vlkcz komentáře u knih
Spíš 4,5*.
Výborná polemika s převládajícím kultem utrpení v křesťanské církvi, a vlastně nejen tam. Protože ta tolik opěvovaná poslušnost a nezpochybňování autorit k utrpení nutně vede. Naproti slepé poslušnosti, možná vedle ní, autorka klade požadavek věnovat se nejenom formě a zdroji příkazu, ale pečlivě zkoumat i jeho obsah.
Těžko mi hodnotit. Myšlenkově určitě bohaté, i když mi tyto asketické formy duchovnosti přijdou poněkud přepjaté.
Ale ta forma. Suchopárné, školometské až apologetické. Bez životnosti, jako kdyby autor popisoval sochu nebo pomník. Pokud jsem si mohl o smýšlení otce Isidora z těch sto stránek udělat nějaký obrázek, tak jsem přesvědčen, že by autorovu snahu shovívavě ocenil, ale nejspíš by se v podaném obraze sám nepoznal.
Zajímavé nápady, ale utopené ve spoustě balastu. Být to o třetinu kratší, mělo by to větší spád. A že prostor pro krácení by se našel snadno. Jenom kdyby se vynechaly zbytečné popisy toho, kterou ulicí kdo kam jde, na jaké obchody narazí cestou, atd. To by bylo stránek. Ale mám pocit, že to teď tak nějak patří k módě. :-(
Ukázkový průměr.
První dvě třetiny famózní. Ovšem v okamžiku, kdy začíná obecné principy ilustrovat na konkrétních příkladech, dostává celá konstrukce mírné trhliny. Přitom možná stačilo vybrat jiné příklady, takhle mi občas přišlo, že to potřebné a oslavované kritické myšlení autor používá k obhajobě předsudků, které jsou součástí politiky KDU-ČSL, k níž má blízko (např. fetišizace manželství a proč není možné tento posvátný svazek dopřát homosexuálům). Navíc je místy argumentačně nekonzistentní, když nejdřív po lékařích chce, aby vystupovali jako vědecké autority, aby vzápětí "doktorskou kliku" v parlamentu obvinil z prosazení "diskriminačního" protikuřáckého zákona. V těchto chvílích jsem litoval, že ho nemám po ruce, aby mi své argumenty vysvětlil blíž, protože takhle to vypadalo ne jako argumenty, ale jako čistá "dojmologie".
Přesto jde o knihu velice potřebnou a podnětnou.
Vybrat padesátku textů, byť omezených na autory žijící a hrající (v době vydání, dneska už to bohužel u Filipa Topola neplatí), je těžký úkol a výsledek bude vždy do značné míry subjektivní. Navíc, když do toho, podle editorů výběru, zasahovali sami autoři textů. Nutno ale uznat, že se podařilo sestavit velice zajímavý soubor textů, které překvapivě obstojí i bez hudebního doprovodu.
Velké poděkování patří Albatrosu za to, že se do vydání podobného titulu vůbec pustil, protože vydělat na něm nemohl. Nejenom kvůli omezenému publiku, ale hlavně kvůli neskutečné grafické úpravě. Ta je opravdu vymazlená. A tím nemyslím jen ilustrace Marka Brodského, ale hlavně úpravu z pohledu různých fontů, stínových efektů a podobně. To muselo stát nejen spoustu peněz, ale i práce.
Fantazie.
Kdyby to bylo vyrovnanější, možná bych i 4* dal. Ale tady byly zajímavé pasáže prostřídány s nudou. Navíc žádná z postav není taková, aby si je člověk oblíbil. I u nich se střídají okamžiky, kdy jim člověk fandí s těmi, ve kterých by jim nejradši jednu natáhnul. Těch druhých je bohužel víc. Navíc je to celé takové beznadějné a ani ten trochu násilný konec to moc nenapraví.
Možná ne plnohodnotných 5*. Začátek je trochu pomalejší a pokud se člověk trochu neorientuje v amerických reáliích, může se chvílemi ztratit.
Je pravda, že Mulder nenapsal nic originálního, nic, co by tu už nebylo. Ale všechny ingredience smíchal tak, že výsledek mě nadchnul. Vydržel balancovat na hraně přeslazené romantiky, cynického humoru a beznaděje celou knihu, aniž by spadl. A ani ten epilog mi nepřijde úplně špatný.
Prostě Mládek. Překvapivě mu dost často kulhá rytmus, většinu vykládal i v próze a bylo to lepší.
Gaiman napsal skvělý příběh. Craig Russel dodal kresbu, která tomu příběhu slouží a pozvedá ho tak ještě výš. A přitom nemusí hledat nějakou zkratku, kterou by knižní předlohu zhustil.
Vzhledem k tomu, že s usínáním a spánkem problémy nemám asi nejsem ten pravý, kdo by měl hodnotit. Ale nebylo tomu tak vždycky a zpětně si uvědomuji, že ke zlepšení došlo souběžně s celkovým přehodnocením způsobu života, který s autorovými radami celkem koresponduje. Takže to zřejmě funguje.
Na prvotinu, kterou autorka začala psát v osmnácti, hodně dobré. Je pravda, že místy (zejména v té "současné" linii), je tahle pubertální nevyzrálost ještě znát (možná úmyslně), ale propojit takhle čtyři dějové linky, aby to drželo pohromadě a těch logických nesrovnalostí tam nebylo moc (jasně, že tam jsou), to by byl složitý úkol i pro mnohem vypsanější autory.
Trochu náročnější začátek, daný přepínáním mezi jednotlivými dobami, ale tak po 50 stranách si člověk zvykne. Konec naopak trochu uspěchaný. Ale jak už jsem napsal, mě to uspokojilo a pokračování určitě přijde brzy na řadu.
CooBoo zaslouží pochvalu za grafické zpracování, u korektorské práce už je to tradičně trochu slabší.
Největší překvapení téhle knihy na mě čekalo na samotném konci, kdy jsem zjistil, že u knihy někdo prováděl jazykovou korekturu. Potěš koště, jak musel vypadat rukopis, když tohle je už po korektuře. Pomíjím překlepy, chybějící předložky a volné nakládání s čárkami. Ale u některých "perel" se člověk neubrání smíchu a zároveň je mu za autora trapně (přílivová vlna z přetržené přehrady, prchlivý okamžik západu Slunce, na okna dopadají galeje vody, atd.) Aby toho nebylo málo, text zdobí řada "ostravismů" (pojď tady, chuchněte si, apod.) a korunu všemu nasazují citoslovce jak z komiksových bublin (všudypřítomné souhlasné Jep, Vóu, Héj...). Výrazy jako soráč, vysmátej jak lečo, oká prostě do fantasy nepatří. Nechce se mi rozebírat všechno, kdo má zájem o podrobnější rozbor, doporučuji skvělou "Opravdu vyčerpávající recenzi" od Alee.
Proč nehodnotím jako "odpad"? Obdivuji autorovu touhu jít si za svým snem, i když jako marketér je nesrovnatelně schopnější než jako spisovatel. Oceňuji jeho fantazii, i když jsem se celou dobu nemohl rozhodnout, jestli mi to připomíná víc Harryho Pottera nebo Dračí jezdce (přestože Paolinimu bylo 15, když je psal, Landie je mnohem infantilnější). A pravděpodobně se objevují i inspirace League of Legends. A nakonec, když je člověk trpělivý, tak v textu sem tam vyrýžuje i zajímavou myšlenku. Ale je to práce.
Já jsem koupil všechny 3 autorovy knihy jako e-book. Osobně ty peníze autorovi přeji, ale kdybych měl takovou koupi doporučit někomu jinému, tak mu jí budu spíš rozmlouvat.
S přihlédnutím k tomu, že kvalita jednotlivých knih klesá, tak bych autorovi doporučil, ať se před vydáním další spojí s nějakým vydavatelstvím, které jeho rukopisy proškrtá a učeše, případně ať nejdřív absolvuje nějaký kvalitní kurz tvůrčího psaní. Určitý potenciál v něm nepochybně dřímá, ale jako samouk ho v sobě neprobudí. To je po třech knihách už jasné.
Jako detektivka by se to dalo napsat tak na 150 stránek. Ale tenhle díl už je spíš psychologická sonda. Sledujeme postupnou destrukci Malininy vůle, motivy vraha (i když jeho totožnost se "proflákne" až v úplném závěru), retrospektivní pohledy na životy obětí, které nelze úplně litovat, trable všedních dní příslušníků linköpingské "mordparty". Je tam toho prostě moc a nebýt trochu chaosu, který vzniká při retrospektivách různých osob, chybělo by jen málo k bezvadnému čtenářskému zážitku.
Člověku chvíli trvá, než se zorientuje ve všech obětech i dalších postavách, ale pak už autorka potvrzuje, že je výborná vypravěčka. Zajímavý příběh s docela překvapivým závěrem.
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na poměrně osobitou stavbu vět, archaický jazyk a určitou hutnost. Pak jsem byl okouzlen. Bohužel, s postupem času se začaly vršit protimluvy a v části Společnost už jsem to příliš nebral. Na jednu stranu individualista a egoista, na stranu druhou zestádnění ve jménu anonymního národa a válek, které musí vést, aby si uchoval čest? Nevím, asi jsem tomu ještě nedorostl.
Tenhle typ detektivky mi sedí. Žádná zbytečná brutalita, sympatický hlavní hrdina, trochu romantiky i nezbytná tragika. Všechno namíchané ve správném poměru.
Brilantní.
Hodnocení vezmu chronologicky a začnu Vlastním pokojem z roku 1928. Doporučení pro posluchačky přednášek, a doufám, že se nejedná o spoiler, a že jsem to pochopil správně, je: Pište, pokud máte co, nekopírujte mužské postupy a buďte originální a samy sebou. Ale způsob, jak k tomuto závěru dospívá je úchvatný. Analytická práce prokládaná poetickými obrazy a scénami, občas sarkastický šleh a lehká ironie. Celé přitom podané s citlivou lidskostí.
Tři guineje, psané o 10 let později v předvečer 2. sv. v., jsou jako text mnohem náročnější, s rozsáhlým poznámkovým aparátem v závěru každé kapitoly. Na více než 150 stranách se zabývá otázkou, zda (a jak) lze zabránit hrozící válce. Opět myšlenkově přesné, ale tíživost doby je z textu zřetelné cítit.
Jenom mě zarazila poznámka o feministickém myšlení v anotaci. Ano, Woolfová mluví o rovnoprávnosti, ale její postoj se dá shrnout krátce. Ženy získaly volební právo, získaly právo vydělávat si v zaměstnání, nakládat se svým majetkem, být samostatné. Ale jak sama píše, spalme tedy papír s tím ošklivým slovem feminismus a zapomeňme na ně.
Nějak mi během četby pořád napadalo srovnání s Megreho Anastázií. A nutno přiznat, že Walsch z něj vychází jako jednoznačný vítěz. Bez zbytečných slov přesně diagnostikuje problémy a nabízí odpovědi, s kterými se jen těžko nesouhlasí. V doslovu pak všechno trochu nabourává svým aktivismem, ale to je možná spíš problém mého přesvědčení, že tenhle vývoj si musí každý odpracovat sám a žádné hnutí mu v tom moc nepomůže. Před těmi patnácti lety určitě osvěžující, dnes už přeci jen trochu ezo-mainstream.
Čert vem logiku. Vždycky, když autor potřebuje příběh nějak posunout, objeví se nějaké Deus ex Machina a jede se dál. Ale ten gejzír nápadů a fantazie za to stojí.
Stejně jako u sbírky povídek i u sbírky rozhovorů je běžné, že některé části jsou super a jiné slabší. Tady to ještě bude čtenář vnímat přes to, jak s kterou zpovídanou souzní hudebně. Já jsem byl nejvíc nadšený pochopitelně z Radůzy, Beaty Hlavenkové, Lenky Dusilové a samozřejmě z Marky. Ale snad až na kované feministky byly zajímavé výpovědi všech.
A nejvíc mě bavilo, jak většina autorce ta feminstická klišé nabourávala.