vlkcz
komentáře u knih
Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
Asi jediný Hrabal, kde mi přišla kniha lepší než film. Ale i tak... Já se prostě s jeho poetikou míjím a tahle kniha mi to jen znovu potvrdila.
Mezi tebou a mnou
Marek Hnila
Překvapení, které mi vyrazilo dech. Český autor, který je v sedmadvaceti vypsaný, má co říct a moc se o něm nemluví. Aspoň já ho neznal. Kam se na něj hrabe Viewegh nebo Hartl.
Syrové, přímočaře popsané (místy jen naznačené) zrání mladého kluka, které v tomhle případě probíhá dost "turbo". Jak už napsal Kristian2288 minimálně nominaci na ML by si zasloužilo.
Občas se mi vybavoval Hakl a jeho fanoušky by ani tato kniha nezklamala.
Časem určitě sáhnu po dalších autorových knihách a jestli jsou stejně dobré, zařadí se mezi mé oblíbené.
Malý Alenáš
Ivan Vyskočil
"Major Votický má za to, že zjistil, že nemluvňata normálně nemluví - a mluvit nesmějí! - protože znají jakési tajemství. Tudíž nemluví - a mluvit nesmějí! - aby to tajemství nevyzradila. Až když tajemství zapomenou, když už vlastně není o čem mluvit a co říct, přestanou být nemluvňaty. Začínají se učit mluvit s těmi a od těch, kdo dávno nevědí."
To je taková nádhera. Ještěže je ČV a díky ní se dostanu občas i ke knihám, na které bych normálně nenarazil. Což je divné, protože Alenáš je přesně můj šálek čaje. Vybroušený jazyk, hra se slovy a významy, do toho zdánlivě dětinského vyprávění sem tam vypadnuvší myšlenka, která člověka omráčí. Přestože název ke Carrollově Alence zjevně odkazuje, styl vyprávění mi na mnoha místech připomněl spíš Bukukururunu. Navzdory tomu bych se silně zdráhal označit Alenáše za dětskou četbu. Samozřejmě, že ten příběh je vlastně pohádkový, ale ta záplava odkazů a dvojsmyslů musí spoustu dětí spíš odradit. Kdo si cestu jako dítě najde budiž, ale brát to jako školní četbu pro prvňáčky? Toho bych se asi dost bál.
Ale já se královsky bavil a čtení si užíval.
Hon na ovci
Haruki Murakami
Řekl bych typický Murakami. Narozdíl od Na jih od hranic... a Kafky je ale psána lehčím perem, ten náznak temnoty přijde až s obligátním Ovčím mužíčkem v závěru. Ale jinak se velice často objevuje takový lehce noirový humor, který mám rád. Tohle by mohli dát i ti, kteří jinak Murakamiho moc nemusí.
Les mytág
Robert Holdstock
Zvláštní a úchvatné.
Možná, pokud čtenář přistoupí ke knize jako k příběhu, tak to nadšení není totální. Odbočky k mýtům a deníkovým zápiskům, i když funkční a nutné, děj trhají, takže chvílemi může nastupovat nuda.
Ale když k tomu člověk přistoupí jako k cestě do vlastního nitra či kolektivního nevědomí (člověk si prostě Junga nebo Campbella nemůže nevybavit), musí kouzlu Ryhopského lesa doslova propadnout.
Na mnoha místech se mi vybavil Příběh cesty na Sever od Jany Heffernanové.
Šaman
Noah Gordon
Název Šaman je trochu zavádějící. Jednak nejde o skutečného šamana, ale o přezdívku mladého Roberta Colea. Navíc o něm je stěží polovina knihy, většina se týká života jeho otce.
Trochu mi také občas dělal problém přecházení mezi dějovými linkami. Tím, že se oba hlavní hrdinové jmenují stejně, jsem si vždycky musel uvědomit, o kterého se zrovna jedná. A určitě bych našel ještě spoustu dalších výhrad.
Přes to přese všechno, mě kniha zaujala víc, než, dle mého, poněkud přeceňovaný Ranhojič. Zatímco v životě středověkého Roberta Colea mi některé pasáže přišly, že téměř socialisticky uvědoměle tepou církevní tmářství, Šaman se nenásilně dotýká (kromě řady jiných témat) spíš individuální duchovnosti a víry. Takže kromě u Gordona asi nezbytné židovské rodiny, potkáváme postavy baptistické, kvakerské, katolické a samozřejmě indiánské, které z různých úhlů ukazují různost, která ale v určitém pohledu vypovídá o tomtéž. Nepochybně zajímavý je i pohled na americkou občanskou válku. U nás jen rámcově známá, ale po přečtení Šamana si asi o této kapitole amerických dějin zjistím něco víc.
Kámen mudrců
Johanes Anker Larsen
Lahůdka pro vybrané publikum. A i když se to nezdá, dnes je to publikum mnohem širší. Tenhle duchovní román je nadčasový. Zatímco ve své době ho šlo brát hlavně jako polemiku s křesťanstvím a teozofií, dneska se, myslím, čtenář bude soustředit na obecné věci. Přesto, že jde hlavně o myšlenky, ani ty příběhy nejsou vůbec špatné. A nakonec ani to velice pozvolné tempo není na škodu.
Genové klíče
Richard Rudd
Tahle kniha mě zahltila jako snad žádná jiná. Měsíc čtení (ne studium to nebylo) a rozjímání nad jednotlivými klíči. Samozřejmě jsem začal s těmi, které jsou v mém profilu, pak jsem přešel k ostatním a zjistil, že snad kromě 5 či 6 se mě týkají všechny stíny.
A když to jako já čtete souběžně s Kvantovou duší a Alanem Wattsem, všechno se to plynule propojí.
Úplně čistých těch 5* není, ale to je dáno spíš mou nedostatečností a omezeným časem, po který jsem měl knihu k dispozici.
Strážce nádrže
Zdeněk Svěrák
Hořkosladké, jak jen to Zdeněk Svěrák umí. A nemyslím to jako kritiku. Když člověk tuto knihu čte, úplně autora slyší. Jen moc nechápu komentáře, které zmiňují Cimrmanovský humor. Ano, na pár místech probleskne, ale celkově jde spíš o Kolju nebo Vratné láhve.
Autismus & Chardonnay
Martin Selner
Hrozně lidské. Veselé i smutné a hlavně podané s obrovskou láskou a pochopením.
Labyrint světa a ráj srdce
Jan Amos Komenský
Labyrint světa je v podstatě současný, ráj srdce, pro mě, místy trochu dogmatický. Ale i tak jde o knihu, kterou by měl znát (a zamyslet se nad ní) každý.
Ženy, které běhaly s vlky
Clarissa Pinkola Estés
Kniha, kterou člověk čte dlouho. A když skončí, tak se k ní určitě bude vracet. Možná ne už lineárně, bude si vybírat části, které se budou hodit k jeho aktuální životní situaci, ale vždycky v ní najde útěchu a posilu.
Já ji četl čtvrt roku. Ne že by byla tak náročná, i když základy jungiánské psychologie můžou přijít vhod, tak nejsou nutné. Ale dr. Estés vypráví tak poeticky (a to překlad ani jeho korektury určitě na jedničku nejsou), že po několika přečtených stranách zjistíte, že ji následujete jako omámení a váš stav začíná připomínat intoxikovaného nějakou lehkou drogou.
I když se ženy v titulu objevují a zřetelně i autorka na ně cílila, mám pocit (nevím, jestli se za těch 25 let tolik změnila společnost), že pro muže je ta kniha stejně přínosná. I když možná ženy mají pocit, že muži mají život jednodušší (a třeba při prvním pohledu mají pravdu), myslím, že jejich "domestikace" pokročila ještě mnohem dál než u žen. Jen už mají svou duši tak umlčenou, že si to ani neuvědomují a "probuzení", které podobná kniha může spustit, je víc podobné zemětřesení. Samozřejmě, že to neplatí pro všechny muže, stejně jako pro všechny ženy.
Novacén: Nadcházející věk hyperinteligence
James Lovelock
Nemůžu si pomoci, ale mě to přišlo slabé. Zejména ve srovnání se skvělou Gaiou. Ještě tak, pokud by člověk tuto knihu bral jako subjektivní vyznání, ale i tak se v ní objevuje spoustu logických rozporů a slepých skvrn.
První, co mě zarazilo, byla absence nějakého vysvětlení, co autor chápe pod pojmem inteligence. Což je dost překvapující, pokud celou knihu o inteligenci a dokonce hyperinteligenci (WTF?) píše. V úvodu se sice dočteme, že lineární myšlení a logická dedukce jsou nedostatečné, že pro skutečné vhledy do skutečnosti je třeba i paralelního a nelineárního myšlení (intuice), ale přitom se sám toho lineárního výkladu drží.
Další věc, která mi vadila, je absolutní rezignace na úlohu vědomí. Jestliže přijmu autorovu tezi, že vesmír spěje do stavu, kdy prioritní úlohu budou mít informace (a s tím nemám nejmenší problém, naopak si myslím, že to tak bylo vždy), pak mi přijde, že pokud máme mluvit o nějaké evoluci, pak by mělo jít o nějakou reflexi těch informací, a tam je úloha vědomí nezastupitelná.
Kromě těchto dvou základních vad je ve výkladu poměrně dost rozporů. Na jedné straně autor postuluje, že pro stroje je důležité stejné klima, jako potřebuje člověk, takže i cíle budou mít stejné. Ponechám stranou, že opět není jasné, jak k tomuto poznání dospějí, pokud budou odkázány pouze na data, která dostanou od lidí (selekce pouze těch "potřebných"). Souběžně s touto myšlenkou ovšem autor uvádí, že vlastně vlhké, korozivní prostředí je pro stroje nevhodné. Ať tak nebo tak, nechápu, kde se bere autorovo optimistické očekávání, že stroje nám budou při záchraně Gaii pomáhat a nevyhodnotí, že největší škůdce a vlastně jediná překážka harmonického vývoje tohoto organismu je lidstvo a jednoduše ho nevyhladí stejně, jako se my snažíme o vyhlazení Anophelů a dalších zvířat a rostlin, o kterých se domníváme, že nám škodí.
Takže jedna hvězda za, možná nechtěné, chyby v uvažování, které člověka nutí používat vlastní rozum, druhá z úcty k autorovi.
Modrá
Maja Lunde
O kousek lepší než Historie včel. Především díky části se Signe, která je lyričtější a sama postava Signe je propracovanější. Část s Davidem a Lou už mě tolik nezaujala, zejména kvůli tomu, jak autorka popisuje jejich svět. Přesto, že je dost bezútěšný, mám obavy, že ve skutečnosti by byl daleko brutálnější.
Ale tím neříkám, že jde o špatnou knihu, jen prostě asi s autorkou nejsem na stejné vlně a nevím, jestli má pro mě cenu zkoušet další části kvarteta.
Michaela - Události v klášteře svatého Anděla
Miloš Urban
Tak tohle bylo ujetý i na Urbana, asi si to uvědomoval, proto to nejdřív vydal jako Unterwasser. Ono by mu to i podle těch náznaků v různých povídkách a románech i odpovídalo.
Jinak je to ale formálně napsáno opět skvěle, jak už je u Urbana tradicí. Sice mu poměrně často unikaly nelogičnosti, ale v téhle ujetosti to vlastně ani nevadí.
Ke dnu
Anna Bolavá (p)
Spíš 3,5*.
Kniha není vyloženě špatná, ale po přečtení Do tmy jsem čekal něco trochu jiného. Hlavním problémem pro mně byl příliš velký počet hlavních postav. Mám pocit, že sedm osudů, byť vzájemně propletených, je prostě moc a kniha na mě působila příliš mozaikovitě.
Jinak je ale kniha napsána opět skvěle, i když ta beznaděj, která z jednotlivých příběhů čiší je občas ubíjející.
Dobro v tobě
Linda Olsson
Jedna z těch knih, kde se toho zdánlivě moc neděje. Na první pohled, na povrchu. Ale když se člověk ponoří pod hladinu, do myšlenkového i citového světa hrdinky, je to sakra vzrušující.
Kniha o traumatech, jejich potlačování i vyrovnávání se s nimi, o cestě k sobě i k druhým lidem. Kniha, která i přes pár nečekaných odhalení plyne klidně a zvolna a nechá v člověku stopu.
Dvojník
Robert A. Heinlein
Jasně, je to vydané 1956, takže se můžeme smát tomu, jak si Heinlein představoval budoucnost. Ale jako u spousty, ne-li u všech, jeho knih, je sci-fi v podstatě jenom kulisa pro to, aby řekl, co si myslí o své současnosti. A zhusta to nejsou žádné pochvaly. A co by teprv psal dneska? I když dneska by si ho asi nikdo vydat netroufl, protože při své otevřenosti a obhajobě svobody by nutně byl politicky nekorektní.
Ale Dvojník je napsaný lehce a, byť jde v podstatě o politické téma, i vtipně. Své primární téma osobní svobody staví tentokrát trochu do pozadí a místo něj se zaměřuje na téma, které je u něj s tím prvním silně propojené, a to je osobní odpovědnost. Díky ní se tak Lorenzo stává trochu hrdinou proti své vůli.
Zakázané směry
Vilma Kadlečková
Chápu, že Vilma Kadlečková to prostě tím pátým dílem ukončit nemohla, když toho měla ještě tolik na srdci. Ano, je to spousta stránek, někomu to může připadat ukecané, pomalé, ale tahle série fakt není žádná space opera, ale kvalitní psychologický román. Protože je o podstatě lidství, našich omezeních, strachu, ale i odhodlání.
A ten konec, to je prostě něco tak originálního, že jsem opravdu hodně zvědav, jak bude vypadat program apokalypsy (i když určitou představu mám, moc bych na to, že mě autorka nepřekvapí, nesázel).
Tady je prostě těch hvězd k hodnocení málo.
Franz Kafka - Člověk své a naší doby
Radek Malý
Skvěle udělaná kniha. Ti, kdo hledají odbornou studii budou samozřejmě zklamáni, ale ti, kdo se chtějí rychle něco dozvědět, budou určitě spokojeni. Krátké kapitoly nahlížejí na život a dobu FK z mnoha úhlů, bez patosu a přehnané úcty, přesto velice citlivě, boří některé zažité představy, takže výsledný obraz je velice plastický. Vše je prokládáno stručnými obsahy stěžejních děl a citáty současníků.
Nelze opomenout ani grafickou stránku. Ilustrace ctí ducha Kafkových textů, takže působí ponuře a naléhavě.
