Vesper001
komentáře u knih
Doupě / Zhroucení koně
Brian Evenson
(SPOILER) Jakože horory nemám moc ráda, povídky Briana Evensona mě nadchly. Ovšem dát jim nálepku horor by bylo povrchní; jsou všechno, ale povrchní ne. Mrazivé, psychedelické, zamlžené, nejasné... ale pod ledovým povrchem jsou zřetelně vidět konkrétní otázky, o nic méně znepokojivé: Co definuje člověka? (Doupě) Co je měřítkem skutečnosti, když ji každý vnímá jinak? (Zhroucení koně) Má nás determinismus v hrsti? (Dojet až za Reno) Nejsou mrtví těmi skutečně žijícími? (Kapání krve) Čeho se bojíme ze všeho nejvíc? (Hlášení, Cvak, Tři potupy) Většina povídek, zápletek i motivů je podivných a matoucích. Na začátku má člověk pocit, že ví, o čem čte, udělá si představu o postavách a jejich situacích. Po chvíli ale zjistí, že něco je jinak, anebo je jinak úplně všechno. Tak čte dál a snaží se najít zase pevnou půdu pod nohama. A když se mu to podaří, autor mu je vzápětí podrazí a povídky je konec. Důležité je, číst jednotlivé části postupně, nechat v sobě povídky doznít. Může to být i dost nepříjemné, a byl to nepochybně záměr.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Občas, většinou za slunečného dne, zatoužím po strašidelné knize. Často, většinou uprostřed noci, toho trpce lituju. :) Při čtení Ducha jsem se po nocích bála jen do poloviny. Starý, opuštěný dům, osamělá hrdinka, náznaky ošklivých tajemství, opravdu děsivé detaily, to všechno je vykreslené parádně. Když se pak objeví strašidlo v celé své strašidelnosti, strach a nejistotu vystřídá napětí – a pak se struna přetrhne a už jen čekáte, jak to přemožitelka duchů a superkocour hodlají vyřešit.
Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
Kniha, která potvrzuje převládající názor, že každý umělec je trochu cvok. Někteří trochu víc než jiní. ;) Tvůrčí krize, sociální izolace, patologický vztah, narušená psychika... to vše může, ale nemusí být v případě Delphiny skutečné. Než jsem se dostala k předloze, viděla jsem film, takže jsem si hlavní postavy propojila s tvářemi herců, a díky tomu jsem se do knihy opravdu ponořila. Jako člověku tvůrčí profese je mi téma kreativce v úzkých blízké. Červenou nití jsou úvahy o hledání pravdy, jejího poznání a podání, které když se promýšlí do hloubky – čehož se autorka nebojí a nabádá k tomu i čtenáře – jsou znepokojivé i matoucí. A slovem „matoucí“ by se kniha dala asi popsat nejlíp. Matoucí a znepokojivá, zanechávající silný pocit, že vám něco důležitého uniká a přitom to máte na dosah.
Bretaňská pýcha
Jean-Luc Bannalec (p)
„Ústřice člověku zprostředkují chuť určitého moře, konkrétního místa, dokonce i specifické lokality.“ A přesně totéž se dá říct o Bannalecově bretaňské sérii. U případů komisaře Dupina se občas přistihnu, že mě vlastně ani tolik nezajímá, kdo je vrah; prostě si jen vychutnávám atmosféru, popisy pohádkové krajiny a života uprostřed ní. Ale ústřice asi jíst nezačnu.
Vděk
Delphine de Vigan
Útlá knížečka, kterou jsem četla dlouho. Někdy mě i kousek sebral, dojal nebo zasáhl natolik, že jsem ji zase musela odložit. Krásný i bolestný – ne příběh, jen krátký pohled – na stařenku Myšku, která už "odvázala kotevní lano", ale než odpluje za obzor, chce ještě zamávat, poděkovat, uzavřít vztahy, ve kterých "nebylo řečeno všechno". Nevzpomínám si, kdy mi naposled bylo při čtení tak často do pláče.
Poslední víkend
Agatha Christie
Další domácí vražda v jedné povedené aristokratické rodině. Všichni jsou zvláštní, někteří dost, jiní ještě víc, Poirot je tentokrát hodně v pozadí, ale díky precizně vykresleným postavám to vlastně ani nevadí.
Poirot a já
David Suchet
David Suchet věnoval své životní roli spoustu času a sil a proto se stal nejlepším Poirotem v dějinách filmu. Když jsem zjistila, jak pečlivě studoval všechny knižní předlohy i život jejich autorky, s jakou úctou a zodpovědností ke své postavě přistupoval a s jakou pokorou přijímá slávu plynoucí z jeho vynikající práce, začala jsem si ho vážit ještě víc.
Když vyleze pavouk
Fred Vargas (p)
Můj oblíbený zasněný komisař a jeho různorodá parta pátrají tentokrát po pavoučím vrahovi, děsivých reclusách a o tom, proč se někteří lidé pohřbívají za živa. Moc mě baví zápletky, sahající hluboko do minulosti a historie, o které často slyším poprvé – čtenáře jako já vystihuje označení „chudáček blbeček“ a jsou snem každého autora detektivek, protože ničemu nerozumí, ale přesto sledují děj s napjatým zájmem. ;)
Divočina
Cheryl Strayed
Před nějakou dobou jsem viděla film Divočina, pak jsem ho viděla podruhé a potřetí a nakonec se dostala k jeho knižní předloze, „skutečnému příběhu o nezlomnosti a hledání sebe sama“. Aby našla samu sebe, musela Cheryl ujít cestu dlouhou 1770 kilometrů z Mohavské pouště až k Mostu bohů. Někdy se říká, že cíl neexistuje, protože samotná cesta je cílem. Myslím, že to není pravda. Minimálně pro Cheryl existovala jak cesta, tak cíl.
Obchodník se smrtí
Hugh Laurie
Jak jsem se dočetla v anotacích, jde o „parodii na špionážní thrillery“. Hlavní postavou (ovšem nikoli hrdinou) je Thomas Lang, drsňák bez servítků, který miluje motorky, vyzná se ve střelných zbraních a bojových uměních, miluje slečnu Sáru a skotskou, což mu ovšem nebrání, aby měl zároveň pletky i s teroristy, vrahy, osobními strážci, gangstery, galeristy a ministerstvem obrany. Asi tak. Příběh je vyprávěn v ich-formě, což je uklidňující, ale jak jsem už řekla, obsah zde není zdaleka tak podstatný jako forma. V druhé polovině knihy se děj přesune do Čech, a kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli těmto pasážím ji lze doporučit – všem, kromě zapadlých vlastenců. Laurieho glosy na téma českého jazyka, taxislužby, jídla a povahy zaručeně způsobí váš společenský pád, budete-li si je číst např. v dopravním prostředku MHD. Autor je místy jemně sarkastický až těžce sarkastický, občas britsky suchý a často fantasticky nekorektní. Jestlipak uhodnete, kdo jsou "zatracení velbloudí kovbojové s ručníky na kebulích"?
Mlčení jehňátek
Thomas Harris
Thriller s atmosférou hustší než londýnská mlha a fascinujícím psychologickým vykreslením postav. Díky této knize jsem začala číst básně E. E. Cummingse. Clarice je agentka FBI, která s pomocí uvězněného kanibala Dr. Lectera přijde na stopu jiného psychopatického vraha. Ovšem ta pomoc není zadarmo. Záchrana unesené ženy tentokrát nezávisí na (super)schopnostech vycvičených agentů FBI, ale na tom, jestli se Clarice dokáže vyrovnat s vlastní minulostí, poradit si sama v těžkých situacích a být upřímná k sobě samé.
Jak je důležité mít Filipa
Oscar Wilde
"Když je člověk v Londýně, tak se baví. Když je na venkově, tak baví jiné lidi. A to je nesmírná nuda."
A když čtu nebo sleduji tuhle hru, bavím se vždy a všude. Aneb jak je důležité znáti Oscara. :)
Odbočka v lesích
Kateřina Karolová
Po slibném Zítřku přišla slepá Odbočka, zbytečné Jiné místo a mizerné Městečko. Nevím, kdo psal anotaci Odbočky, ale knihu evidentně nečetl. Ne, parta přátel nevyrazí do Beskyd. Parta silně nevyzrálých třicátníků, kteří nejsou přátelé a vlastně nejsou ani moc kamarádi, vyrazí do lesa, který může být kdekoli a nejspíš také je. Mají netypická jména, jinak na nich nic zajímavého není. Mužské postavy jsou jedna jako druhá (ale pro děj není nijak podstatné, který je Felix a který Dalibor), ženské pro změnu šablonovité (kráska, ošklivka a šprtka). Vývoj charakterů se nekoná, nekonají se ani charaktery. V lese je spousta stromů a kusů oblečení. Postavy lítají jak splašené, hledají signál a občas i jedna druhou. Ukrutný horor. Ale happyend potěší. :-)
Zářivá noc hvězd a ledu
Rebecca Connolly
Velká očekávání, velké téma, velké zklamání. Ač se příběh inspiruje historickými fakty, jeho vyprávění je zoufale nezáživné a místy dokonce nudné. V postavách je zmatek, vztah si čtenář vytvoří možná tak ke kapitánovi Carpathie. Problém spočívá i v tom, že za hlavní postavy si autorka zvolila skupinu těžko rozlišitelných děvčat, z nichž některá navíc mají stejná jména. Přestože jejich záchrana je dramatická, ony samy nevzbuzují žádné velké emoce ani sympatie. Škoda, že autorka nesledovala linii výraznějších osob a neseškrtala kapitánův vnitřní monolog. Hrozně ukecanej chlap. :-)
Velký Gatsby
Francis Scott Fitzgerald
"Když spočítat znáš hromadu svých zisků a na jediný hod vše riskovat..." (Rudyard Kipling) K některým knihám vede dlouhá cesta a některé pak člověka dlouho doprovázejí. Jako spousta věcí v životě, i Velký Gatsby potřebuje pravý čas, aby čtenář zahlédl, co se skrývá za oslňujícím pozlátkem, pod jiskřící hladinou. Říká se, že není všechno zlato, co se třpytí, ale už se neříká, co to třpytivé tedy je a jakou to má cenu. V případě Gatsbyho je za oním třpytem pokřivené zrcadlo.
Vypravěč
Anna Bolavá (p)
S posledními řádky vyvstane mnoho otázek. Jsou všechny postavy blázni?, Nedělá autorka ze čtenářů blázny? a Co jsem to proboha přečetl?! :) Odpovědi nečekejte a nehledejte. Mozek se dožaduje racionálního vysvětlení, ale jako u všech knih Anny Bolavé je nutné smířit se s tím, že takové vysvětlení není. Že autorka ve své tvůrčí svobodě neřeší logiku, trendy, ani čtenáře. A že je třeba nechat na sebe příběh působit a přijmout ho takový, jaký je. Číst pomalu a vnímat. Pak se možná dotkne něčeho v nás, něčeho, co mozek také neumí pojmenovat. Vypravěč rozhodně není pro každého. Je temný, zlověstný, ošklivý, nejasný. Nebudete ho mít rádi, ale to nevadí. On vás taky ne...
Mlhy Ölandu
Johan Theorin
Mlhy jsou pomalé, spíš chladné než mrazivé, jako studený vítr na strništích. Mrazivost, syrovost, ani "obrazy hrůzy", jak stojí na obálce, nečekejte. Jen lehce nadprůměrnou detektivku, nadprůměronou díky prostředí ostrova a alvaru. I postavy jsou chladné a chladný byl i můj vztah k nim. Celkově je příběh jako únorový den. Zataženo, místy déšť a brzy tma.
Pamatuji si vás všechny
Yrsa Sigurðardóttir
Během vlny veder jsem náhodou natrefila na autorku s nevyslovitelným jménem a příběhem tak mrazivým, až z něj trnou zuby. Když se vydáte po stopách duchů, počítejte s tím, že oni zas mohou chytit vaši stopu... Víc než na to, jak dopadnou postavy, jsem ke konci byla zvědavá, jak si autorka se začmodrchanými souvislostmi poradí a jestli bude rozuzlení dávat smysl. A kupodivu jo. Postavy nejsou nijak zvlášť sympatické, a popsané jsou s chladným odstupem, asi jako když sledujeme lidi na ulici. Jednu jedinou jsem odhadla správně. Zato poznatky si odnáším hned dva: 1. malý duch je děsivější než velký a 2. láska není jediná emoce, co trvá až za hrob.
Bůh své bitvy neprohrává
Vojtěch Kodet
Velmi zdařilá kniha, obsahem i formou, zajímavá i pro člověka bez vyznání, a dokonce i pro člověka, co nemá k církvi zrovna kladný vztah. Vyprávění formou rozhovoru se čte samo, dramatické události střídají úsměvné příhody, nechybí ale i velmi osobní vzpomínky a otázky "na tělo". Nejvíc mě zaujaly kapitoly z rodinné historie, vyprávění o vojně mnou otřáslo, v jiných se ukázalo, že život kněze není zrovna procházka rajskou zahradou... celkově na mě rozhovor působil velmi upřímně. V tom vidím asi největší klad knihy. Navíc má graficky poměrně velkorysé zpracování a obsahuje spoustu fotografií, díky které se člověk v rodinné historii líp orientuje. A líbí se mi, že každé kapitoly čtenáře uvádí část básně českých i zahraničních autorů (Robert Frost, Vladimír Holan, Jan Skácel... poezie, to je moje :). Autobiografie čtu ráda a tato je další z vydařených, co mi v poslední době přišly do cesty.
Temné vody
Kodži Suzuki
Na Kruh nemám odvahu, ale povídkám o moři jsem nemohla odolat. A musím říct, že se mi líbily všechny, přestože jsou hodně rozdílné. Autor umí velmi dobře budovat atmosféru obav a nejistoty, postavy jsou přepečlivě vykreslené, napětí by se dalo krájet…, ale ve chvíli šokujícího rozuzlení se Suzuki skoro pokaždé zadře (nejvíc se zasekl v Osamělém ostrově). Pointy jsou přitom silné, ať už tušené či překvapivé, jen gradace vyprávění ztrácí v posledním kroku dech. Musím říct, že i když jsem u části povídek rozuzlení uhodla, po dočtení ve mně silně rezonovaly. Jako když se po delší době na lodi vrátíte na souš a pořád máte pocit, že cítíte houpání pod nohama a šumění v uších. Nejvíc se mnou zamával Podmořský les, pak Plavba snů a nakonec Neklidná voda.