Witchann
komentáře u knih

Těšila jsem se. Nejspíš až moc.
Nico a Will jsou mí oblíbenci, ale takto prosím ne, to ať raději zůstanou hezky v pozadí a dělají křoví Percymu nebo Appolónovi.
Zápletka, celkový vývoj vztahu obou kluků i formát knihy se mi líbily. Jenže tím to končí. Nevím, čím to je, jestli spoluprací s jiným autorem nebo českým překladem, ale žádná jiná kniha od Riordana se mi tak špatně nečetla.
Doposud mi nikdy nevadila autorova snaha přimět čtenáře k zamyšlení nad významem přátelství, nebo nad tím, jak důležité je mít pochopení pro ostatní. Ale tahle úroveň nuceného poučování zahrnutá v jinak emotivním a napínavém ději mi byla vážně proti srsti. Nemluvě o tom, že samotný text na mě z velké části působil jako kostrbatý výplod GPT chatu a nad některými pasážemi a chybami moje čitatelské i pisatelské já doslova sténalo hrůzou.
Ještě nějakou dobu budu balancovat na zklamané hraně mezi snahou na tenhle příběh raději zapomenout a (marným?) pokusem přečíst si ho znovu, ale tentokrát v anglickém originále...


Červenou knihovnu už hezkou řádku let nevyhledávám a tady jsem si hezky připomenula proč. Nasládlá romantická jednohubka s nikterak originálním vývojem, ač nápad s postižením hlavní hrdinky je zpracovaný velmi slušně. Ale z té hromady "miláčků" a "drahoušků" a "vášnivého milování" mi až trnuly zuby. Ovšem jakožto odreagování od obvyklé dávky poněkud náročnějšího čtiva mi to posloužilo perfektně a dočetla jsem až do konce bez přeskakování. Takže budu hodná a dávám tři hvězdičky místo dvou.


Transylvánská sága je mou srdcovou záležitostí už spoustu let a na tomto dílu mi vadí jediné - to, že je poslední.


Nejsem velký fanda poznámek pod čarou a kdybych jen tušila, že je jich v téhle knize s nádherně stylovým přebalem celá kopa, nejspíš by mě to odradilo. A to by byla chyba.
Po nějaké stovce stránek jsem si na vesměs docela vtipné autorovy dodatky zvykla (dle mého je lze i zcela ignorovat) a v polovině už jsem si objednávala zbývající dva díly v akci. Nějaké ty mouchy se tu najdou, z Mie je na můj vkus až příliš velká borka příliš rychle, ale četlo se to jedna radost. I přes ty chlístance krve a neustávající umíráček, se kterýma se holt musí počítat, když se pár ´nezdárných dítek´ dost drsně školí na zabijácké řemeslo. Když to za sebe shrnu - dopodrobna a v celku originálně popsaný fantasy svět, ve kterém se Nikdynebudetenudit.


Nejspíš už navždy má největší srdcovka z japonských mang (a anime).
Napínavé i dojemné vyprávění o cestě bratrů Elricových za záchranou světa i jeden druhého. Krásná kresba, uvěřitelné postavy, chytlavý děj, originální nápady a neotřelý humor. Je to jeden z mála příběhů, o kterých si troufnu říct, že by si je měl přečíst každý.
Děkuji nakladatelství Crew za to, že můžu mít ´Ocelového alchymistu´ na čestném místě v knihovně.


Čteno v angličtině. Lord John je má druhá nejoblíbenější postava z autorčiny série Cizinka (posuzováno zatím jen na základě televizního seriálu) a i v knižní podobě mi byl stejně sympatický. Detektivní zápletka byla zajímavá, ostatní postavy uvěřitelné. Každopádně by textu prospěly ještě nějaké škrty, občas se to trochu vleklo. Víc se mi zamlouvala zahrnutá bonusová povídka „Lord John and the Hellfire Club“. Ale neodradilo mě to a jsem zvědavá na další díl.


Nechala jsem dojmy po dočtení trochu uležet, jelikož moje okamžitá reakce by byla nejspíš příliš negativní. I přes nějaká drobná škobrtnutí se tohle dílko čte dobře a k závěru jsem se dopracovala až překvapivě rychle. Horší bylo, že mi hlavní hrdina celkem obstojně lezl na nervy. Život mu sice hodil pořádný klacek pod nohy, takže jeho zatrpklé chování bylo pochopitelné, jenže absence znalosti toho, jaký vlastně byl před tragickou nehodou, zabránila tomu, abych se do jeho těžké situace dokázala vcítit. Ve výsledku mě Zachariášův neustálý protivný postoj ke všem kolem, a hlavně k matce, která by se pro něj rozkrájela, pěkně štval. Naštěstí se ke konci příběhu začalo blýskat na lepší zítřky a přinejmenším Anna mi byla sympatická hned. Na prvotinu dobrá práce, taková čtivá jednohubka a věřím, že autorka má na víc. Její povídka Bratrské pouto ve mně dokázala vyvolat nepoměrně více emocí.


Po delší době dílko, které mne opravdu chytlo za srdéčko bušící pro děsivé a zároveň neodolatelné vampýry. Jen na tom konci jsem se lehce ztrácela a z Epilogu jsem taky úplně neskákala do stropu, ale i tak - spokojenost.


(SPOILER) V rámci příběhů zaměřených na mládež velmi slušné zakončení povedené série.
SPOILER - Hvězdu dolů dávám hlavně za tu Mattovu (a potažmo i Scottovu) mučednickou linku, kterou nástup jejich starších alter verzí na scénu zrovna moc nevylepšil. - Konec SPOILERu
Jinak nemám, co bych panu Horowitzovi vyloženě vytkla. Bavilo mne to víc než předvídatelný Alex Rider.

Uznávám, našly by se výhrady, jenže já neměla nikdy nutkání je v knížkách Jenny Nowak hledat. A Dcera vlčic na mém fanouškovském přístupu nic nezměnila.
Specifický styl psaní i vyprávění – ten jsem si zamilovala už před mnoha lety na počátku transylvánské ságy. Podání upírů – mnohdy krutí a arogantní nemrtví, kteří však i přes vlastní domnělou nedotknutelnost bojují s až příliš lidskými slabostmi a emocemi – v porovnání s podobnými ságami obsahující ukňourané dietáře pro mne balzám na duši. A ženské postavy, které umí bojovat za to, co je jim drahé, jako lvice. Nebo spíš v tomto konkrétním případě jako vlčice…
Eleanor jsem si zamilovala, stejně jako Arka a o Raxhaalovi se snad ani nemusím zmiňovat. Závěr jsem musela chvíli rozdýchávat, ale to se mi stává u děl paní Nowak často. Čtenářský zážitek to byl krásný i děsivý, emotivní a vkusně zasazený do skutečných historických reálií.


Což o to, bavilo mě to dost. Jen se pořád nemůžu rozhodnout, jestli jsem s tím posledním dílem opravdu spokojená nebo ne...
Bylo jasné, že bez obětí pro větší dobro se to neobejde a všechny jsem akceptovala (ač v jednom případě se slzami v očích). Mnohé dějové linky dopadly přesně tak, jak jsem si představovala a dokonce i chtěla (bez spoilování zmíním jen jména Kell a Lila, Rhy a Alucard, Holland...), takže v tomhle ohledu si taky nemám nač stěžovat. Plynulo to celkem svižně, o napětí nebyla nouze a několikrát jsem se pobaveně uchechtávala, jelikož to špičkování mezi Kellem a Alucardem, když už je oba znám, mi prostě sedlo. Akorát ten finálový souboj proti temnotě byl takový... zvláštní? Zkratkovitý? Chybělo tomu cosi, co se mi při nejlepší vůli nedaří pojmenovat.
Každopádně je celá trilogie výborná fantasy zábava s nijak výraznou, ale zato celkem přirozenou romantikou a hlavně krásně vykresleným vztahem dvou bratrů. Byl to velmi záživný "londýnský" výlet.
Díky a anoshe, paní Schwabová.


Četlo se mi to dobře. Jednotlivé postavy jsou poutavě prokreslené, ústřední záporák takový správně prvoplánový hajzl, celkové podání profesionální a chyb nebo překlepů velmi poskrovnu. Ale něco mi na tom chybělo.
Celý text mi připadal tak nějak plytký. Ačkoliv mě hrdinové a jejich putování bavilo, nedokázala jsem se do nich vcítit. Jako by autorka jen klouzala po povrchu věcí a to i přes podrobné a někdy až moc detailní popisy. Zjednodušeně - příliš mnoho slov a málo emocí. Nedokázala jsem se do příběhu ponořit, celou dobu jsem si připadala jen jako vnější pozorovatel, a nedostavil se ke mně ten skvělý pocit úniku z reality, kvůli kterému miluju knihy.
Ale jinak nemám co vytknout, za mne dobré fantasy počtení.


Bohužel nedočteno (což už se mi dlouho nestalo), tudíž nehodnotím. Nápad zajímavý, zpracování originální a jazyk celkem barvitý i přes poněkud dětinské podání, ale prostě mě to nechytlo. Nedokázala jsem do postaviček tohoto zvláštního příběhu vcítit, tím pádem mě ani nezajímalo, co se s nimi bude dít a na nějaké stránce šedesát mi došlo, že se u toho hrozně nudím.

Sice kratší, ale pro jednou lepší druhý díl. Čtivější, zajímavější, ačkoliv z toho ohýbání časoprostoru jsem měla trochu bolehlav. Postavy jsem si tentokrát mnohem víc oblíbila (a v jednom případě i obrečela), takže se mi to vážně četlo dobře. Zvlášť poté co jsem byla nedávno na výstavě Tutanchamon. Tahle náhoda se povedla, jeho hrobku a poklady jsem tak při čtení viděla úplně živě před očima. Nakonec bych snad snesla i trojku, ale čtenář holt nedostane vždy to, po čem jeho srdéčko touží.


Jak už bylo zmíněno v předešlých komentářích - Hořící kůň je barvitý, na spoustu krásných výrazů bohatý text. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by obsahovala taková kvanta obsáhlých popisů krajiny, měst a jejich obyvatel a také tak nekonečný seznam jmen všemožných papalášů a jiných více či méně důležitých postav, ve kterých jsem se pěkně ztrácela...
Na to, že se mi hlavní dějová linka Iranzua a Briscy v podstatě líbila (až na ten konec), jsem se většinu času nudila. Celá kniha je výstavním kouskem českého jazyka, ale - i když mě to mrzí - nějak to u mne nepadlo na úrodnou půdu a do dočtení jsem se musela vyloženě nutit.


Nečekala jsem to, ale bavilo mě to a měla jsem hodně rychle přečteno. Pěkná oddychovka.


Tak z posledního dílu do trilogie jsem byla lehce rozpačitá.
Pořád je to dobré a čtivé, ale Lucius mě bavil více.


Za mne o nic horší, ale ani lepší než Alexander.
Bavilo mě to a jsem ráda, že se mi tuhle knížku podařilo sehnat do knihovny.


Při zpětném pohledu za mne nejlepší díl série. Tedy alespoň z těch, co vyšly v češtině. Cala a Nika (a i Robina) jsem si oblíbila natolik, že jsem si sehnala další dva díly v angličtině a ty mi názor i celkové hodnocení jen vylepšily.

Mám ráda příběhy ze starověkého Egypta a upíři všeho druhu jsou moje srdcovka, ale tohle byla přece jen trochu nuda... Nebo jsem se moc rozmazlila Transylvánskou ságou. :D
