yaoiyuri komentáře u knih

Vy všichni, co máte potřebu se ke knize vyjadřovat slovně i (odpadovým) hodnocením – drželi jste ji v ruce, listovali v ní a hlavně… ČETLI jste tu knihu CELOU? Nebo jste se nechali jen tupě stáhnout popraskem na sociálních sítích, který vyvolala jediná dvojstrana? Protože já ji teda četla. Celou.

Základním cílem této publikace je totiž vysvětlit dětem biologické rozdíly „tam dole“ mezi ženami a muži, ale ne jenom prostým: máma má pipinku a táta pindíka. Ne, v té knize je jejich popis blíže rozveden, děti se dozví i něco o správné hygieně, společenském úzu a bezpečnosti (aka nikdo na tebe v těch partiích nesmí sahat, ani ti je ukazovat – divili byste se, kolika nejen zneužívaným dětem to nikdo nikdy neřekl).
Kniha má primárně ulehčit rodičům, kteří v tomto tématu z jakýchkoliv důvodů tápou, patří do série odpovídající na otázky, o kterých dospělí lidé často nedokáži dobře mluvit mezi sebou, natož s dětmi (a ano, nevidím nic špatného, když se dítě seznámí i s „odbornými“ termíny, protože kolik dospělých stále nedokáže rozlišit mezi vulvou a vagínou, že?). Masturbace je letmo zmíněna na jediné dvojstraně a je zaměřená na ty děti, které s ní již mají zkušenosti a je potřeba jim dovysvětlit, co je společensky (ne)vhodné, navíc je přece možné ji z četby vynechat.

Kniha je tedy určena RODIČŮM A DĚTEM, společně, a jste to vy, rodiče, kdo ve finále rozhodne, v kolika letech začnete s osvětou na tohle téma – doporučené 4 roky jsou pouze orientační. Pořídit si tuto knihu je jen vaše svobodná volba. To, že vy si nedokážete představit, že byste knihu s dětmi četli, je v pořádku – co už ale v pořádku není, je neustále osočování autorů, vydavatelů a lidí, kteří s knihou tento problém nemají, z podpory pedofilie, pornografie a nejrůznějších „zločinů proti mravnosti“ – pletete si totiž pojmy s dojmy. Omezuje (či přímo ohrožuje) vás a vaše děti existence této knihy v každodenním životě? Nutí tu knihu někdo vám a vašim dětem? Ne?

Tak žij a nech žít.

PS. Nařčení z pedofilie považuji za poměrně závažné a ráda bych, kdyby zastánci těchto tvrzení vysvětlili, v čem přesně ji tato populárně naučná kniha podporuje.

42 14.10.2019

"Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!"

Vtipné. Nadčasové. Jedna z knih, která by neměla chybět v seznamu maturitní četby, přestože - nebo právě protože - je to typická "klasika".

28 10.02.2022

Strašně rozporuplná kniha. Na jednu stranu lyricky starosvětská, protkaná cyklickým plynutím času s důrazem na roční období a zakalená notnou dávkou nostalgie (i díky populárnímu večerníčku), na druhou plná škrobeného moralizování, ubíjející slepé poslušnosti a fatalismu, kdy vše je v rukou božích a za sebemenší prohřešek je zvídavý Brouček potrestán tak, že sklapne krovky a stane se prakticky kopií vlastního otce, do toho místní mravnostní policie, manipulátorka Janinka, která se nebojí ani victimblamingu a nejrůznějších podob citového vydírání. Negativa za mě bohužel převažují.

Osobně jsem zastáncem toho, že pohádky nemusí nutně obsahovat cukrkandlový happy-end (viz některé lidové pohádky, Grimmové nebo Andersen), ale tady?

„Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“

Brr... Hnusý náboženský fanatismus.

25 29.11.2023

Očekávání se nenaplnila, chválu na první Metro jsem slyšela z různých stran, hru jsem nehrála... ale za mě bylo čtení očistec. A to jsem ho kombinovala ještě se čtením ušima, protože jinak bych skončila někde v půlce. Kvůli maturitní četbě jsem se ale musela hecnout.

Největší problém je, že si to hraje na něco, čím to není. Postapo a celé metro jsou jen kulisy, Arťom je geroj negeroj, loutka s takřka nulovou osobností, pasivní prostoduchý matlák ve vleku náhodných událostí, který sice celý život žije v metru a jeho otec je celkem znalý, ale synovi prakticky nic potřebného k přežití v tomhle světě nepředá. Smutné.
Na svou velkou cestu se vydává z naprosto nepochopitelného a nevěrohodného důvodu, překonává generické a repetitivní překážky, se kterými mu pomáhají doslova náhodní kolemjdoucí (protože neexistuje způsob, jak by v tomhle podání příběhu, mohl do cíle dojít bez neustálého deus ex machina). Ty nejzajímavější postavy se dějem jen mihnou a zmizí, či vzápětí umřou. Všech těch náhodných záchran, pomocí, setkání whatever věcí je moc i na 470 stran. Arťom sám o sobě přitom skoro nic nedělá – chodí, pozoruje, občas něco řekne, to je na protagonistu poměrně málo.

Zajímavé pasáže jsou proložené hromadami nudy a planého filozofování, což celou knihu neúnosně natahuje. Svébytné společenství metra je neskutečně přeplácané frakcemi, fanatiky, ideologiemi a typickými „postapo“ problémy. Je toho moc, je v tom bordel a půlka z toho tam je jen proto, aby tam prostě byla – protože v postapo světě je to podle autora zřejmě nutnost. Chyběly mi výraznější ženské postavy, sakra, ženský tam jen vaří, uklízí a starají se o děti – žádný vojačky, průzkumnice, kultistiky, mezi stanicemi prakticky nepřechází, proč proboha? Je to postapo... to stojí na boření genderových streotypů. Na ty ve světě po jaderné válce není čas.

A konec je prostě meh.

Pokud člověk není znalec moskevského metra, tak si tento originální námět tolik neužije, pokud neumí alespoň trochu rusky, začne se v názvech stanic dokonale ztrácet. Protože námět jako takový je skvělý, ale zpracování kulhá na všechny tři zmutované nohy.

Pokračování – ne, díky.

25 03.02.2022

Na tuhle knihu, podobně jako na spoustu dalších významných děl české i světové literatury, musí člověk vnitřně vyzrát. Babičce hrozně ublížilo, že je na základních školách vedena jako povinná četba pro děti a přitom dětem zase tolik neřekne. Ani důvody, proč je psaná tak, jak je, většina učitelů příliš nerozvádí... prostě tady máš knihu a čti!
Mě na základní škole nudily už pouhé úryvky v čítance. V tomhle by se měla výuka literatury, především na prvním stupni, přehodnotit. Není přece potřeba nutit studenty číst díla, která, ač pro kulturu velmi významná, je nebaví, která nedokáží pochopit a v jejich věku jim vlastně nemají co říct. Jsou na ně příliš mladí a ještě nezažili nic, co by jim takové knihy přiblížilo a ta povinnost jim je naopak zprotiví.
Já si k Babičce našla cestu až na vysoké (přičemž jsem musela absolvovat několik přednášek o literatuře) a myslím, že s postupujícím věkem ji budu mít stále raději. Většina těch, kteří ji tu proklínají, by si měli na pár let „dát voraz“ a pak to s ní zkusit znovu – třeba až založí rodinu, půjdou do důchodu nebo až se v jejich životě stane něco, kdy ten milý a naivní svět „dokonalé“ babičky budou potřebovat pro klid vlastní duše.

24 17.12.2016

Bradbury představil nadčasový dystopický svět unifikovaného (ne)myšlení a povrchních a pokleslých forem zábavy vymývajících lidem to, co mají místo mozků. Svět, kde se kniha může stát rozsudkem smrti. Svět, ve kterém není čas se zastavit, lelkovat, v klidu popřemýšlet, kde se ze všech stran valí barevná blikající světýlka, uřvaná hudba, hesla, slogany… Samozřejmě doplněný o ve své době patřičně futuristickou technologií – takovou, kterou my dnes o 70 let později denně užíváme, čímž se pro nás kniha stává ještě naléhavější a aktuálnější.

Za mě je problém, že svět opravdu jen představil, ale nerozpracoval. Ty opravdu zajímavé postavy se příběhem jen minou, veškerá pozornost je zaměřena na schematického Montaga, jehož proměna mi přišla stejně povrchní jako svět, ve kterém žije. První část skvělá, pak to jde z kopce. Útěk byl tak bezproblémový, až se mi nechtělo věřit. A závěrečný deus ex machina odpovídá době vzniku, ale dnešního čtenáře spíš rozhořčí – prostě bum a konec, jdeme vstříc lepším zítřkům, a přitom citujeme klasiky a filozofujeme o nesmrtelnosti chrousta.

451 stupňů vyšlo původně jako povídka – možná u toho měl autor zůstat. Námět geniální, plný zajímavých, nadčasových myšlenek, ale utopený v rozvleklých, nepříliš čtivých pasážích a formě, která rozhodně nesedne každému. Za mě zklamání, existují lepší, čtivější a promyšlenější dystopie.

23 07.01.2022

(SPOILER) Je až děsivé, jaké drobné detaily a paralely z dystopické knihy staré přes třicet let najdete v dnešním světě, kde jsme „my“ ženy euroamerického kulturního okruhu svobodnější než kdy dřív – jak dlouho jimi ještě budeme?

Nelinearita vyprávění nutí čtenáře číst pozorněji a pečlivě si skládat jednotlivé „útržky“ dohromady. Podobně jako Fredova toužíme vědět nejen, co se stalo jejím blízkým, ale i co se děje vně Gileádu a hlavně, co se děje právě v Gileádu. Leccos si musíme domýšlet a spousty nevyřčený či nevysvětlených proč-jak-kde-kdy nás budou po přečtení alespoň nějaký čas sžíravě hlodat v hlavě. A asi každá z nás si v duchu položí otázku: jak bych se zachovala já?

Podobně jako 1984 by tohle mělo sloužit jako varování, nikoliv návod (lidi proboha!).

Doslov mi přišel jako geniální rána pěstí čtenáři – my s hrdinkou trpěli, báli se a drželi jí palce, aby to nakonec byl jen úlomek dávné historie, nad kterou banda mudrujících profesůrků krčí rameny ve stylu „stalo se“? Pořád si říkáme, že zrůdnosti nacismu a komunismu nesmíme zapomínat, ale s vymíráním přímých pamětníků se od toho odprošťujeme, odosobňujeme… přesně jako ono sympozium.

Nolite Te Bastardes Carborundorum!

23 11.06.2018

Člověče, vy tam máte figur jak na orloji... abych citovala jinou klasiku.

Moje první česká krimi a navíc přečtená úplnou náhodou. Svým způsobem je to svěží, lehce úsměvné retro s příjemným nádechem tajemna – a ačkoliv se odehrává za minulého režimu, dokáže autor kolem jistých z dnešního pohledu problematických věcí kroužit elegantně, takže soudruzi, národní výbory a VB nepůsobí nijak rušivě a „ideologicky“. Je to také pěkná sonda do mentality tehdejších lidí (některé věci, nad kterými se pohoršují, dnes mnohým nestojí ani za pozvednuté obočí).

Kapitán Exner je sympaťák, i když mi vzhledem k neznalosti předešlých dílů nejspíš něco z jeho osobnosti uniká. Časem se k této sérii určitě ještě vrátím.

Za mě hrozně přeceňovaná kniha, která se v maturitní četbách drží "protože tradice" a především kvůli své – pro maturanty velmi přitažlivé – délce a všemožným internetovým rozborům (ve Francii ji prý paradoxně skoro nečtou, neznají).

Ve zkratce jde o tuctový, nijak záživný "zaláskovaný" příběh s rádoby nádechem Shakespearovy nejznámější tragédie, který by měl navíc okořenit i kontrast s probíhající válkou. Jenže! Kazí to přehnaná lyričnost, filosofování a strojené a nepřirozené dialogy těch dvou hrdliček. Celé to na mě působí dojmem "jak si zachovalý padesátník a nobelista asi představuje mladou lásku." Konec je navíc tak profláknutý, že to na většinu čtenářů snad nemá ani žádný wow efekt.

Námět knihy je vskutku zajímavý a dal by se z něj vytěžit silný a poutavý příběh. Bohužel mi nepřišlo, že by se to autorce povedlo. S Gertou jsem se jako čtenář nedokázala ztotožnit, nebyla mi sympatická a její osudy mi byly více méně lhostejné. Mnohem více mě zaujaly pozdější kapitoly z pohledu jejích „přítelkyň“.
Styl psaní paní autorky mi také úplně nesedl, často mi přišlo, že jí jde víc popis obecných válečných událostí než popis dění z pohledu postav. První třetina knihy byla zajímavá a čtivá, druhou třetinou knihy jsem se prokousala jen se sebezapřením. V poslední části mě děj zase dokázal vtáhnout, ale ne díky Gertě. Navíc jsem se nemohla zbavt dojmu, že v nás má kniha vzbudit pocit viny, i když vše podává jen z pohledu Němců a není v ní místo pro konfronaci pohledů obou stran. Celkově je pro mě tato tolik opěvovaná kniha zklamání.

21 05.04.2016

Až zase na Twitteru nebo kdekoliv jinde uvidím nějaké individuum hlásat, že komunismus je cesta k zastavení úpadku společnosti a její prosperitě, omlátím mu tuhle knížku o palici.

Na třech generacích žen sledujeme bouřlivou a úžasně děsivou proměnu moderní Číny. Doba za vlády Maa je jednoduše bizarní. Orwellovsky obludná. Je neuvěřitelné (a neuvěřitelně smutné), že něco tak nepřestavitelně absurdního, fungovalo tak dlouho a funguje vlastně dodnes.

20 26.06.2023

Prvotní nadšení ze slibné premisy bohužel rychle vyprchalo. Autorka si vybrala zajímavé zajímavé téma, ale jeho zpracování mi přijde nedotažené, zůstalo až příliš nedořečeného nebo jen naznačeného.

Kniha je víc zaměřena na individuální dystopický prožitek hlavních hrdinek než na budování alternativní historie, což není nutně špatně, ale celé to stojí, a hlavně padá na pocitech – a přitom i jejich vykreslení mi přišlo místy zkratkovité a povrchní.

„Nových“ polistopadových poměrů si až na pár letmých zmínek moc neužijete. Působilo to na mě jako Svědectví o životě v KLDR (celkové fungování společnosti) šmrcnuté Příběhem služebnice (hlavně kapitola z tělocvičny), Žítkovskými bohyněmi a Stručnými dějinami hnutí (postava Magdy). Není to špatné, ale čekala jsem víc.

20 16.05.2021

Karl May, ač skutečné „rudochy“ neviděl snad ani z rychlíku, se velkou měrou zasloužil o spoluutváření evropského pohledu na indiány, který je zde mnohem smířlivější než v jejich původní domovině, kde indiánská otázka dodnes působí značný škraloup na tváři výspy světové demokracie a rovnosti.
Vysnil a vybájil si úžasný, i když naivní, svět, o kterém doufal, že opravdu leží někde tam daleko za oceánem, a zasadil do něj poutavý příběh o nezlomném přátelství, o boji dobra s lidskou chamtivostí, zaslepeností a zlobou. Vinnetou a Old Shatterhand se stali pro mnoho generací malých (i velkých) kluků (i holek) prototypy dokonalých spravedlivých mužů, ze kterých by si měl každý brát příklad a umožnil jim prožít úžasná dobrodužství na prériích Divokého západu.

20 21.01.2017

(SPOILER) Taková pohádka pro dospělé, která se později překlopí takřka v telenovelu a ve které si autor vyzobával historická fakta a události dle libosti a nakládá s nimi všelijak. Popis domu, jeho stavby a využití v jednotlivých dobách je vskutku zajímavý, ale říkat, že právě der Glasraum je hrdinou knihy, podle mě není přesné. Je to klíčová část knihy, středobod, ze kterého se jednotlivé linky paprskovitě rozbíhají, občas protínají a občas beze stopy mizí, ale zároveň je to jen prázdná i když fascinující kulisa.

Autor místy dokázal skvěle vystihnout atmosféru doby (i když poúnorová a normalizační doba už se mu tolik nepovedla), myšlení a některé pohnutky postav. Na druhou stranu takřka všechny ženské postavy prostě musely být při nejmenším bisexuální a dialozích řeší jen své vztahy a děti či vztahy a děti jiných. Mužské postavy jsou buď nevýrazné či jedno velké zklamání. Všude samá nevěra. Nedivím se, že rodina Tugendhat se proti knize ostře ohrazovala.

Úplně mi nevyhovoval ani styl vyprávění, ačkoliv kniha není vyloženě krátká, některé postavy a jejich linky prostě a jednoduše vyšumí - a ačkoliv asi tušíme, co se stalo, z knihy se to přímo nedozvíme. A k tomu ten kýčovitý cukrkandlový konec.

Dle ohlasů v době vydání jsem čekala něco, z čeho si sednu na zadek, ale nestalo se. Přečteno (a hlavně dočteno) vlastně jen do čtenářské výzvy.

19 02.08.2023

(SPOILER) Tak to byla jízda. Pár dní před tím jsme dělala re-reading Naslouchače a Faji, abych si po těch letech oživila paměť. A přesedlat z poslední kapitoly Faji do prvních v Nastereji bylo teda drsný. Začátek se mi moc nepozdával, temný a děsivý svět na druhé straně pohoří mi v porovnání se vším v předchozích dílech přišel jako rána pěstí do žaludku – a stále jsem si na něj úplně nezvykla.

Návrat k pětadvacítce dodal zdání známého a uklidňujícího, ale změna byla i tak patrná. Už to nebylo „ono“ z minulých dílů, ta tam byla naivní dětská bezstarostnost a bezprostřednost. S Ilan nám mlátí puberta – a navíc si uvědomuje, že to, čeho je součástí, dalece přesahuje nejen ji, ale vše, co si dokázala představit. Více než podivné mi přišlo milostné vzplanutí kapitána, jako by náhle byl totálně OOC, navíc se odsunul do pozadí, i když jsme díky tomu poznali blíže další bojovníky, ale asi to tak mělo/muselo být.

Jenže postupně se to začalo rozjíždět… až se to náhle nezadržitelně řítilo jako neřízený vlak plný dynamitu, a ještě k tomu z kopce. Do toho neustálé hádanky a tajemství, ze kterých mi doteď jde hlava kolem.

Bylo to trochu jiné, ale přesto skvělé (i když chápu, že ne každému to tentokrát sedne). Zase jsem se od toho nemohla odtrhnout. Zase mě sžírají věci v knize řečené i nevyřčené. Zase přemýšlím, co to všechno mělo a má znamenat. Zase nevím, jak přežiju do vydání dalšího dílu. Achjo.

19 01.05.2021

Ve své době musela být kniha plná revolučních a provokativních myšlenek, dnes se nijak výrazně neliší od té spousty „katastrofických“ filmů z dnešní produkce (snad kromě neobvykle vysoké míry technických a odborných výrazů, podrobných popisů všelijakých procedur, přístrojů – v současnosti již značně zastaralých, absenci charismatických hrdinů a nějakého heroičtějšího konce vedoucího k záchraně světa), což je na druhou stranu obdivuhodné, když už uplynulo víc než 50 let od prvního vydání.

Víc hlav, víc ví... Nechat „odsud celého světa“ v rukou pár přechytralých vědců, kteří kolikrát ani sami netuší, co dělají, a kupí jednu chybu za druhou… nevím, nevím. Projekt Wildfire mi od začátku přišel dost špatně naplánovaný, ale mně se to jako laikovi mluví, že. :D
(UPDATE 2021: Omluvám se vám, chlapci vědečtí, když vidím ty naše hov*da ve vládě, jste géniové se skvěle naplánovaným řešením kritické situace. T-T)

Charaktery postav se postupem času jaksi smrskly jen na prováděný výzkum, chyběl mi nějaký vývoj, větší interakce mezi nimi… a konec byl upřímně spíš facka čtenáři (a přitom začátek v Piedmontu měl tak dobře nakročeno).

Za mě: zvláštní, občas těžkopádná kniha, rozhodně doporučuji audioverzi.

19 26.09.2020

Celková atmosféra bezmoci vesničanů, nejdříve proti molochu Strany, později proti rozjetému buldozeru kapitalismu, dokáže zasáhnout, obzvlášť pokud jste někdy žili na dědině a víte, jak to tam chodí. Nevěděla jsem, že kvůli Temelínu musely srovnat se zemí celé vesnice – další zajímavý střípek z naší novodobé historie, který bychom neměli opomíjet. O lidi tu v první řadě nikdy nikomu nešlo, ani po revoluci ne.
V kontrastu s tím na vás dýchne retro atmosféra socialistické vesnice z pohledu mladé holky – koupání v řece, vůně špekáčků, psací stroje, magneťáky, první lásky…

Co se týče děje, až do začátku 90. let jsem se od čtení nemohla odtrhnout, ale jakmile se hrdinka přestěhovala, tak se vyprávění začalo podivně táhnout. Její jednání jsem chápala čím dál méně, chvílemi mi přišla naprosto mimo, neschopná racionálního zhodnocení situace. Nevím, co si ve zbourané vsi snažila dokázat, když si ani nebyla schopná najít pořádnou práci a dát si dohromady svůj život. Finální konfrontace s minulostí mi přišla poněkud uspěchaná a odbitá, nějak mě to celé nedojalo, ale kniha jako taková mě velmi zaujala. Uvidím, jestli se mi do ruky náhodou nedostane i Dešťová hůl.

18 18.03.2018

Chlupaté pohlazení po duši, nestárnoucí klasika! Co víc dodat. :)

18 23.01.2018

Příběh služebnice byl o individuální prožitku jedné ženy uvržené do obludného světa dystopické teokracie a člověk si musel dávat dohromady hodně nesouvislých útržků, ve Svědectví(ch) do Gileádu nahlížíme z více stran. Odhaluje se nám spousta věcí, které jsme minule jen tušili*y, plně se projevuje narušenost rodinných pout zvrhlým systémem, kde jsou děti navzdory všem okázalým řečem brány víc jako symbol společenského postavení než jako boží dar a ženy v lepším případě jako ozdoba svého manžela (ale taky zjistíme, že spousta z nich nejsou jen uťápnuté, utlačované chudinky, ale pořádné mrchy).

Přestože se v duchu první knihy nese i tato ve formě zápisků / výpovědí (a nebudeme ochuzeni ani o již tradiční sympózium, které nám zpochybní vše, o čem si čtenáři můžou myslet, že se jim podařilo vyčíst mezi řádky), atmosféra mi přišla víc „seriálová“ a ačkoliv sledujeme tři postupně se spojující dějové linky, tak i způsob vyprávění je jednodušší a přímočařejší (+ je vyznačená přímá řeč :D) – což mi ale vůbec nevadilo, do knihy jsem se zažrala a nemohla se odtrhnout. Není to tak dechberoucí jako první díl, ale za přečtení rozhodně stojí.

17 03.06.2020

Ještě tak v půlce jsem si říkala, že to bude příjemné oddechové béčko o strašidelném domě, přestože hrdinčin chronický nedostatek peněz, dopravních a komunikačních prostředků, sociálních kontaktů a oslabená schopnost kritického myšlení očividně slouží jen jako laciný plot device, aby se mohla utápět ve větších sračkách.

No, ne. Je to totální brak – a ne v tom pozitivním smyslu. Místy je to čtivé, ale co je to platné, když je námět zoufale neoriginální, absolutně ničím neozvláštněný a čím víc se blížíme k finále, tím víc se ukazuje, jak strašně jsou celý ten dějový zvrat a vysvětlení kolem pitomé. Napětí a záhadno se zpočátku tváří slibně, pak kniha rychle ztrácí tempo, aby to konec zabil úplně. Původ nadpřirozených schopností strašidla je zhruba na úrovni „somehow, Palpatine returned“.

Půlka věcí mohla být jinak, kdyby si pratetička dala trochu víc práce s tak zatraceně důležitou věcí, jako jsou instrukce, kdyby hlavní hrdinka ten barák prošla pořádně hned na začátku a kdyby prostě a jednoduše trochu přemýšlela. Lepší zápletky a nadpřirozeno (a na třetinové délce) mají i díly z pradávné brakové edice Stop Hrůzy, a to už je co říct. Třešničkou na dortu pak je, že nejlepší, nejuvěřitelnější a nejsympatičtější postava knihy je kocour.

16 14.04.2024