whale77 komentáře u knih

Už jsem s tím možná trapná, ale jakmile to ilustroval Born, tak to prostě nemůže být špatný. Macourkovy příběhy otevřely bránu do světa českých knih naší nejstarší dceří (žijeme v zahraničí a dlouho četla jen v holandštině), Žofka a Mach s Šebestovou patří mezi její nejoblíbenější knížky (o jeho filmech a seriálech nemluvě). Veselé, jednoduché, poučné příběhy, psané typickým stylem „jako když mluví Nárožný“, nádherné ilustrace, prostě paráda.

3 02.08.2019

Roalda Dahla jsem v dětství a mládí trochu minula. Brácha sice doma měl jeho Dannyho – mistra světa, ale bylo to vydání s jinými ilustracemi než od Blaka, takže mě to tenkrát nějak odradilo a nebavilo mě to.
V dospělosti jsem si přečetla dospělá dílka od Dahla, včetně jeho životopisu a pak jsem shlédla některé zfilmované věci pro děti.
A pak jsem začala předčítat našim dětem a zamilovaly jsme si ho. Zde (v Belgii) je toho přeloženo mnohem víc (ale to i na Slovensku, tak doufám, že se toho teď, po překladu Velikanánského krokodýla, někdo chytl a dopřekládají všechno, protože Dahl je prostě bůh!), takže například i Obra Dobra jsme četly i v holandštině a bavilo nás porovnávat si, jak si s překlady hravých Dahlových textů poradily obě strany.
I zfilmovaná verze této knížky je moc hezky zpracovaná, Dahlovy texty nebývají dlouhé a proto se do filmů vejde všechno (někdy i víc).
Myslím, že Dahl a Lindgrenová jsou jedni z mála dětských autorů, kteří opravdu myslí „dětsky“, kteří umí psát pro děti. (Avšak zároveň tak, aby se u toho pobavili i dospělí.)

3 31.07.2019

I mistr tesař se jednou utne. V případě Agathy Christie to bylo asi tady. Měla na to nárok, psát to mně teď tak jako jí v takhle pozdním věku, tak si pískám :-) Ale děkuju Čtenářské výzvě roku 2018 za téma poslední knihy autora, díky kterému jsem si tuto knížku přečetla, protože jinak bych se (po přečtení níže uvedených odrazujících komentů) asi k jejímu přečtení neodhodlala. A to by mě mrzelo, protože Agathu chci přečíst celou!

3 24.07.2019

Nejsem šílená fanynka Harryho Pottera, ale nadšená z jeho příběhů, z jejich zpracování, fantazie, atmosféry (i u filmů), to jo, to jsem. První a druhý díl se mi četly, asi díky krátkosti a méně komplikovanému ději, snadněji. I ty další jsem zvládla jakž takž rychle, ale tenhle jsem s delšími přestávkami louskala rok a půl. Ale ne proto, že bych se do děje nedokázala ponořit - jen čistě z časových důvodů a taky proto, že nejenom, že jsem mezitím viděla všechny díly ve filmu, ale hlavně, že jsem to slyšela i jako audioknihu (během čtvrtroční těhotenské „hibernace“) a tudíž jsem to měla přečtené ušima.
Každopádně je to knížka (série knih), která dokázala (a nadále zvládá) oslovit lidi různých věkových kategorií a napříč různými zeměmi, takže jsem ráda, že ji mám ve svém „čtenářském deníku“ a doufám, že se dostane i do toho mých dětí.

3 19.11.2018

Kdysi, kdysi, strašně kdysi dávno jsem četla Šmídovo Pročnetopení a Pročnepocení. A líbilo se mi to, nadšená jsem byla. Jenže do dalších Pročnecokolivů se mi už nějak nechtělo, snad strach mi bránil, že „pokračování“ už nedosáhnou na „jedničku“. Takže mi doma už asi deset let ležely tahle mexická a ještě Za písní Severu a už jsem to viděla bledě. Ale naštěstí přišla Čtenářská výzva s „knihou, kde se jedna z postav jmenuje jako vy“ a já rychle prolistovala Maye, jestli i do Guatemaly cestovala také Lucie. A jo! Z jakéhosi musu jsem se tedy dokopala ke čtení a nutno říci, že tento „díl“ jedničku v mých očích předčil! Jemný humor, napínavé líčení cestovatelských zážitků i moudré předávání historických i zeměpisných poznatků v dobře namíchaném poměru od každého trochu je něco, řekla bych vyzrálejšího, než jsem čekala. Vážně opět nadšená! A do písně Severu půjdu už bez nucení se :-)

Obvykle sci-fi a fantasy literaturu nečtu, už z jakéhosi předsudku, že mě to nebude bavit. Ale pokaždé, když se kousnu a jdu do toho, tak jsem mile překvapená, že to zase až tak nebolelo :-)
Takže když jsem v kolektivu autorů zahlédla Březinu, kterého stejnak považuji víc za humoristu než za cokoliv jiného, neváhala jsem a pustila se do četby.
A jo, Březina nezklamal - humorem protkanou scifárnu z Měsíce (odkud jinud, že?), s hlavním hrdinou drsnějším než stará Štiková, jsem vdechla, i když patřila mezi delší příběhy ze sborníku.
Mile mě překvapila i Králové povídka, která byla až pohádkově lehce a hravě uvozená, aby vyústila v téměř hororovou záležitost.
Vavřičkova povídka bude asi tahákem celé knížky, protože autor jde stručně a krátce rovnou na věc, což se v dnešní době internetové potřeby rychlých textů, nemine účinkem. Ale povídka mě zaujala i podobenstvím, které bylo z celé knížky nejbližší dnešnímu skutečnému světu.
Za hodně profi – po stránce zpracování jak slohu, tak příběhového obsahu - považuji povídku od Urbana. Fakt mě dostal. Myslím, že tohle bude asi to postapo, o kterém jsem se v odborném světě knih dočetla a zase to bylo něco, co mě teoreticky odrazovalo, takže jsem se do toho nikdy dříve nepustila. Ale tady se mi to líbilo – i v propojení s příběhem v historickém pozadí a s využitím klasické pohádkové postavy. Byla to také delší povídka, ale jedna z takových, kdy bych klidně ještě četla dál.
Klasický horůrek od Malinkové o duších, které dokážou páchat zlo i po smrti, vzdělávací thriller (překvapivě mladé) Pacákové z archeologického výzkumu v Egyptě a Fenclova ulítlá psychedelie o (o čemže vlastně?) nadržené zahradě jsou povídky, které mě neoslovily, ale ani bych si je netroufla označit za horší. Věřím, že své nadšené publikum si najdou.
A to samé může platit i o posledních dvou povídkách, které mě tedy trochu potrápily.
S hodnocením celé knížky jsem váhala mezi 3 – 4 hvězdičkami. Myslela jsem, že mi pomůže rozhodnout, když oboduji každou povídku zvlášť, ale i tam mi vychází tři a půl. Takže se přikloním k 4, protože kritičtější hodnocení je v mém případě hodně ovlivněné tím, že nejsem cílová skupina.

3 28.05.2018

Jednou ze záruk kvalitního literárního díla pro mne je, že se (předloni zesnuvší) výtvarník Born uvolil takovou knihu ilustrovat. Platí to i v případě vícegenerační klasiky, Macha a Šebestové. Byť, tento pozdější díl, už není tak dobrý jako díly předcházející – témata už jsou trošku „natahovaná“, příběhy jsou chudší co do nápadů (ale co taky pořád vymýšlet, že?) a místo přítomného je zvolený minulý čas a hned to zní trochu... jinak. Chrlení množství vět v jednom odstavci, které mi v prvních dílech bylo sympatické, protože jsem si uměla představit chrlícího Nárožného, jak to potom odříkává ve zfilmované podobě, mi tady přímo vadilo a při předčítání dětem jsem si „vkládala“ tečky, pauzy.
Ale na věci to nic nemění – Mach a Šebestová je nejoblíbenějším vyprávěním naší nejstarší (7) a když nechceme točit dokolečka pořád jen první díl, tak rádi sáhneme i po tomto pokračování.

3 05.01.2018

Moc hezké počtení! Stejná dobrota a laskavost, jaká čiší z příběhů Astrid Lindgrenové, čišela i z vyprávění o jejím životě.
Nejzajímavější pro mě bylo čtení o pozadí jednotlivých knížek. Např. Knížka Bratři Lví srdce – zatím jsem nečetla, ale přečetla jsem si reakce zde na Databázi knih. A je zajímavé, že i dnes, v době zase o fous otevřeněší, než byla v době vzniku knihy, vyvolává stejně protichůdné reakce.
Při čtení o politické „aktivnosti“ Astrid Lindgrenové jsem se zase neubránila častým představám a srovnáváním, jak by asi AL nahlížela např. na dnešní uprchlickou situaci v Evropě. Jestli by mi i dnes byla názorově blízká (nebo jestli bych jí byla názorově blízká já, kdybych žila v „její“ době).
I když jsem od AL přečetla (zatím) jen nejznámější klasiku (Pipi, Bullerbyn a Ronju), tak si troufám říct, že je to nejlepší dětská autorka, která opravdu svému publiku rozuměla. A po přečtení tohoto životopisu jsem o svém přesvědčení ještě přesvědčenější!

3 18.05.2017

Jste-li fanoušek Agathy Christie, tak si v duchu rčení „Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde,“ četbu této detektivky nevychutnáte ani jako čtení od Agathy, ani jako jakoukoliv jinou detektivku od někoho jiného. Protože budete pořád srovnávat a říkat si: „né, tohle by Poirot neřekl/neudělal“ a „né, tahle by to Agatha nevyřešila“. Už předem postavíte autorce nepřekonatelnou překážku v podobě (oprávněného!) předsudku nedostižitelnosti Agathina umu.
Fanoušci Harryho Pottera také neuznávají fanfiction pokusy různých pisálků o dokončení nebo prohloubení příběhů o hrdinech jejich milovaného originálu. Sama tento styl psaní také neuznávám, neboť to „nejhorší“ vydřel původní autor a autor „druhotný“ už se jen veze a dovymýšlí si kudrlinky.
Na druhou stranu – tady se autorka hodně snažila a s těmi „kudrlinkami“ si dala práci, napodobit Poirota se jí celkem podařilo (možná jen to prokládání francouzskými frázemi trochu nadužívala). Ač nemám mnoho zkušeností s detektivkami od jiných autorů než právě ACH, myslím, že nenecháme-li se ovládat předpojatostí a oprostíme-li se od myšlenek na nenapodobitelnost Agathy, pak shledáme, že se autorce podařila pěkná a napínavá detektivka, bez nesrovnalostí v ději a detailech, s překvapivými zvraty i s atmosférou 20. let.
Co mě tlouklo mezi oči: zkraje mi byl hodně nesympatický a neuvěřitelný hlavní hrdina, vyšetřovatel Catchpool ze Scotland Yardu. Byl opravdu hodně, hodně, hodně hloupoučký a nepřipouštějící si poměrně logické nápady Herculovy. Ale zatímco Hastingsovu „hloupoučkost“ jsem vždy cítila jako spolupráci, u Catchpoola docházelo až k jakési kontraproduktivitě. Spíš ve mně zkraje vyvolával pocity jako např. policista Giraud z Vraždy na golfovém hřišti. Naštěstí Catchpool se v průběhu děje vyvíjel a změnil (ale jeho „temné tajemství“ považuji za zbytečnou a relativně nedořešenou vsuvku).
Dalším velkým mínusem je, že příběh byl (možná zbytečně) natažen na více než 300 stran – nabízí se další srovnání s ACH, ta si s podobnými příbehy vystačila vždy na cca 200 stránkách.
Přesto musím autorce přiznat čtivý styl a schopnost udržet napětí, nadpoloviční část knížky jsme dočetla během jedné noci.

3 24.04.2017

Na to, že tahle povídková antologie vznikla během pouhých dvou měsíců, jsou příběhy opravdu dobré. Fantastické! I těch pár povídek, které se mi líbily méně, si zaslouží aspoň 3 hvězdy. Sci-fi příběhy, mysteriózní povídky, fantazárny a legendy, i pár horůrků a dokonce jedna krimi, některé protknuté jemným humorem, jiné absurdně švihlé, další napínavé až na půdu. Pobavila jsem se u každé jedné z nich.
Obzvlášť tomu napomohly nádherné obrázky, až je mi líto, že nevychází víc ilustrovaných knížek pro dospěláky. Chápu, náklady, ale přece to něco do sebe má, když kromě počteníčka je i pokoukáníčko.

2 18.01.2024

Zpracování stejného tématu se mi v této knížce líbilo více než ve filmu Teorie tygra. Styl vyprávění mi také připomněl takové ty „švejkoidní“ hrdiny z Jonassonových nebo Backmanových příběhů. Mám tyhle absurdní, cynické nápady autorů ráda, smutek z nich na mě nepadá, beru to s nadhledem a vědomím, že je to humor a nadsázka. Od Verhulsta mám v plánu přečíst ještě Úprdelný dny, tak uvidím, zda se také zařadí mezi mé oblíbené autory.

2 20.12.2023

Četla jsem všechny povídky (a básničky) v soutěži na zadané téma z názvu a s vítězným výběrem jsem byla velmi spokojená, dostala se do něj většina příspěvků, které se mi líbily už při prvním čtení.

2 17.05.2022

Před 30 lety jsem Čarodějův klobouk četla, jako jediný díl ze série o Mumincích (jestli už tehdy existovaly i animáky nevím). Při každé vzpomínce na tuhle knížku (v zeleném vydání se žlutým středem) ve mně zaplane takový zážeh nostalgie, až to (krásně) bolí. Našim dětem jsem koupila některé jiné díly, které takový úspěch (u nich, ani u mě) neslavily, to spíš některé ty kreslené v TV, a Čarodějův klobouk jsem jim chtěla pořídit ten „můj“, zelený, který už je k dostání jen z druhé ruky, takže jsem se k tomu nemohla dokopat. Jenže mezitím přišlo vydání audioverze a je to stejně super! V podání Vladimíra „VůbecužnéKyslíka“ Javorského se to podle mého opravdu dobře potkalo, jeho hlas a přednes mi k příběhu pasuje jako dělaný.
Možná se ještě k nějakým dalším muminkovským knížkám v budoucnu dostanu, ale zatím se domnívám, že Čarodějův klobouk je ten nejlepší.

Vzhledem k tomu, že od Agathy Christie úplně nejvíc miluju Černoušky, tak se u téhle knížky nabízelo srovnání nápadu vražd podle dětské říkanky – a tady byl nesrovnatelně slabší, nicméně na tento motiv zde ani nebyl kladen takový důraz. Příběh byl dobrý, ale marplovky mám v oblibě až za poirotovkama (ale rozhodně před pentličkovkama!), takže možná i proto mě tolik nenadchl. A poslední ránu tomu dalo, když jsem si po několika letech poslechla audioverzi v hlasatelském přednesu Hany Makovičkové, kde mě rušila nejen taková ta předrevoluční dikce předčítačů zpráv, ale několikrát mě i zmátl tón hlasu, protichůdný předčítanému textu (např. když vyšetřující detektiv pokládal otázku ženě, která uvařila čaj, po které oběť zemřela - předčítající použila jízlivě obviňující tón v přímé řeči: „Tak ten čaj jste mu vařila vy, že?“, ale pak následoval dovětek: řekl líbezně).
Takže proto ubírám jednu hvězdičku (a půl), ale jinak to je prostě Agatha a ta stojí za přečtení vždycky!

2 07.03.2022

Když jsem tuhle knížku četla as před 15 lety poprvé, byla jsem z ní tak nadšená, že jsem jí při pozdějším hodnocení zde na Databázi automaticky dala pět hvězd, přiřadila jsem ji do Doporučovaných a jakmile vyšlo pokračování, koupila jsem i to (dvojka zatím stále čeká na přečtení). Ale dnes, po doposlouchání dvanáctidílného audioprovedení už mě to nadšení trochu opustilo. Možná je to věkem, že už jsem šťoura vybíravá, nebo možná tím jen (byť příjemným) poslechem, nebo taky tím, že ovčích dobrodružství jsem během té doby potkala další hromadu (Shaun the Sheep + Timmy, české Bordeří povídačky,...) a Glennkill už mezi nimi tolik nevyniká. Proto jsem si ji vyřadila z Doporučovaných, ale hvězdu tomu ubírat nebudu, protože pořád je to pohodová a zábavná knížka a těším se, že až se dokopu k přečtení druhého dílu, tak se třeba nadšení zase vrátí.

2 24.02.2022

Podle komentářů níže jsem možná měla štěstí, že jsem nejdřív sáhla ne po obyč knížce, ale po audioknize. Protože ta, předčítáná autorovým bratrem Janem, mě pobavila. Lehce ironický tón předčítajícího mi dával tušit, že se bráchové prostě dobře znají a úplně jsem viděla, jak ty rozhovory mezi hlavním hrdinou a jeho kamarádem mohly v mládí probíhat v podobném duchu mezi bratry samotnými (i když tomu tak třeba nebylo). Příběh není jen o dobývání lásky, ale připomíná i každodenní těžkosti a lehkosti doby před převratem, takže pro mě – příjemně strávených pár hodin poslechu.
I když na mou na světě nejmilovanější scénku ze strany 55 z Medových let to nemá.

2 10.09.2019

Těžké čtení. I když mám češtinu velice ráda, tak tady jsem to nedávala a v duchu jsem autorovi spílala za jeho jazykový exhibicionismus. Film jsem do té doby, než jsem knížku rozečetla, neviděla, pustila jsem si ho v průběhu četby, abych se ujistila, že mi při čtení nic neuniká. A ne, zvládla jsem to se ctí, a příběh i zachycení charakterů postav mě pobavily. Ale myslím, že kdyby nebylo výzvy z loňského roku a tématu „Kniha s ročním obdobím v názvu“, tak bych zase byla o jednu povinnou četbu chudší.

2 07.08.2019

Jedna z „dahlovin“, co je spíš pro dospěláky, taková milá vzpomínkovka. Jednoduchý příběh o mlsných klucích, protivné prodavačce cukrovinek a zlém řediteli. Pro děti mám od Dahla radši ty vymyšlené, ulítlé příběhy, pro dospěláky zase spíš jeho vyprávění z dospělejšího období. Tohle bylo takové – jo, proč ne, ale vracet se budu spíš k jiným jeho knížkám.

2 02.08.2019

Fantaskní příběh, trochu připomínající (jak bylo již níže zmíněno) Alenku. Nejvíc se nám (při předčítání dětem) líbil v anotaci zmíněný návod na postup v narozeninový předvečer – naše děti jej ochotně převzaly a před svými narozeninami vlezly do postele levačkou a převrátily si polštář.
Ale jinak je to neoslovilo – je to opravdu spíš pro dospělé, těžší jazyk je vždy zaručeně uspal a druhý den jsem musela vysvětlovat svými slovy, oč šlo.
Mně se nejvíc líbilo jeho dokonalé vykreslení postav, např. u služebné, aniž je řečeno, že je Černoška, z její řeči je to jasné.
Bylo to moje první setkání s Faulknerem a věřím, že ne poslední.

2 31.07.2019

Opět díky Čtenářské výzvě (téma: kniha s dějem z Brna) objeven pro mě nový autor. Tedy, jasně, že Goldflam pro mě není nový, znala jsem ho dosud ale jen z TV a filmu. Což při četbě umocňovalo dojem příjemného vyprávění, protože v duchu jsem si to samozřejmě četla s jeho typicky pomalou, klidnou dikcí. Laskavé vyprávěnky jsem nejdřív poslouchala v audioverzi, ale potom jsem si pořídila knihu a určitě se k ní někdy vrátím, je to moc příjemné čtení. I když z některých příběhů o soužití s poněkud panovačným otcem mě chvílemi mrazilo.

2 31.07.2019