Tyet komentáře u knih

Ačkoliv mám G. K. Chestertona jako autora moc ráda a jeho Ohromné maličkosti patří mezi moje oblíbené knížky, v této úvaze o životě svatého Františka jsem s některými jeho názory a závěry nesouhlasila. To ale nemá žádný vliv na to, jak já sama vnímám tuhle zvláštní a všem ustáleným představám o světci se vymykající postavu. František ve mně vyvolává emoci, kterou snad nejlépe vystihnou slova „tichá radost“. Necítím se být katoličkou, ačkoliv mě jako mimino pokřtili, ale tenhle svatý má v mém srdci opravdu zvláštní (a velmi soukromé) místo.
„Smysl pro humor, který je kořením historek o všech jeho dobrodružstvích, ho sám o sobě chránil, aby nikdy neupadl do škrobené důstojné sektářské nadřazenosti. A něco z toho pocitu nemohoucnosti, jenž tvořil víc než polovinu jeho síly, sestoupí na každého, kdo pochopí, čím tato inspirace v dějinách byla a je, ale může ji zaznamenat pouze řadou nesouvislých a chudých vět. Dozví se něco o tom, co František myslel velikým a dobrým dluhem, který nelze splatit. Pocítí touhu udělat nekonečně víc, a současně marnost jakéhokoliv počínání.“

4 21.11.2017

Profesor Stanislav Komárek se skvěle čte, jeho smysl pro humor mi vyhovuje. Známé skutečnosti má krásně porovnané a dokáže je skvěle interpretovat, takže si kapitoly i jednotlivé jeho knihy stavíte jako Lego.
Ukázka:
„Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu (MPK) zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze v jistém smyslu také jsou – praktiky různých farmaceutických firem s korumpováním lékařů rozmanitými dary a výlety jsou známou záležitostí, ale netvoří samo jádro problému, byť občas jistě nabývají skandálních forem.(...) Holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem.
(...)
Dojmem zacházení s desetiletými dětmi působí evropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis. V Turecku, v zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti, lze koupit v lékárně cokoli, a Turecko přesto vzkvétá. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdy by všechna vydání nad 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom a tu zakázal, tu povolil, tu pokáral, tu doporučil? Vlastnoručně si dávkovat v podstatě neškodný penicilin je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných okolností nikoliv.
(...)
Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou: zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů – viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku -, a v podstatě znechucují všechny smyslové radosti. Obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz – málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí.
(...)
Je také pozoruhodné, jak křivolace, ode zdi ke zdi, jdou zásady, které MPK během svého vývoje v posledních dvou stoletích razil: masturbace, přízrak pubescentů 19. a raného 20. věku, kořen všech tělesných a psychických onemocnění, se v závěru 20. století stává po období velkomyslné tolerance zdrojem všeho zdraví a blaženosti, už nechrání jen před infekcemi, předčasnými graviditami a nezvyšuje plodnost v reprodukčním věku: nedávná příručka britského ministerstva zdravotnictví chlapcům přímo předepisuje alespoň jeden orgasmus denně.(...) Ze slunění jako všespásného zdroje zdraví a vitaminu D (kam nechodí slunce, chodí lékař), se stal přízrak vyvolávající k životu melanomy, dnešním neustálým obsesivním obavám z dehydratace organismu předcházela v první polovině 20. století obava z přílišného pití. Už takovýto stručný přehled radí k jisté opatrnosti se zásadami, které MPK v tom kterém okamžiku nadšeně propaguje. Naopak třeba důvodné podezření, že chronické přejídání živočišnými bílkovinami je zdrojem mnoha civilizačních chorob, je dlouhodobě zametáno pod koberec, protože živočišné proteiny jsou ´dobré´ podle logiky ´čím více tím lépe´. Radikální omezení konzumace masa by bylo ovšem tahem snižujícím průtok peněz společností – kdo nedá utržit ani průmyslu masnému, ani MPK, jako by ani nebyl.
(...)
Takzvané ´doporučené postupy´, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifikaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně, a lokální, jakkoliv kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatně myslící jedinci a zbývají ´administrátoři´, ať už zásvětní či časné spásy – systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, ve vojenském slangu označitelný jako ´blbuvzdorný´, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá.
(...)
Nelze než apelovat na pozorovací talent oproti nekritické důvěře, vlastní odpovědnost oproti jejímu delegování na jiné, odvahu oproti malicherným obavám z budoucnosti a kreativní svépomoc tam, kde struktury selhávají. Je třeba začít u sebe a svého okolí, a nečekat spásnou reformu shora, byť občanská neposlušnost je až prostředkem krajním.“

4 30.10.2017

Výzkumná práce s podtitulem Lidová magie na Moravských Kopanicích je dílem Dagmar Pintířové Dobšovičové. Zahrnuje rozsáhlé období od let 1990 - 1997, kdy byly výzkumy u Kateřiny Hodulíkové a Irmy Gabrhelové prováděny a byly zpracovány výzkumné zprávy; až do let 2013 a 2014, kdy je práce doplněna o rozhovory s vnučkou Lýdií Gabrhelovou a Václavem Rychlíkem, který byl v dětství „andzelem“. Oba se vyjadřují i ke knize Kateřiny Tučkové, která spustila zájem o tohle téma. Bohyně samy používaly slova „urobic“ a „vyčítat“, „bohyňování“ bylo pejorativní označení. Koho tedy do hloubky a nikoliv bulvárně zajímá, co takové robení a čítání obnášelo, nechť si knihu obstará a přečte :) Já jsem si z ní odnesla ponaučení, že lidé jsou schopni zkazit úplně všechno.

4 28.08.2017

Tuhle útlou knížku jsem přečetla za jediné odpoledne, protože mě příběh prostě nepustil. Atmosféra je naplněná až po okraj suchem, žízní, prachem, špínou, smradem, bolestí, strachem, ale depresivní pocity drží v únosných mezích pokora, soucit, víra a lidskost a díky tomu kniha nepůsobí tragicky, ale pouze melancholicky. Je to příběh bolestného osudu dítěte, které se rozhodne vzepřít a které nalezne lidskost tam, kde by ji člověk nečekal. Kniha vám nedovolí plakat, protože je v ní navzdory všemu naděje.

4 23.08.2017

Poslední díl Husitské trilogie byl asi nejlepší, jako by se Sapkowski v prvním díle rozjel, v druhém poněkud rozpačitě přešlapoval na místě, ale ve třetím se zdá, že měl jasnou představu o směřování a vyústění celého příběhu. Samson nezklamal a Reinmar nakonec také ne. Celá trilogie byla zábavná, bylo to příjemné, odpočinkové počtení.

4 14.08.2017

Arturo Pérez-Reverte je na můj vkus příliš užvaněným autorem, který dvěma odstavci vylíčí scénu, na kterou by stačila věta. Podobné uměle nafouknuté knihy mě vždycky rozčílí, protože mám pocit, že autor pohrdá čtenářovým časem. Ale kdo hledá nekomplikovanou zábavu, přijde si jistě na své.
Pravděpodobně jsem měla ohledně téhle knihy přehnaná očekávání, která se nenaplnila, jak to často bývá. Moje romantická duše ale ocenila zápletku s dívkou/ďáblem a sympatické vykreslení hlavního hrdiny. Jinak mě kniha spíše nudila a závěrečná scéna vyvolávání ďábla byla přímo srandovní. Ale obálka nejnovějšího vydání je parádní, moc se mi líbí.

4 16.06.2017

Šantaram by se dal charakterizovat jako současný Motýlek. Je to román velmi čtivý, dobrodružný a napínavý. Zavede čtenáře do bombajského slumu, věznice, mezi bombajské mafiány, do indické vesnice i do válečného Afgánistánu. Je to román o zoufalství, naději, krutosti a laskavosti, lásce, bídě, bohatství, bolesti, radosti, nenávisti, dobrotě lidského srdce i zhoubném fanatismu. Je to román o životě a smrti, o hledání místa na Zemi, o svědomí, slabosti i síle. To všechno v něm najdete a přece autor nesklouzne ke kýči.
Mně román v mnoha ohledech pomohl najít odvahu, které se mi zrovna nedostávalo.
Velmi doporučuji.

4 16.06.2017

Jako autor této knihy je uveden Mark Hedsel s tím, že ji úvodem a poznámkami opatřil David Ovason. Soudí se ale, že Hedsel je smyšlená osoba (HeadSol) a také Ovason je pouhý pseudonym britského autora Freda Gettingse, narozeného v roce 1937, jenž v knize píše o sobě a své vlastní „Cestě Blázna.“
Kniha obsahuje skutečně rozsáhlý poznámkový aparát zaujímající snad čtvrtinu obsahu, a také velkou obrazovou přílohu. Protože moje znalosti mytologie, astrologie, historie umění, náboženství, mystérií, kultů, symbolů, rosenkrucianismu, a historie obecně jsou na bídné úrovni, odnáším si z knihy především poznatek o tom, že rychlými soudy ze sebe děláme akorát hlupáky. Mnoho informací v knize obsažených, například o spiritismu a okultismu, mi byly velmi blízké a kniha v mnoha jiných ohledech přinejmenším zpochybnila mé předsudky.
Knihu jsem si koupila krátce po jejím vydání v roce 1999 a dvakrát jsem ji rozečetla a zase odložila. Dočetla jsem ji až teď, téměř v padesáti letech. Nečte se snadno, a pokud máte zájem o lacinou, mainstreamovou a snadno stravitelnou populárně lidovou „esoteriku“, nečtěte ji.
V krásné ukázce, kterou předkládám, Mark hovoří se svým starým florentským přítelem:
„Víte, že přátelství nemá nic společného s věkem, ale moudrost ano. Vyhledáváte mě a snášíte mou fyzickou pomalost, protože jste nahlédl do mého srdce a to pořád ještě bije rychle. Obdivujete mou moudrost. Moudrost starců je úplně jiná než moudrost mladých.“
„Rozhodl jsem se naučit, jak být Bláznem.“
„Ne, rozhodl jste se jít po Cestě Blázna. V tom je rozdíl. A jaký je výsledek takové cesty? Výsledkem je moudrý Blázen. Blázen je ten, kdo se všeho vzdá pro myšlenku. Moudrý Blázen je ten, kdo ví, že se nikdy neměl čeho vzdávat. Je to bláznovství?“
Rozevřel jsem dlaně, abych ukázal, že jsem rozuměl.
„Jaký je rozdíl mezi starým člověkem a mladým člověkem, když jsou oba blázni?“
Myslel jsem, že je to řečnická otázka, ale on ji opakoval: „Jaký je mezi nimi rozdíl, Marku?“
„Je to závazek? Starý člověk se zavázal, mladý ne?“
„Ano, přesně tak. Starý člověk se zavázal. Někam se postavil. Život ho k tomu donutil. Nakreslil kolem sebe kruh a řekl: Tady stojím, tohle musím udělat. Zavázal se k nějakému jednání. Protože kolem sebe nakreslil kruh, i ostatní vidí, kde stojí. Mohou ho napadnout. Jeho postavení je slabé. Ti, kdo se nezavázali, mohou klamat, pokud chtějí. To je prastará bitva mezi mládím a stářím. Ten, kdo se zavázal, se zdá být ve slabém postavení. Duchovní pravda je ale úplně jiná. Silný je ten, kdo přijme závazek. Pravý závazek je závazek umělecký. Proto bývají umělci tak často napadáni. Jsou napadáni pro svou morálku, pro své myšlenky – dokonce pro své dílo. Ale jejich podstata – jejich závazek – je tajemství, které je nenapadnutelné. Skutečný umělec ví, že schopnost tvořit je odměnou sama o sobě. Obyčejní lidé se závazků bojí, víte? Obyčejní lidé se bojí tvořivosti, vědí, že když nechají ten vroucí kotel žluté tekutiny ve svém nitru překypět, změní se celý jejich život. Lidé se bojí změn. Nepřejí si být doopravdy tvořiví a umělečtí. Chtějí nejvýš zdobit a zpříjemňovat si své okolí – ale to má s tvořivostí málo společného.“
„Chcete říct, že cesta Blázna by měla být cesta tvořivosti?“
„Každá duchovní cesta by měla být tvůrčí. Tvořivost souvisí s oběťmi. Ten kotel žluté tekutiny, který se v každém vaří, je obětní vývar...“
„Síra?“
„Ano, síra. První ze Tří principů. Je v obětním kotli. Je to přemíra. Tvořivost je duchovní rozkoš, překypění síry.
„Takže veškerá tvůrčí činnost musí být bláznivá? A v tom případě i myšlení musí být bláznivé?“
Zasmál se mé sofistice. „Možná, že myšlení je bláznivé. Některé formy myšlení nepochybně bláznivé jsou. Koneckonců, většina lidí je zranitelná ve svých myšlenkách; bojí se přemýšlet sami za sebe. Blázen se učí přemýšlet za sebe; činí z toho duševní cvičení. Ostatní tuto Cestu odmítají. Proto je naše civilizace tak ohrožená. Žijeme ve světě, kde se všichni snaží zajistit co největší pohodlí tělu, ale pro rostoucí duši se dělá jen málo. Občas si myslím, že bychom měli naši civilizaci rozebrat cihlu po cihle a postavit znova.“
„Vy jste anarchista?“
Znovu se zasmál. „Ne, civilizace se dokážou rozložit samy. Poslouchejte ten dopravní zvuk zvenčí. To už je zvuk odlivu.“

4 16.06.2017

Cheryl Strayed podnikla ve svých sedmadvaceti letech túru po Pacifické hřebenovce a ušla 1770 kilometrů úplně sama a s nepředstavitelně těžkým báglem. Důvodem byla nespokojenost s vlastním životem, smrt mámy, heroin a rozvod. Zdá se, že během cesty z Cheryl spadla všechna tíha, zocelila se na těle i na duchu.
Knížka je vtipná, svěží a upřímná. Autorka se nesnaží udělat se lepší. Od románu jsem vlastně nic nečekala a byla jsem mile překvapená, je to prima odpočinková četba.
A musím říct, že Cheryl má můj obdiv, je dobrá.

4 16.06.2017

V této hluboce lidské knize dokázal můj oblíbený spisovatel Dan Simmons, že není jen mistrným vypravěčem mrazivých thrillerů, detektivek z drsné školy a dokonale vystavěného sci-fi, ale dokáže přesvědčivě ztvárnit i zdánlivě obyčejný příběh stárnoucího astronauta. V této knize se vlastně neděje nic příliš dramatického, nic vás neohromí, ani nerozpláče, nebudete se bát ani nebudete rozrušení. Je to poklidné vyprávění o tom, jak krásné je být člověkem. Richard Baedecker po padesátce opustí zaměstnání u soukromé firmy a jaksi neví, co dál se životem, jen nejasně cítí, že tohle není život, jaký by chtěl žít. Je po rozvodu, s jediným synem zažívá silné odcizení, blízký přítel zemře při letecké havárii, tak se zachová, jak nejlépe může a zkrátka „jde tam, kam ho nohy nesou“. Knížka rozhodně stojí za přečtení.

4 16.06.2017

Útlá knížka, jejímž autorem je Nor Per Petterson, by se dala popsat jednoduše jako velmi, velmi hutná melancholie. Příběh patnáctiletého chlapce v době krátce po druhé světové válce a o padesát let později osamělého muže, který se z něho stal, je pevně spojený s řekou a lesem. V knize vše plyne zvolna jako řeka a mnohem více než je vysloveno, se toho odehrává pod hladinou. Tenhle příběh vám zůstane sedět na hrudi jako těžký kámen. Ale za přečtení rozhodně stojí, vždyť „sami se rozhodneme, kdy nás něco bude bolet.“

4 16.06.2017

Ačkoliv je tohle kniha psaná ženou – Mary Sharrattovou, pro ženy, mohla by být zajímavá i pro muže, které historie zajímá a to z toho důvodu, že je založena na skutečných historických událostech. Jména, historické reálie, životní osudy, procesy i smrt odsouzených jsou skutečnými a doložitelnými fakty.
I když literární styl a způsob vyprávění v této knize nejsou úplně můj šálek kávy, musím ocenit práci, kterou si autorka s tímto dílem dala, vyžadovalo to bezesporu rozsáhlé studium historických záznamů a dalších textů, odkazy na ně najdete v Doslovu.
Jde, jak je zřejmé už z názvu, o čarodějnické procesy, které se odehrávaly v Anglii za vlády Jakuba I. Stuarta, jenž byl autorem Daemonologie, jakési příručky pro lov čarodějnic. Člověk se nemůže ubránit dojmu, že skutečnými služebníky Satana byli ve skutečnosti úředníci, protestanští kněží a bohužel i někteří obyčejní lidé, ti všichni v čele s panovníkem poreformační Anglie v 16. a počátku 17. století, výše zmíněným Jakubem I.
Co všechno v lidech dřímá, že? Jaké bezedné hlubiny naše duše skrývá...

3 24.05.2024

Kniha Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a výzkumníka v oblasti vědomí a jeho mimořádných stavů s více než padesátiletou zkušeností a spoluzakladatele a jednoho z nejvýznamnějších teoretiků transpersonální psychologie, vyšla už v roce 1998. Změnily se okolnosti a postoje většinové vědecké obce za ta léta? Stěží. Sám Grof k tomu píše:
„V dřívějších publikacích jsem už popsal důležité důsledky systematické ho výzkumu mimořádných stavů vědomí pro porozumění emocionálním a psychosomatickým poruchám a pro psychoterapii. Tato kniha má podstatně širší a obecnější zaměření – zabývám se v ní mimořádnými filozofickými, metafyzickými a spirituálními vhledy, které se objevily během těchto prací. Zážitky a pozorování, získané tímto výzkumem, odhalily důležité aspekty a dimenze reality, obvykle skryté běžnému vnímání.“
Kosmická hra je už několikátou knihou od Stanislava Grofa, kterou jsem přečetla a doporučuji autora všem hledačům smyslu života, všem lidem s otázkami směřujícími k těm nejdůležitějším, nejpodstatnějším příčinám toho, odkud jsme přišli, kam směřujeme, a kam se ubíráme. Vzpomínám si, jak mi před mnoha lety náš syn nastínil teorii týkající se toho, že veškeré stvoření včetně člověka jsou něčím, jako nervová zakončení a smysly jediného Absolutního Vědomí, prostřednictvím kterých získává informace a prožívá náš hmotný svět. A baví se tím. Tehdy mě ta představa pobouřila a vlastně vyděsila a trvalo dlouhé roky, než jsem ji pochopila a akceptovala. Z toho je vidět, jak jsou naše děti oproti nám napřed, alespoň v některých oblastech, a tak to má být.
Připojuji několik výňatků z knihy, ale je samozřejmě mnohem lepší si ji přečíst:
„Ruku v ruce s revolučním postupem různých oborů moderní vědy souběžně opouštíme okouzlení zastaralým materialistickým viděním světa a před našima očima se začínají vynořovat obrysy nového uceleného chápání nás samých, přírody a vesmíru. Je stále jasnější, že tento vynořující se nový alternativní přístup k bytí bude v sobě spojovat vědu a spiritualitu a že vnese do našeho technovědného světa důležité prvky odvěké moudrosti.
---
Ve světle těchto vhledů je materiální svět našeho běžného života, včetně našeho těla, spletitou tkání mylných představ a falešných výkladů. Je to hravý a jaksi libovolný produkt kosmického tvůrčího principu, nekonečně propracovaná virtuální realita (zdánlivá, předstíraná skutečnost), božská hra vytvářená Absolutním Vědomím a Kosmickou Prázdnotou. Náš vesmír, který zdánlivě obsahuje nesčetné myriády samostatných jednotek a prvků, je svou nejhlubší podstatou pouze jediným bytím obrovských rozměrů a nepředstavitelné komplexnosti.
---
Někteří lidé, kteří získali vhled do ´motivů´ stvoření, zdůrazňují také jeho estetickou stránku. V běžném životě nás často oslní přirozená krása vesmíru a přírody včetně součástí stvoření, jež jsou výsledky lidské činnosti, jako je výtvarné umění a architektura. V holotropních stavech se značně zvyšuje schopnost ocenit estetickou stránku různých složek života a bytí. Jakmile se ´pročistí brány vnímání´, abychom použili výrazu Williama Blakea, je obtížné nepovšimnout si udivující krásy stvoření. Z tohoto pohledu jsou vesmír, ve kterém žijeme, a veškeré prožitkové skutečnosti jiných rozměrů jakoby uměleckým dílem a tvůrčí impuls, který jim dal vzniknout, lze přirovnat k inspiraci a tvůrčímu zanícení toho nejlepšího umělce.
---
Pohlížíme-li na skutečnost z pohledu Univerzálního Vědomí, překročíme obvykle zažívané polarity. Platí to pro kategorie, jako jsou duch a hmota, stálost a pohyb, dobro a zlo, mužský a ženský princip, krása a ošklivost nebo agónie a extáze. V konečném rozboru není absolutního rozdílu mezi subjektem a objektem, pozorovatelem a pozorovaným, sběratelem zážitků a zažívaným, tvůrcem a stvořeným. Všechny role v kosmickém dramatu hraje nakonec jeden jediný herec – Absolutní Vědomí. To je ta jediná a nejdůležitější pravda o bytí…
---
Vytváříme si nový systém hodnot, který není založen na konvenčních normách, předpisech a nařízeních a strachu z trestu, nýbrž na znalosti a pochopení vesmírného řádu. Uvědomujeme si, že jsme nedílnou součástí stvoření a že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě… V této souvislosti je zajímavé zmínit se o C. G. Jungovi a o krizi, kterou prožil, když si uvědomil relativitu všech etických norem a hodnot. V této fázi se vážně tázal, zda skutečně záleží na tom, jaký druh chování si zvolíme a řídíme-li se etickými zásadami. Po jistém váhání dospěl k uspokojivé osobní odpovědi na tento problém. Dospěl k závěru, že při neexistenci absolutních měřítek morálky je každé etické rozhodnutí tvůrčím činem, který zrcadlí současný stav vývoje našeho vědomí a informací, jež máme k dispozici.
---
Holotropní zážitky však vedou k pochopení toho, co jeden z mých pacientů nazval ´transcendentním realismem´. Je to postoj přijímající skutečnost, že zlo je nedílnou součástí stvoření, a že ve všech oblastech, kde jsou samostatní jedinci, bude vždy existovat světlá a stinná stránka. Jelikož je zlo nerozpletitelně vpředeno do kosmického tkaniva a jelikož je nezbytné pro existenci prožitkových světů, nelze je porazit ani vymýtit. I když však nemůžeme vyloučit zlo z univerzálního schématu věcí, můžeme zcela určitě měnit sebe samé a začít se zcela odlišným způsobem vyrovnávat s temnou stránkou bytí.
---
Svět, ve kterém žijeme, má řadu vlastností, jež Absolutní Vědomí ve své čisté formě postrádá, jako jsou pluralita, polarita, hutnost, tělesnost, změna a pomíjivost. Projekt tvoření věrného obrazu hmotné reality majícího tyto vlastnosti je proveden umělecky a vědecky tak dokonale, že ji oddělené jednotky Univerzálního Vědomí považují za naprosto přesvědčivou a mylně ji pokládají za skutečnost. Krajním vyjádřením svého vlastního uměleckého mistrovství, jehož ztělesněním je ateista, se Božství skutečně podařilo poskytnout nejen argumenty proti své účasti na stvoření, nýbrž i proti své vlastní existenci."

3 20.05.2024

Od Marka Haddona znám jeho knihu Sviňucha, která je skvělá, proto jsem se moc těšila na tuhle. Vůbec jsem nečekala, že se budu při čtení téměř každé stránky smát nahlas a u několika se dokonce rozchechtám na celé kolo. Je to krásná ukázka britského humoru kombinovaná s popisem obyčejnosti životů nás, běžných lidí a s citem okořeněná dojímavostí, láskou a moudrostí. Knihy tohoto druhu se píšou špatně, protože nadávkovat tyhle ingredience je velmi delikátní. Trochu přidat tamhle, tady to přepísknout, tady říct příliš málo, humor je náhle křečovitý a je z toho plytká uslintaná slátanina.
Je to příběh rodiny – rodiče asi tak v mém věku nebo kapku starší a dvě dospělé děti. Asi se každý ze čtenářů zhlédne v jiné postavě, já fandila Georgeovi, otci rodu :)
Rozhodně doporučuju.

3 27.12.2023

Někdy mi připadá, že autoři vymýšlejí ty největší podivnosti, hrůzy a zvrácenosti, protože nejsou schopni dát dohromady příběh, který by držel pohromadě prostou logikou a vypravěčským uměním. Naprostá slátanina.

3 13.11.2023

Snaha o morální poučení se po téměř šedesáti letech jeví poněkud těžkopádně. Existuje množství knih s mnohem lépe podaným tématem a především silnějším působením na čtenáře.

3 08.07.2023

Simmons poněkud vykradl Kingovo It, bylo to napínavé, nikoliv však originální a King se shodného tématu zhostil o poznání lépe. Doslov je mnohem lepší než kniha samotná, nevynechávejte ho.

3 07.03.2023

Slušně napsaný příběh Číny během opiové války a v letech po ní. Populární autor Edward Rutherford spojil několik dějových linek do zajímavě spleteného celku a nechal čtenáře nahlédnout do posledních 60 let devatenáctého století v této podivuhodné zemi. Kromě věrných historických reálií, intrik, politického pozadí, obchodních zájmů a osobních patálií se dozvíme mnoho o rozdílech v uvažování Západu a Východu, což se nám pro pochopení může hodit i v současnosti, přestože doba se změnila a Číňané rovněž. Ačkoliv se Brit Rutherford snaží ohladit hrany nelítostného jednání britského impéria a zároveň zachovat ověřitelné historické skutečnosti, přesto z knihy jednoznačně vyplývá, že to byl obecně vzato čirý hnus, co tam v té době Britové prováděli.

3 10.02.2023

Přečetla jsem všechny čtyři díly této série, ale je zbytečné psát recenze ke každému z nich. Dokonce je zbytečné číst více než dva díly, protože je to vlastně pořád dokola. Navíc úroveň klesá s každým dalším dílem, takže pokud bych tomu prvnímu dala pět hvězd, poslední, čtvrtý by dostal po zásluze jen dvě.
Hlavní hrdina je zamindrákovaný zakrslík, který si své komplexy léčí děvkařením a rvačkami. Ale co, každý jsme nějaký. Ovšem když se z něj stal obyčejný úkladný vrah, říkala jsem si, jakým právem vlastně ještě stíhá své "kolegy". Vývoj postavy veskrze žádný, jediné změny, které ve svém životě udělal, byly koupě nového auta a nového telefonu. Ehm.
Každopádně musím ale pochválit místní nářečí Třinecka a Jablunkovska, pokaždé jsem se těšila na kurzívu v textu a to nádherné nářečí si vychutnávala. "Co je s tum kavum?" u nás zdomácnělo.
Knihy se velice dobře čtou, jsou napínavé, takže každou hravě přečtete za jediný den.

Oproti "Třem tělesům" je tahle kniha povídek, vzniklá později než strhující trilogie, pouhým chabým odleskem autorova umění. Nekompromisní materialismus a doslova zbožštění technologií, které se v trilogii jevily nezvyklé a přitažlivé, působí v této povídkové knize už jen smutně a strnule a neposkytují žádné vzrušení ani čtenářské potěšení. Většina povídek je průměrných, některé jsou vyloženě chabé, a tak tři hvězdy dávám za povídku s mikroérou, která se mi líbila.

3 14.06.2022