vnimatkrasu
komentáře u knih
Zimní hrob
Peter May
Syrová podstata ZIMNÍHO HROBU je vlastně americká stará škola. Detektiv Cameron Brodie dostává jednu ťafku za druhou a až těsně před skonem se rozhodne napravit jednu konkrétní bryndu. A upřímně mě bavilo sledovat, jak to virtuóz typu Petera Maye šejkuje s ekologickým sci-fi poselstvím. Tempo je zběsilý a flashbacky příjemně drsný. Kecal bych, kdybych se tvářil, že jsem nedoufal v jinou (míň očividnou) koncovku. K zachování poetiky old-schoolu ale do jistý míry pasovala i ta.
Pohřeb na přání
Anthony Horowitz
Horowitz to dal. Opustil pohodlí pastiše a vytvořil něco novýho. Propojení brilantní detektivní fikce s autobiografií je tu famózní a Horowitzovo 'watsonovství' mi opojně motalo hlavu. Že to zní jen jako autorská finesa? Nah! Jen si představte, jak by vypadala třeba taková Kingova MISERY zkřížená s O PSANÍ. Anthony Horowitz si navíc takový blbnutí může dovolit. Detektivní linie plně vystihuje jeho zkušenosti. Je výborná, přehledná, taková ta, u níž vám pointa poletuje kolem nosu a jen litujete, že nemáte rychlejší lapačku. Loni jsem tu párkrát čet, že Lars Kepler/Alex Ahndoril oživili žánr klasický anglický detektivky. Pche. Horowitz je desítky světelnejch let před nima. A zasloužil by si v Česku obdobný povědomí.
Červotoč
Layla Martínez
Feministická próza od španělský intelektuálky? Hell no! Červotoč je především výborná, překvapivě velmi děsivá žánrovka, která zavání Brianem Evensonem a dusivou atmosférou filmovejch hororů jako jsou Babadook nebo El Habitante Incierto. Na debut nesmírně zručný, hned ve třech pasážích regulérně mrazivý (poslední cihla, skříň, odchod kluka). Velmi příjemný překvapení a vpravdě nečekanej - a o to silnější - touchdown.
Město v mlze
Jaroslav Konáš
Konáš má nepopiratelnej cit na postavy. Ačkoli je MĚSTO V MLZE jednohubka na dva večery, je arzenál vedlejších charakterů zajímavej, pestrej a dobře zapamatovatelnej. I proto bych si tý první půlky dal víc. Klidně bych se zastavil u všednosti, jen tak plkal s Milanem u zvětralýho Rozklanu, a zašel si v tom mlžným zapadákově tam i onde. Já! Já, kterej se vrtí, když se děj v thrilleru chvíli nehejbe! Tak dobrý genius loci MĚSTO V MLZE má. Záhy ovšem člověk zjistí, že králem příběhu je tempo. Druhá půlka je zběsilá, akční, prorostlá vydatnou lovecraftovskou atmosférou, která si ale zvládne udržet příjemnej nádech českosti. A ani tentokrát v ní není slova navíc.
Kdy už přijdou dobré zprávy?
Kate Atkinson
Způsob, kterým Kate Atkinsonová píše žánrovky, by vydal na vědeckej článek. Není ani severskej, ani agathovskej, ani cosy, ani z drsný školy. Postavy - včetně těch policejních - jsou vesměs chaoti. A spíš než o vyšetřování se autorka zajímá o ně jako takový. Text je naskrz prorostlej výborným černým humorem, a v případě DOBRÝCH ZPRÁV i nepříjemnou brutalitou. Atkinsonová přitom není nijak drastická. Nepoukazuje trapně na trčící kosti mrtvol. Jen si prostě zabije pár kojenců a nedělá přitom ciráty. Neříkám, že je jednoduchý se začíst. Atkinsonová je obšírná spisovatelka a co do tempa si jede brzda-plyn. Jen, co jsem se ale přizpůsobil jejímu stylu, začal jsem ji hltat. Jde ale o jiný hltání než u klasickejch detektivních spotřebek. Tady totiž máte od začátku pocit, že čtete “vysokou literaturu, ne jen kriminální storku na jedno spláchnutí toalety. Tleskám. A chci víc!
Moře klidu
Emily St. John Mandel
Je mi žinantní označit MOŘE KLIDU za sci-fi, protože vím, že tím automaticky odradím masy. Ano, jsou zde jakýsi anomálie a cestování časem. Ale mnohem důležitější jsou myšlenky, kterejm autorka ve svým románu dala život. A co je podstatný: nakrásně je komponuje do čistýho příběhu. MOŘE KLIDU je totiž poetický sci-fi, který se čte jak výbornej thriller. Knížka o budoucnosti, a přitom tak současná. Jednohubka s kaviárem, kterou bych doporučil všem. Přečtěte si to. Fakt.
Poslední oběť
Riley Sager (p)
Takhle by to cirka vypadalo, kdyby umělá inteligence psala thrillery. Do střev by jí někdo nacpal Okno do dvora od Hitchcocka, Ženu v okně, Dívku ve vlaku a výtečný VÍ O TOBĚ od Sarah Pinborough. Rukufaso Mubufo! Zatímco první půlka spíš otravuje svou povědomostí, druhá tasí zápletku jak z duchařskýho filmu na stanici Hallmark a čím víc Sager twistuje, tím víc POSLEDNÍ OBĚŤ sklouzává do čtenáře urážející parodie na drama. Jedna hvězda z pěti za to, že čtivost není problém. Zcela na jistotu jde ale o mou POSLEDNÍ Sagerovku.
Zvedá se vítr
Kateřina Surmanová
Mezi českejma autorkama má Surmanová nejsvébytnější rukopis. Poznám ji z libovolný stránky. Ta květnatost - semtam střižená archaismem - mě baví moc. V případě ZVEDÁ SE VÍTR ale bohužel o něco víc než story jako taková. Ne, že by mě genius loci Hodonínska nevábilo; popisy jsou standardně skvělý. Tempo se ale v mým případě kapku utápělo v četnejch subkapitolách o živlech a nitru hlavního hrdiny.
URaNovA
Lenka Elbe
URaNovA je svá. A děsně to cením. Elbe si zákeřně pohrává s očekáváním čtenáře, a namísto tísnivý detektivky o hledání ztracený holky si střihne obskurní dovolenkovou sci-fi plnou pitoreskních figurek. Na můj vkus se mohlo v druhý části maličko víc krátit. Jednotlivý hororový výjevy (makovej koláč, ohmatávání kostí, dort k narozeninám) mi ale zůstanou vyrytý do paměti dlouho. Odvážná, vtipná, děsivá věc.
Asfaltová pustina
S. A. Cosby
Tenhle příběh je to nejlepší gétéáčko, který jsem kdy čet. Cosby skvěle píše. Od první do třístý stránky děj neplyne, ale závodí. A já si připomněl (kromě sandboxových videoher) i macho pouliční gangsterky od Macdonalda nebo Parkera, kde se šlo čistě po ději, nešetřilo se kulkama a řešilo se jen to důležitý. Namísto twistů množí Cosby podrazy a skvěle buduje Bugovu rodinnou motivaci, díky který si od začátku přejete happy end. A tahle knížka je happy end. Precizní thriller.
Hleď, prázdnota
Philip Fracassi
Panejo. Výtečná představivost, barvitá práce s jazykem, cit pro popis i pro detail. Fracassi je dobrej. A nejde o žádnýho upachtěnýho Lovecraftovskýho fanboye, ale chlapa, co mistrně tíhne k pitvě lidský duše a sem tam si ujíždí na pointách obalených v černým humoru. Snad i proto mě nejvíc bavily ty kousky, který nejsou tak explicitní. "Bezpečnostní pojistka" a "Mandala" si hrajou s ďábelskou pointou, "Surfer Girl" pak s dokonalou sondou do mozku latentního psychouše. Chci víc. A mnohem.
Příliš tiché lesy
Kimi Cunningham Grant
Příliš tiché lesy jsou takový "román pod deku". Grantová umí studenou atmosféru, postupně odhaluje minulost obou uprchlíků a staví je před obtížně řešitelnou trabli. Nečekejte ale žádný akční thriller. Spíš slow-burn knížku, v níž hraje prim vztah táta-dcera, a upíná se na závěrečnou pointu, která mi docela sedla. Nebýt slabší hlavní postavy (chlapská mentalita autorce moc nejde) a několika dějových děr, byl by to vlastně velmi slušný Cormac McCarthy Light.
Pytel kostí
Stephen King
Pytel kostí je jedna z vláčnějších Kingovek. Vypráví v zásadě banální duchařskou story, která ve zkrácený formě vydá na jeden odstavec. Je ale plná Kingovo jedinečný práce s textem, vyprávění, postřehů a přirovnání. Je to vlastně dokonalej příklad oddělování zrna od plev. Jen "dobrej" spisovatel by s námětem Pytle napsal průměrnou věc na dvě z pěti. Stephen King z toho uhněte PŘÍBĚH. Chápu, proč je filmová verze s Piercem Brosnanem bída. Je totiž ohlodaná o to nejlepší. PS: Ten pytel v českým názvu tu sedí jako zadek na hrnec. King je tu ve svý nejvilnější podobě a tvrdejch erekcí a prosvítajících bradavek v plavkách je tu za korunu kornout.
Bez slitování
Tim Weaver
Weaver zraje. A moc mě těší, že tentokrát zvolil přímočařejší formu s extrémním důrazem na hlavní vyšetřování. Hledaný Franks je totiž strašně zajímavá postava, ponurý Dartmoor umí Weaver vystihnout ve vší ošklivosti a hororový scény jsou pořád majestátními vrcholy celýho příběhu. Prostě cením. A cením i Igora Bareše (byť zrychlenýho na 1,5), bez jehož hlasu si to už vůbec neumím představit.
Holandský dom
Ann Patchett
Tak tohle mě smetlo. Pratchettová je vypravěčka par excellence. Okouzluje v maličkostech, dialozích a ve vykreslování vztahu obou sourozenců. Baví v tom, jak si hraje s časovými liniemi. Strhuje svojí totální obyčejností. Pokaždý, když se pouštím do knihy, doufám, že se stane právě tohle. Že prvních pár minut jenom otáčíte stránky, a najednou se propadnete do světa. A v Holandský vile je svět. Větší doporučení dát neumím.
Pánský klub
Erica Katz
Zábava! Navzdory společenským přesahům je Pánský klub ze všeho nejvíc totální právnická návykovka. Sledování kariérního progresu 'skautky' Alex ve světě korporátních žraloků umí totiž Katzová podávat s odzbrojující lehkostí. Sex. Chlast. Drogy. Právnický dodatky. I osobní život, kterej hraje nefér hru s dvaceti hodinama práce denně. A já bych chtěl navzdory všem těm špatnostem VÍC! Pánský klub není žádným Vlkem z Wall Street v sukních. Je to kombinace Suits a Ďábel nosí Pradu, o který jste doposud netušili, že jí nutně potřebujete k životu.
Pláč
Helen FitzGerald
Emocionálních ždímáren, ve kterých zoufalý matky hledaj ztracený děti, je plná knihovna.
I proto miluju ten způsob, jak do nich FitzGeraldová v Pláči hází vidle.
Psychologicky, originalitou, vývojem postav, i tím pečlivě vedeným hokejem se čtenářovým očekáváním. Touchdown. V mých očích srovnatelný se Zmizelou od Flynnové.
Všemi dary obdarovaná
M.R. Carey (p)
S takovou lehkostí napsaná věc, až mi skoro nevadilo, pokolikátý už jsem tuhle premisu 'dítě versus zombie svět' zažil. Palce jsem držel, až mě bolely pěsti, platonicky jsem se zabouchnul do Justineauový, a ocenil jsem, jak se Carey umně vyhejbá místům, u kterejch bych zíval. Ten pocit, že už jsem to před tím zhruba osmnáctkrát čet, ale nemůžu úplně ignorovat.
Loutkové divadlo
M. W. Craven
Za vlasy přitaženej crap, kterýmu s čistým srdcem dávám čtyři z pěti. Craven totiž valí příběh dopředu, senzačně graduje kapitoly a já se na druhej nádech přistih, že jsem ze stránky 101 přelouskal na třístovku, aniž bych si jednou zívnul. A to se počítá. A jsem tak díky tomu svolnej odpustit, kolik pravidel pátera Knoxe Loutkový divadlo porušuje.