Y2T komentáře u knih

(SPOILER) Do čtení knihy jsem se pustil, protože se jedná patrně po Madam Butterfly o druhé nejvíce veřejné mínění o Japonsku ovlivňující dílo v období přelomu 19. a 20. století. Řada z techdejších předsudků přetrvává zejména ve východní Evropě, která byla dlouhou dobu v izolaci, v mnohém dodnes.

Ačkoliv se často uvádí, že kniha je román, v zahraničí se uvádí, že jde o poloautobiografický román založený na deníku autora. Osobně na mě kniha působí plně autenticky, a tipl bych, že v ní toho autor mnoho nezměnil. Oběktivně lze doložit, že přejmenoval hlavní postavy a prodloužil svou tvrzenou délku pobytu ze skutečného 1 měsíce na 2,5 měsíce. Autentičnosti velké většiny scén by nasvědčovalo i jednání jednotlivých osob, které se chovají v souladu s kontextem japnského prostředí, ale autor toto jednání nechápe a mylně interpretuje. A také nezveřejňování plných jmen jeho druhů, které by to mohlo poškodit. Zdá se mi, že v knize je více autentického, než v mnohých jiných cestopisech, u nichž si autoři nárokují 100% pravdivost. Zde to působí spíše jako snaha vyhnout se případným polemikám o obsahu knihy - přece jenom, autor byl námořní důstojník, publikoval pod pseudonymem a veřejné mínění by nemuselo všechno strávit. Označíte-li to za román, o čemkoliv můžete prohlásit, že se to nestalo. Autor v knize realisticky vykreslil obchodní vztah bez citu s najatou společnicí. Podobné zážitky o mnoho let později přinesl i Josef Hloucha. Je zajimavé, že všichni, kteří knihu přepracovávali, ať již literárně či dramaticky, meli potřebu do ní dodávat milostný vztah, a to zejména ze strany Chrysantémy, což jde zcela proti autentickému vyznění tohoto díla a sklouzává to ke klišé stereotypů Madam Butterfly a Miss Saigon.

Autor(respeknive hlavní hrdina - příjmeme-li tvrzení, že jde o román) vychází ze zcela neotřesitelného rasového pohledu, kdy na Japonce hledí jako na ošklivé žluté opice bez mozku a bez ducha. Ačkoliv se setkává s uměním, lidmi, a situacemi, které by měli být způsobilé tento názor změnit, je v něm zcela neochvějný a maximálně připustí chvilkový náznak ducha u nějakého jedince. Rasové východisko je pevné a neotřesitelné. Za to ho kritizoval již po vydání knihy Félix Régamey.

Co se mi naopak na knize líbilo byl popis Nagasaki, který mi ho hezky připomněl. Nevím ale, jak moc bude pochopitelný pro lidi neznalé reálií. Vydání které jsem četl používá velmi zavádějící formulace, kdy např. bránu torii označuje jako "podloubí". Kdo neví o čem je řeč, nemá čanci si to představit. Nevím, zda jde o chybu autora či překladu. Každopádně kniha věnuje poměrně dost prostoru popisu zátoky a města, který je platný i dnes, byť je dost strojený a květnatý.

Druhá věc, která mě příjemně překvapila je skutečnost, že narozdíl od řady jiných si autor uvědomoval, že lidé se kterými se v přístavu stýká nejsou žádný výkvět společnosti, a že vyšší vrstvy vypadají jinak, než placené společnice, jejich zprostředkovatelé, a lidé okolo nich, doboví taxikáři (rikšové) atd.

Zvažuji, že si přečtu pár dalších děl autora, abych lépe pochopil jeho osobnost a styl a dokázel se lépe rozebrat v této knize.

Celkově mi nepřišlo, že by nějak výrazně ovlivnila vnímání Japonska, pokud, tak možná tím, že přispěla k rozšíření nesmyslných stereotypů, v které autor věřil. Neřekl bych, že se do obecného povědomí dostali jeho konkrétní osobní zkušenosti. To Madam Butterfly má v tomto nepochybně mnohem větší dopad, ačkoliv narozdíl od této knihy je realitě mnohem vzdálenější.

Děj: Námořní důstojník přijíždí bo blokádě Taiwanu do Nagasaki, kde bude loď opravována. Před zprostředkovatele si objedná placenou společnici na tuto dobu, při setkání s ní je ale nespokojen s jejím vzhledem a na radu přítele donutí k uzavření smlouvy její známou, která se jim oběma zamlouvá více. Ta mu činí společnost po celou dobu, nicméně jejich vztah je velmi neosobní, a Loti o ni nejeví zájem. Nedokáže ho zaujout ani žádná jiná japonská žena. Jeho příteli, který ho na Chrysanthému upozornil se se patrně líbí více, ale k ničemu nedojde, jelikož respektuje, že patří jeho příteli. Nakonec Loti zaplatí za služby a odjíždí k Pekingu.

Četl jsem české vydání z roku 1905.

1 29.05.2018

Výborná kniha o východní Asii. Autor cestoval nejprve po Číně, poté Koreji a až poté se dostal do Japonska. V důsledku toho, narozdíl od řady současníků, vidí věci nikoliv z Japonského úhlu pohledu, ale velmi výrazně z pročínského. Není to ale žádná tupá propaganda a rozhodně stojí za to si knihu přečíst. Autor je velmi bystrý pozorovatel. V dnešní době působí poněkud nezvykle název, který dnes zní poněkud neuctivě, ale autor kupodivu naopak narozdíl od většiny svých současníků netone v předsudcích vůči národům východní Asie, ale bere je jako úplně normální lidi.

doplnění: pokud si dobře vzpomínám, je v této knize zmíněné setkání s velmi zajimavou dámou z tajné služby Mandžuska, jejíž otec byl španělský diplomat. Bohužel se mi zatím o ní nepovedlo zjistit nic moc navíc - nalezl jsem jen vzpomínku jednoho japonského umělce, který pouze zmínil, že se s ní setkal. Lze tedy brát za potvrzené, že existovala.

1 19.04.2018

Tuto knihu rozhodně stojí za to si přečíst. Není to hloupá propaganda, ale autor naopak přesvědčivě a racionálně argumentuje, a to s výbornou znalostí věcí. Je z období, po Mnichovu, kdy zhrzený Moravec, který se cítil podvedený a opuštěný Benešem absolvoval agitační turné po Německé říši, k níž získal sympatie. Knihu psal v době platnosti paktu Molotov Ribentrop a z pozdějšího pohledu je dost absurdní, jak vychvaluje jedním dechem nacistické Německo a komunistické Rusko, a chválí je jako "nedemokratické stystémy", které staví do protikladu k prohnilým neschopným západním demokraciím. Dobře to ilustruje jeden z neduhů diktatur - totiž skutečnost, že jsou schopny velmi rychle otočit v názoru o 180°, čímž působí poněkud nekonzistentně. Demokratické společnosti by takový názorový veletoč trval několik let, a nepůsobil by tedy tak podivně.
Kniha je psaná ještě před útokem na SSSR, a také před vstupem Moravce do protektorátní politiky.

V knize je celkem pěkný rozbor situace před Mnichovem, a také útoku na Polsko. Velmi zajimavé jsou údaje o obranných přípravách první republiky a astronomických sumách, které na to po celou dobu své existence vynakládala.

Z dnešního pohledu stojí za povšimnutí i to, že protektorátní politici se považovali za legitimní následníky Masaryka, a neváhali se na něj odvolávat. Beneš zbaběle utekl a oni zachraňovali, co se dalo - prezentovali se jen jako realisté.

Nejpodrobnější průvodce Japonskem, který je k dispozici v českém Jazyce. Spousta textu malým písmem na tenkém papíře a bez obrázků. Pokud chcete zjistit informace o jakémkoliv konkrétním místě v Japonsku, je dobrá volba podívat se nejdřív do něj. Pokud si ale chcete jen počíst, budete se asi nudit, a na cesty do batohu je zas moc velký a brzy by se zničil.

Každopádně hodnotím tento vydavatelský počin pozitivně a nelituji, že jsem si ho koupil. I takovýchto průvodců je nám třeba :-)

Celkem tuctový laický cestopis turisty. Popisuje podrobně plavbu z Evropy do Japonska s krátkou návštěvou mnoha přístavů, kde loď stavěla, a pak Tokyo, Yokohamu a pár turisticky nejoblíběnějších destinací v blízkém okolí (Hakkone, Nikko, Kamakura,...).

Zajmavé je to tak z hlediska soudobé cestovní kultury. Co ale odlišuje tuhle knihu od jiných dobových českých cestopisů, které jsou většinou kvalitnější, je že autor byl zámožný člověk a cestoval pouze první třídou, spal v hotelech v západním stylu atd. Většina ostatních tuzemských autorů cestopisů měla hluboko do kapsy a také toužila poznat místní mravy, a tak využívala služby nižších úrovní, jezdila nižší třídou, bydlela v levnějších japonských ubytovacích zařízeních, a maximálně si najala rikšu s jedním člověkem. Autor ale využíval v horách i 3 běžce, nebo i drožku. Celkově se jeho zkušenost a zážitek z Japonska tak mnohem víc blíží tomu, jak Japonsko v té době poznávaly stovky a tisíce turistů z bohatých zemí, zejména Ameriky (a částečně západní Evropy), kteří využívaly výlučně služeb určených pro západní turisty a na japonský život koukali pouze jako na kuriozitu.

Trochu mě zklamalo, že ačkoliv se o autorovi uvádí, že je ornitolog, tak o ptactvu se zmiňuje minimálně. Více se věnuje flóře, když navštívil cestou četné botanické zahrady, ale u toho mám poněkud podezření, že jím uváděné názvy rostlin jsou značně nepřesné, a používá označení pro rostliny jemu známé z Evropy, které se nevíce blíží rostlinám, které neznal.

Příjemně mě překvapilo, jakou pozornost věnoval měnám používaným v jednotlivých zemích kde zastavoval a jejich nákupu - kniha obsahuje i tabulku mnoha měn a dobových kurzů.

Cesta byla podniknuta od června do října 1909, s tím, že v Japonsku pobýval o trochu déle než 1 měsíc - konkrétně tam strávil srpen. Autorovi tehdy bylo 25 let. Data jsou v knize uváděna spíše příležitostně, takže návštěvu řady míst nelze datovat zcela přesně.

Asi nejzajímavější poznatek tak může přinést osobnost mladého autora, jehož rod žil po staletí na Moravě, považoval se jednoznačně za Rakušana (a považuje všechny poddané císaře za své krajany), knihu napsal krásnou dobovou češtinou. Vzhledem k tomu, že v té době neexistoval Ústav pro jazyk český, který by diktoval, které formy češtiny jsou ty jediné správné spisovné, byli si tehdy všechny dialekty rovny a v knize je tak dost výrazů typických pro okolí Zlína. Zejména nenucené "tož" je používáno často. (ono jde také o nejlepší překlad německého slova "tja", jenže od doby, co je tož v češtině nespisovné a tlačí se na jeho neužívání se musí tohle slovo překládat nějakým méně přesným výrazem - např. tak nebo tedy - nebo je prostě ignorováno - "tja" ve většině slovníků ani nenajdete).

1 09.06.2017

Na knize, stejně jako na ostatích z této cesty, je dost znát, že Václav novák v zemi dlouhodobě nepobýval, ale potřeboval jen získat materiál pro své další cestovatelské přednášky a proto si naplánoval několikaměsíční cestu, během které procestuje co možná nejvíc zemí, bez možnosti se v nich zorientovat a porozumět jim. Autor převážně jen objížděl známé turistické cíle, které si našel v průvodcích v evropě když plánoval cestu.

Často přespával v ubytovacích zařízeních, poskytujících i jiné služby, aby se neustále nad tím pozastavoval a zdůrazňoval, že jich ctnostně nevyužil.

Je důležité si uvědomit, že sám se považoval za cestovatele a autora erotických povídek. Cílem jeho cesty tedy bylo hlavně "ofotografovat" co nejvíc známých památek, aby měl co promítat na svých přednáškách a místo toho, aby se snažil místním porozumět má tendenci je vykreslovat jako co největší exoty, aby to mělo šťávu. A má tendenci prezentovat každý pohled či úsměv ženy jako vyzývavý a žádostivý, což je zcela mimo realitu a jen zdůrazňuje neznalost místních kultur.


Na druhou stranu stále není úplně špatné si ji přečíst, protože zachycuje, co autor viděl, byť to obvykle zcela špatně interpretuje, což lze ale ignorovat.V knize je celá řada fotografií, nicméně značně uměle strojených a pohlednicových. Což je ale pořád celkem zajimavé, protože moc jiných cestopisů v češtině z dané oblasti nevyšelo, a ani v jiných jazycích nebylo této oblasti popřáváno o moc víc pozornosti.

Z knihy je také velmi patrné silné levicové zaměření autora, a řadu věcí interpretuje dost ideologicky (v této knize je to výrazně nejsilnější). Je dobré vědět, že po únoru 1948 si již nezacestoval a jeho vydavatelská a spisovatelská kariéra byla ukončena.

1 12.04.2017

Kniha je patrně v originále dvojdílná, a Slzy mé duše jsou pouze prvním dílem dvojdílného díla, jehož název by se snad dal přeložit "Teď chci být znovu dívkou". Ačkoliv autorka vydala několik knih, do angličtiny byla bohužel přeložena jen tato jedna, a to bohužel jen první díl. A z angličtiny následně i do češtiny (čímž někdy překlad trochu trpí).
Doufám, že někdy budu mít možnost přečíst si u druhou část "이제 여자가 되고 싶어요 제2부:꿈꾸는 허수아비".

Kniha je již starší (cca 1991) a autorka opustila KLDR ještě o několik let dříve, v době, před koncem zahraničních subencí a zhroucením hospodářství, navíc patřila minimálně ke střední třídě. Dnes je realita KLDR zas někde dost jinde. Nejen ekonomicky, ale i společensky - autorka zemi opustila, když byl režim u moci "jen" 42 let. Takže třeba její babička ještě pamatovala jiné časy (i když o tom nemluvila) Dnes je režim u moci 74 let, což v zemi kde se lidé průměrně dožívají jen něco málo přes 60 let znamená, že nikdo nic jiného ani nepamatuje.

Knihu bych nechápal jako 100% přesné objektivní svěděctví, což ze své podstaty ani být nemůže. Takovéto dílo musí vždy myslet i na ochranu některých jiných osob, autora, i know-how tajných služeb. Knihu chápu jako spíše soukromé svědectví v osobním rozměru, kde popisuje takové podmínky, za kterých by asi většina lidí konala stejně, a v rozměru osobních tragédií a bídy. V tomto směru nevidím na knize nic nedůvěryhodného.

Sovětská propaganda, ale zároveň překvapivě kvalitně zpracovaná kniha pojednávající zejména o boji o moc v Číně v první polovině 20. století.

Sice se to v ní jen hemží "agresivními imperialisty" a podobnými výrazy, a každému z nich se podsouvá, že vše co koná, koná s hlavním cílem poškodit SSSR, ale z hlediska popisu událostí a situace totálního rozkladu v Číně za desítky let trvající občanské války a neefektivní snahy různých světových politiků nastolit mír střídavou podporou rozličných čínských hnutí, je to výborná kniha. Používané politické a diplomatické fráze, i ekonomické a vojenské prostředky působí velmi soudobě. Samozřejmě jakákoliv role SSSR je zamlčena. Sovětskou okupaci pobaltí zvládnou eufemisticky označit za uzavření smlouvy o přátelství atd. Celkově ale nejde o propagandistický blábol, jako většina tehdejší podobné literatury, ale o kvalitně a detailně napsané dílo, které má hlavu a patu a prezentuje sovětský úhel pohledu, který není v mnohémo nic méně neobjektivní, než úhel pohledu kterékoliv z jiných zemí. Informace nevhodné pro SSSR však buď uvádí v pro ně příznivém světle, bez jakéhokoliv důvodu je neuvádí nebo je uvádí v irelevantním kontextu. Je to dost nápadné v kontrastu s tím, jak v jiných ohledech je kniha precizně zpracována.
Kniha například bystře upozorňuje, na podstatu územních sporů mezi Čínou a Japonskem na Okinavu, ale vůbec je nezmiňuje u Sachalinu (Karafuta). Obdobně vymezení termínu "Japonské kolonie" jak je v knize použit působí, že vzniklo až ex post po druhé světové válce a autor za kolonie označuje jakékoliv území, které se rozhodl někdo jiný nárokovat, respektive za Japonsko ve smyslu Jaltské konference považuje jen 4 hlavní ostrovy. V Kapitole o vystěhovalectví tak podrobně rozebírá japonské "vystěhovalectví" mimojiné do "kolonií", které ovšem z Japonského pohledu nebyly žádným vystěhovalectvím do kolonií, ale jen přesunem v rámci Japonska, jehož byla dotčená území nedílnou součástí. Přitom u většiny z nich byly součástí japonska na základě mezinárodně všeobecně uznanávaných smluv, které nikdo před koncem WWII nezpochybňoval(str. 266).



Kniha je psána překvapivě komplikovaným jazykem. Termíny jako "půl druhého sta tisíc osob" patří k těm jednodužším a srozumitelnějším.

Je vemi zajímavé, že metody i diplomatická vyjádření západního světa jsou i dnes velmi podobné. A postupy, kterými se Japonsko snažilo získat vliv před válkou v jihovýchodní Asii jsou takřka totožné s těmi, které dnes uplatňuje Čína. Až na to, že ta je uplatňuje v mnohem větším množství států, některé i v ČR.

Jediná trochu srovnatelná kniha mě napadá "Žlutí nastupují".

1 04.01.2017

Výborně zpracovaná a napsaná kniha.

1 03.01.2017

Kniha je svědectvím o osobní zkušenosti jednoho člověka s prací v konkrétní velké japonské korporaci. Čte se výborně, je pěkně napsaná se snalostí místních reálií a i celkem s dobrou vůlí a nadhledem.

Rozhodně bych ji nesrovnával s knihou Strach a chvění, což je beletrie - tedy nikoliv svědectví o skutečnosti, ale autorovo uměleké dílo líčící cíleně fiktivní utrpení.

Knihu rozhodně vřele doporučuji k přečtení. Snad jen s tou připomínkou, aby z ní lidé nedělali ukvapené závěry. Líčí opravdu pouze zkušenost jednoho člověka, jeho pohledem a navíc z poměrně specifickéh prostředí velké korporace. Řada věcí v knize líčená tak není zdaleka typická pro ostatní japonské společnosti, zejména ty menší, ale naopak řada je všcí podobná jiným velkým korporacím po světě.

Překlad by mohl být trochu lepší, ale v rámci toho, co je obvyklé v ČR mezi knihami s tématikou dálného východu je celkem kvalitní. Největší výtku bych tak měl paradoxně k překladu názvu a podtitulu. Přeložit název "The Blue-Eyed Salaryman: From World Traveller to Lifer at Mitsubishi" jako "Modrooký zaměstnanec japonské firmy - Váženým doživotním hostem Mitsubishi" je velmi zavádějící. Myslím, že salarymana v názvu mohli nechat - i v angličtině je to cizí slovo, které se použív pouze ve spojitosti s japonskem. Hlavní chyba je ale překlad podtitulu - český překlad znamená něco úplně jiného. Anglický název poukazuje na to, že ze světoběžníka se stal usedlý zaměstnanec s definitivou. Český muví o váženém hostu, což je zcela mimo, protože autor sám se naopak velmi vyhraňuje proti cizincům, kteří jsou v japonských firmách jen na ozdobu a nic nedělají a v celé knize lýčí, jak musel pracovat stejně, nebo víc, než Japonci. Ani o hostovi, ani o váženosti nemůže být ani řeč. A s tou doživotností to také není tak žhavé, jak se dočtete (vlastně jde jen o smlouvu na dobu neurčitou, jen v japonsku je zvyk tomu říkat jinak, protože dřív se to většinou vzhledem k nízké fluktuaci rovnalo doživotnímu zaměstnání. Ty časy jsou pryč a bylo by na místě nepřekládat to otrocky doslovně). Ten podtitul je zcela nesmyslný.
Druhou výtku mám k překladateli za to že kdykoliv je v knize zmíněn nějaký překlad něčeho mezi angličtinou a japonštinou, přeložil anglická slova do češtiny. Tím zcela zmizela podstata textu. Když například autor popisuje diskusi o překladu, zda je laserový paprsek "vykmitáván" "vyzařován" i "emitován", bylo by pro čtenáře rozhodně lepší, pokud by anglická slova ponechal alespoň v poznámce. Překladatel však anglické termíny (narozdíl od japonských) přeložil, takže si tenář vůbec nemůže udělat úsudek o tom, jak moc dobrý či podivný to byl překlad. Původní termíny mohl uvést překladatel alespoň do poznámky. Odstranil tak z knihy podstatu sdělení a nechal tam jen rozhoření autora nad nesprávností překladu.

1 22.09.2016

Nasmál jsem se u toho víc, než u samotných Černých baronů.
Vzhledem k tomu, že se při četbě knihy hodí znalost černých baronů, tak bych doporučoval přečíst si nejdříve ty.

1 18.04.2016

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Ačkoliv jde o populárně historickou publikaci, vzniklou v souvislosti s tvorbou TV dokumentů, je opravdu dobře a poctivě zpracována. V čtivé a celkem krátké knize prezentuje dobový společenský vývoj, a to jak v Německu, tak koloniích. Navíc poměrně objektivně. K tomu bych měl jen jednu výtku - u genocidy Hererů uvádí pro Německo o dost příznivější nižší čísla než anglojazyčné zdroje. Anglická literatura tradičně uvádí, že z 80-100 tisíc přežili 2. V této knize je nejvyšší odhad počtu Hererů tuším 60 tisíc, ale jsou tam i bez zdrojů informace uvedené výrazně nižší odhady, dokonce i jen 26.000. Naopak počet přeživších je uváděn až na 12.000, u toho je alespoň uvedeno, že 2000 jsou jen početěch, kteří uprchli do anglických kolonií, a ten rozdíl navíc jsou ti co uprchli jinam, nebo přežili genocidu v Namibii. Je zajímavé, jak i tehdy se údaji v různých zemých pružně pracovalo, podle toho, co se komu hodilo, a ten rozdíl v interpretaci událostí přetrvává dodnes. Některá čísla uváděná v knize jsou ale až příliš extrémní (což autor nezapírá), jen neuvádí, odkud je vzal.
Až na toto je ale kniha zpracována velmi poctivě a nestranně.

Bohužel se věnuje jen Namibii, Tanzanii a tichomoří. Další německé kolonie Togo a kamerun v ní nejsou zahrnuty.

A je třeba ocenit i kvalitní grafické a materiálové zpracování knihy a dobrou cenu.

Na knize mě zaujalo ještě pár věcí, které se netákají přímo německých kolonií, ale spíše obecně politiky a kolonializmu. Kniha otevřeně popisuje, jak se z Bismarka, který odmítal kolonie jako drahý nesmysl (o který v případě války s angliíí hned přijdou), stal Bismark budující koloniální říši. Stačily vyhlídky na blížící se volby, které asi nevyhraje, a najednou se téma kolonií hodilo. Co na tom, že je to pořád stejný nesmysl, hlavně že vyhraje volby. Mnozí tak přemýší i dnes. A na voliče to zabírá úplně stejně jako před lety. Z knihy si člověk uvědomí, že Německo přišlo tak snadno ke "koloniální říši" díky tomu, že všem ostatním velmocem nabídlo slušný podíl na porcování medvěda - tedy Afriky. Bez ohledu na místní obyvatele a státy (a bez jejich vědomí) si na Berlínské konferenci Evropské země rozdělili Afriku hranicemi, jak se jim hodilo, a s těmito hranicemi se Africké země trápí do dnes. A pak se každý z účastníků jal dobývat svou část Afriky. Do čela se postavila skupina dobrodruhů, kteří toužili dosahovat velkých zisků, ale extrémní náklady na zajištění bezpečnosti v kolonii, kterou jejich honba za zisky dál podkopávala, musela nakonec nést Evropská mocnost. je to vzorec privatizace zisků a socializace ztrát opakující se v koloniích všude po světě. V okamžiku, kdy by kolonie nebyla závislá na mateřském státě, přicházelo volání po samostatnosti. Tenhle problém Němci neměli, protože s vyjímkou maličného Toga byli všechny jejich kolonie vždy ztrátové.

Kniha dobře ilustruje problémy kolonialismu společné řadě jiných koloniálních. Vzhledem k tomu, že tohle téma se v českých školách vůbec neučí, jednoznačně doporučuji knihu k rozšíření si obzorů.

1 14.04.2016

Z mého pohledu snad nejlepší díl série - jde opravdu o maličkosti z centra, budovy které Brňané znají, denně je míjí, ale nevědí o nich, protože nejde o exponované památky, ale většinou o příběhy z konce moharhie a doby asanace.

28.07.2024

Knížka zajímavá, tenká (což je plus, takže stojí za přečtení), ale tak úplně mi nesedla. Již dříve jsem četl autorovu druhou knihu "Obchodníkem po Latinské Americe" a ta se mi líbila více (jde o celkem věcný popis zážitků). Styl této knihy je někde na pomezí cestopisu a zábavy, takže člověk si nemůže být místy jist, co autor myslí vážně, a co již ne. Také jsou v ní sklony generalizovat a srovnávat Brazílii se světem (no fakticky spíše s Čechami). Ono některé v knize uváděné zvyky jsou běžnou realitou i řady jiných zemí - např. úplně stejně se netopí v zimě v Japonsku, protože prostě ty dva měsíce zimě člověk nějak přetrpí, a každý víc řeší půl roku veder a klimatizaci. Obdobně se kniha tváří, že je zcela výjimečné, že Brazilie "jako jediná národ na světe má u světových dopravců" zajištěno že v ceně letenky jsou dvě zavazadla do 32 kilo. Jednak jsou dnes rozhodně i lety do Brazílie, které nezahrnují žádné zavazadlo (např. AirFrance), a obráceně i jinde po světě jsou dálkové lety, které zahrnují hned 2 zavazadla (třeba dálkové mezikontinentální lety z Taiwanu či Japonska (Např. EVA air má také v economy class 2x32 kg)). Toto se sice mohlo měnit, ale dvě zavazadla bývala možná i v roce 2017 i jinde. Pokud se nemýlím, tak někde v knize bylo zmíněno, že do Manaus se dá dostat jen letecky nebo po řece - to také není tak úplně pravda - jde to i po silnici, jen to prostě trvá moc dlouho. Kniha je jistě zajímavá, ale zavání laciným exoticismem a přes roušku zábavy není poznat, jak věci opravdu jsou - proto mě osobně tolik nesedla, proto jen 4*.

27.07.2024

Kniha mě velmi příjemě překvapila. Určitě oceňuji i její strukturu, kdy jsou velmi krátké kapitoly snadno k přečtení. Zahrnuje celou jižní ameriku, takže se vlastně nevěnuje žádné zemi více. Oceňuji respekt k tamním obyvatelům, kde si uvědomuje, že z jejich pohledu dávají věci smysl. Jen to někdy vidí jinak. Knih, které nepředstavují laciný exoticismus, ale zpřístupní Čechům vidění světa jinde není snad nikdy dost. Bohužel jich vždy bylo a je velmi málo.

15.07.2024

Stručné, čtivé= >doporučuji.

Člověk si zase znova uvědomí, jak absurdní je výuka dějepisu na českých školách, kde vám neřeknou takřka nic o jižní ani střední Americe, Indii, Číně, Africe, arabských zemích, .....ale zato se důkladně probírá pravěké osídlení Čech.

07.07.2024

Pro rozšíření obzorů o světě zajimavé, ale nebral bych mnohá uváděná tvrzení zas tak vážně. Úplný exces je hlavně poslední kapitola o vesmíru, kde autor blouzní o potřebě mezinárodně právní úpravy (celým dílem se jaksi prolíná naivita, že když je něco upraveno, tak o to nebudou spory o výklad, bude se to dodržovat a už vůbec si autor nepřipouští, že by snad suveréní stát měl právo i mezinárodní smlouvu vypovědět). V kapitole autor blouzní o spojení lidstva a společném dobývání vesmíru a zjevně odsuzuje variantu, že by jednotlivé země mohly kolonizovat vesmír samostatně. Autor zcela opomíjí lidskou přirozenost, která rozhodně nevede k dobrovolnému spojení všech a "konci dějin", ale vždy, když se náhodou vyskytně někdo, kdo opanuje celý známý svět, tak začně stát zahnívat, být neproduktivní a spíše dříve, než později se objevý nový vyzyvatel.

Motorem pokroku vždy bylo soutěžení, ne společné plánování. Autorem prezentované vize dobývání vesmítu připomínají mnohem více utopistickou budoucnost jako je např. v seriálu Návštěvníci, než faktické soutěžení o kolonizaci nově objevených končin, které bylo s lidstvem až do 20. století, kdy došla místa k objevování a zabírání.

Je zajimavé, jak v kapitole o Evropě řeší rozsáhle separatistická hnutí, ale věří ve společnou celosvětovou spolupráci ve vesmíru. U těch separatistických hnutí je také s podivem, že v něm má vyznačená i taková jako Morava, české Slezsko, polské Slezsko, která sice myšlenkově existují, ale rozhodně nejsou v současné době nějak výrazně aktuální, a přitom v mapě nemá vyznačené Podněstří, Gagauzii, Kosovo, Republiku Srbskou v Bosně a Hercegovině nebo albánce v Makedonii - což jsou dnes (či v nedávné době byla) patrně mnohem aktivnější hnutí. Krom toho mapa nezobrazuje celou Evropu, takže nezahrnuje ani Krym, donbas, Abcházii či Osetii.

04.07.2024

Zase další kniha od pana Skřivana na stejné téma. Hodně knih, a všechny stejně slabé. Je to jen další zopakování stereotypního negativního líčení Japonců, bez bližších souvislostí a snahy o pochopení v širších souvislostech (bez pochopení vidění a motivace není možné jednání lidí porozumět, pochopit a poučit se z něj, ale stává se z knihy jen další tupý protijaponský propagační pamflet, jakých vzniklo již za komunismu bezpočet).

Rozhodně doporučuji věnovat čas spíše knize: "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflikt". Ta je na úplně jiné úrovni.

Musím přiznat, že ačkoliv má kniha jen 110 stran textu, tak mi její přečtení dost trvalo. A to zdaleka nejen proto, že je psaná poměrně drobným písmem. Kniha snad neprošla žádnou korekturou, je v ní opravdu hodně gramaticky prapodivných vět. Navíc by klidně mohla být třetinová, protože těch nemnoho informací, které k Rose Hof jsou se v ní neustále opakuje dokola, a se spoustou obecného mlácení prázdné slámy, kdy se autor stále dokola zamýšlí nad tím, co si asi mohla myslet R.H., a opakuje stereotypy o postavení žen v té době. Tyhle pasáže jsou dost na začátku knihy, a málem jsem ji kvůli nim odložil nedočtenou. Ale to by byla škoda, protože kniha obsahuje i řadu zajímavých informací o R.H. - cenným zdrojem jsou zejména citáty z korespondence. Je škoda, že jich kniha neobsahuje více, případně nejlépe celé přepisy a reprodukce dopisů, protože jde v podstatě o jediné autentické prameny, a autorovy domněnky a dohady mě zdaleka tolik nezaujaly, zejména když má problém udržet myšlenku a často se opakuje.
Je ale velmi zajímavé sledovat paní Rosa Hof (AKA Rosa Holub - Rosa Holubová - Růžena Holubovou) i jejího chotě, jak se vyvíjí jejich vztah Čechám, národnosti, státní příslušnosti....tedy ze se můžeme spíše jen dohadovat, ale je zřejmé, že to češství chápali jinak, než se to začalo vykládat od WWI, a že se do konceptu první republiky moc nehodili. Tím spíš je s podivem, že paní R.H: získala kromě rakouské i československou penzi. A ještě více mě zaujalo, že až v této souvislosti dvě desetiletí po manželově smrti se začala označovat jako Růžena (a začala najednou psát dopisy dokonalou češtinou, ale zcela jiným a výrazně méně vypsaným rukopisem:)

20.02.2022

Moc mě to nenadchlo, ale číst se to dá a nejmenší fanoušky Minecraftu to baví. U CG komixů mám vždy takový divný pocit, že si někdo šetří práci až příliš.

Zamrzí, že v ačkoliv jde vlastně o první díl, tak v češtině jde také o díl jediný. Konec volá po pokračování dobrodružství, které pro českého čtenáře nepřišlo.
V originále na to navazuje kniha "The Big Book of Graphic Novels for Minecrafters ", která obsahuje další 3 dobrodružství Alex.

oprava: tak další díly v češtině vyšly, ale nenašel jsem je původně, protože mají uváděnou jinou autorku i ilustrátora. Následují Pomsta nemrtvých mnichů, Proroctví náhrdelníku a Bitva o dračí chrám od Cara J. Stevens.

13.12.2021