vnimatkrasu
komentáře u knih
Krev na sněhu
Jo Nesbø
Zoufale neoriginální, nezajímavá, dobře napsaná gangsterská povídka. A to je vše. Je jen na vás, jestli si nechcete namísto příběhu, o kterém za týden nebudete mít ani tucha, raději koupit čerstvého, chlazeného mořského vlka. Tady se totiž nic podstatného neděje. Bohužel.
Vřesoviště
Belinda Bauer
Roztáhlá povídka, co příjemně graduje a v jejímž finále zaklapnou i dílky, které budete dávno považovat za ztracené. Což je vlastně dost překvapení. Ve Vřesovišti se toho dlouhou dobu totiž děje pramálo a minimalistický příběh nakopne Belinda Bauer až ve zhruba poslední třetině. Kdo se nemohl nabažit Mayovy trilogie Lewis, tomu poskytne Vřesoviště chutnou krmi. Proti Mayovi je ale Bauer přeci jen emočně zaostalou spisovatelkou bez smyslu pro humor.
Úsměvy smutných mužů
Josef Formánek
Josef Formánek napsal blog. Pěkně osobní, atmosférickej, plnej autentických zážitků a situací. A já se bohužel od začátku absolutně topil v postavách a kromě samotného autora nerozeznal jednoho od druhého. Což mrzí. A tak spíše než knížku mi Úsměvy připomněly solidní přílohu solidního časopisu. A odpudily mě od páteční kalby. Ach jo.
Místnost
Jonas Karlsson
Lákavý zevnějšek, křupavý námět a stostránkový pád na držku. Roztáhlá, dějově nevýrazná povídka, předlouho lákající na výrazný závěr, který nepřijde. Knížka naoko.
Ten, který zabil draka
Leif G. W. Persson
Leif GW Persson je unikát. Píše suchým jazykem, a nevyhýbá se čistokrevným popisovým kapitolám, co až nebezpečně připomínají policejní šanony. A přitom si do svého nebeletristického pojetí jen tak napere hrdinu, co je rasista, hajzl, žere, chlastá, a charakterově se blíží tomu nejhoršímu z dr. House. Detektiv Bäckström tuhle knížku prostě neuvěřitelně táhne, a je dost možná nejzajímavější postavou severské krimi vůbec. A já díky němu, i vtipné zajímavé pointě, odpouštím autorovi jeho místy až chorobnou grafomanii. Drak je prostě lepší, vtipnější a chytřejší, než bych si kdy odvážil pomyslet. Překvápko jako prase!
Podivné město
Ransom Riggs
Ubohý já. Po Sirotčinci jsem nabyl silného podezření, že má Ransom Riggs talent. Jenomže Podivné město je fantasy knížka bez fantazie a přináší jen matematickou řadu motivů, nezajímavých a účelových. Zdejšímu světu chybí hloubka, charakter a hlavně hranice. Stát se v něm totiž může cokoliv a nelze tak při čtení předvídat závěry, či se snad o hrdiny bát. A leč mi byla řada nápadů skutečně sympatických, nemohl jsem se zbavit jistého negativního pocitu. Pocitu, že Riggs psal, aniž by tušil proč. Jednička byla "jen" tajemná pohádka, dvojka by chtěla být fantasy s promakaným vnitřním světem. A na to Ransom Riggs prostě nemá. Odkládám a smutním.
Hlubokej průser
Eoin Colfer
Komu dobře padnou britské kriminálky s Colinem Farrellem bude se u Hlubokýho průseru tetelit štěstím. Colfer v sobě totiž probudil zatraceně vtipného bastarda se smyslem pro obskurní gangsterské postavičky. Přestřelky, trocha chlastu i usmolená kopulace se striptérkou. A to je tak všechno. Forma? Svižná a veselá. Příběh? Bohužel až na čtvrté, páté koleji.
Uteč rychle a vrať se pozdě
Fred Vargas (p)
Autorka je zřejmě chytrá ženská a o francouzském moru má nůši vědomostí. Co ale nemá, je smysl pro tempo, vtip a atmosféru, kvůli čemuž je tahle morová detektivka neskonale povrchní. Mezi ústřední dvojicí to nejiskří a vyšetřování brzdí až příliš mnoho nezajímavé vaty. Zkrátka to tam není. Nehledě na fakt, že detektivce ze současnosti bez jakýchkoliv prvků současnosti neuvěříte ani nos mezi očima.
Mrazivé ticho
Wulf Dorn
Extrémně čtivá forma, zabitá dějovou výstavbou jak z příručky pro rekreační spisovatele. Dokud Dorn nechává hlavního hrdinu pátrat v minulosti a vzpomínat na krušné dětství, podobá se čtení mysteriózní extázi. S přibývajícími stránkami však začíná autor šmodrchat zápletku řadou zbytečných úmrtí, které v "překvapivém" závěru zkrátka nedokáže důstojně obhájit. Původní tajemství o zmizelém bratrovi ustupuje méně zajímavé linii, a překombinované finále kolem vás provane, aniž byste si ho všimli. Což mrzí. Zdejší komentáře o čtení jedním dechem se totiž rozhodně zakládají na pravdě.
Nejsem sériový vrah
Dan Wells
Kriminálka s nádechem sci-fi a patnáctiletým hrdinou v hlavní roli, co tak nějak od pohledu páchne po Stmívání a jemu podobných. Wellsova kniha naštěstí klame tělem. Svojí kombinací pubescenta s hororem připomíná Kinga, psychopatickými duševními proslovy zase fenomén Dextera Morgana. A bohužel stín těchto inspirací nedokáže autor knihy překročit a zaujmout něčím ryze osvěžujícím. Přesto báječně svižné a nenáročné čtení a jsem upřímně zvědavý, jakým směrem se Wells vydá v rámci druhého dílu.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
Pro milovníky filosofických úvah a větvených ideí je Krvavý poledník talířem s dobrotami. Já jsem ale mezi naditými odstavci vyzobával drsný příběh ze západu a vzpomínal na trefnost Cesty nebo Téhle země. Nenechte se tedy zmást lákavými anotacemi - tohle vskutku není ten sympaticky přímočarý McCarthy.
Peklo
Robert Olen Butler
Typický příklad konstantního žvatlání vydávaného za propracovaný fantasy svět, břitkou satiru na současnost i minulost. Humoristický canc, který z anotace působí nesmírně zajímavě, byť ani na vteřinku nedrží dějovou linii a pouze popisuje známé osobnosti, s nimiž se Hatcher McCord v pekle potkává. Knižní trest lákající na Pulitzerovu cenu autora, sličnou obálku a milou absurdnost Hlavy 22, k níž má kniha stejně tak daleko, jako Butler k Hellerovi. Bez talentu i bez smyslu pro humor.
Srdce v Atlantidě
Stephen King
Jako kdybyste poslouchali banální historky z mládí od člověka, kterého si nesmírně vážíte a který je zároveň i vynikající vypravěč. Knížka plná neuvěřitelného spisovatelského umu, tolik odlišného od běžných vyprávění Stephena Kinga. Můj nejoblíbenější, nejpozoruhodnější King.
Syn stínu
Sjón (p)
Sjón má bezesporu literární talent a Syn stínu je i díky délce soustem na polední přestávku. Pro příště bych uvítal větší prostor pro dialogy a méně nucené poetiky či snad bajkovství v závěru. Slohově ale rozhodně vytříbené k dokonalosti.
Snuff
Chuck Palahniuk
Vtipně napsaná a do češtiny mistrně přeložená knížka, která nepostrádá nic z Palahniukova zvráceného já, a tentokrát přidává i na autora až nezvyklé množství nadsázky. Vlastně mi to celé sedělo mnohem víc, než Chuckovy vážně se tvářící práce a tentokrát nebudou mít problém dočíst do konce i tací, kteří nespokojeně klimbali třeba u Ukolébavky.
Deník sentimentálního zabijáka / Yacaré
Luis Sepúlveda
Příliš krátké na koupi, k zapůjčení v knihovně však naprosto ďábelská knížka. První polovina je stoprocentní, druhá část už přeci jen postrádá ostrost i vtip. Čte se ale i tak vskutku famózně a zdatný čtenář jí utáhne za jeden večer.
Gravitace
Tess Gerritsen
Z počátku silně návyková hra s vydatnou porcí rešerší, se bohužel promění v nezáživnou love story jak z filmu na Hallmarku. Pro čtenářský zážitek jde o tu nejhorší možnou posloupnost. Namlsáte se výborným hlavním chodem, se kterým se někdo dlouze pachtil. A pak jeho chuť zajíte obyčejným dezertem se zdrcnutou smetanou.
Vycpávač zvířat
Jarosław Grzędowicz
Pokud je žánrovým měřítkem King, je VYCPÁVAČ ZVÍŘAT jeho fatalistická verze z východní Evropy. Většina povídek má hororový nádech, ale zároveň odkazuje na to, co je blízké jak Polákům, tak nám. Svá podhoubí mají buď již v panujících nebo v klubajících se diktaturách a mně bylo při čtení nejednou podezřele povědomě. Třeba v seznačním “Víkendu ve Spezeku připomíná návštěva hlavního hrdiny návrat do totalitního Československa. A ve “Farewell Blues - asi nejděsivější povídce knihy - přijímá hlavní hrdina nabídku mimozemšťanů na úplné vystěhování se ze Země. Jedinou dílčí nevýhodou VYCPÁVAČE je jeho nekoncepčnost. Je znát, že povídky předtím vyšly tam i onde. Ty delší - výtečné - jsou vystlány několikastránkovými jednohubkami rozličných kvalit. I kdyby měl ale člověk přečíst jen to rozsáhlejší šestero, stojí to sakra za to. Dobré! Bardzo!
Noční film
Marisha Pessl
Pesslová je hračička. Stránky prokládá grafickými důkazy, díky nimž je investigace zábavně plastická, nebojí se střihnout obskurno humorem a hlavně - což je pro tajemnou story vlastně zásadní - výborně finišuje. Poslední kapitola tu nabývá až McCarthyovského charakteru. A je to velmi podstatné, protože těch takřka šest set stránek je obrovská masa textu. A kousat se jimi chce porci času a soustředění. Stop je totiž habakuk. Upřímně: moc jsem si to užil. Přímočarost, poctivost, koketování detektivky s hororem. Scott McGrath je navíc hrdina ze staré školy; rozvedený zkrachovalec, který čeká na zlatou žílu, a já měl na někoho takového zrovna chuť.
Hacienda
Isabel Cañas
Něco mezi poetikou Miguela Bonnefoye a horůrky od Darcy Coates. Příběh o vrzající a strašidelné haciendě totiž Cañas příjemně míchá geniem loci Mexika, poli s agáve, inkvizicí a tak. Funguje neprvoplánová romantika (připomněla mi třeba mého oblíbeného Poldarka), funguje i soft duchařinka, která tne do živého především v druhé půlce.
Ztráta mého zájmu jde ale na vrub práci s postavami. Autorka totiž mýrnyx týrnyx mění dlouze budované charaktery. Především Palomu, Juanu a Mendozu schovává a aktivuje dle momentální potřeby, Beatriz zase nechá udělat několik zásadních nelogičností.
Což je škoda.
V utaženější a méně rozpitvané formě by Hacienda měla na to zabíjet atmosférou, nikoli nudou.
