Vesper001
komentáře u knih
Náhle sami
Isabelle Autissier
(SPOILER) "Na jedné straně láska a lidství, na straně druhé pud sebezáchovy." Znepokojivé dilema, děsivý příběh. Louisa bojuje o přežití hned dvakrát. Na ostrově i zpátky na pevnině a pokaždé čelí stejnému dilematu: má zachránit sebe na úkor jiných? Jak už tu zaznělo, kniha v člověku navozuje nepříjemnou úvahu, co by udělal na jejím místě. I mě znepokojila představa, že bych v mohla krajní nouzi obětovat člověka, kterého mám nejradši na světě. Vlastně mě vyděsila mnohem víc než možnost, že by to udělal on...
Prohřešek
Brandi Reeds
Neurazí, nenadchne. Zkrácení o sto stran by prospělo příběhu i čtenáři. Tak například omezit délku Veroničina brečení, ubrat jí něco hormonů a přidat pár mozkových buněk. Zmírnit otravnost a rozmazlenost její dcery a přidat jí pár let. A dopřát umanutému policejnímu géniovi alespoň jednu světlou chvilku, kdy by ho napadlo, že pachatel, kterého si za pachatele vybral, nemusí být vždycky pachatelem.
Žena v černém
Susan Hill
Nijak objevná duchařina, atmosféra mi připomněla romány A. C. Doylea, ale na rozdíl od nich je Žena v černém nepříjemná i jako kniha. Závěr nezapomenutelný. Bohužel.
Uteč rychle a vrať se pozdě
Fred Vargas (p)
Po letech jsem se vrátila k případům komisaře Adamsberga, čekala jsem, až zapomenu, kdo je vrah, abych si vyšetřování užila. A musela jsem si dlouho počkat. „Morový“ případ je geniálně vymyšlený a zajímavý. A komisař zajímavý i inspirativní. „Já oceňuju ztracený čas podle jeho skutečné hodnoty.“
Dům ozvěn
Barbara Erskine
(SPOILER) Dům ozvěn není ani tak strašidelný, jako spíš únavný. Už v první třetině jsem si říkala, že autorka je asi placená od slova. Jak se ukázalo, stačí si přečíst prvních a posledních sto stran, těch prostředních cca 200 stránek se děj nikam neposouvá, otravné postavy i nesympatická strašidla přešlapují na místě a barabizna stále stojí. Český překlad je mizerný, navíc překladatelka si s historickými a odbornějšími termíny příliš hlavu neláme. Ale přece jen mě kniha obohatila. Že duchové mohou strašit, dělat nepořádek, procházet zdmi, případně i vraždit, jsem věděla. Ale že můžou obcovat s živými, je pro mě novinka. I když bych se bez ní asi obešla. :)
Dcera sochaře / Fair play
Tove Jansson
Trochu autobiografie a hodně, hodně fantazie. Někomu bude víc sedět vyprávění o dvou starých dámách, jinému vzpomínky na autorčino dětství. Možná podle toho, k čemu má čtenář zrovna teď blíž. Nebo právě naopak.
Viděla jsem vraždu
Agatha Christie
Drsný případ, který paradoxně postrádá ostřejší kontury. Postavy zdaleka nejsou tak výrazné, jak jsme u Agathy zvyklí, a především jsem v knize postrádala emoční rovnováhu mezi úvodní vraždou a závěrem, který je ve filmu konfrontační a v knize bohužel jen konverzační. (Prostě mi jako protipól k vraždě dítěte to filmové finále s prvky antického dramatu, křikem a padáním na kolena nějak sedělo víc. ;)
Sobí hora
Karin Tidbeck
Od lehkého fantastična k těžkému fantasmagoričnu. Ten pocit, že něco znepokojivého vidíte koutkem oka. Něco, co zmizí, jakmile se zkusíte podívat přímo. A když se vám to podaří, okamžitě toho litujete. Ano, první kategorie je můj šálek kávy a Karin Tidbeck ji vaří výbornou. Jenže pak vám naservíruje naturalistické fantasmagorie a to je pro silnější žaludky než je ten můj.
Lesní lišky a další znepokojivé příběhy
* antologie
"Podivný" se nachází mezi "divným" v negativním smyslu a "zvláštním" ve smyslu pozitivním. A Lesní lišky do své kategorie přesně zapadají. Antologie je dobře sestavená, je tu od každého (a pro každého) něco. Napětí (Transit), atmosféra (Čarodějná kolébka), psycho (Motýl), smutek (Gordonův příběh). Za mě je top povídka ve stylu Raye Bradburyho - Kéž bychom tu byli taky, a titulní Lesní lišky, obě stojí nejen za přečtení, ale i za zamyšlení. Jen poslední Temná zhouba, uzda smrti mi k ostatním nepasovala. Ale kouzlo antologií je právě v rozmanitosti.
Americký deník
Jana Ciglerová
Mimořádně čtivý a velmi zajímavý pohled pod pokličku americké každodennosti. Některé její aspekty mi připadaly skvělé, něco kontroverzní a spousta věcí šílená. Hlavně celkové nastavení společnosti, kde peníze (před)určují život člověka od kolébky po rakev. Americký sen? Zapomeňte.
Geniální přítelkyně
Elena Ferrante
Během čtení jsem v duchu polemizovala s názvem. „Geniální přítelkyně“ – ne. Geniální není ani Elena, ani Lila. „Zvláštní kamarádka“ – možná. Připomínalo mi to rané romány Maria Puza, kde nešlo jen o příběh jedné nebo několika hlavních postav, ale celého jejich malého světa. V tomto případě jde o část neapolské čtvrti se spoustou malých lidí. A jako je jednooký mezi slepými králem, Elena a Lila mezi nimi vynikají. Ne genialitou, ale odlišností. Zpočátku jsem byla nadšená a kniha mě docela pohltila, u dalšího dílu jsem ale už nepolemizovala s názvem, ale s dějem, který začal být úmorný. Jakkoli je Ferrante obratná vypravěčka, když vám jsou všechny postavy nesympatické, po čase s nimi přestanete chtít trávit čas, natož 400 stránek. Druhý díl jsem po dvou třetinách odložila (i když kapitoly, kde nevystupuje Nino a jeho monumentální ego nebyly zlé).
Čekání na spoušť
Lidmila Kábrtová
Příběhy různých lidí, které se v určitém bodě spíš letmo dotknou, než proplétají. Klidně by mohly stát samostatně, což zřejmě původně stály, některé souvislosti mezi postavami působí jako uměle naroubované („Zuzana“). Příběhy mužů jsou výrazně slabší, „Josef“ je zbytečně natahovaný, ačkoli rozuzlení je nasnadě, „Pavel“ je jen něco o ničem. Celkově je kniha velmi smutná, kdybych měla vyjádřit, jaký je život pohledem autorky, řekla bych – šedý.
Sběratel motýlů
Dot Hutchison
Hodnocení Sběratele motýlů závisí na zkušenosti. Být to můj první (druhý, možná třetí) přečtený thriller, byla bych asi stejně nadšená jako někteří zde. Kniha je čtivá, hlavní vyšetřovatel sympatický a zápletka poměrně neotřelá. Jenomže mě od slabikáře už dělí hodně let, a tak se řadím ke skeptické části hodnotících. Vyprávění příběhu z hlediska oběti mnoho autorů nepoužívá – a vědí, proč. Škodí to napětí a gradaci. Logika taky dostala na frak. Především: velká skupina mladých a zdravých žen by si s jedním chlapem jistě poradila (Zahradník není žádný Schwarzenegger), a to i bez těch, co už propadly stockholmskému syndromu. Ale budiž. Skutečným průšvihem je ale závěr. Jistě měl být překvapivý a převratný, bohužel je jen postavený na hlavu.
Starý voják neumírá
Bruce Marshall
Bruce Marshall patří k mým nejoblíbenějším autorům a jeho první knize, které je skoro 60 let, čas na aktuálnosti a naléhavosti nijak neubral. Útředním tématem je opět život obyčejného člověka, jednoho z mnoha uprostřed masy (tentokrát jde o vojsko, v pozdějších knihách o církev), zdánlivě nedůležitého, "čisté duše", která se na okolní svět dívá skrze své ideály, které neopouští, ani když ho připraví o úspěch. Ale co je to vlastně "úspěšný život"?
Belmondo o Belmondovi
Jean-Paul Belmondo
Krásná kniha ke čtení, prohlížení i vzpomínání. Belmondo seznamuje čtenáře s událostmi a lidmi, které sám považuje za důležité, částečně slovy, a především prostřednictvím fotografií, často dosud nepublikovaných. Nevyhýbá se ani pohledu na sebe samotného, na vlastní úspěchy i nezdary se dívá s nadhledem a vyrovnaností. Zajímavé je i to, co v knize není. Věci, které rozpitvával tisk a veřejnost, ale pro jejich protagonistu nebyly podle všeho nijak zásadní.
PS: Nakladatelství Práh bohužel šetřilo na jazykové korektuře, v knize je řada chyb, což je vzhedem k ceně i luxusní podobě knihy ostuda.
Mrtvé město
Camilla Sten
Severský urbex. Jedinou nepříjemností je postpubertální partička, která vás provází. Naštěstí ale její řady postupně řídnou. ;) Námět se mi líbil moc a přiznávám, že jsem se nemohla se od záhady mrtvého města odtrhnout. Atmosféra opuštěných příbytků, kde je absence obyvatel stejně intenzivní i děsivá, jako u vraku potopené lodi, je popsána velmi sugestivně. Měla jsem řadu teorií, co se v Silvertjäru mohlo stát, ale žádná neseděla tak přesně jako autorčina.
Bretaňský příboj
Jean-Luc Bannalec (p)
Zatím nejlepší díl série. Vyšetřování na mizejících ostrovech, uzavřená společnost lidí, kteří se z různých důvodů oddělili od pevniny, vývoj případu zrádný jako moře a motiv stejně nelítostný. A po bouři poklidný příliv. Detektivka, co rozproudila mou zděděnou námořnickou krev.
Nevítaný host
Shari Lapena
Deset nudných černoušků hraje na vraha, má smysl je sledovat? Správná úvaha. Parafrází na jednu z nejslavnějších knih Agathy Christie je spousta, ale tahle se vážně nepovedla. Pokud máte ještě v polovině knihy zmatek v postavách, charaktery zřejmě nejsou vykresleny moc zřetelně. Pokud se ani ve tří čtvrtinách nebojíte, dokonce ani nejste napnutí, zřejmě je atmosféra poněkud řídká. A pokud "překvapivé" rozuzlení ohodnotíte jen jako nepříliš originální podraz na čtenáře, zřejmě jste s hostem ztráceli čas.
Zaslaná pošta
Terry Pratchett
„Jediný problém se světlými zítřky je ten, že nejdřív musíte přežít tu noc před nimi.“ Asi tak. ;)
Láska už není, co nikdy nebyla
Filip Gülsen
Na první pokus neznámého básníka má sbírka překvapivě vytříbenou grafiku. Stojí za ní studio Dusot. Obálka je ze zbytkového rudého papíru, který v tiskárně ležel desetiletí s morbidními dřevoryty Jefa Thompsona. Scéna kostlivé svatby sedí, protože kolem nešťastné, beznadějné a zklamané lásky se Gülsen točí jako korouhvička. Dalším tématem je jeho vlastní i obecně zbytečná a bezvýchodná existence člověka, na kterou je pohlíženo s halasně proklamovanou depresí, ale i s humorem. Tak černým, že by mohl česat bavlnu. Gülsenovi je už emo triko malé.
"Chvíli trvá, než se k pravdě člověk doklopotá:
že životní láska není láska do života…"
