WEIL komentáře u knih

B. Smetana nebyl žádná holubičí povaha, ale svoje vnitřní spory někdy dokázal potlačit a napsat parádní muziku.

Typický obrázek ze života ve středu Prahy.
Budova, kde je muzeum Bedřicha Smetany, na nábřeží Vltavy, kolem proudí davy lidí, že jsou jim ulice úzké, ale za den jen málokdo vybočí a zajde do muzea B. Smetany, kde je prostorově místa, že tam můžete jezdit na kole, pokud podplatíte hlídačku muzea.
Inu doba je jinde, ale stopy minulosti ještě přežívají.


Smetana je skladatel ryze český, a zatím jeho cyklus "Má vlast" hudebně a melodicky nikdo nepřekonal. Má proto v dějinách kultury Čech stále svůj pevný post, proto i zájem o jeho život byl v 20. století výrazný.

Pro mě nejvýraznější český skladatel. Jeho hudba je krásná, dynamická i melodická, a je jen dobře, že se nevěnoval řeznickému povolání, a utekl k hudbě. Měl k ní lásku, a přece víc obdivoval technické věci, takže by všechny své hudební skladby prý vyměnil za vynález lokomotivy. Inu buďme rádi, že každý neumí vše, neb pak by byl na světě chaos...

O. Ostrčil byl hrán v Národním divadle, ale do národního obecného povědomí nikdy nevstoupil. Jeho hudba pro mě není příliš přitažlivá, pro mě jen hudba je a Ostrčil byl.

Díky deníkům, či korespondenci je možno lépe nahlédnout do života a tvorby autora, anebo i člověka, který má co zajímavého říct o životě svém a době, v které žil.

Hudba tohoto skladatele pro mě postrádá náboj. Rozklíží mě, spolehlivě.

V době, kdy knihu autor psal asi netušil, že bude za pár let jeho hudba používána k nacistickým obřadům. Moc se mi ta hudba líbí, ale pachuť druhé světové války při ní pociťuji...Richard Wagner měl individualistické názory na svět, ale v té době to nebylo nic zvláštního, protože lidi si teprve to a ono filozoficky "ošahávali", takže co je dneska vnímáno jako radikální, tak tehdy se tak vyhroceně nevnímalo.

Zkoušel jsem to víckrát, ale nikdy mě tenhle skladatel neseděl. Pro mě je moc depresívní.

Hudba sice vychází často z prostředí kde vzniká, ale nezná hranic, protože tóny nejsou slova. I když se tóny dá vyjádřit lidé a nelibé, krásné a ošklivé a J.B. Foerster uměl, dodneska je nastudováván a hrán.

Chtěklo by to předělat a doplnit nové údaje o životě Zdeňka Fibicha.

Každý milovník slovanské hudby má asi tuhle knihu ve své knihovně.

Bohulibý čin Zdeňka Nejedlého.

Operá má své stoupence i v dnešních časech, není jich moc, ale jsou.

Dějiny hudby, těchto knih v čském jazyce moc v minulém století nevyšlo.

První svazek obecných dějin hudby od Z. Nejedlého vyšel koncem první světové války, druhý až o dvanáct let později. To je dost dlouhá doba z hlediska faktografie a práce s ní.

Je zajímavé, že opera, žánr poměrně náročný a pro hodně lidí nudný se uchytil a vydržel několik století. Dneska už jde jen o okrajovější hudební žánr.

Autor zaplňuje i touhle knihou bílá místa na kulturní mapě v zemích českých v době Rakouska- Uherska.

Lidé si zpívali vždy, takže je zvláštní, že někdo ještě neodhalil kouzlo zpěvu, které lidi druží.

Zdeněk Nejedlý byl nesmírně plodný autor, který se vedle řady knih o historii zabýval i hudbou a tohle je jeho první příspěvek k mapování české hudební historie do r. 1903.

Nová doba, nový pohled na dějiny.