vlkcz
komentáře u knih
Přiznat vinu
Martin Goffa
Napsané trochu syrově, s noirovým nádechem, změkčeným Markovým mládím a k tomu patřící naivitou. Ale to vůbec nevadí, naopak to knihu ozvláštňuje.
Jenom mi přišlo divné, že vzhledem k tomu, co se stalo (čtenář se dozví na konci) by opravdu nebyly nalezeny žádné stopy (i v případě deště). Předpokládám, že autor vycházel z nějakých reálných případů, ale i tak některé věci vypadají divně.
Na to, jak detektivky moc nemusím, tahle mě zaujala a určitě se k autorovi vrátím.
Příběh mého života
Helen Keller
Tahle kniha by měla být povinná pro všechny, kdo si stěžují, jak je k nim život nespravedlivý. Pro všechny, kteří mají "objektivní" důvody, proč něco nemůžou. Pro lidi, kteří se zabývají vzděláním nejen handicapovaných. Jejich začleňováním do společnosti.
Výpověď obdivuhodné ženy, která přes svůj komplikovaný osud dokázala mnohem víc, než většina těch, ke kterým byly sudičky příznivěji nakloněny. Přitom v celé knize není snad jediné slovo hořkosti. A navíc je to většinou psáno velmi poeticky.
Podobné čtení člověka vždy hodně nabije.
Ovlivňování reality 1 - Prostor variant
Vadim Zeland
Pro mě zajímavé z toho důvodu, že mi to potvrzuje do značné míry pohled, ke kterému jsem se dobral i já. Proto mi to přišlo trochu příliš "ukecané". Ale chápu, že člověk, který je daným tématem nedotčený asi tu omáčku okolo potřebuje.
Prachožrouti
Paolo Bacigalupi
Jedna z těch knih, kdy lituji, že na DK není hodnocení 9/10. V tomto případě jsou 4* málo a na úplných 5* něco málo chybí.
Napsáno svižně, vcelku originálně, možná ten mezistupeň mezi YA a klasickou postapo někomu vadí, ale mně to přišlo jako skvělý nápad. Děj odsýpá a člověk si připomene, že k dobrému příběhu není třeba popsat 500 stránek.
Ale samotní prachožrouti nejsou už fikce. Ti už v Bangladéši fungují a jejich práce a podmínky v nichž fungují, se od těch popsaných v knize příliš neliší. Takže vítejte v budoucnosti.
Určitě brzy dojde i na Potopená města a moc se divím, proč ještě není přeložen závěr trilogie Tool of War, když se překládají a vydávají mnohem větší kraviny.
Jiří Hrzán
Hana Rychetníková
Milé vzpomínání na výjimečného herce. Psané s pietou, respektem k památce i pozůstalým a s nezastíraným obdivem.
Na mnoha místech se člověk směje, občas mu přeběhne mráz po zádech a konec je převážně smutný. V tom, jak normalizační režim tohoto nespoutaného muže semlel.
My proti vám
Fredrik Backman
Asi 4,5*.
Jsou tu všechny ingredience Medvědína, ale na mnoha místech jsem se nemohl zbavit dojmu, že už je to trochu moc na efekt. Taky mě tentokrát rušily ty náznaky budoucích událostí, přičemž při jejich naplnění už se nekonal ten WOW efekt jako v Medvědíně.
To ale nic nemění na tom, že je to skvělá knížka. Humanistická, realistická, krutá i dojemná a hlavně výborně napsaná.
Stalker
Arkadij Strugackij
Na to, že jde o knihu 50 let starou, navíc napsanou v brežněvovském Sovětském svazu, jde o velice kvalitní čtení. Pro mě navíc s nádechem nostalgie, protože poprvé jsem jí četl v pětaosmdesátém jako Piknik u cesty. A nutno říct, že i když místy jsem si vybavil Sirény z Titanu, tak mi dnes kniha dávala větší smysl než před lety.
Zmatky chovance Törlesse
Robert Musil
Při čtení se mi vybavilo jiné tápání pubertálního jedince, Kdo chytá v žitě. A ve srovnání s tímhle o 50 let mladším dílkem, je Törless mnohem vyspělejší a taky zajímavější. Pravda, poněkud proustovsky víc ponořený do sebe, ale to vůbec nevadí. Ve srovnání s Törlessem je Holden normální dement.
Imaginární přítel
Stephen Chbosky
Neskutečně zdlouhavé a zmatené, i když obojí mohlo být cílem. Ano, je tam kingovská atmosféra, ale být to o třetinu kratší nic by se nestalo a bylo by to mnohem čtivější. Po "Charliem" velké zklamání.
Hovory s TGM
Pavel Kosatík
Asi si budu muset přečíst Hovory s TGM od Čapka, abych zjistil, nakolik se charakteristiky TGM liší u jeho současníka a dnešního historika-spisovatele. O TGM je známo, že byl náročný k sobě, ale i k ostatním, rodinu nevyjímaje. Ale TGM podaný Pavlem Kosatíkem v některých chvílích vypadá jako mnohem větší šmejd, než za jakého ho dokonce i já pokládám.
Ta osobní linka mi tam moc neseděla, možná ve filmu to nepůsobí tak nepatřičně, ale v knižním podání mi to přišlo jako něco navíc.
Za mě prostě průměr.
Vysněná smrt
Leena Krohn
Kdybych hodnotil hned po dočtení, asi by to bylo 5*, takhle s odstupem to nadšení trochu vyprchalo, ale pořád je to hodně dobré a určitě zkusím i Durman.
Mrtvý holky
Miloš Urban
Kdybych to vzal čistě matematicky, tak 4,5*. Dvě průměrné (Občina, Vlasy), v Bělorusce něco málo chybí, ale jinak samé pecky.
Těch holek je ve skutečnosti mrtvých jen 2,5 (+ stará baronka), ale to vůbec nevadí. Ono taky čistě hororové jsou jen 2 povídky, zbytek střídá žánry od mysteriózna až po vtipné hříčky.
Jinak Urban ukázal, že ani žánr povídky mu není cizí, že i na omezeném prostoru umí uplatnit to, co zdobí jeho romány. Především skvělé vykreslení atmosféry, práci s mysteriózními tématy, svojí mírně cynickou až úchylnou poetiku. Pro ty, kteří Urbana jako já milují, jde o příjemné setkání s oblíbeným autorem, pro ty, kteří se s ním dosud nepochopitelně míjeli, vhodná četba na seznámení.
Beatová poezie
Kateřina Vondráčková
Vybrat padesátku textů, byť omezených na autory žijící a hrající (v době vydání, dneska už to bohužel u Filipa Topola neplatí), je těžký úkol a výsledek bude vždy do značné míry subjektivní. Navíc, když do toho, podle editorů výběru, zasahovali sami autoři textů. Nutno ale uznat, že se podařilo sestavit velice zajímavý soubor textů, které překvapivě obstojí i bez hudebního doprovodu.
Velké poděkování patří Albatrosu za to, že se do vydání podobného titulu vůbec pustil, protože vydělat na něm nemohl. Nejenom kvůli omezenému publiku, ale hlavně kvůli neskutečné grafické úpravě. Ta je opravdu vymazlená. A tím nemyslím jen ilustrace Marka Brodského, ale hlavně úpravu z pohledu různých fontů, stínových efektů a podobně. To muselo stát nejen spoustu peněz, ale i práce.
Fantazie.
Nebezpečné dědictví
Alison Weir
Rozpaky a zmatek.
Tato kniha může být zajímavá pro Angličany a ty, kteří jsou fascinování Tudorovci. I když ani tam bych ruku do ohně nedal.
Úplně nejnešťastnější volbou autorky bylo spojit příběhy dvou dívek s podobnými osudy, časově od sebe vzdálené jen 80 let, navíc s příbuzenskými vazbami (byť vzdálenými) a přeskakovat mezi těmi příběhy vždy po několika stranách. Kdyby se aspoň nejmenovaly stejně (to sice autorka částečně řeší rozdělěním na Katherine a Kate, další Kateřina je pak Kat, ale ani tak to na přehlednosti nepřidá). Navíc klasicky anglický zvyk používat pro osoby někdy jméno a někdy titul. Také ta "záhada" je vcelku banální a je mnohem lépe popsaná v jiných knihách, Kdyby autorka ten starší příběh vypustila, smrskla by se kniha na stravitelnějších cca. 250 stran a vůbec nic by se nestalo.
Například Králova dcera od Sandry Worth o Alžbětě z Yorku (manželka Jindřicha Tudora), která je zmiňována i v této knize je mnohem čtivější a zajímavější.
Faktomluva
Hans Rosling
Já s autorem souhlasím v jeho hlavní premise, že svět je lepší, než vypadá. Možná je to tím, že jsem jeho testem prošel lépe než šimpanzi. Jenže způsob, kterým to autor podává, je na mnoha místech... manipulativní? Nebo je snad korektní demonstrovat posun k lepšímu srovnáním počtu zabitých ve válkách v letech 2016 a 1942? Že by to nevypadalo tak přesvědčivě, kdyby si vybral třeba rok 1932? Nebo ukazovat pokrok ve vědě srovnáním milionů publikovaných vědeckých článků v roce 2015 s desítkami v roce 1650? To jako vážně? Bez přihlédnutí ke snadnosti publikování a s ignorováním replikační krize, která z těch milionů dělá tři čtvrtiny nevěrohodnými? Nebo srovnávat data, kde není jasná metodika, jak se sbírala, případně se dokonce ví, že se měnila? Je svět lepší, když se o tisíce procent zvedla rozloha chráněných území (bez přihlédnutí k tomu, že se vychází z nízké počáteční hodnoty)? To samé s počtem chráněných živočichů. A tak by se dalo pokračovat téměř každou kapitolou. Kde je to tolik vzývané kritické myšlení? Takhle mi přijde, že autoři svému záměru dělají medvědí službu a přesně demonstrují, že když šikovně vyberete statistická data, můžete dokázat v podstatě cokoliv si usmyslíte.
Ta kniha není úplně špatná. Pokud k ní přistupujete s obezřetností, provokuje spoustu otázek a nutí o nich přemýšlet. Pokud ale fakta, která se v ní uvádějí bude člověk brát jako "zjevenou pravdu", je to špatně. Největší plus pak spatřuji v postupech, které autoři uvádějí, aby se člověk uměl mít na pozoru před svými dramatickými instinkty.
Určitě jde o čtivější knihu než Kahnemanovo Myšlení: rychlé a pomalé nebo Gladwellovo Proč si nerozumíme. Ale informačně je daleko za nimi.
Zejména v závěru jsem si často říkal, že bych byl zvědav, jak by se býval autor postavil ke covidové hysterii. Jako Švéd by stál mimo ten hlavní humbuk, na druhou stranu jako obhájce WHO... ? Škoda, to mohlo být mnohem zajímavější téma.
Velké plus komentářům martin9666, Chleba a PeterM.
Boží software
Jan Hartman
Tak spíš než na Dana Browna mi přišlo, že autor hodně koukal na Lucifera. Na druhou stranu, to že se rozebírání záhad nevěnuje příliš do hloubky nemusí být na škodu, protože pak se člověk víc soustředí na hledání vlastních odpovědí na otázky, které text provokuje. Já jsem si čtení užil, což je možná dáno tím, že náhled, se kterým kniha pracuje, je mi myšlenkově dost blízký.
Jenom mi chyběl nějaký Wow moment. Ale i tak ty 4* dávám naprosto bez výčitek.
Hořkosladký život
Colleen McCullough
4* víceméně z úcty k autorce.
Prvních 150 stran jsem si říkal, kam se poděla ta skvělá vypravěčka. Nahrubo nahozená mozaika vcelku všedních událostí bez nějakého progresu postav. Dalších 200 stránek zachraňuje celkový dojem, to už je zase stará dobrá Colleen. Jenže pak přijde trochu uspěchaný konec, který zase sráží knihu do průměru.
Dynamika symbolů
Verena Kast
Verena Kast podává základy jungiánské terapie nejenom jako suchou teorii, ale díky příkladům z praxe je její podání mnohdy přístupnější, než Jungův originál. Dokonce si dovolí místy i s Mistrem polemizovat. Přesto nejde o žádné jednoduché čtení, určitou předběžnou orientaci v tématu člověk potřebuje.
Jenom škoda tentokrát odbyté redakční a korektorské práce, těch chyb je v textu nepříjemně hodně.
Sedm hříchů paměti
Daniel Schacter
Sedm hříchů, sedmdesát procent.
Zajímavé téma, které systematicky mapuje lidskou paměť, respektive její poruchy, kterým je vystaven čas od času každý z nás. Postupně zkoumá témata zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměna, sugestibilita, zkreslování a na závěr přetrvávání. Vymezí pojem, ukáže na příkladech, pokud jsou známy, tak popíše příčiny a kde je to možné, uvede i techniky a postupy, jak se danému hříchu bránit.
Výborná kniha, která trošku trpí přeci jen větší odborností (jak v obsahu, tak ve formě), ale nic co by nešlo zvládnout. Jen to čtení není úplně jednoduché.
Obhajoba šílencova
Woody Allen (p)
S panem Konigsbergem se moc nepotkávám ani u jeho filmů (s čestnou výjimkou opomíjené Purpurové růže z Káhiry). U jeho povídek to nebylo, bohužel, jiné. Ze zhruba 50 kousků mě zaujalo snad pět, především ze závěru (Obhajoba Allenova, Postava Kugelmasse, Odplata, Jarní věstník, Nejpovrchnější člověk). Ne že by chyběly nápady, ale zpracování mi zhusta připomínalo pubertální pokusy o napodobení cimrmanologů. Příliš slov, příliš absurdit, málo point, z mého pohledu málo humoru.
Takže možná ty 2* jsou až moc.