vlkcz komentáře u knih

Tak nějak nevím. Přijde mi, že kniha je dost nevyrovnaná. Je jasné, že protiklady (a že jich je požehnaně) si vyžadují od autora různé přístupy v tempu, jazyce, poetice resp. realističnosti, ale tady mi přijde, že střídání těchto různých přístupů text příliš rozbilo. Výsledkem je, že si k žádné z postav člověk nevytvoří nějaký vztah a jejich osud je mu víceméně fuk. Což je škoda, protože potenciál námět určitě měl (i když není nijak originální), jenže by si žádal tak dvojnásobný rozsah.

8 31.03.2023

Takový Wohllebenův Tajný život stromů o vlcích. Vyvrací mýty, které o vlcích kolují, upozorňuje na rozdílné chování vlků v zajetí a volné přírodě, přičemž se zaměřuje hlavně na ty volně žijící. Fakta prokládá autorka osobními zážitky, takže jde o velice čtivou knihu, ve které se člověk dozví spoustu informací.
A vzhledem k tomu, že vlka pokládám za jedno ze svých "totemových" zvířat (tím druhým je havran, jehož kooperaci s vlky je věnována celá kapitola) nemůžu jinak než dát plné hodnocení.

18 28.03.2023

Jedna z těch výjimek, kdy film je, v tomto případě výrazně, lepší než kniha. I když vlastně film si z knihy vzal víceméně jen hrubou kostru. Max není v knize tak arogantní, sice schopný, ale přesto víceméně lůzr. Roussel je komplikovanější postava, výraznou roli hraje notářka Auzetová. K sestřence Christie má Max mnohem vřelejší vztah od počátku. Naopak k Fanny si hledá cestu komplikovaněji. To všechno dává prostor pro zajímavý román. Jenže Mayle jako kdyby nevěděl, co vlastně chce psát. Jestli love story, kriminálku nebo oslavu na Provence a místní životní styl, takže přeskakuje z žánru do žánru a nefunguje to moc jako ani jedno, natož dohromady.

10 27.03.2023

Člověk by řekl, že když už autor třetí díl ukončí ve stylu "... a to je tak všechno, co můžu říct o langustách...", tak už nebude mít o čem psát. A ono přesto pokračovat jde, vždy najde něco nového, a tím, že člověk už ví ten základ, tak pokračování dává čím dál větší smysl.

8 26.03.2023

Tady neváhám. Už v téhle prvotině je autorka neuvěřitelně "vypsaná".
Ironie až sarkasmus, vtip, které jsou vlastní řadě mladých. Když vám navíc v životě chybí ten nejdůležitější člověk, je to vlastně dobrá obranná strategie. Ani to ale nestačí na odbourání pochyb o sobě a své hodnotě. Takže se hlavní hrdinka Bárka plácá ve svém životě a neví dost dobře, co si s ním počít. Do toho se musí vyrovnávat s odchodem milované babičky, což se ale nakonec ukáže jako jedinečná příležitost k tomu, aby se posunula ve svém tápání dál. Dostala mě i netradiční podoba nebe a pekla. Navíc ten příběh drží perfektně pohromadě bez viditelných nelogičností. Klobouk dolů. A jsem zvědav na další knihy Markéty Lukáškové, protože tímhle si nastavila laťku hodně vysoko.

15 24.03.2023

Ano, je to klasický severský humor a při čtení jsem si nemohl nevzpomenout na mnohem pozdějšího Dopplera. Ale přišlo mi, že na Zajícově roku je vidět, že jde o jeden z raných románů, takže spíš než román mi to, pro určitou mozaikovitost, přišlo jako sled povídek.
Není to špatné, ale sám Paasilinna napsal povedenější knihy.

11 17.03.2023

Pět autorových textů z konce 50. a začátku 60. let. Všechny bohatě ozdrojovány. Vzhledem k době vzniku je možné, že se na nich podepsal zub času a dnešní názory jsou trochu jinde, ale mně, jako mírně poučenému laikovi, přinesly spoustu nových poznatků. Syntéza motivů, které se objevují v různých náboženstvích se čte jako sice náročná, ale hodně napínavá detektivka.

10 12.03.2023

Těžko hodnotit, ten stoletý odstup od vydání je znát. Na druhou stranu následovníků tohoto zvláštního vědce zas tolik nebylo, takže není moc s čím srovnávat. V podstatě jde o výčet svědectví (resp. jejich výběr z třísvazkové publikace), která se týkají věcí mezi nebem a zemí. Zážitků týkajících se přímo umírání a smrti je zhruba třetina, zbytek se týká telepatie ap.

7 09.03.2023

Těch aktuálních 68 % hodnocení asi odpovídá. Thriller to sice je jenom až asi na posledních 25 stranách, i když ono i to rozuzlení je tak zřejmé, že pořádné napětí se ani nedostaví. Hrdinka střídá okamžiky jasnozřivosti, kdy překonává i policii, s neuvěřitelně naivním jednáním, kterým si koleduje o další potíže. Až na několik logických lapsů (např. Emily má zraněnou nohu tak, že neobuje normální botu, ale to ji nebrání v tom, aby v Crocsech neutíkala jako o život) jde o svižně napsanou detektivku, které na spádu příliš neubírají ani popisy různých kusů oblečení, nábytku a dalších, pro děj nepodstatných, rekvizit, což je ale u amerických autorek zřejmě nutnost.

8 05.03.2023

Ano, je to nechutné a brutální, ale ona ta doba taková asi byla. A vyobrazení Andersena, se všemi jeho fóbiemi a zvláštnostmi také odpovídá tomu, co se o něm ví. Napsáno je to dobře, jen těch různých deus ex machina je v textu zbytečně mnoho a také logických lapsů se pár najde (např. Andersen si pochvaluje neproniknutelnou tmu, díky které neví co je kolem něj, aby vzápětí zachytil Mollyin pohled...), ale ty poetické pasáže představující myšlení H.CH.A. a kořeny některých jeho pohádek to bohatě vynahradí.

11 02.03.2023

Milan Tesař má dar udělat rozhovor se silně introvertní Lenkou Dusilovou i neřízenými střelami Zuby Nehty, například. A to takovým způsobem, že člověk má dojem příjemného povídání, při kterém se jen tak mimochodem dozví spoustu zajímavých věcí. A sami zpovídaní během toho rozhovoru působí, že jsou za ten rozhovor rádi nejenom z marketingového pohledu.
Tak i tento rozhovor představuje Jana Hrubého, muzikanta se vzhledem divomužíka (obdoba divoženky), který často dává svůj díl talentu a práce ve prospěch jiných umělců, jako postavu, která má na hudbu svůj názor, ale respektuje i jiné. Hudebníka, který často působí trochu živelně, ale přitom má jasnou představu, co chce předat. Člověka, který otevřeně vypráví nejen o svém řemesle, ale i o běžném životě.
I přes desetiletý časový odstup od vydání moc příjemné čtení.

8 28.02.2023

Gaiman je mistr vypravěč a umí splétat bizarní a přesto uvěřitelné příběhy. Černá orchidej má pouze dvě chyby, které jsou ale dány formou komiksu a jeho nutně poněkud zkratkovitým vyjadřováním. Jako komiks působí příliš nepřehledně. A ani sebelepší kresba (a že tady je skvostná) nemůže předat všechny nuance pocitů. A protože Černá orchidej je hodně pocitová, působí na mě v komiksu plošeji, než by tomu pravděpodobně bylo u psané formy.

10 27.02.2023

Tíživé, depresivní, bezvýchodné. A jako audio ještě mnohem působivější.
Autorka je v podstatě jenom zapisovatelkou jednotlivých monologů. A kromě seznámení s tragédiemi jednotlivých zpovídaných, dává ve druhém plánu i klíč k pochopení ruské duše. Tedy spíš sovětské, ale stále přežívající.

23 25.02.2023

Pan doktor umí psát a přednášet jistě poutavě. Bohužel u této publikace to příliš nepotvrdil. Stručný přehled názorů na to, co se odolností rozumí, čím je podmíněna, jak se projevuje v různých etapách života působí spíš jako podklady pro slidy do prezentace.
Tématu zvyšování odolnosti je věnováno posledních zhruba 15 stran, přičemž nejvýraznější dojem na mě zanechalo konstatování, že vzhledem k tomu, že většina faktorů je dána geneticky přes fungování nervového systému, se vzhledem k jeho velké setrvačnosti dá odolnost zvyšovat jen pomalu. A u toho mála konkrétních návodů, které se v knize objevují se mi chtělo vykřiknout spolu s pomocným učitelem Václavem Poustkou: "Ale to nemusel psát, to přece každý ví."

9 21.02.2023

Konečně jsem si splnil slib, který jsem si dal při sledování filmu Dům u jezera, kde o knize Sandra Bullock velmi zajímavě mluví. A upřímně mě Anna Elliotová zaujala ještě více než Elizabeth Bennetová v Pýše a předsudku. To, že Austenová psala Annu již jako zralá žena, se projevuje i v její hrdince, která již také má nějaké životní zkušenosti a dovede se z nich poučit.
Při čtení může člověk snadno podlehnout dojmu, že Anna Elliotová je ranější dílo, než Austenové nejznámější román, protože rozhodně není psáno tak lehkým perem jako Pýcha a předsudek. Ale domnívám se, že to byl úmysl. Zatímco P+P vnímám spíš jako lehkou love story především k pobavení, Anna Elliotová na mě působí jako životní výpověď ženy o jejím údělu v době, která jí nepřeje. Přesto je plná víry v dobro a sílu lásky. A řada pasáží (např. rozhovor s kapitánem Harvillem ze závěru knihy) působí vyloženě současně.
Velice příjemný zážitek.

17 19.02.2023

Výborně napsané. Zatímco v Prachožroutech se člověku nutně vybavily hřbitovy lodí v Asii a chudáci, kteří je rozebírají, Potopená města, přesto, že se odehrávají v budoucím New Yorku odkazují spíš k dnešním podmínkám v mnoha afrických zemích. A kladou mnoho otázek. Hlavně tu, zda jsme ochotni změnit svůj přístup ke světu nebo dál půjdeme k budoucnosti nastíněné autorem. Protože ten jeho odhad je až mrazivě realistický a reálný.
4.5*, přeci jen tomu k absolutní dokonalosti něco chybí.
Ale pořád by mě zajímalo, proč ještě nikdo nepřeložil a nevydal i 3. díl série.

8 15.02.2023

Plusy: založené na skutečnosti, plné moudrých myšlenek, které jsou díky situaci Morrieho, ale vlastně celého jeho života ověřené praxí.
Výhrady: příliš stručné. Téma by klidně sneslo román s dvojnásobným rozsahem, který by ty "velké pravdy" dávkoval v rozumné koncentraci. Takhle mi to přišlo příliš "tlačené" a po chvíli únavné, spíš jako nějaká příručka Mudrcem snadno a rychle. Ale chápu, že někomu to naopak takto vyhovuje.
Takže celkově obsah skvělý, forma mi bohužel příliš nesedla.
Ještě poznámka k DK. Úterky s Morriem mi jako duchovní literatura příliš nepřišly. Spíš bych pochopil štítek osobní rozvoj, koneckonců i autor v textu přiznává, že Morrie ve své praxi používal postupy, které jsou dnes tímto termínem označovány.

10 11.02.2023

Čas se od Brněnských nevěstek posunul o 10 let a čtenář se setkává s některými postavami, které hrály v první knize série svou roli. Všechny 4 knihy jsou příjemné tím, že se kromě "velké" politiky věnují i životu běžných lidí. Autorka musela strávit spoustu času studiem dobových reálií a čtenáři nezbývá než věřit, že se jí je podařilo převést do románů věrně.

15 09.02.2023

Jestliže jsem při čtení prvních dílů viděl inspiraci Dunou a Heinleinovým Cizincem v cizí zemi, poslední dvojdíl se svým všudypřítomným hledáním vlastní identity a nejistoty ohledně skutečnosti vnímané reality mi nahazoval myšlenky na P. K. Dicka.
Ale to vůbec nevadí, protože jde skutečně jen o, možná nevědomou, inspiraci a autorka si se všemi tématy poradila originálně.
Jak už jsem poznamenával u Zakázaných směrů, hvězdiček je opravdu v tomto případě málo a upřímně bych přál autorce překlad do nějakého jazyka, který by jí otevřel světovější trh.
Už dlouho jsem nebyl takhle bezvýhradně nadšen.

18 08.02.2023

Chápu, že Vilma Kadlečková to prostě tím pátým dílem ukončit nemohla, když toho měla ještě tolik na srdci. Ano, je to spousta stránek, někomu to může připadat ukecané, pomalé, ale tahle série fakt není žádná space opera, ale kvalitní psychologický román. Protože je o podstatě lidství, našich omezeních, strachu, ale i odhodlání.
A ten konec, to je prostě něco tak originálního, že jsem opravdu hodně zvědav, jak bude vypadat program apokalypsy (i když určitou představu mám, moc bych na to, že mě autorka nepřekvapí, nesázel).
Tady je prostě těch hvězd k hodnocení málo.

13 30.01.2023