vlkcz komentáře u knih
I když psáno v roce 1943, jde o knihu stále současnou. Možná by některé věci dneska napsal trochu jinak (jak ostatně ukazují Dodatky z 60. let), ale humanistické poselství by určitě zůstalo. Bohužel, Platón, Aristoteles a Hegel stále vládnou v myslích mnoha lidí. I když o těchto jménech možná nikdy neslyšeli.
Tohle, že je kniha, které je už přes půl století? A pořád je současná.
Nastaví nemilosrdné zrcadlo osobním strachům, založeným zhusta jen na našich představách. Nabízí i cestu, jak z toho ven. Co člověk zvolí je jen na něm.
Nezklamala, na druhou stranu k nadšení tomu něco málo chybělo.
Tak 3,5*. Byť z úplně jiného kouta republiky, Brno je moje srdcovka a brněnská muzika tím spíš. Proto se mi těžko hodnotí. Do značné míry souhlasím s ludek.n, i když víc mi asi vadila odfláknutá korektorská práce (byla-li nějaká). Těch vět, kterým chybí podmět, slov v jiných než příslušných pádech apod. je prostě moc. Což je škoda, protože přes všechny nedostatky jde o přínosnou knihu. Jen není k souvislému čtení, ale spíš k občasnému nahlédnutí.
Kniha byla v době vydání bestsellerem. Fajn. A co se za těch 15 let změnilo? Obávám se, že ne mnoho. Stále dál závodíme v krysích závodech v práci i ve volném čase. Stále si rádi jezdíme užít neuspěchanou atmosféru do Středomoří a stále na Jižany shlížíme s despektem jako na lenochy.
Ale třeba ta změna probíhá pod povrchem a až se jednou provalí, bude to příjemné překvapení. Alespoň pro mne.
Po třech letech konečně dočtena celá série.
Anasta je osvěžující hlavně v tom, že se dotýká obecného lidství a chybí tam, jinak časté, zmínky nadřazenosti a vyvolenosti Ruska. Taky autor, zdá se, pochopil, že Rusko není ovládáno osvíceným panovníkem Vladimírem, ale jede v tom úpadku se zbytkem světa.
Celkově ale musím říct, že má smysl číst jen do Prostoru lásky, další díly v podstatě již jenom opakují a rozřeďují to, co se píše v těch prvních třech knihách.
Tak dobře. Přece jenom 20 let je u knih tohoto typu hodně. Dnes už je přeci jen nabídka širší. Navíc mi úplně nesedl autorův styl, kdy místy své oprávněné sebevědomí dával na odiv více, než je člověku zpravidla milé. A ty překlady v té simultánní četbě mi přišly místy hodně volné.
Takže za mě průměr.
Ale jenom kvůli oblíbené tudorovské Anglii. Jinak to na průměr nedosahuje.
Jo, napsané to je opět slušně, ale trochu nekonzistentně. Na úvod se opět Cotton chová poněkud natvrdle, potom jako by nákaza vždy přeskočila buď na protivníky nebo spolupracovníky. Navíc i případná revokace právních výnosů po více než čtyřech stoletích mi přijde poněkud diskutabilní, ale budiž. V podstatě již tradiční nesmysly. Vedle agentky zastřelí člověka a ona pozná, že střelec použil tlumič ne podle charakteristického zvuku, ale podle siluety zbraně na několik desítek metrů vzdálené střeše. V půl deváté večer. V půlce listopadu. Například.
Lepší 3*, tak 3,49*.
Hrozně nevyrovnané, famózní sekvence střídá absolutní nuda nebo záplava technických termínů. A to, myslím, nejsem úplný počítačový laik (ne like). Pro lidi, kteří o počítačích a ekonomice (marketingu) moc nevědí, musí být tahle kniha nestravitelná.
Vzhledem k tomu, že Intimní splynutí je moje seznámení s Davidem Deidou, nemám možnost srovnání s jeho jinými díly. Ale Amíci budou asi opravdu natvrdlejší a je třeba jim všechno opakovat pořád dokola. Častokrát se mi vybavilo Pět jazyků lásky, které na mě tím únavným opakováním působilo podobně.
Jinak obsahově zajímavé, jen mi to přišlo trochu ploché, myslím, že do problematiky se také bude silně promítat kombinace a stupeň intro/extraverze partnerů a další osobnostní charakteristiky.
Tak to byla zase parádní jízda.
Některé postavy z minulých dílů se jen mihnou, asi aby člověk nezapomněl, že existují (Xantien Haar, Fiona Fergusonová...), pár dřívějších si řekne o větší pozornost.
Kniha není špatná, ale Murakami nebo Ishiguro to prostě není. Asi bych to neviděl na popis všedního života v Japonsku, na to mi přijdou hrdinové trochu excentričtí a jde o v podstatě uzavřený mikrosvět čtyř lidí, do kterého pouze občas vstoupí někdo další.
Začátek hodně dobrý, jenže zhruba ve třetině je všechno v podstatě jasné. Pak už následuje spousta vaty v podobě popisů různých ubytování ve Francii a posledních zhruba 50 stránek už je čisté utrpení, pokud si tedy nelibujete v líčení toho, jak výborně vypadají a chutnají jídla na jednotlivých hostinách a toho, co měli účastníci na sobě. Vyplněné spoustou přeslazených a lepkavých rádobyromantických vět.
Zatím jednoznačně nejslabší. Ne že by tam nebylo nic zajímavého, ale je to strašně naředěné. Přečíst souvisle třeba 10 stránek pro mě bylo těžké, protože jsem se nudil. Místy to připomíná příručku pro sektáře, což taky nemusím. Na Anastu jsem zvědav, prý je nejlepší, ale celkově mě série spíš zklamala.
Možná jsem knihu nečetl ve správné době, možná jsem měl nějaká očekávání, která kniha nesplnila, každopádně jde trochu o zklamání. Snad kromě Tildy mi žádná z postav nijak nepřirostla k srdci, občas mi přišlo vyprávění mírně chaotické, a i když to není napsané úplně špatně, četba této knihy mi přišla jako ztráta času. Naštěstí není nijak rozsáhlá. :-)
Opět skvělý příběh i jeho zpracování. Sice jsem měl, už tradičně, problémy s rodinnými vazbami všech zúčastněných, ale ještě to šlo udržet.
Škoda jen, u MOBY také trochu tradičně, odfláknuté korektorské práce a spousty chyb (i gramatických).
Proč se některý z redaktorů nezamyslí a neupozorní autora na ty nesmysly, které je schopen napsat. Výbuch granátu v místnosti vyvalí zeď a zboří kus stropu, ale poručíka zachrání starý gauč. Stejně tak bez úhony přečkají všechny dokumenty v bednách, které přenesl dovnitř.
Christl zastřelí nejdřív dva lidi a když chce zastřelit třetího, tak se jí Cotton vysměje, že jí dal pistoli s prázdným zásobníkem.
To jen na ukázku.
Ale jinak se to čte dobře a po Benátské zradě jde o velké vylepšení. Pěkných 3,5*.
Kdyby nešlo o převod knihy, kterou miluji, tak by to bylo za 5, takhle je to hezkých 4,5*. V podstatě jediná výhrada vyplývá z použitého média, které musí nutně zestručňovat, což je zrovna u Nikdykde velká škoda (aspoň pro mě).
Ad risha03:
Je jasné, že vizualizace knihy, ať už filmem či komiksem bude vždy narážet na představy, které si čtenář udělá. V tomto případě ale Glenn Fabry odvedl mistrovskou práci a snažil se dodržet Gaimanovy mantinely. Co se týče Dvířky, Gaiman její oblečení charakterizoval, jako kdyby na sebe navlekla všechny hadry, které mohla ukrást v Albertově a Viktoriině muzeu. Když si jí představím, jak takhle nabalená do všech těch krinolín a podobných nesmyslů prchá před pány C+V, tak by byla asi mrtvá hodně rychle. Fabryho minimalistický ohoz, který jí přisoudil, odpovídá dobrodružnému životu mnohem lépe. A vzhledem k tomu, že Podlondýn vypadá opravdu hodně punk až hardcore, tak i stylově sedne.
Markýz de Carabas je titul, který v Perraultově verzi Kocoura v botách, používá kocour pro svého pána při předávání darů králi. Jde tedy o fiktivní charakter a jako takový klidně může mít jakoukoliv podobu (protože vlastně nemá žádnou). I v tomto případě se, myslím, Fabry s úkolem popasoval na jedničku.
Moc nenadchnout. Možná protože chlap/moc starej/nekouřím/moc nepiju. K moři o moc lepší.
Pozn.: nadužívání slova moc svědčí, že ani s tou češtinou to u mě nebude taková sláva.
Velice zajímavé. Člověk se dozví, jak to bylo u Little Big Hornu nebo Wounded Knee, takže obohacení z hlediska historie. Etnografické pasáže mi přišly slabší, je otázka, co Černý jelen upravil po své konverzi ke křesťanství.
Velice přínosný je zhruba sedmdesátistránkový doslov překladatele, který neznalému čtenáři umožní lépe se orientovat.