Zelený_Drak komentáře u knih

Mezi prvním a druhým dílem je velká časová mezera a na "cestu tam, ale už ne zpátky" se vydávají hlavní hrdinové již patnáctiletí – a nejsou sami. Najednou už to není až tak pro děti. Ale pořád je to velmi krásné, i když jinak.

Větší část knihy jsem četla nahlas, což je jiné než číst si jen tak pro sebe. Tak pořádný komentář napíšu teprve až budu knihu číst podruhé potichu.

Pro Mr.Elmo:
Nikdy neměl doopravdy šanci. Orlička je přece Artemis (starší dvojče Apollóna – boha proroků).

22.01.2019

Kniha má pěkné ilustrace, ale styl je jednoduchý – je to kniha pro děti. Neumím si moc představit, jak bych ji vnímala v dětském věku, jestli by mě oslovila víc nebo ne. Jako dospělá jsem si z ní žádný zvláštní dojem neodnesla.

22.01.2019

Kniha může být skvělá pro ženy, které své cykly nikdy nepozorovaly, třeba vysadily po letech hormonální antikoncepci, kterou začaly brát dřív než plně dospěly nebo si prostě jen svoje proměny s hormonálními cykly nespojily. Pro mě kniha nepřinesla skoro nic nového (o to víc mě nudila svou vleklostí). Už je to pro mě "objevení Ameriky". Fáze znám i bez knížky od chvíle, kdy se moje tělo ve věcech hormonálních začalo cítit jakž takž jisté v kramflecích. Tedy přibližně od 15 či 16 let, kdy by pro mě asi Cyklická žena byla mnohem zajímavější než dnes. Pro velmi mladou ženu si ale asi zase umím představit hezčí povídání, bližší její momentální životní situaci.

Nejlepší tedy asi bylo shrnutí pro muže a možná začátek se dal číst, to už si moc nevybavuji – kniha mi ležela doma rozečtená dva roky. Je totiž příšerně roztahaná a autorka vše opakuje až do úplného zblbnutí. To je důvodem mého nízkého hodnocení. Souhlasím s KetrinZel (až na české autorky, ty neznám). Kniha obsahuje důležité informace, ale to podání... Někomu to určitě vyhovuje, ale pro mě je to jedním okem tam a druhým zase ven.

1 22.01.2019

I když se překladatelé hodně snažili, přiblížit českému čtenáři haiku není snadné. Haiku je extrémním případem básnické zkratky a já dávám přednost epice, rýmům, tradiční evropské tvorbě. Nevím jak bych haiku vnímala, kdybych uměla japonsky, ale česky mi občas prostě nevyzní a jindy vyznívá jaksi dětsky. Přikládám svůj výběr z výběru.

___Léto___
––Sacuki––
Světlušky, pohleď:
jsou jak tříšť
sta měsíců
ve stu rýžovišť.

––Minazuki––
Cikáda zvoní.
Kdo by řek,
že za pár dnů
bude už po ní.

Zbyla jen kůže,
suchá, malá...
Cikáda
se vyzpívala.

___Podzim___
––Fumizuki––
U cesty
byl sléz.
Utrhl si ho
můj kůň,
když mě tudy vez.

––Nagazuki––
Růže stolistá...
S hlavou
plnou rosy
je
taky
nejistá.

––Hazuki––
Podzim, smrákání.
Na suché větvi
sedí
černí
kavrani.

Červové v noci
při měsíčku
potají
kaštan hlodají.

___Zima___
––Šiwasu––
Sněžilo zrána.
Náhle je milá
i ta
protivná vrána...

Po vlnách plyne
napadlý sníh.
Květ vody
v zimních měsících.

1 15.01.2019

Četla jsem až novější vydání v anglickém překladu. Vzpomínky sovětek na hrůzy války, kterým často nechybí nostalgie – vždyť právě za války byly mladé, krásné a plné ideálů. Po válce už mnohé nebyly nic z toho. Nejsmutnější ale je, jak sovětský lid uvítal svoje vojačky. Vracely se válečné hrdinky a ženy, které ve válce nebyly, je vítaly nadávkami, shnilou zeleninou i kameny. A ještě mnoho let po válce zažívaly veteránky od civilistek ústrky. Protože určitě na frontě sváděly jejich muže, ne? Coby tam jinak dělaly? Vždycky, když slyším nějaké brumlání ve stylu "Pořád rovnoprávnost, ale chci vidět ženu dělat xyz.", mám chuť hodit po daném člověku tuhle knihu. Třeba by si ji přečetl a zastyděl se za to, jak málo se nadře ve srovnání s průměrnou válečnou zdravotnicí.

6 01.01.2019

Mezi přečetením a komentářem tentokrát uteklo půl roku, takže už asi nedám dohromady žádné detaily, ale rozhodně se mi Zrádcův měsíc líbil víc než Štěstí ve stínech. Politika, intriky, nevíte, kdo je doopravdy spojenec a kdo jen na oko... To když se aspoň trochu povede, tak je to pro mě často poutavější než přímočaré akční motivy.

Příběh byl natažený, ale zároveň se i událo několik významných věcí. Hlavně pro vývoj Thera je to zásadní díl. Dozvídáme se víc i o Seregilově a Alekově minulosti. Bohužel nadále platí, že hlavní hrdinové nejsou až tak zajímaví. Už mě tu bavili víc, jenže hodně prostoru má jejich vztah a ten je přitom navzdory neustálému rozebírání pořád jaksi povrchní.

Zrádcův měsíc je dobrým mostem mezi prvními 2 svazky série a zbytkem. Přeci jen, když zachráníte svět ve 2. díle, nemůžete očekávat, že ho teď budete ob jeden díl zachraňovat až do konce série, to by to při 7 dílech asi nedpoadlo dobře. Autorka 3. dílem logicky rozehrává něco většího.

1 01.01.2019

Kratičká nedokončená sbírka vydaná post mortem patřila na gymnáziu k mým oblíbeným. Dílo básníka Nerudy (na rozdíl od díla prozaika Nerudy, jehož Povídky malostranské jsem četla dvakrát a v obou případech mi daly zabrat) mi utkvívalo v paměti a jazykově inspirovalo mé experimenty s poezií. Do sbírky patří jedna ze dvou (pro moji generaci) nejznámnějších Nerudových básní Láska (tou druhou je Jak lvové bijem o mříže). Nostalgie.

Láska
Srdce to lidské — ach bože, přebože —
za zlobu móže snad, za lásku nemóže!

Že prý jsi, národe, božím tom na světě
jako to bodláčí, v cestě jež zakvete,
jako to děťátko, které se z chudiny
zrodilo za těžké, neblahé hodiny.
Takému dítěti, nouze jež kolíbá,
každý se ve světě z daleka vyhýbá,
a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně;
„Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“

Ej co ty řeči! co všechny ty klevety!
letím Ti, miláčku národe, v ústrety,
jako ta dívčice, lidská ta pěnice,
milenci letí vstříc v horoucí písničce:
„Hledím Ti v oči, byť světu se rouhaly.
Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.
Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,
byť jsi měl po retech jedových krůpějí.
Rámě mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,
byť Ti zlá choroba visela na šíji.“

Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:
ruce a šíje Tvá sněžně se bělají,
Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,
na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:
tlouklo tak měkounce srdce to mateří,
ptačí jak srdéčko ustlané do peří.
Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,
v očích své matičky čítal jsem o Tobě:
povídka dojemná o zlatém člověku,
jehož bůh zachovej od věků do věků!

Koho bych miloval širém tom na světě!?
srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte —
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce —
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil —
Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!

***

...Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese,
pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se,
z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem —
buď v Čechách bílý den a plno růží kolem.
(Moje barva červená a bílá)

...Co matce slunce, co jí nové ráno!
zrak nemá citu, srdce nemá tluku,
mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku
a spálil myšlénky — je dokonáno!
Květ její duše, květ jejího těla,
syn krásný, libý jak vše jara vůně,
muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,
bůh člověk, jehož dosud nepoznáno —
zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně
své matky stlívá — již je dokonáno!...
(Matka sedmibolestná)

...Ach nikdo trpčí slovo nevynes‘:
než „Ecce homo!“ — „Ecco homines!“
(Ecce homo)

...
Bože, cos‘ nasil trpkosti do této naší země!
Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémě,
trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši,
trpka je naše ornice, trpké je víno v číši.
Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání,
trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání,
trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše,
trpké jsou kletby z našich úst, trpké i otčenáše...
(V zemi kalichu)

...a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí...
(Ukolébavka vánoční)

...My nevíme, co budoucnost nám chová —
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh!
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče —
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo — jen dál, jen dál!"...
(Jen dál!)

1 04.11.2018

Kniha mi doma ležela 4 roky a ležela by pár dalších, kdyby se mi nehodila do čtenářské výzvy jako kniha o jídle. Nejdřív mi to připadalo jako strašná ptákovina, ale od dobrého autora. Nakonec se z toho vyklubala zajímavá syrová a drsná sonda do hlubin americké mentality a ke konci mě to opravdu bavilo. Asi nepotřebuji číst znovu právě Auťák, ale další knihu od Crewse bych si klidně přečetla. Škoda, že do výzvy nejde přidat knihy, které nejsou na DK (protože nejsou přeložené), jinak bych možná zvolila jako poslední knihu autora, který už zemřel Crewsovo poslední publikované dílo An American Family: The Baby with the Curious Markings.

07.10.2018

Poezie nonsensu je mimo můj běžný záběr, takže jsem se ke knize dostala jen skrze čtenářskou výzvu (v roce 2008 získala hlavní cenu v soutěži Magnesia Litera). Na jednu stranu vlastně souhlasím s předchozími komentáři. Malebné a obrazotvorné. Na druhou stranu mám s poezií tohoto typu ten problém, že mi z ní nic neutkví déle než pár dní. Kdybych ale Zá Hádky opakovaně četla malému dítěti, časem by se v knize našly kousky, které bych si zapamatovala a oblíbila.

07.10.2018

Čtivá kniha pro děti, která jazykově může snadno okouzlit i dospělé. U dětského čtenáře ale snáze projde, že sledujeme Jerguše po dobu jednoho roku a on za ten rok stihne vyspět tak o 7 let. Tato zkratka je přitom pochopitelná – autor díky tomu nemusí skákat v ději o celé roky a dělit Zbojnickou mladost do povídek a místo toho předkládá jeden spojitý příběh. Jerguš je hrdina, kterého si jistě oblíbí většina dětí – prožívá nejedno nebezpečné dobrodružství, ale jen málokdy se zachová špatně vůči ostatním. Navíc umí chytat ptáky očima a dovede i jiné zvláštní věci. Zkrátka je to skoro Gary Stu, ale jen tak pro děti zajímavě a jen skoro.

1 03.10.2018

Závěr trilogie mě bavil nejvíc. Přeci jen je člověk s postavami již obeznámen a zajímá ho, jak to s nimi dopadne. Bohužel se potvrdilo, že postavy herců z prvního dílu, které měly velký prostor, se už nikdy neukážou. Hlavní rozuzlení děje mě příliš nepřekvapilo, spíš ve vedlejších příběhových linkách přišly občas nečekané informace, ale pak někdy tyto linky zůstaly otevřené – například nevíme jistě, jak dopadla Taura. Většinu příběhů ale autorka uzavřela jednoznačněji. Osud Fínky a Inna byl po druhém díle celkem jasný, ale byl to pěkný příběh. Akorát to je asi poprvé, co si o něčem od Strak na vrbě říkám, že i když to je pěkně napsané, podruhé bych to nečetla.

1 22.09.2018

Jazykově velmi pěkná kniha, která má snad i svou historickou hodnotu, protože autor na místech, o kterých píše, skutečně byl. Například chování Bělogvardějců popsané v knize je údajně doložitelné (rozkaz bílého důstojníka) a působí dojmem, že obhájci carství úspěšně obraceli lid proti sobě.

Zajímavým momentem je "dokumentace" přerodu křesťanské vesnice v ateistickou (v Pavlovce je v autorove podání už jen 5 starých žen, které chodí do modlitebny, kterou chce mladá generace získat pro sebe a využít jinak) a odklon od starých způsobů. Již není třeba se brát, když spolu chce pár žít, hrdina, který má dítě "z nerozumu" se nemusí ženit a může si namlouvat jinou, zároveň ale existuje výživné. Lze si představit, že tak nějak, jak to autor popisuje, mohly v některých případech skutečně probíhat změny v myšlení obyvatel sovětské vesnice.

Bohužel kulaci jsou jako postavy do jednoho vykresleni jako hamižní kontrarevolucionáři, od kterých lze čekat jen samé naschvály. Jejich motivace je příliš jednoduchá. Kladní hrdinové již jsou zpracováni o něco lépe. Není třeba být ve straně, aby člověk mohl být sovětem a tak je Matouš Repka rádoby neutrálním hrdinou. Ve skutečnosti je ale vidět, že už vládne heslo "Kdo není s námi, je proti nám". Je zde i náznak, kam se v budoucnu bude ubírat svoboda voleb, když strana navrhuje vesnici, koho by si měla zvolit do sovětu s tím, že je to nejlepší možnost (strana si přeci kandidáty vybrala a odhlasovala na schůzi strany!) ale nutit je nemohou.

Přemýšlela jsem o třech hvězdičkách, ale vzhledem k tomu, že je dílo agitační, tak zůstanu u dvou.

1 27.08.2018

Druhý díl mě zaujal trochu víc než první – už se tolik nesnaží drobit čtenářovu pozornost na nepodstatné věci. Postav ubylo a dočkali jsme se nových velkých odhalení (bohužel očekávaných). Zápletka ale byla ještě skromnější než v prvním díle a stěží bych ji nějak popsala. Jestli v prvním díle šlo o "přemožení démona", pak ve druhém snad šlo o "pravou podstatu". Možná mě Vědma z lesa trochu naladila na dočtení trilogie, ale ke třem hvězdičkám mě nepřesvědčila.

2 26.08.2018

Připojím se k táboru nenadšených. Ještě ve 20 bych možná oslavovala poetičnost, hraní si s jazykem, autorčin styl. Ale je čím dál tím těžší utáhnout mě na jeden prvek a pokud se to povede, bude to spíš prvek příběhový než stylistický. Pěkné popisy, metafory, líčení apd. u mě nezachrání absenci zajímavých charakterů a zápletky. (Aneb slovy Rawen616: "Přehršel nezajímavých postav, scén, chaotický děj ne-děj.") Knížečka působí, že mělo jít původně o román o rozsahu ságy Písní ledu a Ohně – strašně dlouho se motáme jen kolem představení všech postav, které bohužel zároveň nemají prostor se ukázat ve scénách, které by čtenáře oslovily. Navzdory pěknému jazyku ve mně prostě kniha nevyvolala prakticky žádné emoce, a to by asi boj s démonem měl. Četla jsem ji nedávno a už mám problém dát dohromady komentář, protože šla jedním okem dovnitř a druhým ven. Je to vůbec poprvé, co mě nezaujala kniha od Strak na vrbě. Doma mám ale celou trilogii a vzhledem k tomu, že další dva díly jsou tenčí, tak ji dočtu. Přitom udělat hlavní hrdiny z herců potulné divadelní společnosti a dát jim jako zbraň do rukou to, čemu rozumí nejlépe – hraní divadla, je dobrý nápad. Jenže už teď je jasné, že pozornost se přesune k Fínce a démonovi a jaký mezi nimi bude vztah. Je mi nepříjemné takto strhat práci české autorky, která si to dost možná přečte a bude ji to mrzet, ale mě první díl opravdu nebavil, jakkoliv o něm mohu prohlásit, že se mi dobře četl a na rozdíl od jiných ho nepovažuji za zmatený a nepřehledný. Možná by u mě autorka pochodila spíše s poezií, protože z celé knihy mi nejvíc utkvěla v paměti báseň "Nezhasínejte všechny svíce" a právě poezie patří rozhodně k silným stránkám Kočičích nocí.

1 22.08.2018

Několik Marbulínků znám z dětství a jako dítěti se mi velmi líbily – zejména skrze obrázky. Tohoto Marbulínka jsem si pořídila až jako dospělá a ve srovnání s těmi staršími mě moc nezaujal. Ilustrace Hraček jsou pro mě míň atraktivní než třeba ilustrace v sešitě Marbulínkův sen z pohádky do pohádky. Zároveň už nedokážu ocenit ty objektivně příšerné rýmy, které se mi v tomto případě zdají (nepřekvapivě) horší než ty v Marbulíncích, ke kterým mám z dětství nějaký vztah. Ale rozhodně bude zařazen k ostatním pro další malé čtenáře. Jedna hvězdička z nostalgie a druhá taky z nostalgie.

1 22.08.2018

ČÁST 1 ZE 3
Moje první sbírka belgické poezie 19. až 20. století a první setkání s belgickou (konkrétně tedy vlámskou) poezií jako takovou. Podobně jako u nás bylo i v Belgii 19. století dle všeho dobou jistého národního obrození. Do komentáře vybírám od každého něco (ať už celé básně nebo jen jejich úryvky), s vyjímkou Jacoba van Maerlanta, který časově hodně předchází a do antologie jsou od něj zařazeny jen 2 básně. Autoři mě pochopitelně neoslovili všichni stejně, ale celkový dojem je pozitivní. Po Viktorovi Dykovi asi nejzajímavější poezie, co jsem zatím letos četla.

QUIDO GEZELLE
- Co všude rozkvétá... -
Co všude rozkvétá!
I v modrých kvádrech zdiva
roj bradaviček –– řas
svou drobnou kresbou zpívá:
jak mince šedavé,
žluté a zelené
pokrývá mostní svor
z dávného kamene.

Slunce je zahřívá,
závoje dešťů kropí.
Tak s vytrvalostí
rostou a svoje stopy
porůznu vtiskují,
ke každé kostce lnou
a jsou jí ozdobou
něžnou a kouzelnou.

Zastavte na chvíli
a otevřete oči:
paprsek laská je,
potom je sprška smočí ––
povězte, znáte-li
malby či tkaniny
umnější, krásnější
než tyto rostliny?

Tu míhají se v nich
čahouni komářiska,
na krátkých nožičkách
se mraveneček blýská
a duha křidélek
jak jasné zrcadlo
rozsévá něžný třpyt.
Jak skvostné divadlo!

Vždy něco ožívá
na vlnách, pod vodami,
vítr květ zaseje
i do doškové slámy,
i z přikrčených střech
dýchne dech života,
když prostá bylinka
v štítu se třepotá.

Do rozsoch starých zdí,
do puklin kůry kmenů,
do stromků bez mízy,
vpleteno do kořenů,
na mrtvé pařezy
drobounké kapradí
za smrtí radostně
zas život přivádí.

Nezajde travička
rostlina nezahyne,
aby tím nedala
světlo dne opět jiné:
z trouchnivějících dřev
i ze hnijících kup
po čase vzroste trs
plísní a svěžích hub.

Na Šeldě, na Lysu,
v písku i na pobřeží,
na moři, na domech,
na plotech najdu stěží
píď, na níž zářil by
a hleděl do světa
květ, lásky nehodný...
Co všude rozkvétá!

15.08.2018

ČÁST 2 ZE 3

KAREL VAN DE WOESTIJNE
- Nyní jsi krásnější... -
Nyní jsi krásnější: tak čistá v klidných snách,
jak v domě pod loubím chladný a stinný práh
a jasným očím tvým marně žal v řeči brání:
trny již opadly ze stromu milování...

Jsem rád, když v náručí mi dřímáš tichounce;
snad nový jarní den zelení okrášlí tě.
Že ve vzpomínkách dech mých úst se dotknout chce?
Pak pouze políbí krásnou smrt, naše dítě.

- Zde prostírá se temnota -
Zde prostírá se temnota,
jak skvrna, rudou krví sytá;
tam dole zlo se mihotá
a drsná záře kmitá.

Zde jen já se svou svízelí,
tak něžnou, planou, plaším spánek;
dole se světem popelí
veselý vozík radovánek.

Zde věčné bytí našlo kout
božského osamění.
Ó, v životě smět utonout, ve kterém prázdna není.

- Tvá láska je jak pevný pás... -
Tvá láska je jak pevný pás,
bdíš u mě, v duši strach,
a všední píseň končí zas
ve všedních modlitbách.

Má milá osiřela jsi,
pryč je můj cit a žal.
Znáš úzkosti a úžasy,
jimiž dech jara hřál?

Znáš noc, v níž planem prudčeji,
my, zbožní divoši,
zajatci velkých nadějí
a psanci rozkoší?

Blizoučko mne jsi usedla,
chvěješ se, v duši strach,
zatímco píseň posedlá
chce končit v modlitbách.

Ty víš, má paní laskavá,
proč plna smutku je:
když tesknotou duch strádává,
tělo se raduje

a ten, kdo sotva umí klít,
ač brouzdá v prokletí,
dík za tvůj hořem zbitý cit
s pokorou nese ti.

- Zas mrtvý záblesk... -
Zas mrtvý záblesk v květech aster plane,
zas podzim kráčí, tlumí smolnici
slunce a vzbouzí srdce rozervané,
chvějivé, trpící...

Hedvábné plody hladím v hebké dlani
a bez radosti z jejich dobroty
vím, podzime, že ve tvém smilování
přibývá samoty.

Já, věčný žnec, jenž zrní sklízel z lánů,
pro sebe neutrhl ani klas,
já, věčný poutník plání oceánu,
nenašel v moři hráz.

Zas podzim jde a oklamáno klímá
mé srdce, smutku smrti oddané;
snad s trochou touhy procitne, až zima
a jaro nastane.

Zas toužebně má podzimní krev bije,
zas pláče srdce, kdysi zraněné;
hle, strmý kačtan spěží zalitý je,
květ astry stříbrem žhne.

- Jedenkrát ze mne vzroste strom... -
Jedenkrát ze mne vzroste strom, vím který.
On ponese, až tělo zetlí v nic,
jak zlatý stojan kalichy a džbery
s rosou, v níž rozzáří se boží líc.

A jestliže z nich začnou popíjeti
andělé, hlídající smutný kmen,
pak jedenkaždý jejich doušek snětí
mé mrtvé kůže bude prosycen.

- Pach potu mrtvých mrch... -
Pach potu mrtvých mrch, pach schnilé dužiny,
pach prsti zatuchlé, pach mořské hladiny;
jsem darebák a bloud, mé srdce bláznivé je,
jsem chorá naděje, pro jiné beznaděje.

Jsem hruška na stromě, již neočesali,
jsem v chladném podzimu, sám, těžký, přezrálý,
jsem bída na dlani, zapomenuté jmění
a míra radosti, v níž svěží kapky není.

***
...
tam všechna smrt i živobytí,
lnouc k jádru, z jádra míří ven,
... chtěl jsem až na vrcholky jíti,
být nad nebesa povýšen.

Zde všechny touhy ústí v jednu
jak cesty u konečných met;
já maják hledím k nedohlednu
jak nedohledna pevný střed.
...
Víš, jak mě lidské srdce bolí
v těch prázdných božských končinách?
(Vyšel jsem na nejvyšší štíty...)

***

Jak ubozí a slepí psi,
bytosti oklamané,
svíravou nocí bloudím si,
a jarní vůně vane,
...
(Jak ubozí a slepí psi...)

***

Pohleď, bdí moře, hedvábné a temné.
Jak hluchoněmá dívka sleduje mne.
...
Mé temné moře, ty jsi černý chléb,
kterým chci zasytit svou divokost.
...
(Moře)

***

Jsem s tebou, Venuše, má krutá planeto,
a hledám nadarmo v nitru tvé chladné vření;
...
Zatím jak růže zla v zahradě mlčení
svou jasnou červení žhneš na nebeské báni;
...
(Jsem s tebou, Venuše...)

***

Jsem oříšek, jejž červ pod slupkou stále hlodá:
slepý a malátný, lhostejný druh a host.
Z mé setby sytí se bahno a nepohoda.
Mým prázdnem nepohne stesk ani zvědavost.
...
(Jsem oříšek...)

PAUL VAN OSTAIJEN
- Horečka -
Do hlavy mi vlezl jakýsi ztřešťený stárek.
Ráz na ráz uskutečňuje svůj předsevzatý čin
a sype žito z pytlů. Slunce pokryl jemný stín
drobounkých vírů prachu. Stal se ze mě bolestín.

Nikdo neví, jak mě pálí hlava.
Mé růžové ruce ovšem neprozrazují žádné trápení;
jsou jako párek psů, rozvalených před vraty statku,
s čumáky půvabně na prackách.

Mou hlavu tíží skutečnost věcí:
klepání psacích strojů, honička kamelotů,
mučivý útěk vteřin, stále a stále rostoucí rána:
souhrn těchto banalit se snaží pohřbít mou nejistotu.

Vím, že je něco mimo tento zoufalý život,
skutečné tajemství, na hony vzdálené této neskutečné skutečnosti.

Pátrám po šťastném prosťáčkovi, nechce se však ukázat.
Nikde nic než bezvýznamné ulice, domácí smutky a naplněný svět.
Jak rád bych nahlédnul do tajemství tohoto okamžiku!
Odtamtud by mohla přijít ona nedosažitelná radost;
avšak svědomí, zbavené vlády Boha, to ohavné závětří,
mě drtí. Jsem svišť, jemuž vlastní otec šlape po hlavě.
Hodiny, hodiny mou hlavou beznadějně jdou.
Lehký lístek slétne v místa,
kde dávno, dávno oschl proud mých slz.
Zuřivé vědomí je vězeňská cela.

Člověk, jenž bude popraven, k odchodu se chystá.
Cela je plná slunce, člověk jde vstříc smrti.
Přesto je cela mrtvá a kolem člověka září život.

09.08.2018

ČÁST 3 ZE 3

-Prière impromptue-
Můj dům je na pláni leckde mu chybí zeď
je chladno po domě
vítr zháší světla lamp
sníh svistí písní zimomření
po domě
plném prázdna pláně
mé dítě marně hledám úkryt
kde bych se mohl v klidu klepat
Nikde nic
EJHLE KALICH v něm si zpřítomním Boha jako velké blaho
míním –– kalich hořkosti
on je totiž branou do prostor neuzavřených branami
odtrhnu jej od svých rtů
tu vypadne z mých dětských tukou
a je po něm
Toť prázdno jež lpí na domě
mimo žal i radost
bez konce nikoli však nekonečné
Nejsemť já pouhý míček ve hře
naříkání ztroskotanců
neb vězte že cesta k Bohu toť Bůh sám
VŠUDE VIDÍM RUKU PÁNĚ
jež stanoví souvislosti
a ponouká mě k modlitbě
nad mlčením oceánu i nad hřměním nocí
tichých a bezhlasých

PROSÍM BOHA o kalich který nelze odmítnout
a on mi vypadne z rukou
mám strach protože ona záhadná příhoda je mi zcela cizí
moje bolest není z těch které lze cítit ale nepochopit
s nevědomostí tvora mimo radost i žal
Protož prchám od jednoty k podvojnosti

Protož ať ještě ledovější písní svistí sníh
po domě jenž není mým domem
neboť je dosud mým domem
Protož ať vítr bouří prázdnem pláně uprostřed prázdna malé pláně
Tato slova mají zcela jasný význam
to vím
já sám a každý kdo nemá domov a hledá

Protož ať má tichá promluva má ostří kamene
neboť i ostrý kámen se může státi manou jestliže NASTANE ZÁZRAK

- Deklamace -
Pod lampou luny plyne líný proud
Za líným proudem plyne matný lunojas
Pod lunou po proudu plyne do moře člun

Ostřicemi
pastvinami
plyne do moře člun
do moře společně plynou luna a člun
hle přátelé na pouti k moři luna člun a muž
proč plynou tak poslušně do moře oni dva luna a muž

- Geologie -
Hloubky moře objímají ostrov
hloubky modře moře objímají ostrov
sotva víš zdali onen ostrov nahoře je hvězdný
sotva víš zdali jím běží osa planety
hloubky moře
hloubky modře moře
spusť ke dnu kov
ať zkoumá dno
spusť kov zkoumej dno
spusť kov ať zkoumá dno
ať přezkoumá vlastní výzkum
znovu spusť
kov
znovu zkoumej
dno
v hloubce moře
v modři moře
v modré hloubce moře
v modré mořské hloubce
kovem
zkoumej
utopené hvězdy nebes
dvojnásobnou modř
dvojnásobně bezednou

Kdy nám najde modrý kov
v modři mořských vod
řasy zelené
útes korálu
Jako zvíře neúnavný poutník za vidinou klidu
–– za návnadou skrytou v stovkách sta let starých buněk ––
jako zvíře-lovec lapající do svých slepých drápů
zas a znovu pouze dokonalý čin
jak ono zvíře
spouští se kov
lodníkův
spustí-li se tvoje oko za kovem spatří
obrovské prázdno

***

Našel jsem v sobě novou bytost a jsem šťasten:
až do nynějška byl to pro mne cizí tvor.
...
Není to dlouho,
co měl jsem ideál: být skeptikem –– nic víc.
Chladně, bez úžasu
zkoumat všechnu krásu v běhu času
z mozkových závitnic
a s tváří živé mrtvoly
obětovat šťastný svět své svévoli.
...
Nečekám ve světě zázraky
a od smrti je nechci taky:
banálně vejdu bez boje
do krajů věčného pokoje.
...
(Zúčtování)

***

...
Z vln zní zpěv: "Pojď, pojď s námi!" Zní píseň šamanů,
zní píseň čarodějky Lorelei.

Jsem zbrklý hoch, nevím nic o hlubinách
života a smrti.
Můj Bože, lze vůbec ztroskotat
s tak nepatrnou zátěží –– s mou duší modravou?
...
(Píseň pouze pro mne)

***

...
Štěstí stéká jako nakousnutá třešeň z pusy malého chlapečka
a klímá na třešňových rtech mé milenky
a také tvé milenky, můj milý mladý kolemjdoucí, můj příteli, můj bratře!
Štěstí je bláznivá holka, kterou smí k sobě tisknout kdejaký pěkně urostlý fešák.
(Nová láska)

RAYMOND HERREMAN
Jsem loď, jež podnikla bouřlivou výpravu
výš a výš za sluncem, do nekonečných zemí,
plul jsem a ztroskotal, přemožen rozkošemi.
Nyní v tvém klíně spím jak v klidném přístavu.
...
(Přístav)

***

...
Zbyl mi jen vlastní žal, zlý, slzavý;
smysl se ztratil jako v prachu rubín.
Ať noc mě přijme do svých temných hlubin!
Ať moře lítosti mě zaplaví!
...
(Zemře, kdo nemiluje krásný svět)

RICHARD MINNE
- Vzdálená pravda -
Čím déle kráčím vpřed,
tím víc mě tíží svět;
zdá se, že sním, jen sním,
brouzdaje pobřežím,
prý moře života.
V hloubi se mihotá
pratvar, jejž nikdo neodkryje.
Zbývá jen fantazie.
Pravda, náš pevný střed,
zní přes trní a hloh
zdálky jak bludný roh.

JAN VAN NIJLEN
...
Mládí chce stále bořit staré meze
a nové řády stavět na zemi.
Ti hoši nevyrostou ve vítěze,
vzdor žertům s puškami a šavlemi.

Nicméně lidé v smrčinách a v háji,
kterým hry ze snů náhle utekly,
pokoru lásky jednou rozpoznají.
Prozatím žijí v stínu předpeklí.
(Květen 1940)

MAURICE GILLIAMS
...
Úplně přemožen tvým laskáním
jak do krajáče padám do lásky.
Srdce ti buší. Každý z nás chce zalhat
druhému něžné bolesti svých záhad,
protože také nyní sami jsme,
my, mučedníci dětské tesknice.
Dýmku z úst bereš mi a pokládáš ji
k vycpané malé kuně nad polštáři.
Pak na mých prsou ukrýváš svou tvář
a s těžkým dechem slábneš, poklesáš
v mém objetí. Já šťstný neklid piji,
polibky rozvracím tvé bytí,
až najednou, jak stromy na seči,
do závrati snu padnem zemdleni.
...
(Venkovské sólo)

29.07.2018

Poutavá a působivá povídka, která měla prý v době vydání i ohlas v podobě nečekaně velké sumy, která se na Nový rok vybrala pro chudé. V tomto krátkém díle dokázal Dickens povědět mnoho o člověku. Výborně vykreslené charaktery. Mrazí i z toho uvědomění, jak dlouho dopředu se na světě kupily podmínky pro velké změny v Evropě, ke kterým došlo ve 20. století. Ráda se ke Zvonům novoročním někdy vrátím.

2 18.07.2018

U Poslední bitvy mi vůbec nevadil úplný konec (který jsem bohužel uhodla hned, jak Eustace a Jill vyprávěli, jak se objevili v Narnii) a ani předkonec (řečeno slovy profesora: "Vždyť je to všechno v Platónovi. Všechno je to v Platónovi."). Ani "poslední soud" a ani skutečnost, že je celý děj o víře. Naopak mi mnoho věcí přišlo skutečně výstižných (falešný prorok, manipulace, vše jen o penězích, trpaslíci pro trpaslíky, dekadence...) a pravdivých. Bohužel mě to prostě jen docela obyčejně nebavilo od chvíle, kdy jsem uhodla konec. Vlastně mi i šlo na nervy, jak se kdekdo choval hloupě (i když to bylo velmi realistické). Zároveň mi přijde, že dítěti (zvlášť dnešnímu českému naboženství neznalému dítěti) se příběh sice líbit může, ale jen těžko porozumí jeho metaforám. Že už je to zkrátka kniha pro starší a přitom je dětská.

3 18.07.2018