Zahonek komentáře u knih
Moderní fantasmagorie o upírech mě moc neberou, takže k přečtení tohoto románu mě vedl spíše poznávací zájezd mých rodičů do Rumunska. Hned první stránky mě ale přesvědčily, že jde o výjimečné dílo. Román je psán formou deníkových záznamů a dopisů, občas skoro vědecky, což mu přidává na autentičnosti. Tu podtrhují i historická fakta ze života hraběte Drákuly. Krajina Karpat je popsána velmi barvitě a dramaticky, jakoby v ní autor sám někdy byl. Příběh je plný napětí a hutné hororové atmosféry, přitom je v něm minimum krve a násilí. Kniha o hraběti Drákulovi by se dala vnímat jako vstupní brána do světa upírů a jde vidět, že z ní čerpadlo mnoho generací literárních i filmových tvůrců. Jména některých hlavních hrdinů z knihy i schopnosti a jejich hranice u upírů se dodnes objevují v knihách a akčních filmech.
Tato kniha se mi dostala do povědomí, když jsem jednou v rádiu poslouchal pořad Stopy, fakta, tajemství, který připravuje Stanislav Motl. Tento díl byl zrovna věnován tajuplnému životu Jacka Londona a kniha tam byla několikrát zmíněna. Kniha je to opravdu velmi zajímavá a originální. Jde vidět, že Jack London byl hlava otevřená a nezaujatá, neměl předsudky ani vůči takovým věcem, jako jsou minulé životy a nadpřirozené jevy. Dnes se s knihami na podobná témata roztrhl pytel, ještě pár let zpátky by jsme ale takové autory označily za blázny a snílky. To jen dokazuje jeho obrovský nadhled, kniha je v této době, kdy jsou témata života po životě a duchovna společností přijímána docela otevřeně, velmi aktuální. Co víc, Tulák po hvězdách dnešní knihy kvalitou jednoznačně převyšuje. Bude to asi tím, že Jack London chtěl knihou předat poselství, dnešní autoři chtějí v první řadě vydělat peníze a příběhy si vycucají z prstu. Na obálce je zmíněno, že Jack London příběh napsal, podnícen vypravováním Eda Morella. Zajímalo by mě, zda jeho příběh napsal přesně tak, jak mu ho Ed vyprávěl, jen se v něm převtělil do postavy Darrella Standinga, nebo ho napsal podle sebe, jakoby na motivy. Kdo má mysl otevřenou, příběh klidně považuje za skutečný. I když je kniha poměrně tenká, četl jsem ji docela dlouho. Nedá se číst jako normální román, kde děj svižně odsejpá, nad každým odstavcem je potřeba se zamyslet. A teď jedna malá záhada: Když jsem se při čtení dostal do části knihy, kde Darrell při své další "toulce po hvězdách" skončí v Koreji a popisuje japonskou hru podobnou šachům, zajímavou náhodou jsem na internetu narazil na reklamu, aniž bych ji vyhledal, která nabízela právě tuto hru. Jmenuje se Shogi, v knize její jméno zmíněno nebylo. Při čtení knihy jsem narazil na dvě pasáže, které by mohly shrnout podstatu a kvalitu celé knihy:
„Ti blázni! Jako kdyby mohli zardousit mou nesmrtelnost tím neohrabaným zařízením, složeným z provazu a lešení! Budu kráčet a nesčetněkrát znovu kráčet po této krásné zemi. A budu po ní kráčet jako člověk z masa a kostí, budu knížetem a venkovanem, vědcem a bláznem, budu sedět na vyvýšeném místě a sténat pod kolem“.
„A přece jen nebylo v našem příbytku stínů všechno tak všední. Například jsem naučil Oppenheimera hrát v šachy. Uvažte, jak obrovský je to výkon, učit člověka vzdáleného přes třináct cel klepáním na zeď, naučit ho různým tahům, a naučit ho tomu všemu tak důkladně, že jsme spolu nakonec dokázali dík pouhé představivosti hrát v duchu celé partie. Nakonec, říkám? Skládám další hold velkoleposti Oppenheimerovy mysli, protože nakonec se stal v této hře mým mistrem, on, který nikdy v životě neviděl šachovou figurku“.
Uz jako dítě jsem viděl podle této knížky natočený smutný film o marném boji s osudem, ale až teď jsem se dostal k jejimu přečtení. Bral jsem to trochu jako povinnost. Psaný příběh na mne nyní asi nezapůsobil tak jako kdysi film na dětské city, to ale této malé knížce neubírá nic na kráse. Tuhle klasiku by si měl přečíst každý.
Další kniha o tom, jak člověk dosáhl své pomyslné hranice vyspělosti a už neví z kterých do kterých. I na pokraji krize celé civilizace, myslí jen na peníze a vlastní prospěch. Jak typické, hlavně vydělat, na čem se dá.. A jako ve většině případů tento hon za blahobytem přeroste člověku přes hlavu. Většina vynálezů jsou totiž dobří sluhové, ale špatní páni. Většina lidí si také myslí, že jsou páni tvorstva, ale příroda s nimi nakonec zatočí. Celý příběh mi trošku připomínal komiksovou sérii Živí mrtví, tam jde také na první pohled o velkou tragédii přeživších zbytků lidského společenství, která je ohrožována chodícími mrtvolami, respektive chodícími květinami. Ono to ale bude o něčem jiném.. Třeba o tom, že největší zrůdy jsou sami lidé, a to ohrožení je jen takové pozadí, na kterém se zrůdnost promítá. Kdo ví, třeba se Robert Kirkman nechal od Johna Wyndhama inspirovat..
"Je fakt, že dobře vědí, jak nejjistěji člověka zneškodnit - jinými slovy vědí, co dělají. Zkus se na to podívat takhle. Za předpokladu, že jsou skutečně obdařeni jistou inteligencí, máme proti nim jen jednu jedinou výhodu - zrak. My vidíme, kdežto oni ne. Zbav nás ale zraku a naše převaha je tatam. A co je horší - ocitneme se dokonce v podřadnějším postavení, protože oni na rozdíl od nás jsou k životu bez očí přizpůsobeni"
Velmi zajímavá knížka. Nikdy by mě nenapadlo, že se toho dá o chlastání tolik napsat. Ale ona není jen o alkoholu. Ale také o životě, o životě v iluzi, v polopravdách. O tom, že i když už vše máme, pořád nám něco chybí. O tom, jaký by život mohl nebo měl být, ale jaký je ve skutečnosti. A nebo to není skutečnost... Kniha, dnes už více jak sto let stará, je svým sdělením myšlenek a pocitů velmi aktuální. Sám jsem se v ní několikrát našel. Ve věcech, nad kterými jsem přemýšlel podobně jako autor, nebo jsem prožil podobnou zkušenost. Někdy mi také připadlo, že kniha vlastně není vůbec o alkoholu. A nejzajímavější pasáže často nejsou o pití. Jack jen popisuje svůj život a dobrodružství, která prožil, své pocity. I bez výčepů by to vše bylo velmi poutavé. Ale Démon alkohol je prostě všudypřítomný. Tenká knížečka, skrytým obsahem tak objemná, že by naplnila hned několik svazků. Některé pasáže jsou jak dobrodružný román, v jiných se nic neděje. O to více nad nimi ale musíte přemýšlet. Proč vlastně člověk pije? Aby zapomněl na bídu skutečného života a žil v iluzi? Nebo aby se z iluze dostal a poznal pravdu? A vlastně jestli naučit se pít, neznamená nepít vůbec?
Kdysi jsem od Solženicyna četl Souostroví Gulag a bylo to poněkud rozsáhlé a náročné čtení. Jeden den Ivana Děnisoviče je oproštěn od zbytečných popisů a nudných pasáží a nabízí jen to podstatné ze života vězně pracovního tábora.
Kniha Prázdniny v Evropě se mi ze Ziburových cest po světě líbila asi nejvíce. Postupně v nich dospěl a uklidňuje se. Už si nedělá takovou srandu ze sebe ani z ostatních, humor ale nechybí. Dozvídáme se spoustou zajímavých informací z celé řady evropských zemí. Svým konceptem se tak blíží klasickému cestopisu. Za zmínku jistě stojí i povedené doprovodné obrázky.
Kniha měla trochu pomalejší rozjezd, pak už ale následoval napínavý a dobrodružný příběh do poslední stránky. Verne prostě uměl psát romány, které nestárnou.
Roztomilá a pozitivy nabitá knížka - navíc s příjemným vzhledem a několika ilustracemi, která vypráví dojemný příběh o tom, jak člověk bezohledně - při honbě za penězi a nesmyslným přepychem - devastuje přírodu. A jak zvířata přes všechno utrpení, dovedou na to odpovídat nečekaně nenásilně a s nevynucenou láskou. Také se dozvíme, že je pořád dost lidí, kterým není osud zvířat lhostejný a jsou za své snahy odměněni možností blíže se seznámit s fascinující zvířecí inteligentní osobností, a také prozřením, že vlastně o zvířatech a přírodě jako takové toho vlastně moc nevíme a máme se od ní ještě hodně co učit. Konec mě překvapil, byl takový náhlý a nečekaný, až příliš kontrastní s pozitivně laděným rozběhem knihy. A vlastně až tak nečekaný nebyl, kdyby totiž kniha skončila vesele, hodně by ztratila ze své hloubky.
A pak: „Koukej!“ vykřikl jsem a vyskočil ze židle, abych byl blíž k obrazovce. „Je tam! On tam nakonec přece je! Hele, podívej! Můj drahý starý příteli, konečně se zase setkáváme!“
V bazénu plaval tučňák, přesně takový, jak jsem si ho pamatoval. Příští dvě nádherné a blažené minuty a sedmnáct vteřin jsme byli opět spolu. Až do konce filmu jsme mlčeli; neodvažoval jsem se promluvit.
Pamatuju si, že ještě jako dítě jsem několikrát viděl jeden díl seriálu Záhada hlavolamu, byl to ten jak Jenda padá ze zvonice, jiný jsem neviděl. Před nějakou dobou jsem si na to vzpomněl, tak na stará kolena jsem si sehnal celý seriál a zhlíd jsem to v podstatě naráz v jeden den. Prostě paráda, to má vážně atmosféru. No a od seriálu byl jen krůček ke knize. Tu jsem taky přečet hodně rychle a byla prostě skvělá. To je to pravé dobrodrůžo. Něco takového zažít je v podstatě dětský sen. Hned jsem si musel pořídit dva ježky v kleci, abych se jestě víc naladil na vlnu tajemna. Jako malí jsme se taky všemožně toulali po okolí a prolízali posedy a vodárny a bitky Dolního konca s Horním taky nebyly nic zvláštního. To dnešním děckám nic neříká, ty jen čučej do monitora.. Po dočtení Hlavolamu jsem se hned vrhl do víru bouře ve Stínadlech.
Velmi poutavě napsaný životní příběh. Líbí se mi, že Josef Hasil je na jednu stranu popsán jako chladnokrevný profesionál, až skoro superhrdina, zároveň však i jako obyčejný člověk s pocity, touhami a potřebami. Blízké mi bylo i prostředí románu. Na Šumavě jsem prožil hned několik dovolených a některé lokality popsané v knize jsem navštívil.
Další z řady knih, kterou jsem dostal k narozkám, tentokrát vybírala kámošova přítelkyně. I když jsem měl o knize jakýstakýs pojem, že jde o humor, šlechta mě moc nebere, takže bych si ji asi hned tak nepořídil. Protože jsem ale odsunul do pozadí své rozečteninky a ráčil se pustit do používání nadělených dárků, začetl jsem se do Poslední aristokratky, hned po dárku předchozím. A musím se přiznat, že jsem se zasmál hned na první straně příběhu. To mě navnadilo, a tak jsem se čtení věnoval co to šlo. Pak už jsem se smál prakticky pořád. V knize jsou použity opravdu originální slovní obraty a přirovnání. Obsah sprostých slov je nadprůměrný, do jednoho jsou ale umístěna naprosto trefně a bez nich by text přišel o hodně své šťávy. Určitě si přečtu i díly navazující, děj totiž v prvním dílu skončí neuzavřen.
Potvrdilo se mi, že hrozně záleží na tom, ve kterém období svého života knihu čtete. Asi to neplatí u všech knih, ale některé při špatném duševním rozpoložení prostě nedoceníte, nebo vůbec nepochopíte. A Irvingova Poslední noc na Klikaté řece je přesně tento typ knihy. Já jsem v době čtení zrovna procházel pro mně velmi emotivně silným obdobím - ať už v jeho pozitivním smyslu slova, tak později i v tom opačném, pro mě nejsilnějším. Proto jsem celý příběh a hlavně každou Dannyho ztrátu vnímal velmi silně. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem si v průběhu čtení textu v knize náhle uvědomil, že už mám dávno stejnou myšlenku v hlavě a psaný text jen podtrhl sílu prožitého okamžiku. Nebudu knihu srovnávat s žádnou jinou Irvingovou knihou, můžu jen říct, že pro mě byla Klikatá řeka velmi emotivním a do poslední chvíle napínavým zážitkem.
...měli před sebou měsíc pobytu na ostrově; poznávali se tak navzájem v divočině předtím, než začne jejich společný život. Nemáme vždycky na vybranou jak se s druhými poznat. Někdy lidé spadnou do našeho života zčistajasna - jako by existoval přímý let z nebe na zem - a stejným způsobem ztrácíme ty, o nichž jsme si mysleli, že budou součástí našeho života navždy.
Danny ztratil tolik toho, co mu bylo drahé, avšak věděl, jaké zázraky jsou příběhy - jak se prostě nedají zastavit. Cítil, že velké dobrodružství jeho života právě začíná -, stejně jako to musel cítit jeho otec za těch bolestných a hrůzných okolností své poslední noci na Klikaté řece.
Četl jsem jako e-knihu. Knížka plná krátkých, zato poutavých dobrodružných povídek. Některé by klidně mohly být slušným základem na samostatný román. Pan Batlička dobrodružné příběhy uměl.
Zdá se mi, že Záhada hlavolamu byla malinko napínavější a tajemnější než Stínadla se bouří. V tomto díle ale byl zase Široko. Rozhodně suprová kniha, která vrátí vaši mysl do dětství.
Napsat tu jen: První pravidlo klubu rváčů je nemluvit o klubu rváčů, to by bylo příliš jednoduché. A proč? Protoč. První pravidlo projektu zmatek je nevyptávat se... Jak v epilogu napsal sám Chuck Palahniuk, kniha je v podstatě o ničem, není na ní nic originálního. Jediná věc, která nás knihou provází a která nám v hlavě zůstane jsou právě jen ta pravidla. Takže kniha o ničem a ještě k tomu šílená a absurdní. V absurdnosti se jí vyrovná snad jen Hlava XXII. Ale vlastně šílená tak, že se od ní nemůžete odtrhnout. Když si vzpomenu na film, který jsem kdysi dávno viděl, musím se poklonit před hereckým výkonem Edwarda Nortona a Brada Pitta, zahráli to dokonale. Hodně se mi líbil překlad Richarda Podaného, občas použil dost originální slova.
Po přečtení posledních tří stran TANCE S DRAKY jakoby všechna ozubená kolečka zapadla dohromady. Trochu mi připadá, že od prvního dílu celé ságy jediným králem Západozemí je Varys. Po celou dobu za jeho jednáním bylo tajné poslání. Všechny vraždy, zrady, všechno válčení, to mělo jen zemi destabilizovat a připravit tak živnou půdu pro velkolepý návrat prince Aegona. V případě Lannisterů v souvislosti s tím zase platí: Kdo si co zasadil, ať si to taky sklidí. I když sklizeň může přijít až po mnoha letech. A dokonce vstane z mrtvých. Zdá se, že Lvi dostojí svému, konečně splatí všechny své dluhy. Takže v knize neumírají jen ti hodní. ...Ale i ti. Stavitelé Zdi se musí otáčet v hrobě. Postavili Zeď, aby zabránili útoku ze severu. Zdá se ale, že největší nebezpečí hrozí právě z jihu. Paradoxně od našich přátel, kteří nás zradí. Na umírání oblíbených postav ostatně celá sága stojí. Děj je tak plný nečekaných zvratů, poutavý a dramatický. Ale nepředbíhejme, třeba to s Jonem dopadne jako s Daenerys. Teď něco k hodnocení knihy. Z počátku mi vadilo, že TANEC S DRAKY časově nenavazuje na předchozí díl, ale obě knihy jsou částečně paralelní. Rozdělené spíš geograficky než chronologicky. Takže v některých kapitolách se setkáváme se "stále žijícími" postavami, o kterých víme, že v předchozím díle zemřeli. V první třetině knihy si děj poklidně pluje svým tempem, nic významného se neděje. Od třicáté kapitoly s "Cibuláčem" Davosem se akce stupňuje, aby dospěla k dramatickému závěru. Hodnocení by mělo obsahovat i negativa. V tomto díle bylo dost chyb v pravopise. Hlavně špatná písmena v koncovkách. A nekvalitní vazba. To je problém celé série.
Tak tohle bylo teda něco! Místo abych se učil na zkoušky, tak jsem musel číst a nemohl se od toho odtrhnout. Nejvíce se mi líbily Malcolmovi teorie chaosu a jeho velmi kritický pohled na dnešní společnost, zbohatlíky, vědce atd. Možná i proto, že můj názor je velmi podobný. K přečtení Jurského parku mě inspiroval můj oblíbený stejnojmenný film natočený podle ní. V přímém srovnání kniha určitě vede, ale film nezaostává výrazně. Hned jsem se vrhl do čtení Ztraceného světa.
„Návrat do výchozího stavu systému se může ukázat nemožný.“
Ian Malcolm
Poutavý příběh na pozadí války. Na počátku klidný děj postupně nabírá na obrátkách a poslední třetina knihy je velmi napínavá. Kniha ve vás také možná probudí zájem o šifrování.
OOBHN ZIORP PRLXZ PVNNH SUASY LRKOO JOGOE JLPRA CNDJW CFXEO NLBNF SQAUO BFBZT ROPLK OOZZR HXHTY SGMXZ KUWUC TDVLZ ZMXZP PBNZK JNPVN ZOUAZ HNOOL OGBNT BNBBR VDKIE TCFMP QOCOA M