vlkcz komentáře u knih

Ideální kniha, když človék potřebuje zvolnit. Vymazlený jazyk, u kterého vůbec nevadí, že je už skoro 100 let starý. Melancholie i humor. Je pravda, že příběh je velice jednoduchý, takže se může zdát, že těch zhruba 100 stran je moc. Přesto v knize není jediné slovo navíc.

30 24.05.2023

Osm textů, převážně z 20. a 30. let minulého století, ve kterých se Jung věnuje otázkám vývoje dětské psychiky a výchovy, často se objevuje také myšlenka sebevýchovy. To vše podáno z pohledu analytické psychologie.
"O konfliktech dětské duše" je nejranější text a na klinickém případu ilustruje, jak si dítě osvojuje svět.
Podobnému tématu se věnuje i druhý text, předmluva ke knize Analýza duše dítěte od F. Wickes. Jednou z hlavních myšlenek je, že dítě do značné míry participuje na psychice rodičů a mnohé z dětských psychických poruch jsou spíše projevem narušené psychiky rodičů.
Uceleněji se pak tento koncept objevuje ve třetím textu, přednášce "Význam analytické psychologie pro výchovu".
Zhruba třetinu knihy tvoří čtvrtá část knihy, soubor tří přednášek pod souhrnným názvem "Analytická psychologie a výchova". V nich na klinických případech demonstruje různé typy dětských psychických poruch, srovnává pohled analytické psychologie s přístupy Freuda a Adlera, rozdíly mezi vytěsněním a potlačením, s tím spojenou problematikou vzniku osobního nevědomí. Na závěr pak zdůrazňuje, že pro správnou výchovu a výuku dítěte je nutná i sebevýchova vychovatelů (rodičů a učitelů).
"V metodě totiž úspěch výuky nespočívá. Koneckonců přece není výhradním účelem školy, aby cpala do hlav vědění. Škola má děti vzdělávat tak, aby z nich byli skuteční lidé. Nezáleží na tom, s jak velkým nákladem vědění mladý člověk ze školy vychází, nýbrž jestli se škole podařilo vymanit jej z nevědomé identity s rodinou a udělat z něho člověka, který si je sebe vědom. Bez tohoto vědomí sebe samého nebude nikdy vědět, co skutečně chce. Zůstane trvale ve stavu závislosti a bude pouze napodobovat, s pocitem zneuznání a utlačenosti."
Nejpozdějším textem je "Nadaný" z roku 1946, kde se Jung zabývá výchovou a zejména výukou dětí s nadprůměrnými schopnostmi. Upozorňuje, že nadprůměrné schopnosti se mohou objevovat v různých formách a třeba vyjímečné nadání v praktických činnostech se ve škole nemusí projevit a být rozpoznáno. Staví se proti vytváření tříd pro nadprůměrné žáky a zdůvodňuje, proč to není vhodné.
V přednášce "Význam nevědomí pro individuální výchovu" Jung rozlišuje tři typy výchovy (příkladem, kolektivní výchova a individuální výchova) a uvádí kdy se která forma jak uplatňuje.
V článku "O vzniku osobnosti" se Jung zabývá pojmem osobnost, kterou chápe jako do celosti rozvinutou lidskou bytost a jak vychovat tuto osobnost. Zde naráží na nekompetentnost rodičů i učitelů, kteří "...Jeden vedle druhého měli výchovu stejně defektní jako děti, které by měli vychovávat, a zpravidla jsou stejně tak málo osobnostmi jako ony..." Z toho opět vyplývá silný důraz na sebevýchovu vychovatelů. "Náš problém výchovy všeobecně trpí jednostranným poukazováním na dítě, které má byt vychováno, a právě tak jednostranným nedostatkem důrazu na nevychovanost dospělého vychovatele."
Závěrečným textem je pak "Manželství jako psychologický vztah", kde poukzuje na to, že i manželství ovlivňují do značné míry nevědomé faktory, které se projevují u "aktérů" a že ke skutečnému vztahu může dojít až po jejich zvědomění.
Přestože jsou některé texty již přes 100 let staré, myšlenky v nich obsažené jsou stále aktuální a mnohdy ještě dnes téměř revoluční.
Čirá intelektuální radost.

17 23.05.2023

Výborné asi i jako kniha, já četl ušima a myslím, že Veronika Kubařová jako pubertální dívka a Andrea Černá jako psychopatická slepice povýšily celé dílo ještě o stupeň výš.
Pokud bych přeci jen měl něco vytknout, pak jen trochu nahodilé nakládání s časovými údaji (např. vyvádění mladých v zimě) a chybějící kořeny chování matky i otce. Naopak autorka skvěle poukazuje na to, že trpět může i protežované dítě. A přesto, že ani jeden z možných výkladů konce nepůsobí příliš optimisticky, i tahle víceznačná drobnost je podaná s hlubokým citem. A není k tomu třeba mnoha slov.
Zatím jedna z letošních TOP.

31 21.05.2023

Nemůžete po mně chtít objektivitu, proto moje hodnocení berte s rezervou. Na Troskovi jsem vyrůstal, takže se prostě nostalgii ubránit nejde. :-)
Objektivně jde stěží o průměr. I když záleží na tom, co člověk očekává. Přeci jen jde o fantastiku z období protektorátu (a překvapuje mě, jak moc češství a obecně slovanství v knihách je) a když přihlédnu ke světové konkurenci té doby, tak to konkurenceschopné je. Příběh není úplně plynulý, spíš jde o sled epizod, občas oddělených větší časovou mezerou. Při čtení se mi pak často vybavovaly Rychlé šípy nebo mayovky, které jsou také tak naivně černobílé. Ale jako nenáročná oddychovka dobré.

10 18.05.2023

První Richardův velký případ. Brutální jako severská krimi, s mezinárodním přesahem. Když pominu několik časových otazníků (mobily na Slovensku v roce 1990, analýza DNA ve stejné době) napsané je to velice dobře. A vzhledem k době jde vlastně o klasickou detektivku bez počítačů, mezinárodní spolupráce. Zajímavé jsou i některé okamžiky, kdy autor ukazuje, jaké drobnosti mohou pátrání zdržet či dokonce zastavit nebo naopak přivést na stopu.

20 17.05.2023

Já jsem maximálně spokojen. Pravda, děj je přímočařejší než v předchozích dílech, není z Ryhopu, ale atmosféru má skvělou a i tématicky se do série hodí. Včetně přidaných povídek.

10 11.05.2023

Těžké hodnocení. Pro Američana možná přístupnější, pro mě jako cizince byla ta spousta jmen a funkcí, u kterých jsem nevěděl jaké mají kompetence, dost matoucí. Na druhou stranu to podle popisu vypadá, že v tom měli guláš i zúčastnění. A vzhledem k tomu, že si tuhle kabaretní figurku vybrali za prezidenta, se v americké politice asi neorientují ani Američani.
Při citacích z některých výstupů DJT nešlo nevzpomenout stejně chaotického projevu a myšlení našeho bývalého slovenského premiéra, stejné osobnostní rysy musely nutně vzbudit sympatie i u našeho tehdejšího prezidenta.
Co je u knihy ale asi největší problém je styl. I když ten je možná daný otřesným překladem a chybějící redaktorskou prací. Gramatické chyby, naprosto nahodile používaná interpunkce (při těch košatých větách velký problém), časté překlepy.
Pro mě průměr.

7 04.05.2023

Když člověk dočte, zůstanou v něm otázky. Skutečně se stal zločin? Je někdo vinný? Jak je to s mojí pamětí a vzpomínkami? Otázky, které čtenáře navádějí k inventuře vlastního života a vztahů.
A přitom jde o velice vtipnou knihu, která kromě již zmíněných otázek servíruje i spoustu informací o soudnictví a spravedlnosti, o procesech, které probíhají většinou skryté před zraky veřejnosti.
Nebýt několika lehce rozporuplných myšlenek, které mi úplně neseděly, asi bych dal i 5*, ale i tak z mé strany spokojenost.

7 30.04.2023

Stejně jako v několika komentářích přede mnou i mě napadalo, kdo je cílovka knihy. Pro šachisty nic moc nového, snad až na několik příhod z dětství. Pro nešachisty? To by příběh musel mít nějakou linku a ne zběsile skákat od jedné příhody k druhé. Takhle Fischer vychází jako nesympatický týpek. V dětství vykazující autistické rysy, v dospělosti pak "vylepšené" paranoidní schizofrenií. Jenže to si musí čtenář doplnit sám, v knize jsou jen náznaky. Nepochopil jsem ani smysl výkladu šachových pravidel na začátku každé kapitoly.
Takže knihu zachraňuje kresba. Nezahlcuje grafickými experimenty, ale drží strohou linku odpovídající "nudné" a neakční hře, přitom je (stejně jako šachy) dostatečně nápaditá.

6 28.04.2023

Na to, že je Minervistka psána před 40 lety jako dívčí čtení, jde pořád o hodně dobrou literaturu. Samozřejmě, doba je jiná, změnily se vypravěčské postupy, také témata procházejí trochu změnou, ale Hermína Franková ukázala, že i feministické téma, možná až genderové otázky, je možné podat lehce až vtipně, aniž by to ubralo na opravdovosti výpovědi.
Za mě hodně příjemné čtení, kterému k absolutoriu chybí jen málo. I když v rámci žánru by 5* bylo jasných.

10 27.04.2023

Kdo bude podle obálky očekávat thriller, bude možná zklamán. Pár napínavých až strašidelných míst se najde, ale celkově kniha atmosféru thrilleru nemá.
Kdo se spokojí s historickou detektivkou, která má ještě přesah do boje za lidská práva (abolicionistické hnutí v Anglii na konci 18. století), bude spokojen tak jako já.
K absolutní spokojenosti nechybí moc. Stačilo, aby se autorka vyvarovala zbytečného supermanství hlavního hrdiny (absolvovat několik mil na koni, pak veslovat vzdutou řekou a na závěr absolvovat vítězný zápas s mnohem silnějším protivníkem, to všechno s několika zlomenými žebry, to je fakt za hranou) a občas nelogického chování některých postav.

8 25.04.2023

Od studií to už mám řadu let a za minulého režimu bylo leccos jinak, i tak se dostavovala mírná nostalgie. A napsané je to hodně dobře.
Já jsem se docela bavil. Není to žádná velká literatura, ale když člověk potřebuje odreagování a zvednout náladu, je tato kniha dobrá volba.

5 21.04.2023

Na mém hodnocení se možná trochu podepsala skutečnost, že jsem měl k dispozici hned první vydání. A i když tehdejší čeština je roztomilá, přeci jen k sobě poutá tolik pozornosti, že jí už nezbývá tolik na samotnou knihu.
Ale i tak mi přišla příliš roztříštěná. Nejdřív jsem váhal, zda jde o reflexi doby nebo její karikaturu, protože mnohde jde skutečně o frašku. Zhruba ve třetině se pak začínají objevovat prvky, které navíc vedou k alegoriím na náboženská či spirituální témata. Bohužel se všechny tyto prvky stále mísí, takže i přes některé zajímavé nadčasové myšlenky na mě kniha hlouběji nezapůsobila.

6 18.04.2023

Skvělá kniha přesně vystihující omezení, která si ale současná ekonomie nepřipouští. Stejně tak demaskuje mýtus, že ekonomie je exaktní věda rovná přírodním vědám a ukazuje, proč to není možné.
Tím, že Schumacher jde po obecných principech, ani nevadí, že jde o dílo 50 let staré. Jen člověka při čtení přepadá smutek, že se za těch padesát let nic moc nezměnilo, jen se potvrdily obavy, které už tehdy o vývoji měl autor.

9 17.04.2023

Formálně jde spíš o třináct povídek, které ale dávají dohromady souvislý děj, než o román. Ale to vůbec nevadí. Mitchell dokázal podat rok dospívajícího chlapce s hlubokým vhledem a porozuměním. A odkazy na další literární díla, včetně vlastního Atlasu mraků pobavil.

16 13.04.2023

Spíš 3,5*. Na můj vkus poněkud nedotažené. Příliš z toho kouká snaha o pohádku, ale přitom jde "jen" o mravoučný příběh s pohádkovými motivy. Omezený rozsah pak nedává příliš prostoru k navození atmosféry a i dějově na mě kniha působí spíš jen jako příprava na román.
Bohužel jde v mém případě o lehké zklamání. Sice dobře napsané, ale přeci jen zklamání. Možná za to mohou moje vysoká očekávání, ale v tomto případě jsem se s klasikou ostudně minul.

13 11.04.2023

Asi tak 3,5*. Obsah většinou zajímavý, bohužel mi úplně nesedla forma jedno- až dvoustránkových glos. Vzhledem k tomu, že v závěru se editor přiznává, že jen zhruba třetina jsou Sobotovy původní texty a zbytek je výběr z rozhovorů, které s ním vedl, přišlo by mi lepší vybírat z nich tématicky a vytvářet z nich delší celky. Tím, že víceméně dodržuje chronologii usnadňuje orientaci, ale výsledek je trochu roztříštěný.
Každopádně text ukazuje, že role zábavného "blbečka" je pouze role, kterou si sám vybral. Mnohé z myšlenek, které se v knize objeví, dokazují, že Sobota je vzdělaný muž, který využívá svou takřka osmdesátiletou životní zkušenost k zamyšlením o životě a světě kolem nás. Ne vždy s jeho závěry člověk souhlasí, ale na komika umí někdy předkládat překvapivé náměty k rozmýšlení.

7 10.04.2023

Soubor šesti přednášek na Harvardu, ve které se Eco zabývá zejména tématy času a vztahu reality a fikce.
Drobným nedostatkem je, že své myšlenky Eco často ilustruje na dílech, která v Čechách (nebo alespoň mně) nejsou příliš známá. Na druhou stranu podává základní přehled, o čem v něm jde, takže člověk není úplně ztracený. A minimálně k přečtení něčeho od de Nervala mě motivoval.
Žádná beletrie, ale trochu upraví pohled na ni.

8 09.04.2023

Doufám, že mě tu nikdo nezabanuje, když otevřeně prohlásím, že tohle "veledílo" francouzské literatury je ukázková sračka. Jak jinak nazvat knihu, kde jediné stránky, kde nenajdete nějaký exkrement nebo tělesnou tekutinu, případně nějaké označení pohlavních orgánů, jsou sáhodlouhé seznamy fiktivních knih v knihovně, genealogie hrdinů a podobná vata (i když ani tam to neplatí stoprocentně). Asi daň "lidovosti" a vtipnosti. Ale i ta vtipnost většinou zůstává u toho, že někdo někoho kopne do koulí, případně se posere do kalhot, což mu nebrání v tom, aby pokračoval v hodování. A přestože se určitě text hemží satirickými šlehy, mně byly vcelku lhostejné.
Takže ta jedna hvězda patří Patriku Ouředníkovi za nápaditý překlad, díky kterému se to vůbec dalo dočíst. A taky jsem pochopil, kde se bere ta užvaněnost francouzských, zejména humoristických, autorů a jejich křečovitá snaha o vtip za každou cenu.

8 02.04.2023

Možná se Símka nepotkala s mým aktuálním nastavením, protože téma je jistě zajímavé.
Formálně mi kniha připomínala knihy Soukupové. Stejný úsporný styl, hlavní hrdinka v podobných sra...ch. Jenže je bez vývoje (jakkoliv k tomu měla asi důvod) a nějakého solidního závěru, takže těch 200 stránek je k neučtení. Podobný pocit jsem měl při čtení Otce Goriota. Taky jsem každou chvíli očekával zlom a ono zase nic. Typická "frustrační kompozice". :-)

8 01.04.2023