ujira komentáře u knih
Díky tomuto autorovi získávám jiný náhled na současné evropské a světové dění, zákulisí a funkci médií a vliv kyberútoků na výsledky voleb a znovu se mi potvrzuje Ruska je třeba se bát.
Tak trochu nový Páral, Dietl? No nevím, je to čtivé, ale bude to někoho ještě zajímat za deset let? Pravda postavy řeší základní vztahy, takové obyčejné lidské životy, navíc je autor umí okořenit humorem, ale je to jen o tom ,,kdo s kým, kdy, kde a proč...,,. že by literární bulvár? Že by to byl záměr?
Pan Vondruška si udržuje jistou úroveň coby autor historické krimi, jeho knihy jsou čtivé, a opravdu jen odpočinkové.
Fantasy žánr čtu výjimečně a tato kniha, i když určena dětem, mne zaujala. Další autorka oplývající bohatou fantazií.
Jedno pravidlo pro člověka. pro mne, pro 21.století - oddejte se meditaci, poznejte se.
Pozoruhodný životní příběh bílé ženy unesené indiány, odehrávající se v exotickém prostředí tropů, mezi domorodými indiány, který podle jejího vyprávění zaznamenal autor, etnograf. Obdivovala jsem schopnost Heleny přizpůsobit se novému prostředí, snahu přežít za každou cenu, ale nepoddat se zcela tradicím a zachovat si lidskost.
Přestože autor napsal lepší knihy, číst ji v dnešní coronavirové době je trochu masochismus.
A není zároveň nepředstavitelné, že současná pandemie může být uměle vyvolaná, že se to někomu vymklo z rukou a že hra na Boha se nevyplácí.
Pan Vondruška má ohromnou zásobu nápadů na historické napínavé příběhy, nechci srovnávat, zda patří k těm vydařenějším, či nikoli. Možná mám raději jeho rozsáhlejší historické romány, které více do hloubky rozkrývají určitý úsek dějin a psychologii hlavních postav.
Podivný příběh. Svět jednovaječných dvojčat je asi bizarní, pokud jedno umře, jak se s tím druhé vypořádá, co rodiče? ale nějak mne to téma nevtáhlo a příběh je vystavěn docela spletitě, jakoby nikam nevede.
Není to náhodou parodie na severskou kriminálku ?jinak se mi nechce věřit, že by švédské duo napsalo tak slabou knihu a tak nudnou.
Pan prof.Matějíček byl neobyčejná osobnost, jsem šťastná, že jsem ho mohla mít jeden večer za hosta a vést s ním rozhovor. Oč zkušenější, chytřejší a vzdělanější, o to pokornější a skromnější člověk, Vzor lidskosti. A kniha rozhovorů pěkné a poučné čtení.
Tak se jen ptám, jaké děti vyrostou takové matce? nebylo to ani vtipné ani smutné, spíš varovné. Tohle je prototyp současné pracující matky v západní Evropě?
Tak jsem na rozpacích, tak dlouho jsem se těšila(díky recenzím) až si knihu přečtu, ale nebylo to to pravé ořechové. Možná dobrý nápad, ale trochu moc překombinované. Možná pár skvělých dějových linek, ale vedle toho mnoho zbytečných a zdlouhavých odboček, možná lehké náznaky propojení celé knihy, ale hlavní dějová červená nitka se trochu zauzlovala a potrhala. Nemám nic proti ,,postrmodernímu.. způsobu psaní(třeba Murakami je mistr), ale Mitchell trochu zklamal nebo ještě musí vyzrát a jeho nejlepší dílo teprve přijde.
Velmi citlivá, poetická ale i srdnatě realistická vzpomínka na dětsky viděný dům, v němž autor vyrůstal a v němž potkával a zažil příběhy lidí blízkých a známých.
To, že umění má terapeutické účinky jsem věděla, ale jak autor dokáže tuto myšlenku použít v románu mne nenapadlo. Opět dobře a čtivě napsaná kniha.
Nevadilo by mi deštivé, mlžné a zachmuřené prostředí, to v příběhu dotváří tajemno, ale moc zdlouhavě se to rozvíjí a pak je vyústění tak nějak narychlo sfouknuté, prostě chybí mi to poslední sousto, které si člověk u dobré detektivky vychutnává na konec a dlouho tráví.
Dost slabé, sice jsem ji doposlouchala v audioverzi, ale nesedlo mi ani přehnaně afektované čtení.
Zajímavé postřehy a srovnání života v Tibetu před čínskou okupací a po třiceti devastujících letech, v době mírného uvolnění od Evropana, který v Tibetu jako jeden z mála prožil delší období a navíc se stal osobním přítelem Dalajlamy.