Weiler komentáře u knih

Postmodernistická rodinná sága v plné parádě, s velkými dějinnými událostmi redukovanými na epizody v životě lidí, které přinejlepším slouží jako milníky mezi životními etapami Berezinků. Ačkoliv se knížka moc nebojí sáhnout pro inspiraci až do vod magického realismu, zůstávají všechny ty fantastické elementy světu víceméně utajeny, světem ignorovány, a podobně jako v Bílých zubech Zadie Smith jsou jen kolosálním spiknutím proti postavám, a nahrazují v bezbožné literatuře jednadvacátého století biblické rány a zkoušky, s velkým potenciálem pobavit čtenáře. Protože co vlastně člověku dneska tváří v tvář tomu nejhoršímu zbývá, než se smát? Upít se k smrti? Zbláznit se k životu na hřbitově? A čím obyčejnější život se budete snažit vést, čím konformnější představy o štěstí budete mít, tím grotesknější propast se pod vámi rozevře.

3 05.02.2017

No, neměl jsem přímo zjevení, ale musím uznat, že Seifertův básnický talent dokáže oslovit i amatérského čtenáře poezie při prvním setkání s jeho verši. Býti básníkem sice není moje první setkání se Seifertem, ale zatím jde o jedinou čistě lyrickou sbírku, kterou jsem od něj četl, a lyrika je pro mě obvykle velká počáteční překážka. Soustředit se na slovomalířství spíše než na dějovou obrazotvornost mi zkrátka moc nejde, nicméně Seifert pracuje se slovy s tak zdánlivou lehkostí, že mu musí porozumět kdejaký vandrák. Motivy hledá na místech obyčejných, pro básníka přesto nezvyklých. Užívá slov lehce provokujících lidský úzkoprsý cit pro to, co má být krásné, i obrazy jsou vystavěny na víceméně nepoetických základech, ale tyčí se do výše v konvenční kráse. Kniha je svým způsobem odpovědí na otázku naznačenou v titulu. Jaké to je, býti básníkem? A Seifertova odpověď je dobrá.

3 02.02.2017

Kdyby Fučík jenom věděl, co to vlastně obhajuje, za čím tak vehementně stojí. Reportáž psaná na oprátce je nepopiratelně skvělá z hlediska řemeslné kvality, ale nehorázně trpí svou ideologickou závislostí. Ač v mezích připouští multidimenziálnost charakterů, stále má silnou tendenci rozdělovat je na dobré a zlé podle příslušnosti a okolností. A právě obdobné idolizování i zavrhování jsou pro literaturu hrozně nebezpečné, zvláště pak pro literaturu, která balancuje na hranici fikce a dokumentu. Je přitom jedno, jestli jde zrovna o komunismus, fašismus, multikulturalismus či cokoliv jinýho. I znásilnění se dá zromantizovat, ale co to pak vypoví o autorovi? A Fučík samozřejmě nebyl psychopat, jenže v tý době málokdo tušil, co bude ten reálnej komunismus za svinstvo. Právě proto by Reportáž psaná na oprátce měla sloužit především jako ukázka toho, proč se nezamilovávat do ideologie, proč nemít hrdiny za monumenty bezchybnosti a proč kurva nikdy nepsat svou literaturu černobíle.

3 09.10.2016

Snesitelný Hrabal – tím jsou pro mě Ostře sledované vlaky. Zde totiž spisovatel ještě nevycizeloval svou formu, tudíž čtení jeho vět není v tomto díle za trest. Druhým příznivým faktorem je menší přítomnost pábitelského ducha. Spojení válečné tématiky a patetického problému erektilní disfunkce funguje fantasticky. Můj oblíbený moment s mým jmenovcem, dědečkem, je tím očividnějším zástupcem komické poetiky, kterou je dílo prostoupeno. Miloš je svým způsobem velmi nehrdinskou hlavní postavou, i přes jeho konec, sympatie se k němu (na rozdíl od filmu) budují těžko, ale to ke škodě není. Úplně dobře hodnotit přesto nemůžu, protože jednak nejde o typ knihy, který bych si znovu vyhledal, především však je Hrabal buran a jeho buranství se projevuje i zde, když v zásadě všechny ženské postavy redukuje na sexuální, případně asexuální objekty. Jinými slovy: škoda, že už není válka, podle knihy bych si myslel, že stačí před sličnou německou diverzantskou zmínit sexuální nezkušenost a rázem by mi dala.

3 19.04.2016

Okamžitě jsem se zamiloval do postavy Převora. Což o to, Rozina je sice popsána tak, že bych do ní s radostí šel: mladá snědá holčina, která si nenechá nic líbit a dlouhou dobu je naprosto nezávislá. Jenže to je vono, jakmile jí Nikolo zlomí srdce, jakmile na ní dolehne plná tíha života sebrance, tak rupne jako párátko a spousta tý její morální integrity jde bohužel do háje. Takže si vlastně svůj konec zaviní sama, což ovšem neznamená, že s ní nemůžeme sympatizovat. Jedna chyba stačí a život vám jí dá sežrat. Kdyby se Rozina po rozchodu s Valachem zatvrdila, stala by se z ní zapšklá ženská, která by se vrátila ke starejm zvykům, mohlo to dopadnout jinak. Jenže ona se rozhodla svým způsobem pomstít světu, ukázat mu, že když jí budete nadávat do sebranců, tak se jako sebranec chovat začne. Jenže je něco krásně přitažlivého na vykreslení Roziny Winterem. Čtenář prostě celou dobu s hlavní hrdinkou soucítí a fandí jí, Zikmund nedává ani trochu prostoru při čtení pochybovat o tom, že je Rozina postava kladná a že je navíc obětí okolností. Ale abych se vrátil k Antonínovi, co vám budu povídat. Hartusící převor, který má ale srdce ze zlata, mi učaroval jako málokterá postava poslední dobou. A to budiž výtka všem kritikům zvoleného jazyka – nemiloval bych převora Antonína ani z poloviny, kdyby nenadával svoje: „accidenti“. Holoto, do pinvice vás vsadit. É, brutto birbone!

3 23.06.2014

V Povídkách malostranských člověk uvidí spoustu svého okolí… hlavně teda všechno to podivínské. Přesto Nerudovy povídky působí, jako když píše o zcela obyčejných lidech a to hlavně díky jeho vztahu k postavám, jeho sondě do duší, jeho přístupu "more than meets the eye" – to vše plyne z textu přirozeně a čtenář se do něj snadno ponoří, chce postavy každé povídky poznat o to víc, o co zná ty předchozí. Snad nosná povídka Den v tichém domě mě přitom bavila nejméně, byť v ní vztahů a postaviček bylo přehršel – soustředí se příliš na mikrokosmos Malé Strany jako celku, aniž by nám ho představoval skrze jednu postavu, jako to činí ve zbytku. Naopak povídka Figurky mě bavila neskutečně. Ono, když vnímáte pro sbírku tak charakteristickou psychologizaci-nepsychologizaci, zjistíte, že právě díky vyprávění z pohledu Krumlovského se právě do něj vžijeme nejvíce, přijde nám nejnormálnější a obklopen samými bizarními charaktery. Kdyby však příběh sledoval kteroukoli z nich, ba se přímo nechal vyprávět jejich očima, zřejmě by nám nejnormálnější přišel ten a onen soused, naopak Krumlovský by byl hodně pitoreskní postavou. Zářným příkladem toho je příběh vdovy, která vodí na hřbitov pokaždé jiné děvčátko, což nám začne dávat perfektní smysl, jen co nám vypravěč vysvětlí její minulost, nastíní její motivaci. Z Nerudova díla tak přirozeně sálá jakýsi laskavý přístup k víceméně nelaskavému prostředí (ó, kolik toho na Malé straně dokážou napáchat drby a pomluvy). Podtext hovořící o tom, že nemůžeme poznat lidi na první pohled, implikuje i, že nelze poznat ani Malou Stranu, aniž byste byli Malostraňáci (alespoň na chvíli), a tak to platí v životě obecně. Díky Nerudovi máme šanci nahlédnout pod pokličku, ale pointu bude mít vždycky neuzavřenou, jelikož život jde dál i po skončení povídek.

3 25.03.2014

Á, jak já nesnášim lyriku. Tadyto je navíc lyrika převážně přírodní a já jsem taková městská krysa, že mi kytky smrdí a radši čuchám benzín. Snažil jsem se k básním najít cestu, opravdu jsem se snažil na verše soustředit a číst je tak, aby na mě nějakým žádoucím způsobem zapůsobily, jelikož učitelé mě budou básněma mučit ještě pěknou řádkou let, ale nic. Nemohl jsem se na to ani soustředit. Každá z básní mi proletěla očima a každým povzdechem sem jí zas vyzvrátil ven. Dojímání se nad stromovím, nad letními opary a barevnými podzimními listy mi zkrátka nic neřiká. A co je to vůbec se Sovou a s barvama? Z nějakýho důvodu jsem byl furt zaměřenej na používání barev v textu, asi od tý jedný básně, z který si právě pamatuju akorát to, že v ní bylo vyjmenovanejch asi sedm barev. Sivé, hnědě, zlatavý, bílý - nemoh jsem se soustředit na nic jinýho. Jsem básnickej ignorant, jasně, ale ty vole, já u toho fakt trpěl. Dvě básně se mi ze sbírky líbily: Háj chorých při sanatoriu a Naivní rozhovor, pak mi přišel zajímavý Zasněný flirt a tak tyhle tři počiny jsou jedinym důvodem, proč nedávám jednu hvězdičku. Rozhodně nechci nikoho od knihy odrazovat, jestli máte rádi přírodní a intimní lyriku, pak vás tohle asi nadchne - A. M. Píša, autor doslovu, nad nima dokonale slintal, což je taky důvod, proč jsem neměl sílu dočíst ani ten. Pokud vás ale zvyšující se míra CO2 v ovzduší netankuje a chodíte radši po dláždění než lesní stezce, pak se týhletý sbírce raděj vyvarujte. Úplný vnitřní krvácení vám to nezpůsobí, ale budete z toho mít hovno a ztratíte čas, kterej jste mohli strávit čtením nějakého pěkného románu.

3 21.12.2013

Restaurant na konci vesmíru mě bavil o něco víc, než knižní prvotina, ale stále postrádal nějakou pořádnou kostru a místo toho byl směsicí random humoru, který mi ovšem přijde kolikrát vtipnější, než suché hlášky, inteligentní anekdoty, sarkastické poznámky a ironické situace. Jenže víte, co je na tom nejkomičtější? Že kniha je sbírkou naprosto nahodilých suchých hlášek, inteligentních anekdot, sarkastických poznámek a ironických situací. Douglas Adams nepsal sci-fi, psal humorsitické dílo groteskně popisující hloubku vesmíru očima člověka, kterej snad neviděl ani svět za vlastním prahem. Všední věci roztažené do nekonečna, aby nabyly pocitu exotična. Místy se to může zdát v křeči, možná, že to i křeč je, ale stejně jako nepříliš nebezpečný pád po křeči v noze vás to klidně i rozesměje. Možná i to stačí.

3 18.07.2013

Douglase Adamse respektuji předevšim jako tvůrce. O trochu míň jako spisovatele. Ale vážně jen trošičku. Já chápu, proč stopař vzniknul původně jako show v rádiu, protože to je asi formát, který mu bude slušet nejvíc, protože do knižní podoby se tahle taškařice přepisuje těžko. Ten humor je skutečně, jak by řekl Angličan, out of this world, nicméně knížka je kvůli takovému druhu humoru poměrně statická a asi za to může moje platonická láska k Zooey Deschanel, obdiv k Martinu Freemanovi a fakt, že jsem snímek s tak mimořádným obsazení viděl první, mám ho radši, než knížku. Jelikož tvůrci snímku dokázali převést látku do filmové podoby, knižní Stopař je prostě Stopař ve formě knihy, nikoliv opravdický Stopařův průvodce v knižní podobě, jestli mi rozumíte. Pravděpodobně ne... nic to nemění na faktu, že co se humoru týče, je Douglas brilantní, vyprávění ovšem drhne a je to škoda. Knize navíc chybí konec a to vás nechá s pocitem takové neškodné prázdnoty... kterou ovšem toužíte zaplnit něčím z Restaurantu na konci vesmíru.

3 18.07.2013

Vrátil jsem se k Hobitovi u příležitosti nadcházejícího filmu a dobře jsem udělal, protože z někdejšího čtení jsem si pamatoval asi čtvrtinu. Se znalostí Pána prstenů je ovšem Hobit, jakási Tolkienova fantasy prvotina, docela dětská knížka a spíše než kované fantasy teprve pohádka. Je poznat, že v té době o Středozemi Tolkien ještě neuvažoval tak, jako tomu bylo u Pána Prstenů a později. A tak místo řady úžasných bytostí, které by tam možná bývaly, vznikl-li by Hobit později, je kniha plná mluvících zvířat a zpívajících čísel. Přesto s nakreslenou mapou okolí Ereboru, hobity, Meddědem a podobnými prvky je to pořád invence nebývalých rozměrů a těžko se dá knížka kritizovat za to, že byla prostě první... dokonce první svého druhu. Jo, je to knížka hodně jiná, než Pán prstenů a ostatní příběhy Středozemě, ale musí se s tím tak nějak počítat a na ten první krůček do světa fantasy je to sakra dobrá pohádka.

3 17.11.2012

Hlídka nezklame a dokáže jen příjemně překvapit - Noby objevující svou ženskou stránku. Jeho a kolegy Tračníka cestování s Vetinarim a Leonardem nemá chybu, naopak konflikt o kus země, který nikomu nepatří a závěrečný "souboj" Klačanů a Ankh-Morporčanů vyvolaný kapitánem Karotkou hezky ukazují, jak většina válek v důsledku vyzní. Terry v knize navíc dokazuje svojí... jak to tak podat... renesančnost, když přináší trochu kvantové fyziky v podobě Elániova skřetího strojku.

3 20.04.2012

Četl jsem jenom Kalvárii, neboť jsem ji měl povinnou, a času na všechny knihy v seznamu mám málo. Měl jsem chvilku chuť přečíst si i Kompensaci, jen abych věděl, jestli druhá postava, která se příběhem „pronudí“ (jak píše doktor Špirit), je také takový nesympatický skličující čurák, a hlavně jestli k němu okolí přistupuje jinak. Je mi totiž zatěžko představit si tohodle Vodseďálkova nadčlověka v prostředí reálném, ale shodou okolností to je přesně to místo, kam se ho autor rozhodl násilně vecpat. A říkám sice násilně, ale nemíním v tom slově ani trochu hanlivosti, neboť přítomnost reálií socialismu v Čechách je jako šmirgl papír k bavlněnému romantickému protagonistovi, takže ve finále je próza zajímavě nacupovaným (tzn. ne zcela rozcupovaným, pro vysvětlení tohoto novotvaru) příběhem. Vytváří to zvláštní napětí a přidává možnou symbolistní interpretaci. Nakonec se ani snad nelze zlobit na ženské postavy, které se proti všemu rozumu zblázní do bezcharakterního, nihilistického ducha potlačené svobody, neboť je pro ně ve finále destruktivní. Přesto nechci hodnotit lépe. Nemám totiž rád tyhle bohem zatracené postavy, ať už reprezentují cokoliv.

2 02.02.2017

Svým způsobem oslava obyčejnosti, Reynkova sbírka Odlet vlaštovek ani tolik nepotřebuje čtenáře zběhlého v poezii, aby navodila pocit intimity a lyrického klidu. Autor se navíc od obrazů blízkých fyzicky i duševně odráží do mnohem světovějších konceptů, takže se v těchle verších z dlaně dá číst celý život.

2 10.11.2016

Je pro mě celkem těžké přesně určit, čím Kloktat dehet jako kniha vyniká, přesto musím poznamenat, že je vynikající. Jednou z věcí, která možná některým čtenářům tuhle knihu ztíží, je relativizace dovedená do krajnosti. Je skutečně málo románů, ve kterých by se autor zříkal absolutně jakékoliv zodpovědnosti za vyznění díla, ale právě Topol se odvažuje napsat knihu, kde je ta nejpřelétavější představitelná postava hlavním hrdinou. Situace je o to komplikovanější, že zbožňovaným rekem českého odboje je pedofil, následuje ho parta docela amorálních kluků z pasťáku a nejlidštějšími se zdají být sovětští vojáci, kteří v téhle verzi historie přijeli Čechy doslova srovnat se zemí. Přimyslete si silný vliv magického realismu a až mytickou složku celého vyprávění a čtenář od knížky odejde s vtíravou otázkou, co si o tom všem má vlastně myslet. A to je právě zřejmě těžiště celého díla.

2 10.11.2016

Žert je skvělá kniha a každej by si ji měl přečíst, i kdyby si po přečtení měl myslet, že jde o paintelektuální snůšku sraček. Já měl totiž taky chvilkama pocit. Na druhou stranu, nedá se v žádnym případě upřít, že jako románová prvotina je pro Kunderu Žert sakra silnym kouskem a že dalece přesahuje období vzniku. Je z toho celého cítit, jak autor odmítá za bezpráví na něm spáchané vinit společnost jako takovou, natož současnou, když se zpětně dozví, jak ublížil Lucii, když se mu vydaří nejubožejší vítězství, které se tváří v tvář někdejšímu sokovi promění v situaci tupou jako balvan. Malé křivdy, hořké zášti a osobní tragédie se zdají tím, co vytváří decrescendo jakékoli naší neúnosné přítomnosti. Svět se proti tobě nespiknul, možná tě jen na své eratické jízdě náhodou přejel. Žert je komplexním obrazem o realitě – bez vítězů či zloduchů, bez přímočarého morálního poselství. Žádá od čtenáře trochu sebereflexe a zároveň trpělivé empatie. Je teď taky jednou z mých nejoblíbenějších českých knih.

2 26.07.2016

Přečteno v originále. Nestává se mi často, že bych u knížky měl okamžitou představu vykreslené scény již při běžném čtení. Nebo že bych napjatě čekal, co bude dál, hltal každou stránku – i přestože titul prozrazuje vše. Ani nejsem zvyklý na tak neotřelé, dynamické zpracování děje z prostředí všedního, možná až převšedního. Za zatraktivnění vyloženě domácího dramatu by si dílo zasloužilo pochvalu samo o sobě, ale ono jde dál, a z téhle všednosti činí téma a panečku, jaké silné téma. Téměř všechny postavy mají hned od začátku tolik nehezkých vlastností, že tam vlastně (snad krom číšníka) ani nelze najít postavu kladnou – ale celé je to dáno tou jejich lidskostí a především životem v sebeobelhávání. Nedokážu u téhle hry najít jedinou vadu a jsem teď posedlý myšlenkou divadelně ji na velkém komplikovaném pódiu zpracovat tak, aby se prolínání časových a snových pasáží dělo za pomoci iluzionistických triků, takže by například mladší a starší verze jedné postavy hráli bezešvě stejní herci – jen by prošli dveřmi a vmžiku omládli.

2 06.07.2016

Fuksův spalovač je psychopat. Karel Kopfrkingl je psychopat už od samého začátku románu a já se divím komukoli, kdo označuje knihu za román psychologický nebo za knihu o rozkladu člověka. Autorova taktika přilepit čtenáře do až intimní blízkosti k téhle postavě vytvoří zajímavý (snad i nepříjemný) vztah čtenáře a díla. Co by snad mohlo být v jiném případě zajímavou a komickou poetikou, totiž Kopfrkinglova fascinace smrtí a jeho smíření s ní, je právě v kontextu blízkosti a také surreálnosti díla hrozivou předzvěstí toho, co se má stát. A ono se stane. Krom toho v díle panuje významová otevřenost, a chladný odstup, s jakým se v díle zabíjí a s jakým je to popisováno, jen přispívají k tomu, aby Spalovač mrtvol byl spíše dílem reflexivním, zaměřeným na čtenáře, nikoliv tedy psychologickým. Protagonista mimochodem vede tak silné monology, že jimi vytěsňuje všechny ostatní přítomné postavy s výjimkou těch komických – to má za následek určité odtělesnění, zatímco jasné vymezení časoprostorové volá spíše po odlidštění a to mi tak úplně nesedlo. Kopfrkingl zkrátka nemá moc šanci s nikým kontrastovat. Jistým opakem je mu lékař, ale jeho role je v příběhu spíše jen ukotvující v realitě, aby z knížky nebyl úplnej magickej realismus. A myslím si, že ze všeho nejvíc Spalovač mrtvol zaujme nejspíše experimentálností v pojetí válečného tématu, tudíž jeho nadčasovost nemusí být zaručena.

2 19.04.2016

Chandler je, jak se zdá, zastáncem stejné filosofie, totiž když může mít člověk nějaké umění a nějakou zábavu, proč by nemělo být to nejlepší mít obé v jednom. A musím říct, že nejsem žádným vášnivým čtenářem detektivek. Zřejmě ze stejného důvodu, proč zaryté fandy detektivek právě tento žánr baví. Já nepotřebuju přemýšlet nad jaksi… „věcnou“ podstatou rozprostřené látky. Totiž, nezajímá mě ani tolik, jak je příběh zajímavý, ale spíše jak zajímavě je podaný. Ne, že bych se přitom zásadně vyhýbal literatuře, která je psaná pro zábavu především, nicméně od detektivek ani nečekám, že by dokázaly přinést i něco jiného. Paradoxně mě právě proto nebaví. Naopak Hluboký spánek mě bavil neskutečně, neboť měl v sobě i důležitou otevřenost výpovědi a položení několika vážných otázek čtenáři. Zkrátka knížka kvalitní a umělecká, zabalená v papíře nesmírně zábavné detektivky. Krom toho je Phil Marlowe postavou tak zajímavou, že by udělal dobrou knížku i z jinak naprosto nezajímavého braku. Jestli bych knížce něco vytknul, je to její až zbytečná zamotanost, především při začátku.

2 09.03.2015

Přečteno v originále.
Joseph Conrad měl zřejmě mokré sny pokaždé, když se mu ve snu zjevil zmatený čtenář jeho knížek. Velkej úspěch u týhle knížky je pro její těžkopádný styl se jen prokousat prvními stránkami. Rozhodně tomu nepomohla ani verze, kterou jsem měl já a ve které rozčlenění na odstavce odpovídalo zároveň rozčlenění na kapitoly. Slyšel jsem však teorii, že je autorův styl psaní ovlivněn jeho slovanskými kořeny, takže když se člověk jednou začte a zvykne si, možná mu bude při čtení Heart of Darkness pohodlněji, než rodilému mluvčímu. Na rozdíl ale například od Joyce je návratnost vložené pozornosti znatelně menší a čtenář je spíše pobídnut interpretovat, nežli poslouchat. Což na jednu stranu přikládá knize na atraktivitě, na stranu druhou však existují díla, která nabízí něco podobného a přitom nejsou až tak vágní. Druhá věc je objektivizace Afričanů, kteří nemají v celé knížce jedinou významnou postavu, ale to je samozřejmě z velké části stížnost člověka „rozmazleného“ přístupem jednadvacátého století. Možná kdybych knihu četl před nějakými těmi sto lety, nedej bože ještě v (post-)koloniální Anglii, třeba by při stejné míře účasti na mě dílo zapůsobilo víc. I když s dobovým zájmem toť otázka.
Dlouho jsem přemýšlel mezi třema a čtyřma hvězdičkama – ačkoli jde o dílo nesmírně sugestivní, trpí svými neduhy, čte se jako žvýkat štěrk, což ovšem k zážitku patří, z dnešního hlediska se dílo také zdá být náhledem na celou konstelaci obou kontinentů zastaralé a jednostranné, byť ve své době bylo námětem poměrně revoluční. Nakonec dám jen tři, ale budu se těšit, až dohoním ostatní resty, tedy pustím si Apocalypse Now a zahraju Spec Ops: The Line a k Heart of Darkness se vrátím navíc ještě v trochu vyzrálejší čtenářské poloze, abych případně přehodnotil.

2 02.03.2015

Světlá mě překvapuje jako autorka-žena. V době, kdy má nejen prokázat cenu ženy jako spisovatelky, ale má šanci vyzdvihnout ženu ve společnosti, volí tři výrazné postavy. První z nich je žena, která je plná chyb a chová se jako manipulativní mrcha. Když jsem pak (ve spojení s druhou výraznou ženskou postavou) našel větu: "přiučila se za málo okamžiků vší lsti a obratnosti, jíž slyne od počátků plémě Evino." říkal jsem si, že moderní feministka by Káje možná s chutí střelila políček. Zato Antoš, to je pane postava jako lusk. Dře jako ideál socialismu a chová se jak Ježíš Nazaretský. A víte co? Možná je to konečně krok do moderního vnímání ženy jako rovnoprávné osoby. Když si vemu, jak se kolikrát mužský autor dosud stavěl k ženě jako k objektu, vnímal ji jako jen o málo více, než pěkný obraz nebo elegantní sochu. Samozřejmě, že existovali i autoři, kteří se věnovali ženě, ale snad všichni, pokud ji nekarikaturovali, vykreslí ji jako postavu silnou, morálně neoblomnou. Pak tu máme Němcovou a její babičku, která svou dokonalostí může Bohovi lízat prdel. Chce to ženu autorku, aby sabotovala vlastní řady a idealizovala muže v postavě uvěřitelné, aby byl kruh kompletní. Pak máme konečně náhled na svět ze všech úhlů. I ženy si tu můžou najít svůj idol v podobě Sylvy, ale ta má povahu nesmírně vrtkavou a jí k dokonalosti pár kroků zbývá. Od začátku je pak v románu cítit vliv realismu, Světlá však prokládá celou knihu ryze nedistancovanou nevlastní přímou řečí, pročež je knížka ke konci divokou směsicí realistického díla a… něčeho jiného. Ne, že bych se za to až tak zlobil, to, že závěr na mě působil neutěšeně, může znamenat jedině citovou investici do díla. Přesto to není knížka dokonalá a zřejmě přítomný patos pro mě sráží o jednu hvězdičku.

2 23.06.2014