Zelený_Drak komentáře u knih

(SPOILER) Zase jeden díl, jehož zápletku jsem za 19 let od prvního čtení zapomněla tak dokonale, že to bylo jako číst knihu poprvé. Pamatovala jsem si jen trpaslici, která si dovolila nosit rtěnku. Zřejmě na mě tehdy svou odvahou zapůsobila z celé knihy nejvíc. Přitom jsou to právě díly s hlídkou, které mě nutí klást si už po prvních pár řádcích otázku, proč vlastně čtu i něco jiného? Většina beletrie nestojí za tu námahu a šance, že ještě někdy narazím na dalšího autora, který by mě bavil stejně jako Pratchett je asi dost nízká, protože se mi to za posledních 20 let nestalo.

*

Sáhl do kapsy a vytáhl z ní kožený váček, který dostal od vraha. "Ulož to do fondu pro vdovy a sirotky, ano?"
"Skvělá práce, sire. Ještě pár takových pokusů a budeme si moci dovolit nějakou tu vdovu navíc."

*

"Jen tak mimochodem, seržante, dostal jsem hlášení, že včera večer nějaký troll v uniformě přibil jednoho z Chrysoprasových pohůnků za uši na zeď. Nevíte o tom nic?"
Troll svraštil obrovské čelo. "A mluví se v té zprávě taky o tom, že ten trollí lump prodával Nářez trollím dětem?"
"Nic takového. Tvrdí se tam, že byl na cestě ke své drahé staré matičce, které chtěl předčítat duchovní literaturu."
"A říkal Skořepina, že viděl odznak toho trolla, který ho napadl?"
"To ne, ale tvrdí, že mu ten troll vyhrožoval tím, že mu svůj odznak vrazí tam, kam slunce nesvítí," odpověděl Elánius.
Navážka vážně přikývl. "No, to by ten dotyčný musel ujít velký kus cesty jenom proto, aby zničil poctivý odznak," řekl.
"Mimochodem, byl to od vás šťastný tip, když jste odhadl, že to byl Skořepina."
"Bylo to jako záblesk z čistého nebe, sire," odpověděl Navážka. "Pomyslel jsem si: který sviňák, co prodává Nářez trollím dětem, by si zasloužil přitlouct za uši na zeď, sire… a bingo! Ta myšlenka se mi v hlavě vylíhla úplně sama od sebe."
"Přesně to jsem si myslel."

*

Lord Vetinari se podíval na kus papíru před sebou. "Skutečně jste udeřil představeného Cechu vrahů?"
"Ano, pane."
"Proč?"
"Neměl jsem dýku, pane."

*

"Ale bohové zcela jasně existují," řekl kněz.
"Není To Evidentní."
Z mraků vyletěl blesk a zasáhl Dorfla přímo do policejní helmy. Zazářil oslňující plamen a ozval se bublavý zvuk. Kov z Dorflovy roztavené zbroje tvořil malé kaluže kolem jeho do bělá rozžhavených nohou.
"Tohle Pro Mě Není Žádný Argument," ozval se Dorflův chladný hlas z oblaku kouře a páry.

6 07.05.2024

(SPOILER) Číst podruhé Malé bohy bylo podobné, jako když oblíbená čokoláda zapadne ve špajzu úplně dozadu a člověk ji najde až po delší době, přičemž se mezitím přestala vyrábět. Vůbec jsem si už nepamatovala příběh, bylo to jako číst knihu poprvé. A nedávno jsem dočetla historické knihy Starého zákona, takže o to větší jsem měla nadšení pro Malé bohy.

Ve srovnání s ostatními Zeměplochami, tuto asi jen málokdo označí za lehké čtení. Je to kniha, která naznačuje, že kdyby Pratchett chtěl psát něco jiného, nikdo by se dnes nezabýval pojmem "severská detektivka", protože by to byla "britská detektivka". Mohl také klidně napsat nějaký ten Příběh služebnice (Atwood) nebo modernější verzi Olivera Twista (Dickens). Jediné, co asi opravdu nemohl napsat, ani kdyby sebevíc chtěl, byl novější Pán prstenů, na to se narodil příliš brzy. Ale kdyby se narodil v Polsku a prožil větší část života za železnou oponou, možná by Paní Jezera (Sapkowski) nepůsobila jako něco, co autor napsal proti své vůli i nejlepšímu přesvědčení.

Ke čtení Malých bohů člověk nepotřebuje mít přečtenou žádnou jinou Zeměplochu ani být fanouškem fantasy. Stačí nemít rád fantatismus, zejména ten náboženský. Tohle je totiž kniha o tom, jak to s vámi pravděpodobně dopadne, když přejdete poušť, odoláte svodům ďábla a vrátíte se domů jako prorok. Jen si musíte odmyslet ten šťastný konec. Pak získáte docela dobrou představu.

Bohužel, můj nekritický náhled na Zeměplochu vybudovaný ve 12 letech značně narušil můj sourozenec, když ve svých 13 letech dostal k přečtení nejprve knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci a hned poté Stráže! Stráže!.
"A jak se ti zamlouvá Karotka?"
"Dobrý, ale něčím se příliš podobá Karlíkovi z Maurice."
A jak to jednou člověk vidí, nemůže to odvidět. Pratchett rád pracuje s archetypem prosťáčka (v našich pohádkách obvykle pasáček nebo hloupý Honza). Takže Malí bohové mě opravdu hodně bavili od začátku do konce, ale nemůžu si nevšimnout, že novic Bruta něčím připomíná desátníka Karotku a vrchní exkvizitor diákon Vorbis má cosi společného s lordem Vetinarim. Proto je asi lepší si Zeměplochu dávkovat.

*
Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis inkvizitora první třídy Ošmejda "Táty" Kvákola. Děkoval v něm všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar, který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak občas zajde na návštěvu. Ujišťoval bývalé kolegy, že kdyby měli nedostatek personálu nebo někdo potřeboval na dovolenou, rád zaskočí a vypomůže.
Z toho všeho vyplývá že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci.
Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval.
*
"Janerad. Janerad," opakovala si želva. "Ne nemyslím, že bych"
"Říkal, že jsi k němu promluvil z ohnivého sloupu," nevzdával se Bruta.
"Ahá, tenhle Janerad!" přikývla želva. "Ohnivý sloup. To ano."
"A nadiktoval jsi mu knihu Janerad," rozzářil se Bruta, "která obsahuje Pokyny cesty, Brány slávy, Přiznání pokory a Pravidla života a sto devadesát tři kapitoly."
"Nemyslím, že to všechno jsem mu nadiktoval já," zavrtěla hlavou želva. "Sto devadesát tři kapitoly to bych si určitě pamatoval."
"A co jsi mu tedy řekl?"
"No, co já si vzpomínám, tak jsem se mu zjevil jako plamenný sloup a houknul jsem na něj koukej, co umím!" odpověděla želva.
*
"Bruto!"
Vina s Brutou škubla jako vlasec zaseknutou rybou. Otočil se a pocítil nesmírnou úlevu.
Nebyl to Vorbis, byl to jen Bůh.
*
"Ehm," začal Bruta opatrně, "vy jste otrok?"
"Ano, pane."
"To musí být hrozné."
Muž se opřel o své koště. "To máte pravdu. Je to hrozné. Skutečně hrozné. Víte, že mám jen jeden volný den v týdnu?"
Bruta, který nikdy předtím neslyšel výraz "volný den", a který tedy nevěděl, o čem se mluví, nejistě přikývl.
"Proč neutečete?" zeptal se.
"Jo, to jsem udělal," přikývl otrok. "Jednou jsem utekl do Tsortu. Moc se mi tam ale nelíbilo. Vrátil jsem se. Ale každou zimu utíkám na čtrnáct dní do Mžilibaby."
"A oni vás vždycky vrátí nazpět?" vyzvídal Bruta.
"Pch! To teda ne," bránil se otrok. "To teda ne. Jsou to hnusný vydřiduchové. Aristokrati. Musím se vždycky vrátit sám. Seženu si stopa na nějaký lodi, nebo tak něco."
"Vy se vracíte sám?"
"Jasně. Je pěkný podívat se za hranice, ale žít tam vo to bych nestál. Koukněte, ještě si vodkroutím čtyři járy jako votrok a sem svobodnej. Když ste svobodnej, dostanete i volební právo. A pak si můžete pořídit votroky vy." Oči se mu zamžily úsilím vzpomenout si, když začal ukazovat na prstech. "Tak votroci dostávají tři jídla denně a z toho jedno musí bejt masitý. A jeden volnej den každej tejden. A každej rok maj dovoleno na dva tejdny utýct. A nemusím vymetat kamna, nemusím zvedat nic těžkýho a srandičky si ze mě můžou dělat jen po dohodě."
"Ano, ale nejste svobodný," řekl Bruta, kterého mužova řeč proti jeho vůli zaujala.
"A jakej je v tom rozdíl?"
"No" začal nejistě Bruta, "když jste svobodný, nemáte žádné volno a dostáváte jen dvě jídla denně."
"Fakticky? Tak v tom případku jsem vochotnej svobodu klidně postrádat."
*
Bruta by si přál být vzdělanějším, aby se mohl svého boha zeptat, proč tomu tak je. Pak zjistil, že si přeje, aby byl jeho bůh mnohem chytřejší a dokázal mu odpovědět.
*
Vorbis se ho bál.
Proč mě? Kvůli té poušti? Koho něco takového zajímá? Co já vím, bylo to vždycky takhle pravděpodobně to byl Janeradův osel, kdo nás vynesl z pouště, kdo našel vodu a ukopal k smrti lva.
*
"Ano. Já vím. Je to Vorbis," přikývl Bruta. Vorbis měnil lidi. Občas je měnil v mrtvé. Ale změnil je vždycky. To byl jeho triumf.
Bruta si povzdechl.
"Jenže já jsem já," řekl nakonec.

6 07.07.2023

Poslouchala jsem jako audioknihu. Od příběhu jsem nečekala mnoho, protože Stockerův Drákula mě zklamal a na další slavné kousky z 19. století jsem tedy až tak zvědavá nebyla. Nevšimla jsem si ovšem, že ačkoliv jsou obě knihy z 19. století, reálně jsou z dost odlišných dob a Frankenstein mě příjemně překvapil. Asi jen málokdo z těch, kteří tyto dvě knihy srovnávají, si uvědomí, že Dracula vyšel až 79 let po Frankensteinovi. To je o 19 let víc, než kolik dělí Hobita od Harryho Pottera. Srovnávání by tedy mělo zahrnovat úvahu, jak se čtenář liší od svých prarodičů, protože autory dělí 2 generace. Když jsem toto zahrnula do náhledu na příběh, byla jsem po všech stránkách nadšená. Vzhledem k tomu, že rok 1818 se mi zdá poměrně vzdálený, netroufám si ale posuzovat, zda se postavy chovaly dostatečně realisticky nebo ne.

6 17.02.2023

(SPOILER) Z dvojice Barva kouzel a Lehké fantastično dávám přednost Lehkému fantastičnu. Tady už se to od parodie konkrétních děl posouvá blíž k parodii univerzálních kýčů a Zeměplocha, která snad původně ani neměla být ničím víc než hrací deskou pro pár ne zrovna úplně nadčasových humoresek z Barvy kouzel, ožívá vlastním životem.

Poprvé jsem Lehké fantastično četla asi ještě ve 12 letech, protože když jsem ho teď ve 30 četla potřetí, viděla jsem, že tam je řada momentů, které byly významné pro můj vývoj.

*
„Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“
„Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“
„Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chuť,“ nabízel vstřícně strom, pod kterým seděli.
Chvilku panovalo vlhké ticho.
„Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že…“
„Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“
„Ale vždyť jsi to musel slyšet sám, jak…“
Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tomu výbavu, jako plíce a rty a –“
„Hlasivky,“ napovídal strom.
„Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřel zachmuřený pohled do deště.
*
„Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?“
Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta.
V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BERANÍCH HLAV.
„Co tam dělá?“
LITUJE SE.
*
Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval – pochopitelně v jazyce domorodců – „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund.
Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“.
*
„Jasně,“ začal nejmladší z nich, „ale kdo to na nás pořád mluví? Říká se, že je tenhle les kouzelný, plný skřetů a vlků a…“
„Stromů.“ Hlas, který se ozval odněkud z neproniknutelné temnoty, bychom mohli popsat jako dřevěný.
„Jo, to taky,“ přikývl nejmladší čaroděj. Zatáhl ze špačka své cigarety a otřásl se.
Vedoucí skupiny vyhlédl zpoza kamene a pozoroval chaloupku.
„Tak dobrá,“ rozhodl se nakonec a začal potichu vyklepávat dýmku o podpatek sedmimílových bot, který v protestu zavrzal. „Vlítneme tam, seberem je a pryč, jasný?“
„Víš určitě, že jsou tam jenom lidi?“ zeptal se nervózně nejmladší mág.
„Jasně,“ zavrčel vůdce. „Co sis myslel? Že jsou tam medvědi?“
„Mohla by tam být taky nějaká obluda. Tohle je přesně takový les, kde by mohly žít obludy.“
„A stromy,“ ozval se přátelský hlas odněkud shora.
„Jo, to taky,“ přikývl bezmyšlenkovitě soustředěný vedoucí.
*
„Zatím nejsme schopni najít Mrakoplaše,“ uvažoval nahlas, „a když nenajdeme Mrakoplaše, nenajdeme ani osmé Oktávovo Zaklínadlo. Jenže věřím, že k tomu, abychom odvrátili nadcházející katastrofu, je třeba přečíst všechna Oktávova zaklínadla – proč by ho tady jinak Stvořitel nechal?“
„Možná, že byl jenom sklerotický,“ nadhodil opatrně astrolog.
*
Uvědomil si, že najednou zoufale zatoužil po páchnoucích zakouřených ulicích Ankh-Morporku, který byl vždycky na jaře nejkrásnější. Chtěl vidět hladinu řeky Ankh, pokrytou silnou vrstvou špíny a duhovými světélky mastných skvrn, a slyšet písně ptáků, nebo alespoň jejich sípavé pokašlávání.
*
Mrakoplaš cítil, jak mu do ruky vklouzlo držadlo nože, a šeplavý hlas za ním prohlásil: „Už jši něčo takového někdy dělal?“
„Co jako?“
„No už jši někdy vnikl do chrámu, požabíjel kněže, ukradl žlato a žachránil krašaviči?“
„Takhle všechno najednou?“
„Ale tak še to dělá.“
*
Nejstarší čarodějové zemí Kruhového moře se zato vůbec neusmívali. Začali si totiž uvědomovat, že stojí proti něčemu novému a strašnému – proti mladému muži na postupu.
Po pravdě řečeno, žádný z nich nevěděl, jak je Trémon starý, ale vlasy, i když prořídlé, měl stále ještě tmavé a jeho kůže měla voskový vzhled, který mohl ve špatném osvětlení budit dojem květu mladosti.
*
„Je to blážen?“
„Trochu je. Myslím, že za to můžou peníze. Je bohatý.“
„Požor, v tom případě nemůže být blážen, je jenom trochu ekščentričkej.“
*
Muž zavrtěl hlavou. „To ta hvězda, příteli. Copak jste ji na nebi neviděl?“
„No nemohli jsme si jí nevšimnout, máte pravdu.“
„Říká se, že se s ní v Den Prasečí hlídky srazíme, moře že se začne vařit a království Plochy že budou rozdrcena, králové sraženi z trůnů a města se změní v lávová jezera,“ odpověděl mu muž. „Míříme do hor.“
„To pomůže?“ naklonil Mrakoplaš pochybovačně hlavu.
„Asi ne, ale bude tam mnohem lepší výhled.“
*
Zlatník odkudsi vytáhl velkou a ošklivou válečnou sekeru, která slibovala přidat ke všem válečným hrůzám ještě tetanus.
*
Dvoukvítek se vytáhl do celé své výšky, což za to ani nestálo.
*
„Takže ‚chlapče sem, chlapče tam‘, co? A ‚kdybych byl pokračoval ve studiu‘, jo? Mně se přece podařilo potulovat se po světě s jedním z Velkých zaklínadel v hlavě celé roky a nezbláznit se, mám pravdu?“ Nad svou poslední řečnickou otázkou se chvilku v rozpacích zamyslel. „Samozřejmě že máš pravdu,“ ujistil se nakonec. „Nebavil jsi se se stromy, ani když na tebe mluvily, jsi duševně úplně fit.“
*
Bylo hloupé představovat si, že stvůry Odjinud připochodují v zástupu po obloze a budou mávat kusadly a pařáty do rytmu. To bylo příliš staromódní a nebezpečné. Dokonce i bezejmenné hrůzy jdou s dobou. Stačilo jim ovládnout jednu hlavu.
*
Mrakoplaš bojoval jako vždycky – v boji nebyl ani zkušený, ani poctivý, ale vkládal do něj upřímné úsilí a pohyb jeho rukou by si nezadal s lopatkami větrného mlýna. Jeho taktikou bylo nepřipustit, aby si protivník uvědomil, že není ani silný, ani dobrý zápasník, a kupodivu, dost často to fungovalo.

6 06.12.2022

Málem jsem knihu zahodila někde u:

"Narušujeme tak tradiční, ale především i přirozené stereotypy, takže chlapeček si hraje s panenkami a holčička opravuje autíčka, muž už není tatínek a žena ztrácí roli maminky, zvyšuje se povědomí o mužích v domácnosti. Největší nebezpečí všech těchto věcí spočívá po mém soudu v jejich plíživosti a postupném přesměrování jejich vnímání v našich myslích. To, co bylo "out" je po čase "in". Vadí mi, že tím prolamujeme někdejší jistoty a útočíme tím na základní křesťanské hodnoty a biologickou přirozenost."

Je mi srdečně jedno, jaké má který stárnoucí chlap povzdechy na novou dobu, kdy už to vůbec není jako za mlada, ale nemám ráda lehkovážné zaklínání se biologickou přirozeností. Naše obory se snad překrývají dost na to, abychom se případně shodli, že biologickou přirozeností člověka je mít palec v protilehlém postavení k ostatním prstům, takže když např. neodtéká umyvadlo, tak je úplně jedno, co kdo považuje za svou gendrovou roli (ať už to znamená cokoliv, to je zase zcela mimo mé vzdělání), vyčistit se to musí a základní biologické minimum pro to má každý, kdo je takovým palcem vybaven. Můžeme o rolích jistě polemizovat dle libovůle, ale s přirozeností opatrně. Abychom se nedostali k té biologické přirozenosti, kdy nejtěžší práce vykonávají (v rozporu se základními křesťanskými hodnotami) ti nejslabší, protože je nejlehčí je k tomu donutit.

Po překonání četby o profesorových názorech na základní otázku života, vesmíru a vůbec, kdy už jsem se začínala obávat, že to o té fyzioterapii a rehabilitaci snad ani nebude, už mě kniha zajímala velmi. Neobsahuje sice žádné praktické tipy (byť si myslím, že kdo chce, tak si z ní něco praktického odnést může), ale zato mi přiblížila řadu odborných termínů a historii rehabilitce u nás. Historie oboru je dost důležitá pro pochopení, proč ještě ve 20. letech 21. století není při všech preventivních kontrolách zavedenou praxí pravidelně kontrolovat také pohybový aparát. Nebo proč stále nemalá část zdravotníků v porodnictví nezná pořádně význam polohování pro dobrý průběh porodu a nerozumí biomechanice. Nejvíc mě zaujaly kapitoly "Život s posturou", "Zhroucené ideály" a "Nešikové a šikulové". Konečně někdo, kdo by zřejmě pochopil, co se obvykle marně snažím vysvětlit, když po mně nějaký fyzioterapeut chce ohodnotit bolest na škále od 0 do 10. Totiž to, že konkrétně v mém případě má moje subjektivní hodnocení jen málo společného s objektivním stavem a měl by více dát na svůj zrak, hmat a zkušenost. Postura, propriocepce, ideomotorické funkce, části o psychomotorickém vývoji, to mě všechno strašně bavilo. Také by mě bavilo nechat si to všechno otestovat, ale to je zřejmě docela drahá legrace. Ráda bych si přečetla i odbornější texty z této oblasti.

Rozhodně mi ale nevadily názorné příklady na sportovcích a jiných známých osobách (stejně jich většinu neznám), bylo to zajímavé dokreslení teorie praxí. Forma rozhovoru mi úplně blízká není a zde to občas působí docela strojeně. Běžně si v knihách nepodtrhávám, ale tentokrát lituji, že jsem to neudělala - je docela těžké dohledat znovu konkrétní informaci, aniž by člověk přečetl celou kapitolu. U *** zůstávám hlavně kvůli tomu, že by mi bylo bližší trochu jiné zpracování tématu.

6 12.06.2022

O Tereze vím dobrých 10 let, ne-li déle. Věděla jsem o ní už v době, kdy měla vydané první dvě knihy z Podmoří a občas jsem ji registrovala na těch internetech ještě v dobách kdy nejpoužívanější sociální síť byli Lide.cz. Takže jsem si od ní vždycky chtěla něco přečíst, ale než jsem se k tomu dohrabala, tak byly první knížky prakticky nesehnatelné a já strašně nerada čtu věci od prostředka. Loni jsem konečně koupila příběh, který není součástí Podmoří a letos jsem se k němu dokonce i dostala. Je poněkud trapné, že navzdory dekádě plánování, jak si od Terezy něco přečtu, mě k tomu přiměla až Čtenářská výzva 2019 (Kniha od současné české autorky).

Původně jsem chtěla napsat aspoň něco málo děj nevyzrazujícího ke každé kapitole, protože je mi úplně jasné, že Tereza komentáře čte (ostatně několika dala palec nahoru). Ale to bych jí musela dělat betu, aby to mělo smysl. A nevím, jestli by to byla produktivní spolupráce, protože Válka zrcadel mi moc nesedla. Možná je to tím, že jsem čekala minimálně průměr české scény a světový nadprůměr a dostala jsem spíš světový průměr.

Měl mě varovat už prolog. Kdybych se podle prologu měla rozhodovat, jestli knihu číst nebo ne, tak ne. Krátký nástin světa na pokraji zničení křičí „generická fantasy“ a nepříjemně mi evokuje knihy a série, které mě přeukrutně nebavily. Jako Úsvit DragonRealmu (a vlastně asi jakýkoliv Knaak, kterého jsem zkusila číst mimo svět Diabla), Svět bez bohů, různý DragonLance a podobná zvěrstva (Válka zrcadel na tom ale reálně není tak zle, aby si zasloužila srovnání s DR nebo DL). Samozřejmě před těmi 10 lety bych to vnímala o něco lépe a před 15 vůbec. Problém je, že čtu moc fantasy.

Začátek to pak dočasně napravil. Líbila se mi část s chůvou i seznámení se Zafarem. Dětská postava Ankary je přesvědčivá. Už po prvních stránkách z toho dýchá živá česká fantastika. Jak píše Dragita, horší stránky lidského charakteru věrohodně, syrově realisticky. Brzy se ale vrátil dojem, že půjde jen o další ponurou generickou fantasy o konci světa. Zlí a horší mágové se mydlí mezi sebou a soupeří o moc také s náboženstvím (zlým nebo horším, to není úplně jasné), aby mohli úspěšně přehlížet, že „hnízdo hoří“. Podrobnostmi o světě autorka čtenáře příliš nezatěžuje, ale není těžké si mezery domyslet. Samozřejmě nepotřebujete detaily o světě, když jste takových knih četli už nižší stovky.

Postupem času mi také čím dál tím víc chybí práce s vnitřním světem hlavní postavy. Co vůbec chce? Má nějaké sny a přání? Plánuje si nějakou budoucnost? Sociopatická Ankara přestává být uvěřitelná. Ve druhé polovině se to zase zlepšuje, ale už se nemohu ubránit dojmu, že hrdinka je patřičně prázdná proto, aby se nechala bez protestů tahat autorkou po střepech světa sem a tam.

Někde v poslední části jsem o knihu prakticky ztratila zájem (asi zůstal v lese u jezírka a hledá tam nějaké podrobnosti o tom, co se tam vlastně odehrálo). Dočítala jsem ji už spíš s pocitem, že těch pár stránek ještě dneska zvládnu. Proto ani rozuzlení v poslední kapitole, které se mi vlastně líbilo, už mě nedokázalo okouzlit. Obávám se, že brzy nebudu vědět, o čem to celé bylo. Skoro bych byla přehlédla i určitou aktuální naléhavost. Vždyť „hnízdo hoří“ a mágové i vládci se ještě pořád perou o koryta.

V mnoha ohledech je to dobře odvedená práce (stylistika, slovní zásoba, většina dialogů, postavy mají své charakteristické podivnosti) a kniha vtáhne do děje (nikoliv do příběhu, souvislý příběh tam není). Ale zdráhám se dílo nazvat fantasy románem. Možná konceptem pro trilogii. A zároveň jsem ráda, že to není trilogie. A teď bych si prosím chtěla přečíst celé Podmoří od začátku do konce a zjistit, jestli je to tím odskočením do jiného světa nebo jestli mi na Terezině vyprávěcím stylu prostě něco chybí. Tak snad to druhé vydání prvních dílů bude brzy.

6 17.10.2019

Četla jsem až novější vydání v anglickém překladu. Vzpomínky sovětek na hrůzy války, kterým často nechybí nostalgie – vždyť právě za války byly mladé, krásné a plné ideálů. Po válce už mnohé nebyly nic z toho. Nejsmutnější ale je, jak sovětský lid uvítal svoje vojačky. Vracely se válečné hrdinky a ženy, které ve válce nebyly, je vítaly nadávkami, shnilou zeleninou i kameny. A ještě mnoho let po válce zažívaly veteránky od civilistek ústrky. Protože určitě na frontě sváděly jejich muže, ne? Coby tam jinak dělaly? Vždycky, když slyším nějaké brumlání ve stylu "Pořád rovnoprávnost, ale chci vidět ženu dělat xyz.", mám chuť hodit po daném člověku tuhle knihu. Třeba by si ji přečetl a zastyděl se za to, jak málo se nadře ve srovnání s průměrnou válečnou zdravotnicí.

6 01.01.2019

Nechápu, proč taková kniha má tak málo čtenářů ve srovnání s jinými hůře napsanými (či hůře přeloženými). Mě zaujala už v první kapitole. Představte si město, kde je pod záminkou rovných příležitostí pro všechny každý stále zkoušen. Přitom ale nikoho nezajímá, co kdo umí a čemu kdo rozumí. Aby zkoušení bylo spravedlivé, musí být přece zkoušeni všichni ze všeho. Po celý život. Představte si náš školní systém dotažený ad absurdum. To, že známky, jakkoliv málo toho vypovídají, rozhodují o vašem životě a o životě vaší rodiny.

Je to zkrátka krásná dystopie pro mladší čtenáře (řekněme tak od 9 let, některé momenty jsou, myslím, docela drsné), která přitom přináší víc optimizmu než pesimizmu. Patří podle mě k fantasy, kde nic fantastického není, ačkoliv se většině čtenářů jistě bude zdát, že je.

Líbí se mi také, že hrdinové mají prostor ukázat své nedostatky i přednosti a v průběhu knihy se vyvíjejí, zatímco zbytek známého světa stagnuje v duševní lenosti. A odvaha jejich divokých spojenců, kteří se vrhnou do boje s temným nepřítelem "Jako by bylo jasně dáno, že než bude po všem, musí všichni zemřít.".

A ani po 2. přečtení (léto 2018) neměním názor.

6 14.03.2015

Když se řekne opera, vybaví se mi Antonín Dvořák a Rusalka. Viděla jsem i 2 jiné opery, jedna z nich byla také od Dvořáka. Jinak mě opera míjí. Knihu Fantom opery jsem nikdy nečetla a muzikál ani film jsem neviděla, i když teď po druhém přečtení Maškarády jsem se podívala na trailery k filmu a myslím, že jsem o hodně přišla. Něco jako nevidět Van Helsinga a podobné filmové trháky ze začátku 3. tisíceletí. Na dílech s čarodějkami mi často v příběhu chybí něco, co by knize dodalo ještě nějaký extra dojem (tedy ještě něco navíc nad to, že je to geniální) a je tomu tak i v případě Maškarády. Při druhém čtení jsem se ale tentokrát rozpomínala na některá překvapivá odhalení (i přesto, že jsem si myslela, že si z Maškarády pamatuju jen to, že tam Ágnes Nulíčková zpívá v opeře), takže se nekonal žádný podiv. To mohlo (v kombinaci s tím, že samotný příběh Fantoma opery je mi znám jen velmi zběžně) vést k trochu horšímu celkovému dojmu. I když jde možná objektivně o zatím nejlépe vystavěný příběh o čarodějkách, kde už jsou jednotlivé postavy dobře vyprofilované a kniha obsahuje i řadu komických momentů, nemám z Maškarády ani poprvé ani podruhé takový fantazácký zážitek jako z jiných Pratchettových knih. A to i přesto, že tam je řada výborných scén, třeba Bábina hra se Smrtěm, krysí Smrť, Silver, šťastný konec pro jednoho tenora a tak vůbec všechno.

„Jen pojď dál, Jarge Tkadleci,“ řekla Bábi Zlopočasná, „ať ti můžu dát něco na ty tvoje záda.“
Šok se ho pokusil zvednout do vzpřímené polohy a to jako by vyslalo do bělá rozžhavený pohrabáč, který se mu zabořil do zad někde ve výši opasku.
Bábi Zlopočasná obrátila oči v sloup a povzdechla si. „Můžeš si sednout?“ zeptala se.
„Ne, slečno. Ale můžu upadnout na židli.“
Bábi vytáhla z kapsy u zástěry malou černou lahvičku a divoce s ní zatřásla. Jarge otevřel doširoka oči.
„To už pro mě máte připravený i lék?“
„Jistě,“ odpověděla Bábi po pravdě. Už dávno se smířila se skutečností, že lidé očekávají láhev něčeho výrazně barevného a ulepeného. Nebyl to samozřejmě lék, v čem spočíval ten trik, ale obrazně řečeno lžička, na které byl podán.
„Tohle je tinktura vyrobená ze směsi výjimečně vzácných bylin a tak dále,“ řekla. „Navíc obsahuje sacharózu a aquu.“
„No tohle!“ zabručel Jarge, na nějž to udělalo patřičný dojem.
„Tak a teď pořádný doušek.“
Poslechl. Tekutina měla slabou příchuť lékořice.
„Další dávku si vezmeš těsně před spaním,“ pokračovala Bábi. „A pak třikrát obejdeš kaštan.“
„... třikrát obejdu kaštan...“
„A... a pod matraci si dáš širokou fošnu z borovice. Musí to být fošna ze stromu starého přesně dvacet let, nezapomeň!“
„... z dva-ce-ti-le-té-ho stromu...“ opakovalJarge. Cítil, že by se měl nějak projevit. „Takže ty suky, které mě trápí v zádech, přelezou do té fošny, že?“
To se Bábi zalíbilo. Byla to jedna z těch děsivých duchaplností prostého lidu, kterou stálo za to si pamatovat pro podobnou příležitost.
„To jsi trefil hřebík na hlavičku.“
„A to je všechno?“
„Chtěl jsi ještě něco?“
„Já... myslel jsem, že bude nějaký tanec, zaříkávadla a takové věci.“
„To už jsem všechno udělala, než jsi sem dorazil,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou.
„No ne. To jo. Ehm... a co se týče placení...“
„Oh, mně nikdo neplatí,“ odpověděla Bábi. „To přináší neštěstí, brát si od lidí peníze.“
„Oh. Výborně.“ Jarge se rozveselil.
„Ale víš... kdyby tvé ženě zbyly nějaké starší šaty, říkám kdyby, tak mám číslo dvanáct, nejraději černé, nebo kdyby jí při pečení přebyl koláč, ne švestkový, z těch mám větry, nebo kdyby třeba nevěděla, co se zbytkem staré medoviny, nebo kdybys náhodou zabíjel čuníka zrovna touhle dobou, tak mám nejraději kus hřbetu, kus šunky a pár nožiček na sulc... no vlastně cokoliv bys mohl postrádat. Jen žádnou vděčnost. Nikdy bych nechtěla, aby si někdo myslel, že je mně zavázaný jenom proto, že jsem čarodějka. A jinak, u vás doma všechno v pořádku? Lidé i zvířata? Všichni požehnáni dobrým zdravím, doufám?“
Chvilku počkala, než se její výrok vsákl.
„A teď dovol, abych ti pomohla ke dveřím,“ dodala.
Tkadlec si později nikdy nebyl tak docela jistý tím, co se stalo. Bábi, jejíž krok byl vždycky tak rozhodný a pevný, jak se zdálo, zakopla přesně ve chvíli, kdy stála ve dveřích, o jednu z jeho berlí. Zapotácela se dozadu, přičemž se ho zachytila za ramena, a jak jí vyletěla noha, opřela se mu kolenem přesně o ono bolestivé místo na dolním konci páteře. Ozvalo se tiché prrrask...
„Aúúú!“
„Promiň!“
„Moje záda! Moje záda!“
Ale jak poději Jarge říkal, co naděláš se starou ženskou. A i když je neohrabaná a vždycky byla tak trochu bláznivá, lektvary míchá skvělé. A jak rychle zabírají! Než došel domů, už si nesl berly pod paží.
Lidé jsou tak slepí, říkala si. Raději věří na pitomosti než na chiropraktiku.

*

„Haló, promiňte!“ zvolal muž, když se Stařenka chystala vykročit za Bábi. „Mohla byste mi říci, co to máte na ramenou?“
„To je... kožišinový límec,“ odpověděla Stařenka.
„Ale... ale, omlouvám se, ale já měl dojem, že právě pohnul ocasem!“
„Jistě. Já totiž věřím na krásu bez krutosti.“
...
Někdo poklepal Stařence na rameno. „Paní, vaše kožišinová štola mi vyžírá bonboniéru!“
...
“Ujišťuji vás, madam, že vaše kožešina mi žere bonbony. Už se pustila do druhého patra!“
„Ale božíčku! Ukažte mu ty obrázky na vnitřní straně víka, buďte tak hodný. On jde jen po čokoládových lanýžcích a ty ostatní, co vám poslintá, si lehce otřete.“

5 16.04.2024

Z Verneovek, které jsem přečetla až v dospělosti, je tato první, kterou si možná nechám pro děti. Verne se konečně dostává k rovnováze mezi vzdělávacími a dobrodružnými pasážemi a když to srovnám s knihou Pět neděl v balóně, tak se to nedá vůbec srovnávat. U knih Robur Dobyvatel a Pán světa jsem usínala nudou. Patnáctiletý kapitán je mnohem atraktivnější dílo. Ani jsem si tentokrát skoro nestihla všimnout, že všechny vedlejší postavy jsou stejně placaté.

5 27.02.2024

(SPOILER) Pro moji představivost jedna z klíčových knih Zeměplochy. Ne z toho hlediska, že bych řekla "Jo, tahle patří mezi top 5, které by si člověk měl přečíst, než se rozhodne, že ho Zeměplocha nebaví". Možná není ani tak vtipná jako jiné kousky. Je to příběh o tom, že "ten těžší způsob je po čertech těžký, i když zdaleka ne tak těžký jako ten snadný způsob". A zapomněla jsem, jak se mladé "čarodějky" v této knize podobají těm kolem paní Našeptávalové. "Nezkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální." Autor tenhle motiv později vyždímal do sucha. Ale je to první kniha, kde jsem se setkala s myšlenkou, že elfové jsou ti zlí a připomínají vosy. Do té doby jsem vyrůstala s představou Tolkienových elfů. Pratchettova verze elfů mě zaujala. Dnes je v různých mírnějších obdobách poměrně populární (nejen) v YAF (Holly Black, Julie Kagawa, Maggie Stiefvater), ale zatím jsem nenarazila na nic, co by bylo starší než 1992. Sapkowskiho elfové jsou celou dobu spíš "takoví jiní lidé" a až v Paní jezera (1999) dostane čtenář možnost podívat se, jak by vypadal svět podle elfů. Aaronovitche v podstatě netřeba zmiňovat, protože ten z Pratchetta těží zcela přiznaně. Zdá se mi, že pokud jde o elfy jsou Dámy a pánové zásadním bodem odklonu od tolkienovské fantasy. Zároveň se konečně dostáváme do bodu (už při 14. knize), ve kterém je vidět autorovo rozhodnutí, že nepotřebuje do každého dílu nového arcikancléře a je potřeba zapracovat na osobní historii a konzistentním charakteru řady postav. Zkrátka Pratchett začal brát svou tvorbu vážně. A tak dostáváme díl, kde se známé "komické postavičky" stávají skutečnými literárními hrdiny.

*

Stařenka Oggová se podívala pod postel, aby zjistila, zda se tam náhodou neskrývá nějaký muž. Nebyl tam, ale člověk nikdy neví, kdy přijde ke štěstí.

*

"Byl bych nerad, abyste si mysleli, že je to snad přepadení," prohlásil.
"Byl bych raději, kdybyste to brali spíše jako pikantní příhodu, kterou budete pyšně vyprávět svým vnoučatům."
Z kočáru se ozval hlas: "To je on! Ten, co mi ukradl koně!"
Z okénka se vysunula kouzelná hůl. Náčelník poznal vyřezávanou ozdobu v podobě dubových ratolestí na jejím konci.
"Tak okamžíček," řekl sebevědomě. "Znám pravidla. Mágové nesmějí použít magii proti civilistům s výjimkou situací, kdy se ocitnou v ohrožení živ-"
Z konce hole vyletěl oktarínový blesk.
"No, ono to není žádné pravidlo," vysvětloval Výsměšek. "Je to spíš jen takové doporučení." Pak se obrátil k Rozšafínu Ctibumovi. "Doufám, že jste si všiml toho zajímavého použití Štoskládova morfologického rezonátoru."
Rozšafín sklopil pohled.
Náčelník lupičů se změnil ve velkou dýni a v souladu se zákony všeobecného humoru zůstal na jejím vrcholku jeho klobouk.
"A teď," rozhlédl se Výsměšek, "bych byl rád, kdybyste vy ostatní, co se ukrýváte za kameny a stromy a tak dál, vylezli ven, abych na vás hezky viděl. Tak, pane Ctibume a vy knihovníku, buďte tak laskavi a obejděte pány s kloboukem."
"Ale to je loupež!" vykřikl vozka. "A jeho jste proměnil v ovoce!"
"V zeleninu," opravil ho Výsměšek. "Víte, to kouzlo za pár hodin vyprchá."
"A mně dluží koně," upozorňoval Casanovlez.
Bandité zaplatili. Velmi neradi a pomalu odevzdávali peníze Rozšafínovi a stejně neradi, ale velmi rychle, je sypali do klobouku knihovníkovi.
"Tak se nám sešlo skoro tři sta tolarů, pane," hlásil Rozšafín.
"A kůň, na toho nezapomeňte. Moment, dva koně, vidíte, na toho druhého jsem si až do téhle chvíle ani nevzpomněl!"
"To je slušný kapitál! Teď si můžeme výlet skutečně užít. Takže kdyby byli pánové tak laskavi a odstranili ten zátaras, mohli bychom pokračovat v cestě."
"Abych řekl pravdu, tak jsem měl dva nákladní koně, teď jsem si vzpomněl!"
"Ale takhle to přece vůbec nemá být! Tohle nemáte dělat vy! Vy máte být přepadení a oloupení!" křičel kočí. Výsměšek ho shodil z kozlíku.
"My máme prázdniny," oznámil mu přátelsky.

*

"Bylo to před padesáti lety!" bránila se Bábi. "Nemůžeš se tady najednou jen tak objevit a tvrdit, že všechny ty roky nebyly."
"Ale já přece vím, že byly," souhlasil Výsměšek. "Teď jsem hlavní mág. Stačí mi vydat příkaz a tisíc mágů mě hm, když o tom tak přemýšlím, asi neposlechne. Řeknou cože? nebo se začnou hádat. Ale všimnout si mě musí."
"Byla jsem několikrát na univerzitě," zabručela Bábi. "Je to rozhádaná smečka tlustých dědků s dlouhými vousy."
"Přesně! To jsou oni!"

*

Byla tady zbroj pro lidi. Byla tady zbroj pro koně. Byla tady dokonce zbroj pro havrany, i když projekt vzdušné útočné síly, který byl celoživotním snem krále Gurnta zvaného Hloupý, se v konečné fázi nějak nedokázal odpoutat od země.

*

"Jenže na druhé straně," rozumoval Rozšafín, "jsou hřbitovy plné lidí, kteří se někam odvážně, ale neuváženě vrhli."
"Ook."
"O čem to mluví?" řekl kvestor, který na své cestě jinam krátce prošel skutečností.
"Myslím, že řekl, že jestli se nic nestane, budou brzo hřbitovy plné kdekoho," odpověděl mu Rozšafín.

*

"Nemáme žádnou naději," řekla Stařenka.
"No, já myslím, že jedna možnost by tady byla," ozval se Výsměšek. "Já tedy nerozumím všem těm věcičkám kolem kontinua, ale podle toho, co říkal mladý Ctibum, se všechno musí stát někde, chápete, co myslím, což znamená, že se to právě tak dobře může stát tady. I když šance, že se to stane, je třeba jen milion ku jedné, madam."
"To je všechno moc hezké," řekla Stařenka, "vy se mi tady snažíte říct, že za každého pana Výsměška, který se dnes v noci zachrání, musí dalších 999 999 Výsměšků zemřít?"
"Ano, ale na těch ostatních chlápcích mi vůbec nezáleží," odpověděl jí Výsměšek. "Ti se o sebe jistě dokážou postarat. Dobře jim tak, to mají za to, že mě nepozvali na mou svatbu."

5 26.08.2023

Váhala jsem zda se v rámci výzvy pustit do Pistolníka (Temná věž) nebo do Zelené míle. Vyhrála Zelená míle, protože sérií mám rozečtených dost a King není můj oblíbený autor, takže se mi nechtělo začínat se sérií o 8 svazcích. Ale film natočený podle Zelené míle jsem viděla několikrát. Myslím, že se neříká nadarmo, že je to jedna z nejlepších Kingových knih. Odsýpá to, autor se nevěnuje celé stránky věcem, které nejsou pro děj ani trochu důležité, nijak mi nevadilo, že už znám příběh z filmu. Líbila se mi také forma. Román na pokračování vyprávěný retrospektivně již velmi starým hlavním hrdinou nabízí příhodné možnosti využít pár literárních triků a King je s nadšením využívá tak, že celé vyprávění působí věrohodněji. Až přehnané pitvání v každém myšlenkovém pochodu postav, které mi vadilo v knize Řbitov zviřátek tady chybí. Knihu bych určitě doporučila těm, kteří si chtějí přečíst aspoň jedno slavné dílo slavného Kinga, ale neláká je více než tisícistranné To nebo spíše než horror mají rádi mysteriózní román.

5 11.08.2023

Může to být klasika a zásadní dílo subžánru, ale ode mě ani jednu hvězdičku. Dávám přednost pozdějším následovníkům. Tady mě nezaujalo vůbec nic. Velmi nepřehledný styl psaní (kterému překlad opravdu nepřidává). Z knihy jsem jeden den přečetla asi 50 stran a další den jsem se marně snažila rozpomenout, co jsem to vlastně rozečetla, jestli vůbec něco. Po dvou týdnech už si nepamatuju ani jak to dopadlo.

(SPOILER) Ze všech Kirbyho obálek Úžasných Zeměploch se mi nejvíc líbí tahle. Všechny příběhy se Smrtěm mě při prvním čtení naprosto odrovnaly. Smrť je pro mě asi to nejoriginálnější na celé Zeměploše. Samozřejmě, že nějakou tu antropomorfní personifikaci smrti má ve fantasy kdekdo. Ale nikdy předtím a nikdy potom, jsem nenarazila na autora, který by si troufl udělat právě z této postavy (a to v té tradiční podobě) jednoho z hlavních hrdinů hned pěti románů. Možná mezi nimi není ta nejlepší kniha, kterou kdy Pratchett napsal (možná je), ale ukažte mi někoho dalšího, kdo si na tohle troufnul a fungovalo to (mimo folklór a pohádky). Hm? Nikdo? Asi ne. Tedy četla jsem "Smrt a jiné vrcholy mého života", ale to mě o svých kvalitách nepřesvědčilo. Můžou se mi nakonec víc líbit jiné zeměplošské knihy, ale za Smrtě a jeho pět knih bude mít Pratchett už vždycky obdiv umělecké části mého já. A to i přesto, že je netáhne jen skrze tuto postavu a vždy přihodí nějaké druhé housle. V tomto případě Rumpála Žičku (a pytel mágů k tomu). Kdybych knihu poprvé četla až teď, asi by mě tak neohromila, ale že jsem ji četla poprvé ve 12 letech, vybavilo se mi, jak zásadní pro mě byla. Pro mládež "nudnější" Smrťovu dějovou linku jsem si pamatovala mnohem lépe, než "atraktivní" dění v Ankh-Morporku.

U nás asi každý viděl pohádku "Dařbuján a Pandrhola" nebo nějakou její předlohu četl. Sekáč je vlastně založen na stejné myšlence. Co by se stalo, kdyby ze světa zmizela smrt? V tomto případě kdyby zmizel Smrť? Takže na jedné straně tady máme Smrtě a poměrně vážnou linku o tom, že je tady jeden tradicionlista, který má tu vadu, že si jaksi vypěstoval osobnost, ale zato se věnuje každému stéblu zvlášť a mohl by být nahrazen zcela neosobní smrtí milionů. Sklizňostrojem. Někým, kdo chce vládnout. Na druhé straně je dravec nebo parazit, kterému se může postavit jen Rumpál Žička, který se ve svých posledních dnech odváže jako nikdy v životě. To ale i jiní mágové. Hlavně děkan.

Krleš! Sadařina!

*

Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají.
Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokáží odhadnout stáří podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí.
Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel. Přežilo jich jen několik v těch nejobtížněji dostupných místech Zeměplochy.

*

"Tak a teď, pane kolego," obrátil se k Žičkovi, "bych vás prosil, abyste si představil, že to, co držím v ruce -"
"To je v naprostém pořádku," přikývl s porozuměním Rumpál.
"Nejsem si tak docela jistý, zda vám to dokážu zatlouct do -"
"Mně to vůbec nevadí," ujišťoval ho Rumpál.
"Ne?"
"Základní myšlenka má zdravé jádro," pokračoval Rumpál. "Když mi podáte mrkev, ale budete myslet na zatloukání kůlu, mělo by to pravděpodobně stačit."
"To je od vás velmi laskavé," řekl Vzoromil. "Je vidět, že máte skutečně správný přístup k věci."
"I s mrkví budete žíti v našich srdcích navěky," dodal starší pAsák.
Výsměšek na něj vrhl kosý pohled a pak hodil dramatickým gestem mrkev na Rumpála.
"Tak, tu máš!" vykřikl.
"Díky," odpověděl Rumpál.

*

"Trvá to dlouho, než se vypěstuje takový trávník?"
"Asi tak pět set let, myslím."
"Ale, božíčku, to je mi opravdu strašně líto! Chtěl jsem do sklepení, ale nějak jsem si to špatně vyměřil."
"S tím si nelamte hlavu, pane Žičko," utěšoval ho trpaslík vesele. "Poslední dobou roste všechno jako blázen. Tu jámu ještě dneska odpoledne zasypu, oseju to travním semenem a pět set let uteče co by dup, uvidíte!"
"No, podle toho, jak se věci mají, to pravděpodobně skutečně uvidím," přikývl Rumpál zachmuřeně.

*

"Slyšel jsem, že nejste jenom mrtvý, ale že vás prý i pohřbili," naklonil se za ním zvědavě Afekt, když Rumpál šouravě vykročil.
"To je pravda."
"Pořádného chlapa ale jen tak něco nepoloží, a když už, tak zase vstane a jde dál, nemám pravdu?"

*

Vilík Klika si našel v dávno nepoužívané kovárně farmy špalík křídy, ze zbytků v koutě vytáhl kus prkna a chvíli velmi soustředěně psal. Pak připevnil prkno před kurník a zahnal k němu Cyrila.
TAK A TEĎ TO POŘÁDNĚ PŘEČTI, řekl.
Cyril chvíli krátkozrace zíral na nápis "kykyry-kíííí", vyvedený v pochmurném švabachu. Někde hluboko v jeho malém a bláznivém drůbežím mozku se však začalo náhle formovat jakési děsivé přesvědčení, že by se měl učit rychle, velmi rychle.

*

Hromada se otočila a vrhla se ke kvestorovi. Mágové ustoupili.
"Nemůže to být inteligentní, že ne?"
"Jediné, co to dokáže, je potulovat se pomalu kolem a požírat věci," odpověděl pohrdlivě děkan.
"Hoďte na to špičatý klobouk," ohrnul arcikancléř rty, "a můžete to prohlásit za člena fakulty."

*

"Víte, co mi to připomíná?" ozval se udýchaný Výsměšek, když se mezi nimi prodírali.
"Řekněte," zabručel starší pAsák.
"Tah lososů," odpověděl arcikancléř.
"Cože?"
"Ne v Ankhu, samozřejmě," pospíšil si Výsměšek. "Nevěřím, že by se losos dokázal dostat proti proudu v naší řece -"
"Leda že by se naučil chodit," dodal starší pAsák.

*

KORUNA? Hlas se mu chvěl nenávistí. JÁ NIKDY KORUNU NENOSIL!
Vy jste taky nikdy nechtěl vládnout.
Nový Smrť znovu napřáhl svou čepel.
...
ŽÁDNOU KORUNU, zasyčel Vilém Klika a upřel pohled přímo do kouře nad límcem černého pláště. ŽÁDNOU KORUNU. JEN PRÁCI.

5 27.04.2023

Nic jsem od toho nečekala a nebylo to nakonec tak úplně špatné. Bohužel, o hlavním hrdinovi jsem si zapamatovala hlavně to, že je mulat, což je podle mě dost slabá charakterizace. Raději bych znala jeho koníčky nebo nějakou tu historku o zlomeném srdci. Charakterizace ženských postav je na úrovni autorů laciného sci-fi a fantasy ze 60. let. O kterékoliv postavě bych chtěla vědět něco víc, než jakou má barvu kůže a prsa. Po fantasy stránce celkem v pořádku. Četla jsem Simona R. Greena (který mimochodem také pracuje se skákajícím vrahem, takže asi půjde o nějakou londýnskou "urban legend", ale neznám ji), takže bych si netroufla tvrdit, že to na můj vkus byla příliš přeplácaná slátanina. Nedávno jsem četla Stráže! Stráže!, takže další náhled na minulost britské policie mě potěšil, i když to bylo jen takové malé naťuknutí. Ještě mě bavily věty jako "Budu významný přínos." a podobné nezbytnosti vyjadřování moderního zaměstnance. Celkově mě to nijak neoslnilo a překlad nebyl zrovna povedený, ale četla jsem názory, že série se postupně zlepšuje (a to i od některých velmi kritických čtenářů), takže zkusím další díl.

5 05.04.2023

(SPOILER) Magický prazdroj patří k prvním Zeměplochám, které jsem četla. Možná to byl úplně první Mrakoplaš (buď tohle nebo Zajímavé časy) a určitě se mi dostal do rukou dřív než první 4 Zempělochy. Bez znalosti předchozích (i většiny pozdějších) dílů se mi Magický prazdroj ve 12 letech moc líbil. Tehdy mi tam nic nechybělo.

O 19 let později jsem byla poněkud zklamaná. Mám raději Neviditelnou univerzitu s ustálenějším osazenstvem pod vedením Vzoromila Výsměška.

Taky je potřeba si přiznat, že Pratchett byl mimo jiné mistr ve vykrádání sama sebe. I když jsem vždy obdivovala schopnost vzít (svůj vlastní!) starý a už publikovaný nápad a odpublikovat ho znovu (což dělá velmi mnoha autorů) natolik obměněný, aby to čtenář spolknul i s navijákem (a to už je vzácnější), tak tentokrát mi to přeci jen vadilo, protože Lehké fantastično a Čaroprávnost jsem četla nedávno.

Obracení se na čtenáře je tady víc, než obvykle, a ty velmi dobré pasáže jsou na sebe našroubované mnohem násilněji a s mnohem nucenějším humorem, než je u Zeměplochy zvykem. Zároveň ještě chybí větší práce s postavami (která ale už byla v Mortovi). Conina a Nielt, to je spousta promarněného potenciálu. Jako kdyby si Pratchett někdy krátce po jejich seznámení řekl, že o nich už nikdy psát nebude (a taky to dodržel).

Samotná zápletka se věnuje vysvětlení, proč musí žít mágové v tom "nelíbátu". Aneb proč ve fantasy světech, kde funguje magie, nikdy nemůže být všemocná. Jakmile je všemocná, stává se otázka: "A proč mágové nevládnou světu?" velmi naléhavou a jakýkoliv autor, který se jí nezabývá, trochu směšným. Je to přímočará parodie na fantasy meče a magie (hlavně té magie), a to dokonce i na ty, které v době vydání ještě ani nebyly napsány (jako Dragonrealm), což zase dokážu ocenit. A dělá si legraci i z dračáku, což ale asi značnou část českých čtenářů mine.

V první čtvrtině knihy jsem si také užila rýpání do akademiků.

A Kantůrek přejmenoval Ipslorema na Faktradice :)

***

Arcikancléř Neviditelné univerzity byl oficiální hlavou všech mágů Zeměplochy. Kdysi to znamenalo, že musel být skutečně i nejlepším a nejmocnějším mágem, ale teď byly časy mnohem klidnější a abychom už přiznali vše, starší a staří mágové shlíželi na magii jako na něco, co je už tak trochu pod jejich úroveň. Předstírali, že se raději zabývají administrativní stránkou věci, což je bezpečnější a skoro stejně zábavné, a pak ještě velkými služebními obědy a večeřemi.

***

„Dnes nám patří jenom město, zítra celý svět,“ vykřikl někdo v pozadí skupiny.
Mykadlo přikývl. „Zítra svět a –“ v duchu rychle počítal, „v pátek vesmír!“
To znamená, že víkend bude volný, pomyslel si Pozinkl.

***

„Vy jste ale taky mág,“ řekl s obviněním v hlase.
„Jo, jenže úplně jinej druh než oni,“ odsekl mu Mrakoplaš.
„A jaký druh tedy jste?“
„Neškodnej.“

***

Situace začínala být krajně kritická. Magie se trhala ze řetězu. Sbohem, Univerzito, úrovně a řády; každý mág hluboko v srdci cítil, že přirozená jednotka magie je jeden mág. Věže se ještě rozmnoží a bude se bojovat, dokud nezůstane jediná z nich, a pak začnou bojovat mezi sebou zbylí mágové, až přežije jen ten nejsilnější.
A ten se pak pravděpodobně pustí do boje sám se sebou.

***

Mrakoplaš vyrostl v Morporku. Každý obyvatel Morporku měl rád na své straně, došlo-li k boji, přesilu alespoň dvacet ku jedné, ale všichni se drželi rčení, že lepší ponožka s polovinou cihly v ruce a temná ulička na číhání než kouzelný meč, který nemůžete vytáhnout z kamene.

***

„On vám přece pomohl,“ obrátil se najednou Mrakoplaš k ostatním mágům. „Všem. Dal vám všechno, co jste chtěli, nebo snad ne?“
„To mu nikdy nebudeme moci odpustit,“ odpověděl Zovce.

Po delší pauze (a zabroušení do kalných vod fantasy pro děti, která je docela často docela mizená) mě Percy Jackson opět bavil. Daidalos a labyrint, to bylo konečně zase něco zajímavého. Navíc se zde vyvíjí příběh Nika di Angelo, což si myslím, že je jedna z mála nepříliš průhledných záležitostí v celé sérii. To, jak to bude s Nikem a kdo je zvěd v táboře. Některé dějové linie, které jsou v příběhu od začátku se konečně uzavřely (a celkem chytře a pěkně). A kdo by nechtěl jednoho pekelného pejska tak akorát do obýváku? Pro mě lepší díl než první, byť se mu rozsahem blíží.

5 11.08.2022

"Ženy, které běhaly s vlky" jsem měla rozečtené 3 roky, a to byl už druhý pokus. Nevím, zda je problém jen překlad nebo i styl autorky, ale vůbec se to nečte dobře. Asi v tom bude kus od obojího, typicky americké plácání se ve vatě si překladatelka sama nevymyslela. Mám ráda mýty, pověsti, pohádky a kouzelné příběhy všeobecně. Obzvlášť ráda mám, když se v nich někdo ňoupe a rýpe a přemýšlí o nich. To mě přimělo vydržet a přečíst knihu celou. Ocenila bych více příběhů a méně vaty nebo seškrtání na půlku. Pak by se mi kniha líbila. Takto to nebylo úplně to pravé pro mě. Vidím ale, že mnohým kniha pomohla v těžkém období, takže svůj účel zjevně plní.

5 17.07.2022

Z celé antologie mě bavily jen povídky "Ptáci", "Byl to démon" a "Malý vrah". To ostatní pro mě byla nuda. Některé další povídky byly sice také dobře napsané (třeba "Specialita šéfkuchaře"), ale nečekalo v nich na mě žádné překvapení. Ke knize se vracet nebudu.

5 31.08.2021

(SPOILER) Červené knihovně jsem se vždy vyhýbala. Nikdy jsem nebyla přiliš zvědavá na sladké výlevy hlavních hrdinek, rozplývajících se nad chrabrými rytíři bez bázně a hany. Stejně bylo vždycky i bez čtení jasné, jak to skončí. Dodnes jsem tedy asi četla jen dvě knihy, které by se daly přiřadit do této kategorie, Hot Boys a Cizinku. Z těchto dvou jednoznačně vyhrála Cizinka. Zřejmě dost pomohlo, že jsem nejdřív viděla seriál (který už se taky změnil ve slušnou telenovelu). Text není tak dobrý v popisech a líčení prostředí a celkově mě úrověň slohu trochu zklamala, ale na druhou stranu... Čekala jsem červenou knihovnu, kde se hrdinka (v jejímž manželství došlo k velkému odcizení) ocitne dvě století v minulosti (je to válečná zdravotnice, jasně že z toho neomdlí, viděla horší věci) z donucení provdá za krásného mladšího Skota a budou spolu souložit až do zázračného otěhotnění. A přesně to kniha doručila. Takže nevím, kdo může být s čím vyloženě nespokojen. Historický román jsem od toho skutečně nečekala. Důvod, proč hodnotím knihu poměrně vysoko, i když má spoustu rozvleklých nudných pasáží, je "Black Jack" Randall a jeho (dovršená) posedlost Jamesem Fraserem. Ze seriálu jsem věděla, co mám čekat, ale nevěděla jsem, jak věrně se seriál držel předlohy z roku 1991. Kvůli tomuhle si knihu nejspíš i nechám. Je to ostatně zatím nejlepší (z obou) knih tohoto žánru, které jsem přečetla. Ale další díly číst nebudu. Jedině, kdyby vyšly jako audioknihy, pak bych asi dala dalším dílům šanci. K žehlení ideální (naštěstí ale nežehlím).

5 25.10.2020