Víla komentáře u knih
Tohle bych dala za povinnou četbu všem, jakkoli mně jde termín "povinná četba" proti srsti. Lidem by mělo dojít, že existují i jiné hodnoty, než přežít a urvat co nejvíc.
Námět na detektivku poutavý a jako ze života, jazyk vybroušený. Hrdina občas někomu bez výčitek zničí život, přístup k ženským katastrofa, statečně bojuje proti jiným darebákům.
Knížka zřejmě Ivetě pomohla do hrobu. Odsuzuje Ivetu za psychickou rozkolísanost, ale ta trápila především ji samotnou, odsuzování a připojení autorky k pronásledující smečce potřebovala Bartošová ze všeho nejmíň. Kniha se četla parádně, byla napínavá, skončila ovšem v knohotoči a patřila by spíš do koše. Chce to nastavit mantinely v lezení do soukromí.
Hraje si to na naturalismus. Ploché postavy, tohle bych nevydala.
Jeho nejlepší kniha vůbec. Úplně vybočuje z jeho stylu, tady překonal nejen sebe.
(SPOILER) V šestnácti jsem příběh prožívala. Nezapře jisté kvality po umělecké stránce, přesto bych ho nikomu mladému nedoporučila. Za mě ohrožuje mladé "frajery", neb je po přečtení může napadnout vzít si příklad z hlavního hrdiny – sebevraha, potažmo autora, protože ten ukončil život stejným způsobem. Nevyrovnanost se tu podobá duševní hloubce a stává se terčem obdivu.
Zola spadá do škatulky "naturalismus", ale tohle mně připadalo spíš jako kříženec romantismu s realismem.
Tohle mělo být brutální? Myslela jsem, že to bude mučení ve stylu Vlad Dracul a připravovala se na psychiatrickou studii. Tohle dílo sice bylo brutální, ale jen svou naprostou nechutností. Proti realistickým popisům válečných událostí je to jenom nechutný hadr. Filozofii to nemá žádnou, autor prostě plácal nechutnosti jednu za druhou, jak ho napadlo. Není to erotické, ale oplzlé. Jacísi srandovní mniší tam vymýšlejí nechutné čuňárny, celé je to jaksi sešněrované a působí to nevěrohodně a ... nemytě. Nikomu nedoporučuju u toho svačit. Já to ještě našla v knihotoči v salátovém vydání s černobílými barokními pyramidami z nerealisticky po sobě lezoucích přitloustlých těl – to "nemělo chybu". Není to psychologická studie, ale nechutný, srandovní brak.
Síla. Citlivějším žaludkům nedoporučuji u tohohle díla jíst.
Parádní psychologická studie dětiny. Toho autorka musela potkat naživo.
Za bezdětna jsem si myslela, že takhle to skutečně funguje, jako matka vím, že ne. Přesto líčí pohnutky hrdinů hodně realisticky, hlavně Ljota. Od autorky jsem pak četla všechno, co mně přišlo do ruky, a je zcela zřejmé, že znala Ljotovu živou předlohu, ta postava se objevuje ve více jejích knihách, jen pokaždé pod jiným jménem (ale se stejným fyzickým popisem a povahou).
Poetičnost prvního příběhu nepostrádá genialitu, přestože se v něm nacházejí nechutné prvky, typické pro severskou literaturu. Druhý příběh už považuji za nechutný naturalistický výplaz bez jakékoli umělecké hodnoty.
Jedna z umělecky nejkvalitnějších knih, jakou jsem kdy četla. S dějem nelze souhlasit, ale od toho tam není, aby člověk souhlasil nebo nesouhlasil.
Mám k příběhu sentimentální vztah, byla to kniha mého dětství. Prostý popis událostí.
Čtivě psané, věrohodně popsané reálie.
Jedna z autorčiných nejslabších knih, ne – li úplně nejslabší. Tam už bylo víc fantazie než reality.
Nejčtivější autorčina kniha. Jen ten popis fiktivní cesty do Švédska a milování s Fersenem si mohla nechat.
Hodně čtivá kniha. Velmi poutavým způsobem popisuje především, jak si vdova po Korvínovi dělala zuby na našeho neschopného, ale o to hezčího krále... Být to beletrie, vyznívala by komicky i přes všechnu dobovou drsnost.
Můj oblíbený autor s parádním vypravěčským stylem, tohle jsem však nedočetla a to jsem schopná přečíst kdejakou cizojazyčnou pitomost či návody k obsluhám praček. Na komunistickou dobu vzpomínám s láskou, o husitech čtu všechno... ale tenhle styl jsem nezvládla. Ze školy vím, jak to s panem Mackem dopadlo – pořád nadbíhal komunistům, až ho pro jistotu po lidské stránce naprosto odrovnali; v době čtení knihy jsem to netušila. Kniha komunisticko – propagandistickým stylem popisuje husitské revoluční hnutí. Už ta propaganda působí nevěrohodně, do historické literatury emoce nepatří. Možná to ještě někdy zkusím přelouskat kvůli tomu stylu, skončila jsem někde u začátku.
Kniha se mně líbila, umělecké nadání nezapře, i když tohle už postrádá genialitu autorčiny knihy Houbařka. Kvůli tématu bych Dlouhou trať nechtěla mít v knihovničce – prostě smrt a sebevraždy nebrat. Za mě je super především povídka Pozůstalost. V hlavní záporné roli zbabělec. Autorce zjevně dochází, co způsobí dosah takového jednání.