zazvorek komentáře u knih
Je mi upřímně jedno, jestli byl děj předvídatelný, je mi srdečně jedno, zda je to spíš pro dospělé nebo pro teenagery, netrápí mě, že opravdu strašidelná je jen první třetina a zbytek je takové bláznivé dobrodrůžo. Ta kniha je originální, vizuálně moc pěkně udělaná, čte se lehce, ač psaná jednoduchým stylem, podněcuje fantazii a jen těžko se od ní - především v poslední třetině - odtrhává. Navíc místy i pobaví. No a co víc si vlastně od knihy přát, když zrovna zběsile nezaplňujete seznam doporučené/povinné četby nebo neštudýrujete odbornou literaturu?
V něčem chci tuhle knihu ale ocenit důrazněji. Blízký vztah vnuka s dědečkem, jejich sbližování a hledání se i po smrti, už vůbec jen vyrovnávání se se smrtí příbuzného a úcta k němu, to je výborný námět, na kterém se dá stavět. O starých lidech a smrti se ve fantasy knihách zas tak moc nepíše, pomineme-li různé čaroděje....
"Tohle je čerstvý vzduch," řekla Mary. "Lehni si na záda a zhluboka ho vdechuj. Přesně tak to dělá Dickon, když leží na vřesovišti. Říká, že se mu tak dostává do všech žil, posiluje ho to a má pak pocit, jako kdyby měl žít pořád a navěky. Prostě jenom pořád dýchej a dýchej."
Při čtení jsem si nejednou vzpomněla na pohádku Lotrando a Zubejda. Zubejda se totiž uzdravila stejným způsobem, kterým se promění postavy tohohle příběhu. Jak prostá medicína! A fakt funguje!
Krásné čtení pro všechny, kdo milují vítr, modré nebe nad hlavou a všechny vůně a barvy živého světa. A taky věří na kouzla.
Já vím, že to má mouchy. Ale četlo se mi to tak dobře, že nedokážu rejpat. Nebo jen trochu. Třeba že obraz vesnice v roce 2005 v autorových představách odpovídá spíš tak raným 90' nebo že dialogy jsou někdy lehce krkolomné.
Na krajinu, domy a stopy po lidských osudech se dívám dost podobně jako hlavní hrdina, při popisech archivního bádání jsem se musela pousmívat. Hluboce mě oslovilo téma i prostředí, popisy dusného horka a krajiny se do počasí posledních dní přesně trefily. Mistr Karásek a Kennedy mě dost bavili, zato Daniela byla na pěst už od prvních řádků a nebyla pro mě moc uvěřitelná. Jenže ani těch Karásků člověk už dneska moc nepotká...
Našla jsem si to náhodou a dostala jsem mnohem víc, než bych čekala! Film jsem ještě neviděla, jsem ráda, že mi nic nezkreslilo představu Berhofu a jeho zvaných i nezvaných obyvatel.
První polovina na mě působila skoro hororově. Popis Jeseníků, lesů, cest, samot, počasí i lidí bezprostředně po válce v kombinaci se zprvu záhadnými postavami obsazujícími statek mě úchvatně zdeptala. Druhá polovina vzhledem k událostem trochu ztrácela na atmosféře, ale zase přidávala na charakterech, navzdory očekávání ne černobílých. Někdy je to trochu zkratkovitě vyprávěno, aby se vzápětí zase člověk mohl pohroužit do lesního ticha.
Skvělé. Jen to teď musím naředit něčím veselejším.
Po dlouhém přemlouvání konečně dočteno. Podle starších komentářů jsem přesvědčená, že existují nějaké zkrácené "pohádkovější" verze pro děti, protože pokud tohle - ve vydání, které mám já - čte třeba desetileté dítě, nemůže pobrat nic víc, než že tam byli Liliputi, obři a mluvící koně. Ale ani to mu asi nemůže připadat jako fajnová pohádka, spíš jako utrpení. Dospělák nejspíš pochopí tu satirickou polohu, která ale byla zábavná snad v době vzniku, o 300 let později už o poznání míň. Nejvíc vyhrocené je to v zemi ušlechtilých a ctnostných mluvících koní, kde je všechno tak ideální, že bych tam nechtěla žít ani omylem. Pohrdání námořníka vlastní rodinou po návratu z téhle země už byla jen třešinka. Ale jsou tu i zajímavé myšlenky. Vykreslení nesmrtelnosti jako něčeho, co fakt není záviděníhodné, Laputa jako vznášející se extrakt teoretizování a vědeckého bádání... Není to špatná kniha. Jen pro dnešního čtenáře už je to šíleně zdlouhavé a nudné.
O tom, jak americká panička z vyšší střední třídy prozřela a stala se extremistickou ekofašistkou...:-)
Nenechte se zmást touhle mou cynickou první větou. Autorčin příběh a cesta k bezodpadové domácnosti mě nedojímá, ale její příručka je opravdu skvělým návodem, jak začít víc prožívat svůj život a přestat řešit nesmysly. Apeluje na nás, ať nehromadíme majetek, ať zbytečně neplýtváme svým časem, zdroji, potravinami, materiálem... a místo toho zapojíme selský rozum a začneme být aktivní a rozvážnější. I kdyby každému čtenáři dala jen tohle, už to je pro dnešní společnost ohromný úspěch. A jak už tady bylo psáno několikrát - zavést jako povinnou četbu do škol! :-)
Jak to ten chlap dělá?! Nevím o autorovi nic víc než to, že bych s ním rozhodně zašla na pivo. Protože pokud jsou jeho díla odrazem jeho osobnosti, musel by to být ohromně zábavný večer plný sžíravých komentářů a urážek, za které mu ještě poděkujete. Jihoamerická trilogie se okamžitě vyšvihla mezi mé nej knihy a velkou měrou se na tom určitě podílí skvělý překlad (díky za Jonathana Strange!).
Naštěstí jsem nejprve četla knihu a až potom (hned ten samý den...) jsem se vrhla na film. Díky tomu ji asi můžu hodnotit výš, než kdyby tomu bylo naopak, ale ona je prostě opravdu dobrá. Dětská kniha, co postraší i dospěláka. Psáno strohými větami a bez širších popisů, což třeba u "druhého světa" trochu chybí, ale o to větší je prostor pro fantazii. A možná i strach. Vždyť kde právě jinde na vás má dolehnout, než v mlze, tichu a mezi těmi krátkými větami? V tomhle ohledu se film rozbíhá mnohem šířeji a nutno říct, že dost zábavně a povedeně. A ještě v jedné věci se obě zpracování liší. Zatímco v knize mi postava Koralíny byla sympatická, ve filmu z ní udělali mnohem většího spratka a z jejích opravdových rodičů mnohem větší otravy...:-)
Pere se to ve mně. Příběh je úžasný, velkolepý, rozmáchlý, cituplný, barvitý, napínavý, dobrodružný, částečně dokonce vychází ze skutečných historických událostí... Ale chvílemi už mě Timothée vyloženě štval s tím neustálým míjením se o pár minut nebo metrů. Já vím, že to je jeho značka, že takhle svoje příběhy staví skoro vždy, ale když vám to opakuje na několika stovkách stran v prostoru celé zeměkoule, začíná to být trochu k vzteku. Těším se moc na další díl, jen doufám, že tam tentokrát bude zase trochu víc kolibříků, svobody a znamení než těch proklatých náhod.
Zase mě Anna pobavila, dojala, rozněžnila, zasnila a utvrdila v tom, že lepší je mít ideály, láskyplné srdce a poetické představy než ve všem a všech vidět to nejhorší. Anna je krásně napsaná postava, reálná a pohádková zároveň.
Anna po jednom velkém zklamání:
"Marillo, podívejte se na tu velkou hvězdu nad javorovým hájem u pana Harrisona, jak svítí na vznešeně stříbřitém nebi. Mám z toho pocit jako při modlitbě. Když si uvědomíte, že člověk dokáže vidět takové nebe a hvězdy, drobná zklamání a nehody nejsou proti tomu nic, viďte? "
A z konce knihy:
Slečna Levandule si stěžovala, že ji nic moc nezajímá, ale nad krásnými šaty ji v očích přeci jen zajiskřilo. "Co jsem to za pošetilou, marnivou ženskou," povzdechla si. "Hluboce se stydím, že mě dokázaly nové šaty... i když jsou z pomněnkového organtýnu... takhle rozjařit, když se to nepovedlo mému čistému svědomí a štědrému příspěvku na zahraniční dobročinné misie." To jsme holt my ženy :-)
Tohle je úžasné spojení: zainteresovaný a připravený tazatel + místo, které musí svou osobitostí a dlouhou historií učarovat každému (i když Jiří Reynek by vám toho genia loci asi už omlátil o hlavu :-)) + můj milovaný umělec a básník BR + obdivuhodní bratři (navzdory všemu kultivovaní po petrkovsku) + humor a cynismus + bohatý doprovodný materiál. Dohromady to tvoří výbornou čtivou knihu rozkrývající osudy několika generací tak trochu (ne)dobrovolně uvězněných v Petrkově. Osudy jsou to často smutné, přesto v podání obou bratrů nevyznívají tragicky.
Malá poznámka na okraj: oba bratři Reynkové byli neprůstřelný důkaz toho, že i člověk prakticky nepolíbený klasickou školou může být intelektuál s rozhledem... :-)
Číst a prohlížet si takové věci mi dělá moc dobře. Ideální čtení na adventní a zimní čas. Petrkov sám o sobě si na nic nehraje, kniha o něm taky ne. Fotky zachycují neučesaná zátiší petrkovské archy a její obyvatele, kteří prostě museli být bytostně dobří a milí lidé. Texty jsou vesměs poetická óda na to unikátní místo. Doufám, že pod ministerstvem kultury se areál dostane do dobrých správcovských rukou a tohle všechno v něm zůstane zachováno.
Tehdy divá, dnes obdivovaná. Svobodná duše, která nezná strach, nevěří pověrám, neuznává autority, které si sama nevybere, odvážná a tvrdohlavá. To prostě muselo tehdejší venkovany provokovat. Škoda jen, že stejně emancipovaný není i konec (byť happyend hrdince samozřejmě přeju). Ale to by tehdy byla provokace asi už moc velká.
Velmi čtivá směsice severského šera, pohádkových prvků, Borghese, Orwella, sci-fi, porcovaného lidského masa, hlíny, slunovratu a zacyklení ve všech možných formách. Dost mě to bavilo, něco víc, něco tedy míň, něco jsem prostě nepochopila, ale jako celek je to pro mě objev.
Po celkem krátké době jsem se ke knize vrátila znovu a podruhé mi dala snad ještě víc než prve.
Atmosféra ostrova i moře je krásná, to ano. Ale až vztah mezi Sofií a babičkou a jejich myšlenkové pochody, vykreslené bez idealizace a velmi uvěřitelné, knize dávají to, čím mě tak nadchla. Únava a stáří, které babičku prudí, nezralost, která zase prudí Sofii, tatínkova síla, svoboda a "ideální věk", který prudí obě, přesto plno citů a lásky v rámci téhle podivné tříčlenné rodiny, to je prostě silná věc. A přitom psaná jednoduše, čistě, bez jakéhokoliv patosu.
"Doprostřed náspu majitel zasadil velkou tabuli s černými písmeny. Soukromý majetek. Zákaz přistávání. Tak jo, jdeme na břeh, řekla babička. Byla pořádně rozzlobená. Sofie vypadala vylekaně. Vysvětlím ti jeden velký rozdíl. Žádný dobře vychovaný člověk nepřistane na ostrově, který patří někomu jinému, když tam majitel zrovna není. Ale když si tam dají takovouhle ceduli, tak to samozřejmě udělá, protože to je provokace. Jistě, řekla Sofie, která si tímto výrazně rozšířila své znalosti o životě. "
Fakt nejsem útlocitná. Nevadí mi sprosťárny všeho druhu, popis sociální spodiny, alkohol, drogy, loseři na entou. Ale mně to prostě strašně nebavilo. Povídky jsou krátké jak výpisky z bulvárního plátku, pointa je "ten a ten šo..tá tu a tu/ ten a ten moc chlastá/ ten chce tohle a nemá to a tamta chce zase jeho...". Ono to baví možná pár stránek, ale na těch 200 už to nudí. Kult Bukowski mě zkrátka minul...
Jasně, že to je kalkul. Jenže protentokrát jsem ochotná nad tím (vlastně i samotným autorem trochu přiznaným) marketingovým tahem přimhouřit očko. To kvůli tématu a hlavně fascinujícím bytostem, o nichž vypráví dál po světě. Tady už sice nevypráví jejich životní příběhy, je to spíš autorova sebereflexe po letech známosti s nimi doplněná atmosférickými fotkami, ale to pořád není málo.
"Zpívej nahlas, volej na ptáky a blbni se zajíci."
Urban už mě zase baví.
Atmosféra mně blízkého, ale skutečně tak nějak umírajícího města, vzpomínky na dětství a dospívání, brutální vraždy, bublání z vřídla, Goethe chce svou Ulriku... to vše mi tu sedí, tohle autor vážně umí. Ale způsob, jakým se postavy dobíraly k rozuzlení detektivní zápletky, mě tedy fakt neohromil. A ten úplný závěr?!
Hlavně díky atmosféře města vyšší hodnocení, být to jinde, asi by šla jedna hvězda dolů.
Terina si stříhá vlasy sama jako před autodafé a miluje Františka.
František ale taky miluje svého dědečka.
Osudové letničky bolí a trápí, ale díky Hrubínovi tak krásně! Opravdová nádhera prodchnutá dusnou letní atmosférou, láskou, lehkým erotičnem, mládím, životem a hlavně smrtí.
Je to ten typ knihy, kterou je nutné dát si ve správnou chvíli a ve správném rozpoložení - pak člověk jen žasne, pluje jakýmsi bezčasím, naturálnem i surreálnem, bolestí, upřímností, životem. Když se vám podaří najít ten "právě teď!" moment, pak snad není možné být z té knihy znechucen nebo pod jejím vlivem naopak chtít ošustit všechno, co chvíli postojí...Jak už tu několikrát padlo - není to - ani zdaleka! - jen o těch prasárnách.