VlezlejSpratek komentáře u knih

Davový nadšení je velkej nepřítel. Když vám všichni děsně chválej nějakej titul, často se stane, že to očekávání je zkrátka příliš velký. Tenhle román je toho typickej příklad. Jako dobrý. Dobře napsaný, děj, co odsejpá a člověk se u toho nenudí.

Ale jelikož tohle není první knížka, co jsem od autorky četl, trochu mi ten její opakující konstrukt leze krkem. Několik generací a všechny se nějak ovlivňujou. Ať to bude sebeoriginálnější, pořád to bude totéž, jenom s jinou příchutí. A jasně, někdo si dá jak sladkej, tak slanej karamel rád, ale já si asi radši pošmáknu taky na něčem jiným.

A ještě jedna věc: vážně potřebujeme další knížku o druhý světový? Je fakt ještě pořád na tomhle tématu co objevovat? Chápu, že je to naprosto zásadní událost minulýho století, naprosto vybočující ze všeho, co si naše zapomnětlivá civilizace jakžtakž pamatuje, ale fakt? To nestačej romány Remarqua, Hemingwaye, Lustiga, ale taky třeba Hellera nebo zápisky samotný Anny Frankový? Prostě lidí, co když neměli sami zkušenosti s koncentrákem, tak aspoň byli přímými svědky těch děsivejch událostí?

Jestli máte kolem sebe dvanáctiletou holku, který by se hodilo nějakou zábavnou formou zjistit, jak to za války s Židama chodilo a jak probíhal jejich odsun (včetně aspoň části zvěrstev, co museli v lágrech zažívat), je tohle knížka přesně pro vás. Respektive pro tu dvanáctiletou, poáč je to napsaný fakt dobře. Očima hned tří generací a o wow momenty tam není nouze (pokud jde o historii postav, ne historii jako takovou).

Co se ale nedá Mornštajnový upřít, je dokonalý bruslení v mezilidskejch vztazích, jejich vzájemný působení a naprosto zřetelně popsaný postavy. Ačkoliv jsou vesměs bílý nebo černý. A ten záporák, typickej sobec, se najde i tady. A je to voják, překvapivě.

Ale jak se říká, že každá knížka vám něco dá, tak moje nevzdělaný já se dozvědělo o tyfu, co řádil v roce 1954 ve Valašským Meziříčí. Ale není to málo, Antone Pavloviči?

15 21.02.2023

Kolem koho se otřela aspoň trocha empatie, tomu se Les v domě bude číst těžko. Je v něm hodně tísně, hodně obviňování a taky hodně bezpráví. Mornštajnová jako kdyby se snažila zpracovat vykreslení co nejtoxičtější výchovy. Tu zprostředkovává v úvodní části její babi, pak sobecká matka, ale to nejhorší čtenáře teprve čeká.

Hlavní hrdinka, jejíž jméno se nikdy nedozvíte a když už ji někdo v románu osloví, řekne jí cácoro, je ponižovaná celý dětství. Nejbližší rodina v ní vyvolává strach z venkovního světa, přestože zlo se ukrývá uvnitř. Ale co se děje doma, to doma taky zůstane.

Les v domě je silnej příběh. Jednoduchej, přímej a útočící na emoce. Je to příběh o neviditelným zlu, kterýmu je těžký se postavit, o samozřejmosti lži a hlavně o všudypřítomným strachu. A jestli se autorka inspirovala v nějakým článku, je vlastně jedno, protože díky ní se téma dostalo do veřejnýho podvědomí, což je rozhodně dobře.

14 10.05.2023

Jestli milujete hory, hlavně Alpy, jestli se tam v létě čas od času vydáte a přemejšlíte, jaký by bylo trávit tam delší čas, nebo třeba celej život, tuhle knížku si užijete. Cognetti vás do Alp vtáhne jako výkonnej vysavač a pomocí svojí fantazie se budete rázem pohybovat na srázech pokrytejch řídkou trávou, kolem sebe vysoký kamenný masy, uslyšíte o překot se valící potok s právě roztátým sněhem a když nastražíte uši, někde v dálce zaslechnete zvony Brunovejch krav.

Tenhle příběh je o velkým horským přátelství, který mezi sebou můžou mít horal a kluk z města, kluk, kterej ale hory miluje skoro stejně jako jeho kamarád. Pietro sice většinu času tráví v Miláně nebo Turíně, ale o tomhle jeho životě se nic moc nedozvíme. Není to potřeba. To důležitý se odehrává mezi štíty, kde se probíjí životem Bruno, jeho nejlepší kamarád. K jejich hlubokýmu přátelství není potřeba moc slov, o těch jejich vztah není. Je o společně stráveným čase při stavbě domku vysoko v horách, o ochotě přicestovat přes celej svět, když vás ten druhej potřebuje, o respektu a schopnosti akceptovat, že každej má jiný touhy. I když jsou takový, který znamenaj konec života.

Ať si kdo chce co chce říká (včetně mistra Kinga), člověk vždycky nejlíp popíše svět, kterej dobře zná. A Cognetti hory zná dobře, vysoká míra autobiografie je v textu patrná. A taky ví něco o psaní. Tenhle text je totiž od zbytečnejch slov osekanej na dřeň.

14 24.03.2023

Záhada Blair Witch po Slovensku. Je to dost neoriginální přirovnání, přiznávám, ale asi nejvýstižnější. Záhadný bludičky, o který se člověk může popálit, rozvaliny starobylejch osad na každým kroku a vědomí, že se v těchto místech docela často ztrácejí lidi. Takový základní ingredience pro čtenáře, kterej sleduje čtveřici lidí, co vyrážej pátrat po záhadách ve slovenským pohoří Tribeč.

Karika nemá úplně vybroušenej literární styl. Co se mu ale daří úžasně, je schopnost vtáhnout čtenáře do děje. Jako výkonnej vysavač. Skvělý je jeho navození atmosféry, ale taky děsivej popis okamžiku. Ať už je to třeba Igorovo vloupání do bejvalýho žilinskýho cvokhausu nebo popis podivně se pohybujících světel v Tribeči.

Skvěle si hraje taky s očekáváním. Většinou něčeho hodně špatnýho. Postavy v knize to ví, čtenář tuší a už už by chtěl vědět, jestli je jeho dedukce správná. A Karika šponuje. Napíná. A oddaluje. A pak prásk! A čtenáři tluče srdce, protože jo, protože měl pravdu! To ale znamenáa dopr!

Knížka skvělá, ale na vandr (zejména pokud jedete pod širák do bukovýho lesa) si ho fakt neberte.

13 26.04.2023

Čoklík, co tyranizuje Kingovo oblíbený městečko Castle Rock v americkým Maine. Takovej skoro až banální nápad, co člověku přijde na mysl v drogovým opojení. A těch si King v tý době dopřával tolik, že už si ani nepamatuje, jak tenhle román vznikal.

Prej je mu to líto. Další už si naštěstí (díky jeho manželce) pamatuje.

Potkáme se, jako u Kinga ať už pod parou nebo střízlivýho vždycky s fantasticky promyšlenejma postavama. Některejm fandíme, jiný nesnášíme a se zadostiučiněním přihlížíme jejich smrti. Cujo vraždí. Je to pes, co byl v nesprávnej čas na nesprávným místě a jeho původní povaha se naprosto změní.

O Kingovi se říká, že je to mistr hororu a takový ty věci. Jako kdyby někdo potřeboval olíznout a nalepit člověku na čelo nálepku, aby nezapomněl. Aby jedním dvěma slovama shrnul celou podstatu autora. Dost divný. Tady se King pokoušel o hororový prvky z jakýhosi nadpřirozenýho, předem avizovanýho světa. A působí to - červené oči v Tadově skříni - dost prkenně. Samotnej Cujo - ten reálnej a nemocnej - je děsivej dost.

11 28.03.2023

Všichni potřebujou zdroj pitný vody. A pro dva státy, Izrael a Palestinu, jí není dost. Ale bacha, voda dokáže bejt taky dost nebezpečná.

Jestli máte rádi knížky s přesahem, takový, u kterejch je zapotřebí občas zastavit ve čtení a zapojit mozkový buňky, a jestli vyhledáváte romány se skvělejma popisama, určitě po tomhle třetím románu izraelský spisovatelky Dorit Rabinjanový sáhněte.

Psala ho šest let a na výsledku je to vidět. Stejně skvělej je ale překlad Lenky Bukovský, která se na hebrejský spisovatele specializuje.

Prostě je to takovej literární bonbónek, kterej se proslavil hlavně tím, co udělalo izraelský Ministerstvo školství. To odmítlo Všechny řeky zařadit mezi povinnou četbu středoškoláků ze strachu, aby tím nepodporovalo manželský svazky Židů a Arabů. Pochopitelně se díky tomuhle rozhodnutí stal z románu bestseller, kterej prorazil hranice hebrejskýho světa. Rabinjanová knihu vydala v roce 2014, o tři roky pozdějc už vyšel v angličtině a od ledna 2023 ho můžeme přečíst i v češtině, zásluhou Paseky.

A já určitě doporučuju to udělat.

Teda takhle: jestli si při čtení nejvíc užíváte zběsilej děj a výrazný momenty překvapení, tak to nechte radši bejt. Příběh je totiž banální. Dívka Liat Židovka, chlapec Hilmí Palestinec. New York a láska jako trám. Připomíná vám to Romea a Julii současnosti.

Jde tu o vztah. O to, jak moc ho ovlivňuje prostředí, ze kterýho oba pocházej. Láska sice hory přenáší, ale přesvědčení, na jehož základech se pracovalo celý dětství, je prostě příliš silný. Kdyby to bylo jenom na nich, nějak by se dohodli, dokázali by se respektovat. Jenomže na světě žijou další lidi. Rodiče, sourozenci, přátelé... A do jejich světa jejich partner nepatří. Ba co víc, v jejich očích je nepřítel.

Od začátku je navíc jasný, že Liat musí za půl roku opustit New York a vrátit se do Tel Avivu. To očekávání nevyhnutelnejch věcí pohání čtenáře k dalšímu čtení. A jen občas se zastaví a nějakou pasáž si přečte ještě jednou. Protože je to prostě tak skvěle napsaný, že to stojí za to.

11 01.03.2023

Tohle bylo dost dobrý. Italská Neapol, 50. léta a malá holka, co si našla kamarádku, ke který jí to pak už vždycky táhlo, přestože se jejich cesty brzy rozdělily. Zatímco vzpurná a drzá Lila začíná pracovat v ševcově dílně svého otce, vypravěčka Elena i přes matčiny výhrady leží v knihách a studuje. Nic z toho ale pro jejich vzájemnej vztah není důležitý. Jedna v druhý totiž vidí něco, co u nikoho jinýho neobjevila. Schopnost podívat se na věci z nevšedních úhlů pohledu. A to není málo.

Lila je geniální přítelkyně pro Elenu a opačně to funguje stejně. Román je o ženským pohledu na přátelství, o jejích potížích, ale taky o vzájemný podpoře, o sociálních rozdílech, o snaze vyhrabat se z chudoby a o mezilidskejch vztazích, který byly pro uzavřenou neapolskou čtvrť důležitější, než bysme asi řekli.

Příběh sice vypráví 66letá Elena, která vzpomíná na první roky s Lilou, ale dokáže se na svět dívat očima dívčíma. Trochu naivníma a nedospělýma. Díky tomu jí nedochází to, co čtenář vidí na první dobrou ve čtvrti vládne mafie a v sousedství bydlí její kápové. Rodina Solarových má dva syny, který se po čtvrti procházej jako pávi, ale vzpurná Lila, ani její kamarádi si nehodlají nechat poroučet. Jenomže ne všichni si za svým přesvědčením dokážou stát.

Geniální přítelkyně je první ze čtyř knih, který pokrejvaj celej společnej život obou dívek. Ve světě získala tahle série velký úspěchy, a to zaslouženě. Je to hodně zábavný čtení, který získává na zajímavosti hlavně díky ženskýmu naprosto otevřenýmu vidění světa. Zajímavosti přidává samozřejmě i fakt, že Elena Ferrante je pseudonym, takže ani nevíme, jestli knihy napsala žena, nebo muž. Ale já mám docela jasno.

9 17.05.2023

Jestli jste ještě neviděli film Pupendo, tuhle knížku si určitě dejte. Anebo si ji dejte, i když znáte Pupendo nazpaměť. Stojí to za to, protože i kdybyste všechny vtípky znali, stejně se budete chlámat. Nahlas.

Koho potkáte? Šestnáctiletý kluky, který byste za kámoše brali všema deseti. Je s nima totiž sranda. Hlavně s Honzou Břečkou, kterej vizuálně připomíná Mirka Dušína, čehož všichni v partě využívaj. Partu tvoří hlavní hrdina, Honza a hluchoněmej Víťa. Skvělá je třeba scénka, při níž si vyberou dvojici ženskej postávajících na ulici a přímo před jejich očima hlavní hrdina a hromotluk Víťa šikanujou Honzu, vydávajícího se za slušňáka, co se zrovinka vrací ze setkání Klubu správných chlapců.

Hluboko do mozku se vám taky zasune vyprávění o tom, jak Honza Břečka vyleze na pódium na vesnický zábavě, přeruší hudebníky a začne všem okolo vyprávět, že je z Prahy a ostatní začne poučovat o tom, že jsou burani.

Jo, zamilujete si je.

Podobných scén je v knize víc a já je nebudu propalovat všechny, ale už jen pro pobavení stojí za to si tuhle knížku dát. Ale to rozhodně neznamená, že by nenabízela víc. Kdepak. Připravte se na tuhej socialismus, kterej je přítomnej jako strach ze záškoláctví. Nechybí alkohol, ale taky alkoholismus a jako u Šabacha tradičně, výsměch všem těm moralistům, co kážou vodu a pod stolem maj schovanou flašku slivovice.

Vynikající je taky spiťar otčím Béďa a jeho útočící mechanismus, kdykoliv zaslechne slovo promiň. A je mu dost u zadku, jak ironicky to ten druhej myslel.

Nemůže samozřejmě chybět ani story o lásce. Ale jestli čekáte západy slunce, květiny a jazzovou hudbu, tak se praštěte do čela. Tady půjde o malej podvod, ruštinu a holku, co se chce vzepřít svejm snobskejm rodičům. Jojo, snobismus Šabach taky kdovíjak nemiloval.

Nechybí dneska už legendární tlučhuba Jirka Ptáčník, jeho dokonalej pes Brita a historka o člověku, kterej mluví krátce po tom, co mu Jirka ve svým vyprávění poslal několik kulek do hlavy.

Bude taky hodně piva. Protože bez piva by to nebyl Šabach. Takže si to dejte do dna, stojí za to!

9 15.01.2023

Jestli jste přesvědčený, že nic kromě našeho západního, racionálně uvažujícího světa neexistuje a jestli si musíte osahat všechno ještě předtím, než tomu uvěříte, pro svoje vlastní dobro projděte kolem tohohle románu bez povšimnutí. Nebo radši velkým obloukem. Přijdete sice o hodně, ale hrozně by vás rozčiloval.

Ale jestli občas sáhnete do knihovny pro fantasy kousek a dokážete do obvyklýho světa přijmout i nějaký ty už jednou pohřbený kočky nebo třeba draky, budete si u druhýho románu Cimy čvachtat. Zamilujete si podivnou dívku Miju, která při cídění akvárek v akvaristice kdesi v Jokohamě nosí za pasem dřevěný meč, aby se ubránila v případě potřeby opico-tygro-hadovi, což je příšera, kterou podle japonský legendy zdolal statečný Takamicua z rodu Fudžiwara. Pomáhal mu při tom tehdy úhoř.

Tahle úžasná ryba s neuvěřitelným životním cyklem je v Japonsku opředená mnoha povídačkama. Kromě tý o Takamicuovi se o něm říká, že je to boží posel a jestli budou Japonci i nadále požírat tolik jeho masa, za chvíli nebude mít kdo jejich modlitby doručovat až k samotným všemohoucím.

Ale zase si nemyslete, že budete celou knížku vegetovat na nějakým fantaskním tripu. Děj má normálně rámovaný vyprávění, dokonale vykreslený postavy, o kterých se dozvíte první poslední a taky tři holky, co maj za sebou fakt dost debilní dětství. Každá trochu jinak. Jednu nechce ani jeden rodič, druhá se vyrovnává s tím, že jí ještě před narozením zemřela sestra a její rodiče z toho z nějakýho důvodu viněj ji, a pak taky je tady zmiňovaná Miju, jejíž máma se pokusí o sebevraždu.

A tahle máma je pro vývoj celý knížky dost důležitá. Během svýho mládí totiž odešla do hor, kde jí podle všeho začalo cinkat na maják. Ale ono to mělo svoje důvodu. A tyhle důvody jsou hnacím motorem celýho detektivního příběhu.

Celej příběh, kterej zabírá přes 700 stran, je dost košatej a člověk se občas asi nevyhne svraštěnýmu čelu při přemejšlení, jak že to vlastně bylo, protože dějovejch linek je tam jak na orloji. Ale vždycky se nějak najde a výsledek stojí za to!

Teda pokud si nezakládáte na těch empirickejch zkušenostech.

8 21.02.2023

Jarkovi budete fandit. Je to sice tlusťoch a někdy až zženštilá citlivka, ale získá si vás, protože i když žije v bavlnce, rozhodne se to změnit. Rozčiluje ho, že coby kněz nemůže kázat o tom, že homosexualita není nemoc a queer lidi maj právo na život. A taky ho štve, že v něm nikdo nevidí jeho, ale jenom prodlouženou boží ruku.

Zahrada u domu jeho mrtvejch prarodičů má hned několik významů, každej si může dosadit co chce. Ale je to něco, o co se člověk musí starat, aby to nějak vypadalo. Péče je prostě důležitá, ať jde o venkovní prostor, duchovno nebo třeba mezilidský vztahy.

Slibně rozjetej příběh pak autorka pohřbí, když do všeho zamotá pedofilní linku. Jarek přestává řešit to, co knížku doposud dělalo dobrou knížkou a světla namíří na jinej problém. Ten má doplňovat původní myšlenku, ale působí to násilně a rozhodně ne důvěryhodně.

Závěr se docela povede, prozrazovat samozřejmě nebudu nic, a jako jo, dává to všechno smysl. I ta zahrada, všechno. Ale trochu to působí dojmem, jako kdyby si Dvořáková vzala příliš malej pytel, do kterýho se snažila nacpat příliš mnoho témat.

7 08.04.2023

Knížka klouže jako na bruslích po ledě. Žádný velký zdržování s popisama, prostě jenom děj a to, jak na něj postavy reagujou. Co si o něm myslej. A jak do jejich životů zasahujou druhý. Taková typická Soukupová no. Vlastně se skoro chce říct, že škoda, no.

Hlavní postava Veronika neprožívá úplně dobrý období, a to v mnoha směrech. Sledujeme její marný snažení se se všema těma problémama vyrovnat. Aby bylo jasno: jedná se jenom o rodinný problémy. Zase. Škoda, no.

Na Veroniku to je toho tolik, že jí musíte začít fandit, i když některý její kroky a míra pochybování je někdy neúnosný. I když jasně, nese si to, v čem ji vychovali její povedený rodiče. A o ty tu jde především. A taky o její děti.
Jo, pokud máte děti, budete se proti Veronice hodně vymezovat, protože všichni rodiče ví nejlíp, jak by se měly děti vychovávat, že jo. Veronika má za sebou dost odporný dětství, takže na to jde trochu jinak, jenže extrémy jsou vždycky blbý.

I když vychovávat děti v pubertě je vždycky na palici.

Nic, končím. Trochu mě mrzí, že se Soukupová neodváží do trochu jinejch vod (nebo ledů), prostě někam, kde se nebudou řešit pořád jenom rodinný trable. Protože to klouzání v jejích románech je hodně příjemný. Tak snad příště, no.

7 14.02.2023

Chudák tahle Vendula. Všichni se k ní chovaj jako k onuci, tak si jako onuce připadá. Jak jinak by si taky mohla připadat, že jo? Ale když se chování k ní od ostatních změní, tak tadáááá! Žádná onuce, ale fajn holka.

Knížka pomocí barevně odlišnejch písem sleduje dva různý přístupy. Jeden škodlivej a druhej prospěšnej. Jeden s neřádem, druhej bez neřáda.

Noemi Cupalová – stejně jako v Karlíčkovi – zase trochu provokuje a nutí člověka věci trochu převalovat v hlavně, než se s nima spokojí.

Líbilo moc!

5 01.02.2024

Jako takhle vůbec to není špatná knížka. Vůbec ne. Ale pokud jste zrovna nedávno přišli o křečka a zrovna držíte smutek, s četbou týhle novely na chvíli počkejte. A jestli třeba máte malý děti a snažíte se dodržovat, že se za žádnejch okolností nebijou (jo, všichni víme, že to někdy jde dost blbě), přineste si vedle svýho ušáku radši kýbl, protože budete docela často zvracet.

Chudý vrstvy v polovině 19. století zřejmě neměly úplně problém s násilím. A když jste se náhodou vdaly za někoho, kdo si rád přihnul z lahve, mohly jste automaticky počítat s tím, že vaše barva kůže bude víc modrá než růžová (jakou má vlastně běloch barvu kůže?).

Augustin Zimmermann je přesně to, co si představíte pod pojmem lůzr. Frajer, kterýmu se nedaří nic, na co sáhne. A to hlavně proto, že se snaží ostatní vochcat, což všichni samozřejmě vycejtěj. Začátek průmyslový revoluce ho zastihne docela nepřipravenýho, protože když už se ve slavným Rakousko-Uhersku rozvolněj stavidla a lidi maj možnost podnikat, Augustin se rozhodne, že bude prodávat kroupy.

Všichni se ho bojej, je to dost nechutnej alkoholik, co občas stráví noc ve škarpě ve svý moči a zvratcích, takže není žádnej div, že to nakonec nedopadne a on musí zavřít krám. Na vině jsou samozřejmě všichni kolem něj. Stejně jako ta čúza mlynářova žena (měkká, kyprá, zhmotněná hojnost), co s ní líhával, když byl mladej, a protože chtěl víc, ona to zarazila. Že pak skončila v mlýnském kole rozsekaná na kousky, si s ním nikdo nespojoval. Nebo jo?

Skvělý je, že se během čtení přesunete do půlky 19. století, což normální současník nedělá tak často. Ve Viničních Horách (dnešních pražskejch Vinohradech) ještě pořád roste vinná réva, z osady Karlín se stává semeniště továren a v Josefově nechce nikdo bydlet, protože tohle bejvalý židovský ghetto je široko daleko známý jako největší žumpa. Žumpa, do který se pravidelně vylejvá Vltava, kde jsou zdi domů provlhlý a kde si můžete večer před usnutím dát high five s krysama, který jsou všude.

Ten konec vám samozřejmě neprozradím. Ale jelikož je to kniha napsaná na motivy skutečný událostí, je jasný, že vás to nenechá klidnejma. Aspoň tipuju.

Tuhle knížku doporučuju, jen si fakt radši vyberte léto svýho mentálního života.

4 28.01.2023

Trochu nešťastnej název hodně vydařený knížky, která byla v roce 2016 nominovaná na prestižní mezinárodní Man Booker Prize. Ve stejným roce pak vzniknul na motivy románu film, kterej v český distribuci získal název Život za život. A když pak knížka vyšla v Maratonu, už ten název z pochopitelnejch důvodů nechali. Ačkoliv doslovnej název Opravit živé (btw narážka na Čechovu hru Platonov) je výrazně lepší.

V knížce se řeší, jak se zachovaj pozůstalý po mladým surfaři, kterej se společně s dalšíma kámošema ošklivě vybourá v dodávce. Simona udržujou na živu jenom přístroje. A brzo se ukáže, že je to hlavně proto, aby mohl darovat orgány. Pokud s tím teda bude rodina souhlasit.

Román nemá hlavního hrdinu. Skvělej je hlavně v tom, že střídá úhly pohledu mnoha postav, kterejch se událost týká. Rodiny, doktorů, sestřičky v nemocnici. Autorka v něm používá zajímavý formy vyprávěče, kterej je někdy vševědoucí, jindy se dohaduje nad tím, co se postavě asi honí hlavou. Šikovná je taky práce s přímou řečí někdy jsou použité uvozovky, jindy zase ne.

Taková literární lahůdka. Ale bez velkýho důrazu na děj a s ním spojený rytmiky textu. Takže jestli hledáte nějaký to vzrušeníčko, nechte radši bejt. Jestli vás ale zajímá problematika výměny orgánů, případně zajímavý literární postupy, bejt nenechávejte.

Podcast o knize pro ty, kdo uvažují o četbě knihy: https://open.spotify.com/episode/7GtVl3Gvb0oDlJ8c7HUmvN
Podcast o knize pro ty, kdo už knížku četli: https://open.spotify.com/episode/6FIIl6GwiTNUwmku5kjpyU

3 15.06.2023

Jestli máte rádi kvalitní detektivku s jakýmkoliv přesahem nebo prostě jenom literaturu, tuhle knížku neotvírejte. Marketingově načančanej román, kterej láká na originální hlavní postavu, inspektorku Elenu Blanco, je plnej klišé, úsměvnejch, až trapnejch popisů i dialogů, a hlavně vám nenechá žádnou radost z vlastní dedukce.

Jakmile totiž jako čtenář na něco přijdete, autoři vás na totéž upozorní hned v následující větě a seberou vám tím veškerou radost. Román Obřad, kterej se v originále jmenuje mnohem příhodnějc Cikánská nevěsta, totiž nenapsala žádná vysokoškolská profesorka Carmen Mola, jak bylo původně prezentováno, ale trojice televizních scénáristů. Navíc ne zrovna dobrejch.

Knížka má docela pěknej přebal, ale obsah není tak sexy, jak se tváří. Inspektorka Elena je jakože protřelá policistka, která si ale není jistá, jestli může někdo doma chovat hada a neodhadne, že postava přímo před ní (a s nožem v ruce) říká poslední slova před sebevraždou. Je tak ostřílená, že nechápe, že když najde spoutanou osobu, bude někde v okolí někdo, kdo ji předtím spoutal.

Prostě propadák. Jestli jste si dosud mysleli, že čtete detektivky proto, abyste pomocí šikovně poodhalenejch indicií hledali vraha, budete rychle vyvedeni z omylu. Všechno, opravdu všechno se dozvíte příliš brzo. A ani poměrně dobře napsaná postava vraha na tom moc nezmění.

3 12.04.2023

Tahle knížka zapadne. Kultánová je autorka se skvělejma literárníma schopnostma, což prokázala ve svojí prvotině Augustin Zimmermann a jasný, je těžký navázat na knížku, co získala Ortena a pak ji ještě nominovali na Magnesii Literu. Ale tohle se nepovedlo.

Kultánová přitom zvolila podobnou taktiku sledování mentálního rozpoložení člověka. Jenomže zatímco Zimmermann byl čímsi zajímavá persona, Andrea je spíš protiva, co člověku k srdci moc nepřiroste. Dcera gamblera, která ve všem hledá problémy, pořád je s něčím nespokojená, furt spekulující o tom, jestli by se s tamtím neměla přece jenom líp. Anebo ne, takhle je to vlastně dobrý. I když možná...

K Andree je těžký zaujmout nějakej postoj. Rozhodně není sympatická, k odsouzení je ale taky daleko. Byl tohle autorčin záměr? Těžko říct. Ale bez emocí knížka nefunguje, čtenáře k hlavní postavě nic nepoutá. Celkově docela nezajímavej lidskej příběh je navíc vyprávěnej v mnoha časových rovinách, takže čtenář, co nehltá děj, bývá zmatenej a důvodů, proč román dočíst, je pořád míň.

1 05.04.2023