veronika4001 komentáře u knih

Neskutečně krásná přebálka, díky níž kniha upoutá na první pohled. Tím krásno začíná a také končí. Jsou lepší thrillery. Autorka neumí psát myšlenky a pocity. Nedává do toho dost temperamentu, chtělo to více svižnosti, něco co by upoutalo a nepustilo. Je to těžkopádné, jako kdyby autorka sama nechtěla víc psát a chtěla to mít za sebou. Autorka jde po povrchu, příběh je plošný, mělce napsaný. Chybí tomu oheň, hlubší znalost, větší psychologie, prokreslení děje, atmosféry, postav. Jen stěží taková kniha může nadchnout ostřílené čtenáře thrillerů. Je to příběh bez příběhu.

1 27.04.2021

Kniha mě dozechvěla. Příběh na tak neotřepané téma jako jeskyně, pobyt v nich, jeskyňáři a tuneláři jsem nikdy nečetla, nutno dodat, že asi těch beletristických zpracování jeskyního tématu moc nebude. Ale je tady něco jiného - drama a psychické vypětí dvou žen. Počáteční nedůvěru střídá až přátelská závislost, což je jedna z pevných okolností příběhu, kdy obě hledají něco, nebo spíše někoho, koho postrádají. Příběh je okořeněn prvky hororu (duchové, zombie, červ), které jsou ve skutečnosti halucinacemi. Musím říci, že jde o poutavý příběh, který mě zaujal samotnou atmosférou, ve které se čtenář ocitá za použití slov a výrazů z jeskyňářství a přitom se zároveň seznamuje s postupy, jaké jeskyňáři používají, se způsoby jejich použití a důvody, proč je zrovna volí (ochrana, vytížení těla, bezpečnost, stav nouze).

1 07.04.2021

Knihu jako takovou nemohu úplně zhodnotit, ale mám ji doma a musím po předběžném shlédnutí říci, že už teď se mi zamlouvá, protože jsou v ní osvědčené recepty na buchty, řezy, dorty a bábovky, na které jsme zvyklí, ale ve kterých jsou původní suroviny nahrazeny zdravějšími variantami. Pak tam jsou recepty mně neznámé, například na chléb, bulky, pizzy a jiné slané (i sladké) pečivo, jejichž ingredience, zdá se, nesou rovněž zdravější přídech. Kniha je bohatě ilustrovaná a recepty jsou pochopitelné, nic, co by mě zarazilo. Nejsem kuchařka ani cukrářka a myslím, že snad ani vařit a péct neumím, ale kniha je určena i pro začátečníky jako jsem já, což mi absolutně vyhovuje.

Jeremy Bates je výborný spisovatel, umí nakládat s podrobnostmi, tam kde je zapotřebí zatlačit a využívat jich. Netušila jsem, že tak zdatně ovládá literaturu faktu, protože jsem mu pro Les sebevrahů připisovala spíše roli autora thrillerů. Kniha Hora mrtvých není thrillerem, protože z větší části čerpá ze skutečného případu, a tedy faktografických znalostí o Djatlonově výpravě. Obrysů thrilleru nabývá až od poslední čtvrtiny příběhu a podle mého názoru, tato čtvrtina mohla být sepsána způsobem, který by opět upoutal směrem ke skutečnému případu, tj. rozklíčoval by, co stálo ve skutečnosti za zmizením Djatlonovy skupiny, ale neuváděl by nic najisto. Bohužel poukaz na yettiho není nejvhodnější a sem nezapadá. Zpočátku Bates začal neuvěřitelně náročně, těžkým popisem toho, co se stalo, vše vedené ve dvou liniích, až mě to trochu mátlo a musela jsem se v textu vracet. Ten text, který zabředával do podrobností uchopil pointu a byl zároveň přitažlivý, očekávala jsem, že taková bude celá kniha a já četla dál a dál. Domnívala jsem se, že obtížné bude i vysvětlení záhady zmizení Djatlovovy výpravy, že sám čtenář bude muset zapojit svoji mysl a fantazii, aby na to přišel, jestli vůbec. Domnívala jsem se, že tak, jak není uzavřel případ Djatlova, tak nebude uzavřen ani tento příběh, resp. tato kniha, která mohla přijít s různými alternativami řešení, ale zároveň by nic jistého a tak zřejmého jako je yetti nepřinesla. Mohl to být další neuzavřený příběh, který by neztratil nic na svém půvabu, protože samotný příběh nedělá jeho závěr. Příběh nemusí být uzavřen, ale závěr musí mít příběh, a to si myslím, že Bates neustál. Ačkoliv začátek byl těžkopádný, měl vyšší (přidanou) hodnotu, na rozdíl od konce příběhu, který byl napsán tak, aby příběh nějak skončil. Příběh ale nemusel skončit, záhada zmizení Djatlovovy expedice je také dosud nevyřešena a přitom dramatičnosti a možností úvah by stále přibývalo a přibývá vzhledem k tomu, že o této záhadě byl napsán další příběh tedy kniha Hora mrtvých. Takže zajímavých úvah může být skutečně plno a tak, až sofistikovaně, jak příběh začal, mohl skončit. Chtělo to jen další podobný záběr, a to už podle mého názoru Bates neutáhl. Škoda. Myslím, že kniha měla opravdu velký potenciál, který však nebyl plně využit, resp. byl zničen ukvapeným závěrem vypovídajícím o ničem.

1 07.12.2020

Příběh má svoji pointu a určité zařazení, kterého chtěla autorka dosáhnout, četl se vcelku dobře bez zaškobrtnutí. Zaujal mě tématem, protože thriller ze závodního snowboardingu jsem nikdy nečetla. Jediné, co mi hodně vadilo byla nepřímá řeč. Ne vždy se pro psaní beletrie nepřímá řeč hodí a tady vyloženě vadila. Nepřímá řeč v tomto případě příběh brzdila, nestmelovala ho tak, jak by bylo žádoucí, ubírala jeho svěžesti a oslovení čtenáře, kterého více autoři beletristické literatury zaujmou, pokud píší přímou řečí. Přímá řeč totiž snadno čtenáře dostane do děje a on se pak cítí zúčastněný a někdy se dokonce dostává do role hrdinů, nebo jim alespoň fandí. Tady to bylo naopak. Příběh vlivem odstupu způsobeného nepřímou řečí čtenáře tolik neoslovoval, cítila jsem se nezúčastněná, nevtažená do role, tak trochu v zákrytu, zpoza sledující. Věřím, že kdyby autorka použila přímou řeč a větší dávku záhadnosti a skrytých intrik hlavních hrdinů (mám na mysli zejména Saskii a k závěru rozkrývání intrik Odette) kniha by si u mě získala více sympatií a docílila by opravdovému thrilleru. Je to autorčina prvotina a uznávám, že mohlo být lépe, ale na druhou stranu, je to dobrý odrazový můstek. K dobru přičítám, že jsem získala poznatky ze závodního snowboardingu, nejen používáním termínů, ale i vztahy mezi hlavními aktéry.

1 03.12.2020

Skriptum obecně hodnotím kladně k teorii. K praxi už tak použitelné není, neboť ve většině částí přepisuje ustanovení právních předpisů (většinou zákonů) a ani není použitelné jako komentář, protože pro praxi nic nevysvětluje a nijak ji neobohacuje. Kniha je opravdu jen skriptum a nelze ji použít jinak.

1 25.11.2020

Film jsem shlédla jako první, a to několikrát, protože jsem se ho nemohla nabažit. Unikátní herecké obsazení, které v případě obou postav bylo protikladem po všech stránkách. Líbilo se mi prostředí filmu, to bylo to, co mě lákalo. Ta bohatost, pestrost, uhlazenost manýrů, líbivost, někde divoká příroda, takové to zřejmé okolí krále. Kniha tuto atmosféru ne úplně na všech místech dobře zachytila. Poznávám, že některé příběhy je třeba podkreslit něčím, čím by více zaujaly, něčím, co je charakterizuje, něčím, čím dokáží oslovit, a to vizuálně. Kniha mi v tomto smyslu připadala dost fádní, ačkoliv já jsem milovnicí knih! Král, ze začátku despota, později na poměry příjemný člověk. Anna učitelka s břitkým jazykem, se smyslem pro pravdomluvnost a spravedlnost. Jodie Foster má ostřeji řezanou tvář, takže postavy samostatných žen a tzv. semetrik, které se nedají, na ni dokonale sedí. Přiznám se, že herec mi byl cizí a dokážu si ho spojit pouze s tímto filmem. Knihu v poměru k filmu jsem považovala spíše za nástavbu, za jakýsi dodatek pro připomenutí. Otevřela jsem ji a viděla jsem ten film. Kdybych ho neviděla, nevím, jestli bych hodnotila tak, jak hodnotím nyní.

1 10.11.2020

Uplynulo hodně vody, co jsem tu knihu četla. Není to příběh, jak by se na K. Čapka mohlo jevit, je to sbírka spisků ze života T. G. M., možná fejetonů; snad je kniha zařaditelná do literatury faktu. T. G. M. byl velikán z teorie a ze života, protože byl znalý mnoha oblastí zvláště ze společenských věd, ať již z věd státních, tak nestátních. Někde je snad kniha vedena rozhovorem mezi oběma, někde mně kniha vyzněla jako úryvek z časopiseckého článku a na některých místech se mi zdály být autorovy volné myšlenkové pasáže. Když jsem viděla, že rozhovor je veden mezi T. G. Masarykem a K. Čapkem, zvážněla jsem. Ne kvůli T. G. Masarykovi, jak by se mohlo zdát, protože tam je úcta především, ale kvůli K. Čapkovi. Já totiž na něho nahlížela vždy dětskýma očima, i když jsem věděla, že vedle spisovatele pro děti a mládež je to i novinář a fejetonista. Kniha pro mě znamenala zásadní obrat, protože díky ní jsem si uvědomila, že K. Čapek pokrývá i jiné zájmy a má tedy i ty jiné oči. T. G. Masaryk a K. Čapek je výborná kombinace a jak jsem zjistila, v mnoha ohledech si blízká.

1 05.11.2020

Lisa Jackson to umí lépe. Děj měl očekávanou dynamiku, svižnost, spád, měl i očekávanou atmosféru, vždyť sérii Alvarez & Pescoli známe. Něco mi tam ale nesedělo, připadalo mi to useklé, někde uprostřed bych dala několik stránek navíc, příběh se mi zdál ani ne tak nedokončený jako spíše nevyřešený, všechny otázky nebyly zodpovězeny. Také se mi zdá, a to přičítám k dobru, že obě hlavní hrdinky (Alvarez je trochu upozaděna) se s každou sériovou knihou nějak vyvíjí, je tam cítit takové to lidské stárnutí a zkušenosti. Už teď se těším až obě budou ve věku řekněme velmi zralých dam, jen nevím, jestli a kolik dílů Lisa Jackson plánuje v sérii Alvares & Pescoli napsat.

1 28.10.2020

Knihu si pamatuji jako studentka, dokonce tu šedivou knihu římského práva, která byla v pevné vazbě a četla se opravdu jako kniha, ne jako skriptum. Ke knihám mám snad odjakživa velice kladný vztah, takže ta lehko zohybatelná skripta mi nic moc neříkala. Tím nechci říct, že byla horší! Jen ta pevná vazba ve vás budí větší úctu. Možná naoko. Nevím. I pro mě byla teorie římského práva spíše suchopárná, to až teprve další předměty v dalších ročnících tomu dodávaly celistvý rámec a doplňovaly odpovědi na nevyslovené otázky. Římské právo jsem považovala za dějinné právo, tedy jedno z dějinných práv (protože bylo v 1. ročníku) a když jsem si ho četla, zvláště to v té pevné vazbě, krásně jsem se, snad i díky své představivosti, vnořovala do materie. Pater familias představoval nejvrchnější vrchnost, asi jako král. U některých pasáží jsem si připadala jako princezna. Možná až příliš naivní, ale asi nějak tak to bylo blízké a přitom zároveň velice naučné, neboť vztahy v římském právu mi pomohly pochopit objektivní právo. Do současnosti si pamatuji slavnou Ulpianovu formuli "Ius publicum quod ad statum rei romanae spectat ius privatum utilitatem singulorum pertinet".

1 26.10.2020

Richard Laymon psát umí, pro mě je svým stylem vyjadřování vynikající spisovatel hororu. Styl jeho podání totiž zcela jednoznačně odkazuje do zákoutí temných myšlenek a vy se opravdu bojíte. Kniha u mě zaručovala děj, který by vykresloval prostředí lunaparku, tedy v jeho vnitřním a blízkém okolí. Chtěla jsem se bát, mít mrazivé předtuchy, asi jsem už očekávala, o čem Lunapark bude. Chtěla jsem číst to mé očekávané. Proto jsem si ji koupila. Těšila jsem se na duchařinu či jiné živly, které by neúprosně zabíjely. Příběh, bohužel, řešil spíše problematiku bezdomovců a zvrácených obyvatel; o nějaké mrazení v zádech, a/nebo typický hororový strach jsem nemohla na žádném místě v knize zakopnout. Možná to byl autorův záměr přesunout se z obvyklého tématu do jiného, o kterém se v hororovém pojetí moc nepíše. Když se řekne horor Lunapark, každý má na paměti knihu od Stephena Kinga, ale tohle je úplně něco jiného.

1 21.10.2020

Moc nadšená jsem nebyla. Knihu jsem koupila v době, kdy reklamy na ni ovládly knižní trh. Řadový horor, u kterého jsem se ani nebála.

1 20.10.2020

Velice dobře napsáno.
Lidské povahy, charaktery smísené s pocity autor umí do příběhu vnést.
Pomluvy, závist, násilí.
Někdy je těžké dostat se do doby, v níž se děj odehrává a nebýt kritický k myšlení a jednání postav. Prizma té doby není úplně očekávatelné prizmatem doby současné. Není jednoduché vtisknout si ráz historické doby bez předpojatosti a jakési uniformity současné doby. Slabý komandér, kterému se posádka sesypala pod rukama.
Román není horor, je to dobrodružný thriller nebo možná jen dobrodružný román.
Přesto bych román chtěla vidět ve filmové adaptaci, možná kvůli tomu, abych se přesvědčila o některých hlavních charakterech a potvrdila si přečtené z knihy, a možná z toho důvodu, že bych ráda viděla herecké ztvárnění.
Knihu doporučuji.

22.11.2024

Dočetla jsem Štvanici od J. Rollinse, začala Cusslerův Spartský poklad.
Rollins je barvitější, podrobnější; číst Cusslera znamená jít krok vzad - není to tak akční, propátrané, úrovňové.
Je těžké nevracet se k Rollinsovi a nesrovnávat oba autory píšící ve stejném žánru. Cussler je techničtější.
V hlavní roli Napoleon Bonaparte též v současné době.
Napoleonova ztracená vinotéka.
Je to legenda?
Líbí se mi Bondaruk. Konečně nepřítel kalibru, jaký užívá Rollins.
Kvitovala jsem vyjmenované druhy jeskyní a Sama a Remi, kteří systémem hlubinných jeskyní procházeli/sestupovali a proplouvali.
Kniha je lákavá, anotace příběhu ještě více, ale člověk srovnává s jinými autory... James Rollins to prostě umí lépe.

23.10.2024

Na Ábela se často vzpomíná.
Další pokračování Truckera Wayna.
Jak pro Rollinse typické, knihu ovládá nespočet akcí, které mě hnaly v četbě. Bylo mi líto zraněného Kaina, ale ne na dlouho. Naštěstí.
Rollins vypisuje postavy s nasazením všech sil; vždy je vyzbrojí nějakou schopností, která se včas ukáže. A vždy nastane něco nečekaného, co podnítí akci a potom další akci. Tím udržuje čtenáře v bdělosti.
Kain mě vyděsil u Bílých písků, úplně jsem ho viděla před sebou. To ne!
Tucker je pořád ve střehu.
"Bombardování mělo vyvolat zmatek, zatímco skutečná válka zuřila ve skrytu."
Rollins umí překvapit dokonce v místech a s lidmi, kde a u kterých byste to nečekali.
Je to druhý a opět skvělý díl, možná s více vojenskými zásahy, a ačkoliv nejsem na military, tohle mě dost bavilo.
Jednoznačně doporučuji.

19.10.2024

Jemně zpracovaný příběh v útlé knize.
Mayské město Chichén Itzá je pohnuto tajemstvími a na tajemství této oblasti se píší knihy velice pěkně, nejen v souvislosti se studiem materiálů, ale hlavně ze zkušeností. Zkušenosti jsou nevratné a individuální. Jednu chvíli jsem litovala, že se jedná o beletrii. Fotografií místa mohlo být více, zvláště mayské studny, o níž vypovídá název knihy.

13.10.2024

Začátek byl velice čtivý a čím více jsem si čtivost uvědomovala a měla z ní vnitřní radost, tím spíše začala opadat. Kapitoly byly delší, vleklé, příběh začal být zašmodrchaný, a přes moje pochopení pro mládež, jsem začala být znuděná a četbu jsem rovněž začala odkládat.
Přitom to vypadalo tak slibně!
Ponurá atmosféra, rovněž ponurá až temně pojatá silueta bábinky, která předznamenávala cokoliv jen ne normální osobu, spíše přízrak, magii, čarodějnici, osobu, kterou nikdo nebere nebo nebere vážně.
Kniha nebyla po stylistické stránce dobře zvládnutá, byla chaotická, zmatečná, s ubíhajícími stránkami přicházel úpadek textu. Přece cílem autora je čtenáře udržet! Tady jsem se od příběhu bezelstně a přitom zmučeně odplížila, a nebylo mi to jedno. Jen je velká škoda nevyužitého potenciálu (stará žena se zašitýma očima a ústy, spoutaná řetězy, nepřirozená až nadpřirozená, pocházející z jiného světa, s nápadným chováním vzbuzujícím hrůzu), kniha mohla být lépe napsaná. Smíchané páté přes deváté; a hlavně když píši horor, je zapotřebí dodržovat krátké kapitoly. U tohoto žánru/subžánru je to více než žádoucí, je to nutné! Velká škoda, že musím hodnotit tak nízko.

05.10.2024

Je to jiné, než jsem četla knihy od J. Rollinse, Rollins má přitom velmi podobný styl jako například Lincoln Child a Douglas Preston. Rollins jde spíše do divokých krajin.
Jiná série, jiné pojetí. Počátek zkázy je pro mě novum.
Například zvláštní agent FBI Pendergast od L. Childa a D. Prestona je nekončící a já chtěla něco víc, než jen chladného elegána, který je nesmrtelný a roboticky zvládne věci, které si nadto sám zautomatizuje.
Tucker je myšlením více jako my na rozdíl od "galaktického" Pendergasta od Childa a Prestona, který spíše patří do blízké budoucnosti jako výsledek užívání umělé inteligence. Rollins zde na agenta Pendergasta naráží a Tucker má být jeho podřízeným.
Je to velice zajímavé, čtivé, samotný příběh k četbě popohání a hlavně to není tak monotónní, jednotvárné, příliš nadsazené.
Přesto si užíváte plno akcí.
Tuckerovi závidím Kaina.
Se zrádci a domnělými zrádci je příběh vždy pronikavější a mně se líbí cesty jejich poznávání.
Neuvěřitelně napínavé!
Doporučuji těm, co mají rádi dobrodružné až šílené putování po světě.
Budu se těšit na Štvanici.

03.10.2024

Krásná reminiscence.
Dějiny veřejné správy a dějiny českého soudnictví stojí za to si připomenout.
Samotné dějiny soudů sice jsou zajímavé, ale zajímavější je zachycení uvažování té doby, utváření základů pro soudnictví a základů soudnictví, obecného a článkovitého systému.
Zvýrazněn měl být předěl mezi nesoudním a soudním stavem/systémem. Co bylo nesoudní, ale mělo/mohlo (úvahy) být považováno za soudní rozhodování, co bylo soudní (přestože prvky organizovaného soudnictví postrádalo), co bylo soudní (s historickými prvky organizovaného soudnictví) a co bylo soudní (tak, jak známe ze současné doby s prvky organizovaného soudnictví). Nemuselo by se jednat o komparativní analýzu, ale šlo by spíše o upřesnění a hlavně zdůraznění toho, jak se naše soudy vyvíjely, z čeho se vyvíjely, odkud, kam.
Je to tam zčásti popsané, ale jen málo a je to skryté, přitom ten předěl považuji za velice důležitý, a to natolik, až mi připadá, že to tam, na rozdíl od jiného textu (především výčtu až seznamu soudů), chybí. Chci říci, že mi šlo o to vyzvednout ten potenciál ku vzniku a rozvoji, případně dalšímu rozvoji soudnictví, a jak jsem již psala výše, šlo mi o ten předěl, o to, kdy, jak a proč došlo k jinému uvažování, tedy k tomu, že země potřebuje soudy. Tento předěl mohl být více rozepsán, rozpitván a možná mohla být o tom celá kniha. Ale to už bych se dostala někam jinam a snad vyhledala jinou literaturu, která by byla více než skriptová.
Pro toho, kdo hledá ucelený systém soudnictví našich zemí/našeho státu, knihu doporučuji.

27.09.2024

Začíná to slibně, ale příběh odvisí z historického děje, roku 1857. Tam je začátek, tam začínají problémy současnosti.
Autor používá odlišné kultury a vrstvy moci (kasty, OSN), a spojuje je, proto v příběhu nevyznívají nadneseně, ale naopak působí přirozeně.
S nadpřirozenými rákši mi autor připomněl Barbaru Erskine. Chvílemi jsem viděla podobnost s Ruinami (Scott Smith).
Temné bytosti, temné síly jako celá temnota, jsou v příběhu přiléhavé. Samotný příběh má románovou strukturu (dějová komplikovanost, četné odbočky, větší množství postav, jevů, událostí, typický důraz na hrdinovu psychologii nebo četné epizody apod.). Temnota je hluboká, širá, je všude, dostává se k čtenáři pomalu a je plíživá; miluju, když ji mohu cítit a nechat se jí ve vlnách unášet od konečků po kořínky.
Je to krásně tajemné, prodchnuté dálkou - Indií, Pákistánem, bengálštinou, hinduismem.
Bohyně Kálí. Oddaní služebníci bohyně Kálí.
Pohybuje se to plavně, stín mezi stíny.
Výpravný román s výraznými mysteriózními prvky okultismu, magie, s tmářstvím, iracionalitou.
Od začátku četby se otevírá pravda, není to příběh se shocking závěrem.
Doporučuji těm, kteří mají rádi dobrodružné horory.

23.08.2024