Yarwen komentáře u knih
Palec nahoru za nápad a vypravěčský um. Naopak nelíbilo se mi zveličování - zbytečně teatrální smrti, Garratyho křeč v noze, jež by se dala rozepsat na tři odstavce, nikoliv na několik stránek (to bylo vskutku útrpné), označení Poea za pedofila (čtrnáctileté děvče je už fakt dávno za hranici zájmu pedofilů); nějakého filosofického přesahu se tady nedočkáme, tlachání mezi účastníky pochodu je o ničem, zakončení vlažné, naopak vykreslení bezhlavosti davu výborné - opravdu věřím, že by se našlo moře lidí, kteří by se touto trachtací náramně bavili, stejně jako by se každý rok objevilo sto jiných bláznů, kteří by do závodu šli. Za mě zhruba průměr (48%).
Všechny příběhy v tomto čísle srší vtipem, jsou opravdu povedené. Na vrchol bych vypíchl především závěrečnou básničku z kolekce "V Pantáticích na návsi", u které jsem se celou dobu usmíval. Výborné počtení, tady prostě dám mimořádné čtyři hvězdy.
Nemohu se ubránit dát vysoké hodnocení, a to právě kvůli příběhu Sherlocka Holmese - blíže viz můj komentář ke knize "Život pavouka". Tohle se vám stane maximálně jednou za život. Toto číslo se vydařily snad všechny příběhy, takže čtyři hvězdy jsou naprosto zasloužené.
Asi nejvíc nahoru vytahuje toto číslo komix Ježek Jožka, který si tentokráte užije sněhových hrátek. Ostatní příběhy spíše jen mírný nadprůměr.
Nemůžu si pomoct, komixy v tomto Čtyřlístku jsou i z mého pohledu dospělého čtenáře prostě dětsky přitažlivé a vydařené. Pavouček Štěstík sice nepatří k mým oblíbeným příběhům, ale ty ostatní jsou do jednoho nadprůměrné. Zasloužené tři hvězdy.
Útlá knížečka malého formátu obsahuje spoustu koláží ze starých reklam, ale hlavně rady a poučky pro začínající hospodyňku z dob dávno minulých. V tom spočívá i úsměvnost, jež čtení vyvolává, neboť řada doporučení je již dávno překonaná. Asi nejzábavnější část se týká sexuálního žití, ale tento text už leckterého čtenáře potkal, ať už ve vtipném mailu či na internetu. Takže nic, co by člověk musel číst, ale je to docela milé. (46%)
V zásadě každý komix je v tomto čísle hezký nadprůměr, byť nic extra. Ze všech bych paradoxně vytáhnul Káťu a Škubánka, který je nadmíru vtipný.
Rachejtle jsem měl vždycky rád, proto příběh Čtyřlístku v tomto čísle byl z mého pohledu výborný. Skvěle ho doplnil Koumes se svou létající asistentkou (a je to poslední příběh s Koumesem, na který jsem ve Čtyřlístku narazil, velká škoda, měl jsem ho vždycky rád) a Ježek Jožka se svou novou hračkou. Pavouček Štěstík už byl slabší a závěrečná básnička mi přišla odfláknutá.
Už od dětství občas používám hlášku "Nezpívají ani tak dobře, jako hlasitě", a teprve při pročítání starých Čtyřlístků jsem zjistil, že jsem si ji vypůjčil z příběhu "Na hradě Kulíkově", akorát jsem na to už dávno zapomněl; tohle se vám v životě nestane mnohokrát. Krom přátel z Kulíkova bych ještě vyzdvihnul závěrečnou básničku "V Pantáticích na návsi", která mi už jako malému klukovi přišla natolik legrační, že jsem se ji naučil zpaměti. Vynikající číslo, nebýt trochu infantilního příběhu Káti a Škubánka (mimochodem jednalo se o první díl tohoto komixu), práskl bych tu bombastických pět hvězd.
O Čtyřlístky byla za mého dětství nouze. Byl to relativně drahý časopis - stál 4 koruny - a hlavně nedostatkový. Když ho někdo přinesl do třídy, koloval celý den z ruky do ruky, každý ty komixy přímo hltal, protože tenkrát jich bylo pomálu, vycházely jen v některých časopisech. Rychlé občerstvení byl takový unikát - snad se ho vytisklo více kusů, snad byla dodávka do Ostravy nějak chybně vysoká, ale ve třídě se najednou objevil v několika exemplářích; a co víc - byl to první Čtyřlístek, který koupili i naši rodiče, a od tohoto okamžiku ho už kupovali nepravidelně napořád.
V tomto díle vytahuje časopis nahoru hlavně Myšák Koumes (bojující s loupežníky), což byl komix, který si se samotným Čtyřlístkem (ten tentokrát prodává občerstvení) v kvalitě nijak nezadal. Dále zde nalezneme Oldu a Poldu, plavící se po řece, a ne příliš povedenou pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Na konci nalezneme básničku v Pantáticích na návsi.
Nejstarší Čtyřlístek, který jsme měli doma. Četl jsem ho znovu a znovu a znal jsem ho v podstatě nazpaměť. Příběh Čtyřlístku, který si to tentokrát rozdá s hradním strašidlem, doplňuje tradičně vydařený myšák Koumes, jenž se potýká s vránami, a ježek Jožka, který si chce nahodit novou image. Komiksy s pravidelnými postavami pak doplňuje jednorázový příběh Lovecká kočka.
Pro mě velký kus nostalgie, i proto dávám tak vysoké hodnocení.
První díl série JFK, který je bez Kováře. V hlavní roli komtesa de Villefort, správněji asi spíše hraběnka (komtesa je dcera hraběte nebo vikomta, což v případě Andrey je faux pas, které si autoři se sebou táhnou řadu dílů jako kouli na noze), jež se snaží vypátrat viníka, který se pokusil poslat Kováře na smrt, a vyřídit si to s ním.
Kniha je to opět akční, ale duchaprostá, místy nesmyslná, velmi slabá. Od Žambocha jsem čekal daleko více - tohle mi přijde jako výsledek soutěže "napiš knihu za týden", nebo jako odbytý pokus v soutěži o nejlepší knihu na základní škole. Za mě jeden z nejhorších dílů série.
Druhý díl přehledu zvyklostí středověkého světa se zaobírá cestováním, ale i vojsky, souboji, popravami a mučením. Zajímavá příručka, do které autor shrnul základní věci k uvedeným tématům.
Třetí díl Milénia překračuje o dvě třídy díly předchozí. Zprvu jsem myslel, že si autor ukousnul příliš velkého sousta, ale překvýkal to a spolkl s noblesou. Konspirační teorie ohledně Sekty uvnitř švédské bezpečnostní policie je složitá, ale prosta logických kiksů a vcelku reálná (kam se hrabe Umbeto Eco se svým Kyvadlem), což je na detektivní žánr velmi neobvyklé. Ačkoliv je příběh komplikovaný (což kvituji), je napínavý a vtáhne čtenáře do svých spletitostí tak, že nakonec prožije se svými hrdiny obrovské zadostiučinění s tím, že každý dostane to, co si zaslouží. Feministický extrémismus je zde spíše v pozadí (bojovné ženy - možná spojka na Monicu Figuerolovou?), slepých uliček minimálně (Plague a telefonické odposlouchávání Ekströma) a prožitek skvělý - od této knihy by se většina autorů detektivek měla učit. Dávám vysokých 83%.
Autor projevil v knize obrovskou fantazii - když už si čtenář myslí, že se bude jednat o robinsonádu, ocitneme se uprostřed podivného kmene, abychom skončili ve stylu sci-fi. Ze všeho by se daly vytvořit možná samostatné příběhy v samostatných knihách. Mně se osobně nejvíce líbil podmořský labyrint, ten byl velmi působivý.
Hodnotí se těžce - na jedné straně velká rozmanitost, na druhé značná naivita v osobě Vilíka, na jehož místě by kdokoliv jiný zemřel nejméně desetkrát. Nakonec je to přesně napůl, dávám 50%.
Théseus je bezesporu jedním z nejslavnějších hrdinů řecko-římských bájí. Autorka k jeho příběhu přistoupila po svém - zasadila jej do reálného prostředí a pojala ho spíše jako historický román, prostý čehokoliv nadpřirozeného (vyjma božských znamení, což z tohoto přístupu dělá tak trochu kočkopsa). Jenže legenda o Théseovi JE o nadpřirozených bytostech, JE o nadpřirozených jevech a kouzlech, jakožto o božských zásazích do života hrdinů. Čtenář je tak ochuzen o řadu Théseových slavných činů, ve kterých figurují třeba obři, do jiných zase zasazuje obyčejné lidi a ohýbá legendu do takové míry, že se od ní mnohdy zásadně odvrací. Kniha není špatná, je z ní možno poznat řadu zvyků a způsobů života tehdejšího lidu, ale k tomu si mohla autorka vybrat nějakou no-name postavu, a ne zmršit slavnou pověst. Závěr knihy je pak notně zmatený, obrovská katarze na Krétě je popsaná v maličkém odstavci, opakují se i odporují si jednotlivé věty a pokud sami nevíte, po kom nese Egejské moře své jméno, budete těžce přemítat, co se vlastně na poslední stránce knihy stalo. Pro mě zklamání a slabší dvě hvězdy.
De Klerk, degradovaný na vojína, se sociální inteligencí těsně nad nulou, je vyhozen z armády a snaží se přežít mezi civily. To ale netuší, že se na něj chystá spiknutí, ve kterém je mu přisouzena hlavní role.
Třeskutě vtipné, napsané s nadhledem, to jsou hlavní kvality knihy. Na druhé straně jsou v příběhu logické díry, které měl autor ošetřit lépe. Za mě velmi dobrých 65%.
Poslední kniha autora o Ocelové kryse, byť se jedná o druhý díl prequelu. Jimmy di Grizz se hodlá pomstít generálu Zennorovi za smrt Střelce a tak narukuje do jeho armády, aby se k němu dostal blíž. První polovina knihy má spád i vtip předchozího dílu, pak se ale dostaví nuda - autor, který je znám třaskovostí svých textů, kde chudák logika je těžce zašlapávaná do země, by se neměl pouštět do filozofování na téma ideální společnosti. Závěr knihy pak už má blízko k obyčejné slátanině.
Ne, tohle není příjemné čtení, na druhé straně je nesmírně dobře, že tato kniha vznikla. Japonci se na svých válečných zajatcích i domorodcích na okupovaných územích dopustili neuvěřitelných zvěrstev: zabíjení pro zábavu, kruté bití, minimální dávky jídla, mučení, týrání, lékařské pokusy a vivisekce, rozřezávání zaživa, pochody smrti - a za tyto zločiny se nikdy neomluvili, nikdy neodškodnili přeživší. A co víc, zatímco v Německu je nacismus mimo zákon, v Japonsku válečné zločince adorují. Bohužel ani mateřské země těch, kteří trpěli v zajateckých táborech, jim nijak nepomohly a vždy ignorovaly jejich snahy o nějakou omluvu z japonské strany, natožpak odškodnění. Tato kniha vznikla bez jakýchkoliv grantů, jedná se o mnohaleté velké dílo Dawse, který shromáždil a prostudoval za více než deset let neuvěřitelné množství dokumentů a podstoupil množství rozhovorů. Zajatci Japonců jsou mementem pro nás, abychom nezapomněli, pomníkem pro ty, kteří krutě zahynuli a hanbou pro Japonce, kteří se k tomu, co se stalo, nikdy nepostavili odpovědně čelem a v učebnicích dějepisu dětem rozebírají 2. světovou válku na pouhopouhých dvou stranách, kde označují Japonsko za "oběť agresora"...
Ve druhém díle pentalogie (který autor skutečně napsal jako druhý, hned po čtvrtém) je Sokolí oko již zkušený zálesák, Čingačgúk má dospělého syna a jeho Wah-ta-nah na oba již shlíží z věčných lovišť. Díky cti a dobrému srdci se rozhodnou pomoci čtveřici Angličanů, které lstivý lišák Magua vede do záhuby. A tímto začíná velké dobrodružství, do kterého se nakonec zamíchají celé kmeny Hurónů a Delawarů. Nejznámější Cooperova kniha, napsaná před zhruba dvěma stovkami let, nás zavádí do doby, kdy se okolo Velkých jezer potulovaly poslední zbytky Indiánů, původně osídlujících východní pobřeží. Za mě neobyčejně krásné, dávám nádherných 85%.