Máme-li dojem, že jediné tvůrčí centrum ve vesmíru je v nás a v našem duchu, neustále se cítíme ohrožení dotírajícím ´chaosem´ a stáváme se ´policajty světa´. Dualismus čímsi tíží, je to dům v sobě samém rozdělený... I naše těla se stávají předmětem obav a upíráme jim schopnost k regeneraci a seberegulaci – když ne v teorii, v praxi technicistní medicíny určitě.
-
Harari také kráčí v nejlepší tradici izraelských proroků – zatímco dosavadní bozi byli v podstatě nevýznamní a vlastně vůbec nebyli, tento nový, internetový, jehož slávu zvěstuje (jeden z mých přátel pro tuto entitu razí hrozivě znějící pojmenování ´Technob´), je ten opravdový, vševědoucí, všudypřítomný, všemohoucí, pokud se mu poddáme, tak i ´dobrý´ a vedoucí nás k blahobytu, světlým zítřkům, ba životu věčnému a podílů na božství. Je obtížno se na takto líčenou tělesnou i duševní budoucnost netřást...
-
Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme se prosadit, ač, ´objektivně´ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zanícením svá obolavělá a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry?
-
Pokora, navzdory očekávání, není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností, které bývají většinou mnohem skromnější, než se nám jeví. Jsme i s tetřevy a svlačci vlastně chumáčky opovážlivosti, urputnosti a odhodlání, též radostně veselé sebeprosazovací (a u nás lidí i sebereflektivní) trapnosti. A dobře tak. Ale při bližším pohledu také nahlížíme, že je stejně dobře, ne-li lépe, že záhy vyvaneme a nezůstane po nás stopy – ta zmizí po motýlech už to samé léto, po literátech trochu později, po krvavých diktátorech za několik tisíciletí taky. Asijští mudrci to věděli už dávno, u těch evropských vždy zbývala aspoň nějaká obranná linie ega, třeba Jungovy teze o indiviuaci. To, že po nás bude pokoj a uleví se nám, že jsme nebyli až tak klíčově důležití, nenesli jsme nebe jako atlanti, naše pýcha byla darmá a teď se nadšeně a bolestně budou nějakou dobu nadouvat zase jiní, není vůbec špatná zpráva...
-
Ještě větší formou luxusu, kdy už máme zajištěné skoro všechno, je pak sebereflexi sekundárně odhodit a žít ´naplno´ - je to podobný návrat kruhem, jako chudí jedí lebedu ze smetiště, když se vzmohou, dávají si guláš s knedlíky, když se vzmohou ještě víc, dávají si zase lebedu, ovšem ze speciálního bioobchodu. Naše generace se na tu vyrostlou bez StB a front na zajímavé knihy dívá s podivem a trochou opovržení, jak chodí na neustálé sebepoznávací kurzy a nejsou s to si pomoci v elementárních věcech sami – zcela podobně by se ti, které vezli kdysi na Kolymu, dívali na nás, kteří jsme četli Junga.
-
V Tao-te-ťingu se praví, že k zachování státu je třeba tří věcí: zbraní, jídla a důvěry lidu – v nouzi se lze obejít beze zbraní, v ještě větší bez jídla, na důvěru stát ale nemůže rezignovat nikdy.
-
Další zajímavou zákonitost postřehl už Tolstoj: čím neobvyklejší věc člověk chce, tím snáze ji získá – kolem velkých prachů a jejich dobytí se tlačí tisíce zájemců, kolem biologie pestřenek jen několik málo. O království Boží je tak málo interesentů, že je zdarma a na počkání, a jak praví Jakob Böhme, sotva na stopu od nás...
-
Před časem jsem v německé televizi v souvislosti s ´nežádoucími´ obsahy na internetu zaslechl heslo ´anzeigen statt löschen´ , ´udat namísto smazat´ . To už zní pamětníkům přímo hrozivě, k tomu lze ještě přidat, že ´kdo dělá a myslí, co má, tomu se přece nemůže nic stát´. Dokonce nechci ani plédovat pro absolutní volnost toho, psát na internet napr

07.11.2020

Nic komplikovaného, svižně psaná oddechovka, dala mi, co jsem čekala, takže cajk.

21.02.2020