Zelený_Drak komentáře u knih

Už delší dobu jsem si chtěla přečíst nějakou Verneovku. Jako dítě jsem četla jen dvě. Dvacet tisíc mil pod mořem a Vynález zkázy a pamatuji si z toho dohromady jen to, že v první knize byly dlouhé seznamy rybiček a v druhé jakási bomba. Tak jsem v rámci výzvy přečetla Pět neděl v balóně, i když doma mi tedy leží řada jiných. Bylo to nudnější než jak si Verneovky pamatuju, ale zjistila jsem, že jde o první Verneovu knihu vůbec. Přišla mi velmi prvoplánově edukativní a chápu, že nakladatel požadoval přidání akce. Dobře to vyjádřil uživatel Yokolobuna: "Bohužel se mi nepovedlo nadchnout pro pasáže, kde autor prostřednictvím svých postav vypisuje, komu se povedlo objevit jakou louži v Africe a jak jí pojmenoval." Zároveň si ale umím představit, že v době vzniku to bylo něco vcelku jedinečného.

Bylo zvláštní číst knihu zastaralou hned 2x, protože Verneův text byl doplněn socialistickými a budovatelskými komentáři překladatele (nic strašného, ale tehdejší optimistický názor na zemědělství v Evropě byl realitě vzdálenější než ten Verneův). Dneska by si nikdo nedovolil vydat něco, kde kladní hrdinové přirovnávají černochy k opicím a ďáblům a neváhají tu a tam nějakého zastřelit. Doufám, že kvůli tomu knihu nikdo nezakáže, vidím v tom literární dokumentaci toho, co bylo v době vydání považováno za přijatelné. Zajímavé je, že pro překladatele to zřejmě nebylo nic hodného pozornosti, protože se v komentářích nijak nevyjádřil. Podobně bezostyšné střílení zvířat a lovecký um už dnes asi nevzbudí obdiv jako dřív.

Protože v pěti nedělích v balóně nejsou žádné ženy kromě hospodyně Richarda Kennedyho, budu si zřejmě muset těch Verneovek přečíst víc. Četla jsem, že Verne napsal na svou dobu řadu značně emancipovaných hrdinek. Už v první knize věnoval pár řádků vyprávění o jakési dobrodružce, která se měla zabít při létání balónem (neověřovala jsem, zda šlo o skutečnou osobu), takže na tom asi něco bude.

Jinak se mi líbily technické popisy balónu (tedy hlavně to, že autor dokázal vše vcelku dobře popsat, u dnešních autorů sci-fi mi občas detailnější popis chybí) a občasný humor, kterého bych si v dětském věku asi nevšimla, ale samotný přelet Afriky mě moc nezajímal. Zdaleka nejvíc mě na něm zaujalo, že aby něco bylo objeveno, musí to objevit Evropan. K této vlaštovce sci-fi se už asi nevrátím.

5 07.09.2020

(SPOILER) Všech pět knih ságy vytváří dle mého mínění jediný román. Proto je také hodnotím a komentuji dohromady. Navíc tedy přivírám oko nad nedostatky a hodnotím tak, jako bych hodnotila, kdybych se k Zaklínači dostala mezi 13 a 15 lety. To by se asi zařadila svou oblibou někam k Harrymu Potterovi. Celkový dojem mi asi nejvíc kazí to, že jsem příběh zkonzumovala příliš rychle. Přesto jsemsi román užila stejně jako povídky, akorát na pointu jsem čekala déle než u povídek. Sapkowskiho humor je toho druhu, který mě asi neomrzí nikdy, i když mě ani nedostává tak jako humor Pratchettův. K sáze se určitě ještě ráda vrátím. Jsem přesvědčená, že tentokrát mi utekly některé drobnosti, které bych byla ocenila, kdybych si jich všimla.

Krev elfů mi vedle všech neduživých západních současných knih, kde probíhá výcvik dívky na bojovnici učarovala. Konečně kniha, jejíž autor ví, že ženy menstruují. A žádý zázrak s křidélky, který v reklamě perfektně saje jakousi modrou tekutinu, nezajistí, že budou mít pocit sucha a bezpečí i v bílých kalhotách. Nevyčítala bych Triss, že udělala kvůli Cirině menstruaci z Geralta a ostatních zaklínačů zbytečně pitomce, jako některé čtenářky. Autor je ročník 1948, tipla bych si, že čerpal ze života. I v roce 2020 se jistě najdou muži poněkud posedlí sportovním výkonem, do kterého tlačí své potomky, aniž by si všimli, že tělo jejich potomka má zrovna na práci důlležitější věci než překonat výsledek. Věřím, že kdyby zaklínači neměli takové pochopení, jaké předvedli, Triss měla v rukávu ještě uřknutí v podobě zvracení, omdlévání a několika hodin křečí. Část, kdy se Ciri učí magii od Yennefer je také skvělá. Jediný problém Krve elfů je, že se odehrává v příliš krátkém čase. Ciri se příliš rychle naučila příliš mnoho.

Čas opovržení je velmi důležitý z hlediska rozvoje příběhu. Nilfgaard, Veverky, Thanedd... všehno do sebe zapadá. Nepamatuji si ale, kde "díl" končí. Jeho konec mi úplně splynul se začátkem Křtu ohněm. Ve Křtu ohněm přišly asi první části, které mě nebavily. Hodně čtenářů si stěžuje na Geralta a jeho společníky, mě ovšem od čtení odrazovali spíše Potkani. Za celou dobu jsem nepochopila, proč se od nich Ciri při první příležitosti neodtrhla a nevyrazila na Kaer Morhen. Možná to bylo vysvětleno a zrovna jsem nedávala pozor, nebo mi to nepřišlo dost věrohodné a nezapamatovala jsem si to. Každopádně mi toto období v jejím příběhu sedělo nejméně. Zato Regis ex machina byl pro mě vítaným přírůstkem do příběhu. Trpaslíci mě taky neomrzeli. A Geralt z Rivie jako Geralt z Rivie byl super.

Věž vlaštovky vybočuje stylem, kterým Ciri vypráví svůj příběh. Právě tento prvek jsem si v této části velmi užila. Také příběh Yennefer mě bavil. Ovšem Geraltova pauza v Toussaintu mi přišla zbytečně dlouhá. Stačilo by, kdyby se celá odbočka točila kolem Marigolda. A Leo Bonnhart je děsivý, ale mám pocit, že Ciri o něm prozrazuje příliš málo. Kdejakou náhodnou hrůzu války autor neváhal vylíčit, ale tohle poodkrývá jen zlehka. Pozdější scény s Bonhartem v Paní jezera, pak vyvolávají otázky.

V Paní jezera se mi nejvíc líbila část s elfy. Nejen, že to byl vlastně klasický elfí příběh o průchodu do země vil ostrovního typu. Sapkowski dokázal naservírovat v jedné knize elfy i jednorožce, aniž by to byl kýč, což je něco, o čem jsem něvěřila, že to někdy uvidím. Také jeho celkové vykreslení elfů mi přišlo velmi zdařilé. A Cirina nervozita snad zodpovídá některé otázky, i když mně osobně tyto odpovědi přišly nepravděpodobné. Jak už někdo v komentářích poznamenal, nejodpornější část dílu je scéna s lesním dědou. Takové obyčejné, očekávané a neuvěřitelně průhledné... a stejně. Brr. Závěrečná bitva mě sama o sobě příliš neoslnila, ale odhalení na závěr bylo skvělé a vystřelilo pro mě ságu zpátky do hvězdných výšin (ze kterých, nebudeme si nic předstírat, v předchozích dílech už přeci jen pomalu padala). A najednou je tu konec.

A vlastně pořád nikdo neví, co je Ciri zač, co je jejím osudem a jak se naplní nebo nenaplní věštba. Na konci je tedy i trochu zklamání. Tohle bylo ono? To bylo velké finále? To už nemá víc kapitol? Jakto?

Pro mě druhý zaklínač. Nečekala jsem nic geniálního, spíš příběh, pro který si Sapkowski někdy dřív připravil půdu a s odstupem se rozhodl ho sepsat a využít nějaké odložené nápady.

Bouřkovou sezónu jsem si dost užila, i když je možné, že přes nějaká nudnější místa mě přenesl poslech audioknihy. Hned na začátku úplatky a mstivost. Každý dobrý skutek po zásluze potrestán... Prostě nadějný start. Pak přišly na řadu strážné, schválně hodně přehnané. Takové strefování se do žen, které se kvůli "úspěchu v mužském světě" stanou "nejchlapštějšími chlapy". Nepřiměřená sebeobrana jednoho proti početní převaze mě obzvlášť potěšila.

Vyrobené příšery podle mě neporušují pravidla světa. Asi jako Covid-19 neporušuje pravidla světa bez ohledu na to, jestli ho "vyšlechtili" v laboratoři nebo jestli vznikl přirozeně. I pokud by ho porušovaly, teď po těch letech si už Sapkowski prostě může dovolit udělat krok stranou a ukázat nám nápady, které úplně nezapadají do původního kánonu. Ostatně nebylo by to poprvé. Nevím, jestli se Sapkowski zpronevěřil nějakým svým dřívějším názorům, ale člověk si snad nemusí držet stejné názory od 15 do 95 let. Je to promyšlené a je to tedy něco úplně jiného než když například Rowling povolila vydání Prokletého dítěte, které celé vyznívá jako kdyby autoři scénáře původních 7 knih ani nečetli. Mě se právě to rýpání do mágů velmi líbilo. Starý lidumil a jeho vztah k oněm úžasným výsledkům křížení. Jeho mladý učeň. Geraltovo znechucení celou tou sebrankou.

Zápletka mi přišla spíš jako záminka pro napsání satiry. Nevím, čemu se kdo diví. V době vydání Bouřkové sezóny bylo Sapkowskimu 65 let, to je dost na to, aby si člověk udělal trochu legraci ze světa i ze svého životního díla.

5 29.03.2020

Nové dobrodružství Volavek určitě potěší příznivce HU a Araluenu, vedle mořských vlků dostane prostor i jeden z hraničářů. Nechápu, proč jsou z hraničáře mnozí čtenáři tak zklamaní. Na Volavky dost dobře nemůže působit stejně jako na prosté Araluence, protože k tomu by bylo potřeba, aby o hraničářích slýchali celý život a vyrůstali v posvátné úctě k nim. A to se mladým Skandijcům prostě nemohlo stát. Je ovšem divné, že si nepamatují na hraničáře, kteří pomohli Skandiji ve válce, a znají je jen z vyprávění, protože podle všeho jim muselo být tou dobou mezi 10 a 13. V HU a v Bratrstvu opravdu velmi postrádám časovou osu, kde by bylo vidět, kolik bylo komu během kterých událostí.

Tento díl mě pořád ještě bavil. Akorát mravokárné poučky, kdy Skandijci nepijí až do 21 let alkohol (zejména ne tvrdý alkohol), protože jsou na to ještě moc mladí (ačkoliv to jinak jsou dospělí svéprávní muži), byly poněkud přitažené za vlasy. Zhoubný efekt alkoholu na lidi mladší 21 let je doložen na nových záporácích. Dost to podtrhuje, že s Flanaganem se dostáváme do pseudostředověkého fantasy světa, kde největším fantasy prvkem je moderní smýšlení a vychování všech kladných hrdinů.

Co se postav týče, nejvíc mě potěšil přírůstek v podobě Kluf. Kluf je skvělá.

5 05.12.2019

13. a 14. díl tvoří dohromady jeden celek, a proto je okomentuji dohromady. Tyto dva díly mi přišly rozplizlé. Mám pocit, že jsem dostala příliš mnoho Horáce s Gilanem, aniž by dělali něco zajímavého, možná i příliš Kasandry a málo Madelyn. Nedivím se, že si ji mnoho čtenářů zatím neoblíbilo. Nedostává tolik prostoru, jako měl v prvních dílech Will. Zároveň je její druhé dobrodružství zaměřené primárně do „bezpečného“ araluenského léna a není zdaleka tak napínavé jako to první. Částěčně v tom hraje roli to, že čtenář snadno uhodne, kdo je hlavní záporák (já jsem to třeba uhodla hned jak se objevil „bez masky“, autor dost napovídal).

Souhlasím s tím, že změna překladatelky, která si nenačetla původní překlady, v kombinaci s odfláknutou prací redakce (kde se to rozhodně mělo zachytit), knihám příliš nepřidala. S výjimkou Blaze. Blaze je klisna i v originále. Původní překladatelka z ní udělala hřebce (nejspíš proto, že hřebci se pro úlohu hraničářských koní obecně hodí lépe). Všichni ovšem víme, že toto už dávno není první Blaze, a tak zrovna změna pohlaví koně mi nepřišla nijak zvlášť rušivá. Will Treaty byl vzhledem k již zaběhnutému Will Dohoda katastrofa. Nezapomínejme, že je to dětská kniha a podobné změny jsou zbytečně matoucí. Také mi vadilo, že Madelyn staré zranění bolí jinde, než ho má. Ve 14. dílu se to zase zlepšilo, ale ne od začátku, jako kdyby někdo začal dělat korektury až od x-té kapitoly.

Autor navíc opět oře s postavami, aby získal dramatické scény. Na konci 13. dílu je moment s Kasandrou, který vůbec nedává ve vztahu k jejímu charakteru smysl, a i pokud bychom připustili, že zrovna nebyla v kondici, její stráže by se tak nesmyslně chovat neměly. Ale autor to tak „musel“ napsat, aby mohl z jiné postavy udělat hrdinu dne.

Samotná zápletka byla dost předvídatelná. Ono se to prostě nabízelo, když se blíží čas vlády první královny. Tady Flanagan šikovně zakomponoval to, jak různé zájmové skupiny často vůbec nehledí na fakta a všechno se snaží podat tak, aby to sloužilo jako zbraň proti jejich protivníkům. Obávám se ale, že cílová skupina zrovna tohle při čtení spíše přehlédne. Celkově je to pořád důstojné pokračování série, ale zrovna tyto dva díly jsou opravdu vhodnější pro děti, které ještě tolik nesrovnávají jednotlivé díly mezi sebou a jsou nadšené z každého dalšího dobrodružství jejich oblíbených postav.

Závěrem souhlasím s tím, že ve Stigovi by si autor mohl připravovat budoucího prvního rytíře. Nevím ale, jestli je autor dá dohromady i přes značný věkový rozdíl. Řekněme, že Haltovi, Duncanovi a Thornovi je na začátku 12. dílu asi 60, Erak by měl být mladší, tak spíš 50. Kasandra s Horácem mohli mít Maddie tak ve 20, takže by jim (a Willovi) na začátku 12. dílu bylo 35 (holt zešedivěl brzy, ale o moc starší být nemůže, když Gilan vypadá pořád tak mladistvě), zatímco Gilanovi by bylo asi 40 (je určitě trochu nemístné o něm mluvit pořád jako o mladém veliteli, když se o Willovi mluví jako o starším hraničáři). Jestliže se Volavky viděly s Kasandrou, když jim bylo asi 18, a ona je o něco starší, ale ještě neměla dítě, Volavkám by na začátku 12. dílu bylo vesměs kolem 33 let. Teď o 3 roky později, když je Madelyn 18, by tedy Stigovi mohlo být 36. To už je docela rozdíl. Chci vědět, proč nikdo z Volavek ještě není ženatý. Nebo jsou ženatí a dozvíme se to později? Pak by dávalo smysl, aby byl Stig jediný volný, protože Bratrstvo, 6. díl. Autor by pro nás měl někde věk postav a časovou osu příběhu raději zveřejnit, jinak se pravdy nedobereme.

5 06.11.2019

Hned z kraje mě patřičně rozčílilo, jak autor natlačil postavy silou do nových rolí, do kterých charakterově vůbec nezapadají. To, co udělal z Horáce a Kasandry, nedává moc smysl. Prostě jim přišil roli úzkostlivých, bezradných, neschopných rodičů, kteří nijak nepřipravovali Madelyn na roli budoucí panovnice. To nesedí jak k nim, tak ke králi Duncanovi, který by jako zkušený panovník takové ohrožení trůnu určitě celé roky netoleroval. A proč už dvě generace po sobě není královská rodina schopná zplodit více než jednoho potomka? Z Willa musel udělat Halta, aby mohl pokračovat v psaní podle zaběhnutého mustru. Přitom je celý ten úvod pěkná blbost. Z Madelyn mohli udělat hraničářovu učnici na základě moudrého rozhodnutí inteligentní princezny regentky Kasandry nebo neméně inteligentního krále Duncana. Nic víc nebylo potřeba. Rozmazlená a trochu sebestředná princezna to mohla být i tak. K tomu nebylo nutné, aby se všichni ostatní chovali jako hlupáci.

Jakmile jsem překonala tento otřesný úvod, kde autor se svými zaběhnutými postavami velmi nepěkně oře, už to byla pěkná knížka pro děti, která neurazí ani dospělé. Na slohu a vyprávěcím stylu je hodně znát, že kniha je pro mladší čtenáře. Autor často popisuje, co si která postava myslí nebo proč říká to, co říká i tam, kde by to starší čtenář snadno domyslel.

Ke konci bohužel přišlo další nelogické chování postav. Jak už tu psali jiní, autor v zájmu podtržení myšlenky, že i nejlepší plán se může pokazit, nechal nejlepšího hraničáře dělat začátečnické chyby. Rovněž děti podle mě poněkud podcenil, když ani s možností střídat se na koních nedokázali urazit oněch 15 kilometrů. Napínavé to bylo, ale za cenu nižší věrohodnosti. Musím také souhlasit se Zmiu. Chtěla bych vědět, jak to dopadlo pro ty zachráněné. To by mě zajímalo víc než to, jak Maddie všechny oslnila.

Za mě by tedy bylo lepší, kdyby série vycházela odděleně a po Hraničářově učni bychom tu měli Hraničářskou učnici nebo Královskou hraničářku jako samostatnou sérii. Chápu ale, že tím by se už úplně odhalilo, že se vlastně jedná o remake úspěšné série. A někteří čtenáři by si knihu nekoupili, protože starou sérii chtějí dočíst, ale s žádnou novou sérií se jim začínat nechce.

Ke změně pohlaví hlavní postavy mohu říct, že mi to nepřijde nijak zásadní a dílo nevnímám jako feministické. Autorova snaha ukázat, že děvčata jsou až na menší sílu stejná (ne stejně schopná, ale opravdu spíš stejná!) jako chlapci, mi přijde přinejlepším úsměvná. Přinejhorším je to snaha vytřískat ze série, co to jde. Hrdinku, která vynikne v "mužských disciplínách" už jsme přece všichni viděli v mnoha knihách. Aby z Maddie byla hrdinka hodná ženského obdivu, bylo by potřeba nějak do příběhu zapracovat, že je žena. Musela by jí překážet bujná ňadra nebo by si naopak musela všímat, jak jí menší poprsí usnadňuje běh a práci s lukem. Musela by začít krvácet v ty nejnemožnější okamžiky. Dokud nepočítá dny a nestrachuje se, že hodinu před tím, než bude potřeba vyrazit do akce, ji vlastní hormony vyřídí tak, že to s ní cestou švihne, tak nevím, co to jako má mladým děvčatům sdělit. Že stačí chtít a budou podávat stejně stabilní fyzické výkony jako muži? To budou v životě asi mnohdy zklamaná. Že mohou vykonávat stejné profese jako muži? Že mají stejná práva? To snad už několik dekád všichni víme, ne? To, co se snažím říct, je, že tady (i v mnoha podobných příbězích) je hrdinka jaksi odženštěna. Od mužských hrdinů se liší jen vzhledem a netýkají se jí ani ty nejmenší starosti spojené s ženským tělem. Proto nechápu, proč čtenáři vůbec řeší, že najednou je hraničářkou žena. Vždyť ty Flanaganovy postavy jsou pod povrchem dočista bezpohlavní. Což se u HU dá snadno překousnout, protože HU vnímám jako knížku pro děti 6 až 10 let. Dospělí si občas myslí, že i jen docela obyčejné praktické věci vyplývající z rozdílů pohlaví, jsou pro tak malé děti tabu. A on ten rozdíl je třeba už jenom v tom, že zatímco patnáctiletý chlapec je poměrně často opravdu ještě chlapec, patnáctileté děvče je mnohdy už fyzicky dospělá žena. Psát o dítěti je pak přezíravý paternalismus, který nereflektuje skutečnost a rozhodně není emancipační. A jak už teď víme, autor roky, se kterými si u ženské hlavní hrdinky nevěděl rady, nakonec raději přeskočil.

Abych to nějak uzavřela: Mě se Královská hraničářka četla dobře a dost mě bavila i přes nesedící chování postav, které v zájmu dramatu až moc často tancují tak, jak autor píská. Nic hlubšího než snahu vyždímat HU do poslední kapky, bych v textu nehledala. Flanagan prostě píše zábavné dobrodružné knihy pro děti, ne pro staré čarodějnice a hejkaly, aby o tom mohli psát takovéhle elaboráty.

P. S.: Na *** bych asi hodnotila všechny díly série. Víc dávám jen málokdy, takže si u mě série nepolepšila ani nepohoršila.

5 19.09.2019

Jeden z nejlepších dílů Letopisů Narnie, i když v rámci série jde jen o vedlejší příběh. Kůň a jeho chlapec je kniha, kterou zkušenější čtenář brzy prokoukne a trochu se při ní možná i nudí, ale pro malé dítě je to napínavý příběh se šťastným koncem. Koně i děti jsou dobře napsané postavy, které si čtenář snadno oblíbí – není těžké jim na jejich cestě fandit. Jejich rozhovory a pohnutky jsou srozumitelné, což je ostatně Lewisova silná stránka v knihách pro děti. Rozuzlení Narnijských zápletek je často odbyté ve stylu "Aslan ex machina", ale v tomto případě se Lewisovi povedlo Aslana zapojit aniž by tím pohřbil dynamiku příběhu.

5 27.06.2018

Donesla jsem si z antikvariátu příjemné překvapení. Přebásnit čínskou poezii muselo dát spoustu práce. Nejvíc se mi asi líbily básne "Nástup" a "Verbíř ze Šichao". V příští válce už ale nebude platit tahle část "Nástupu":
***
Kéž, až naše ženy budou
čekat těžkou chvíli,
kéž by jenom chlapce nerodily!

Dceru v lože sousedu dáš jako prázdnou číši,
syn však shnije nepochován, nezahrabán v poli...
***

Verbíř ze Šichao

Klesalo slunce. Chtěl jsem právě spát.
Šel sivý mužík prašnou silnicí;
na vršku zdi sed, pusté vesnici
verbířskou píseň začal notovat.

Jde stará žena, v kupku slitý žal,
dí - slova duní, kamení jak řada
když do bezedné studny temně padá:
- Tři syny měla jsem - tři císař vzal.

Psal včera nejstarší - eh, nadarmo!
Psal: Žiju. Žije? - Válečná když doba?
Ti druzí v poli zůstali mi oba,
šli, černí voli, černé pod jarmo.

A ty chceš muže? Tady? Blázníš snad?
Zde jen mé vnouče v stínu matky stojí.
Hlad mají oba. Pro nahotu svoji
z polního kvítí pletou sobě šat.

Co chceš tu, muži? Mne snad bys ty rád?
Hrst starých kostí - půjdu, je-li třeba,
vojákům tvým já budu péci chleba
a ve stanu s tvým vůdcem budu spát. -

Křik její nářkem sovím táh se v dál,
bolesti vlny do vsi pusté bily;
když ráno vstal jsem, den už smál se bílý
a sivý mužík na zdi skřehotal.

5 22.04.2015

(SPOILER) Otec prasátek patří mezi knihy, které doporučuji v rámci Zeměplochy mezi prvními lidem, kteří jinak fantasy příliš nevyhledávají. Každý přece zná Vánoce a relativně dost lidí bude znát i motiv "ukradených Vánoc" nebo magické hrozby, že "Vánoce nebudou". Ne každý je má rád. Já třeba Vánoce nijak zvlášť v oblibě nemám. Nebaví mě stromečky, dárky, plné obchodní domy, světýlka všude, ani zdvořilostní návštěvy u příbuzných, které po celý rok nezajímáme, ale na Vánoce se přece "musíme" sejít (a zde myslím opravdu ty případy, které se po vás shání až na Vánoce, ne že se s nimi člověk jinak nevidí skrze častou nemocnost, vzdálenost a jiné obtíže... a zejména pak mám na mysli tento typ příbuzných od vaší drahé polovičky, které prakticky neznáte a vůbec nevidíte důvod, proč s nimi trávit volný den). Nejedny Vánoce jsem strávila sama doma a nijak mi to nevadilo. Baví mě ale řada vánočních příběhů a mezi nimi je Otec prasátek na prvním místě. Zároveň je to moje nejoblíbenější kniha se Smrtěm, i když si nejsem jistá, zda se po druhém čtení Zloděje času nebude muset o příčku podělit. Je to jedna ze zeměplošských knih na téma utváření reality vírou, kdy některé události mají svou setrvačnost (lidé tisíce let věřili, že bez Otce prasátek nevýjde slunce, a to by se mohlo docela dobře stát, pokud lidé přestali věřit v Otce prasátek ale na jeho nezbytnost pro vycházení slunce se jen pozapomnělo) a jiné více podléhají aktuálnímu stavu víry. A když vznikne prázdné místo, stačí málo a může se objevit třeba skřet bradavčák. Tato kniha prakticky utvořila můj názor na to, jak má vypadat dobrá práce s mýtem a vírou ve fantasy. A ani nemá uspěchaný konec, jak se Pratchettovi tu a tam stalo.Humornou složku jako obvykle obstarávají z velké části mágové z Neviditelné univerzity. Doufám, že příští Vánoce také dostanu nějaké pilulky ze sušených žab. Ideálně předem. HO. HO.

***

"Když si vezmeme obyčejného průměrného havrana," řekl, "zjistíme, že je to vlastně velmi okultní pták. Slepý Io, bůh hromu, míval tajemné havrany, kteří dokázali doletět a vletět kamkoliv a kteří mu nosili zprávy o tom, co se děje na celém světě."
"Míval?"
"Nóó… on neměl v obličeji oči, jen takové ty, jak bych ti to, volně pohyblivé oční bulvy, které vždycky huííí - prosvištěly kolem." Havran si, zřejmě za celý rod, rozpačitě odkašlal. "No prostě a jednoduše, stala se taková nehoda, no."

*

"Ale my nemůžeme mít poníka, že ne, Eufí, protože bydlíme ve třetím patře…"
ALE JAKPAK BYSTE NEMOHLI? JE V KUCHYNI.
"No, jsem si jistá, že si tak trošku děláš legraci Otče prasátek," prohlásila matka poněkud ostřejším hlasem.
HO. HO. ANO. JAKÝ JÁ JSEM TO VESELÝ TLOUŠTÍK. V KUCHYNI? TO JE LEGRACE. PANENKY A TAKOVÉ VĚCI PODLE VAŠEHO DOPISU BUDOU DORUČENY POZDĚJI.
"No? Co řekneš, Eufí?"
"Kuju."
"Nešoupnul jste jim doopravdy poníka do kuchyně, že ne?" naklonil se k Otci prasátek Albert, když se fronta posunula.
NEBUĎ BLÁZEN, ALBERTE. ŘEKL JSEM, ŽE BY TO BYLO SMĚŠNÉ.
"No, zaplať pánbůh. Chvilku jsem skoro věřil -"
JE V LOŽNICI.
"Ale…"
JE TO MNOHEM HYGIENIČTĚJŠÍ.

*

"Takže váš Hex chytil od kvestora hloupost," ujišťoval se arcikancléř. "Jednoduché. Přirozená hloupost musí vždycky porazit umělou inteligenci."

*

"No… víte, představte si paměť jako řadu malých regálků, nebo… nebo otvorů, arcikancléři, kam si můžete odložit věci, no a my objevili způsob, jak vytvořit takový druh paměti, na který se dokážou dokonale napojit mravenci, ale co je důležitější, dokáže se zvětšovat podle množství informací, které do ní uložíme, a i když je tak trochu pomalá -"
"Ale ono to bzučí opravdu hodně nahlas," upozorňoval děkan. "Bude to fungovat?"
"Ano, to jen dokazuje, že se tam opravdu pracuje," odhodlal se nakonec k odpovědi Rozšafín. "Jsou to totiž… úly, víte?"
Znovu si odkašlal.
"Jiné druhy pylů, jinak silná vrstva medu, rozmístění vajíček… Je fakticky neuvěřitelné, kolik informací můžete uložit v jediné medové plástvi."
Rozhlédl se po jejich tvářích. "A kromě toho je to velmi bezpečné uložení dat, protože kohokoliv, kdo by si s tím zkoušel hrát, včely ubodají k smrti a Adrian navíc věří, že až se to na prázdninové měsíce zavře, dostaneme ještě ke všemu pěknou dávku medu."

*

TI, KTEŘÍ SI MYSLÍ, ŽE VESMÍR BY MĚL BÝT HROMADOU KAMENŮ, KTERÉ BY SE POHYBOVALY PO PRAVIDELNÝCH KŘIVKÁCH. SLYŠEL JSTE NĚKDY O AUDITORECH?
"Předpokládám, že o nich mohl slyšet kvestor - "
NE AUDITOŘI, KTEŘÍ SE ZABÝVAJÍ PENĚZI. JSOU TO AUDITOŘI REALITY. POVAŽUJÍ ŽIVOT ZA SKVRNU NA ČISTOTĚ VESMÍRU. NÁKAZU. CHAOS. NĚCO, CO STOJÍ V CESTĚ.
"V cestě čemu?"
VÝKONNÉMU PROVOZOVÁNÍ VESMÍRU.
"A já myslel, že vesmír je provozován pro nás… Tedy přesněji řečeno pro profesora aplikované anthropiky, ale nám že je dovoleno se s ním svést," řekl Výsměšek.

*

"Nepravdivý?" zvolal pohoršené Výsměšek. "Já? Já jsem poctivý každý den jako dneska, od rána do večera! No, co chcete tentokrát?"
Rozšafín Ctibum ho v té chvíli totiž zatahal za roucho a něco mu naléhavě šeptal do ucha. Výsměšek si odkašlal.
"Právě mi připomněli, že dnešek je nejkratší den roku," řekl. "To ovšem neznamená, že by to jakýmkoli způsobem zpochybňovalo to, co jsem právě řekl, i když tímto děkuji svému kolegovi za jeho nedocenitelnou podporu a stálou připravenost opravit drobné, i když ne podstatné nepřesnosti. Jsem výjimečně pravdomluvný člověk, pane. Věci, které se řeknou na schůzích univerzitní rady, se ovšem nepočítají."

*

"Víte, co by mě zajímalo? Proč vy děláte tohle zaměstnání?"
NĚKDO TO DĚLAT MUSÍ. JE TO ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ. MUSÍ BÝT VIDĚNI A MUSÍ V NĚ BÝT VĚŘENO. JEŠTĚ PŘED ÚSVITEM MUSÍ VÍRA V OTCE PRASÁTEK VELMI ZESÍLIT.
"Proč?" zeptal se Vzoromil Výsměšek.
ABY VYŠLO SLUNCE.
Oba mágové na něj nevěřícně zírali.
ŽERTUJI VELMI ZŘÍDKA, dodal Smrť.

4 11.07.2024

(SPOILER) Ze Zajímavých časů jsem si pamatovala jen to, že se tam řeší (již brzy) nový vládce Achátové říše a Mrakoplaš se znovu potká s Dvoukvítkem za nepříliš překvapivých okolností. A že to byla jedna z těch podle mě lepších knih s Mrakoplašem, i když jsem si vůbec nepamatovala proč. Všechno ostatní pro mě bylo při druhém čtení nové. Například Stříbrná horda. Samozřejme, že si pamatuju Stříbrnou hordu, moji nejoblíbenější skupinu hrdinných válečníků vůbec. Ale nějak jsem si nepamatovala, ze které knihy (kromě Posledního hrdiny) si je pamatuju. Tak Zajímavé časy, to je ta kniha, kde se autor konečně rozhodl, že Čingis Cohen je materiál na druhou hlavní postavu a pokud má táhnout celou jednu příběhovou linku, potřebuje k sobě ještě pár zkušených kolegů. Proto jsou Zajímavé časy jedna z mých nejoblíbenějších knih s Mrakoplašem. První tři mají k mým nejoblíbenějším kouskům daleko. Faust Erik je pro mě taková koncentrovaná mrakoplašovina, ke které se ráda vracím a jako jediná Zeměplocha se dá bez obtíží přečíst za den. A Zajímavé časy mě nebaví kvůli Mrakoplašovi, ale kvůli Cohenovi, takže by se dalo říct, že jsou můj nejoblíbenější díl s Cohenem.
*
A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně.
*
Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, "Jo, to seš ty?", ale už ho nenapadlo dodat "a jak ses měl?". Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo.
*
"Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně," řekl Mrakoplaš.
"Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi."
"A co jste vyučoval?"
"Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem."
"Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?"
"Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu."
"Ale to přece co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života"
Pan Čabajka se rozzářil. "Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?"
*
"Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže."
*
Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu.
*
V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl.
*
Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech.
*
Vojáci seděli v horké přeplněné cele.
Nakonec se jeden z nich ozval: "Co to bylo za lidi?"
"Já si myslím, že to mohli být předkové."
"A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej."
"Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky."
"Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?"
"Co kdyby nás zaslechli?"
"Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné."
"Výborně."
*
"Jo?" zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. "Kdy tys byl v Efebe?"
"Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna."
"A koho?"
"Myslím, že tebe."
*
"Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít," řekla Motýl.
"Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!"
"Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?"
Mrakoplaš se zhluboka nadechl.
"Dlouho."
*
Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech.
"Nelam si tím hlavu," řekl. "Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš ukážem barbarismus."
*
Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody.
"Já takhle prostě běžet nemůžu," prohlásil. "Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech."
"So to?"
"Udělat si pauzu, abysme chytli dech?" zachmuřil se Cohen. "Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?"
"Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej," odpověděl mu Caleb.
Cohen zaváhal.
"Ne? Starej Voltan?"
"Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky."
"Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni."
"Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej."
*
"Jak je to tady velké?"
PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA HONGA. PRO NĚJ TO NAVÍC OBSAHUJE VELKÉ MNOŽSTVÍ NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ.
"Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy."
TEĎ UŽ MOŽNÁ ANO. NA LORDA HONGA TOTIŽ VĚŘÍ MNOHO DUCHŮ.

Po přečtení Třetí a Poslední odysey jsem si myslela, že s autorem končím. Povídky se mi ale zase líbily. Ve svém žánru (= povídka) to nebylo špatné, i když je vidět, že coby sci-fi už velká část hodně zestárla. Přesto mi skoro přijde, že Clarkovi kratší útvar, kde může jen stručně vykreslit svůj nápad a tolik nezáleží na postavách, sedí lépe než novela či román. Povídky jsou dobře napsané, bez zbytečné omáčky. A aspoň u poloviny se mi líbil nápad nebo pointa, což je u mě na sbírku povídek nadprůměrný výsledek.

4 31.01.2024

Asi po 6 letech jsem se (díky výzvě, potřebovala jsem 16. století) opět dostala k Červenákovi. Četla jsem v originále, autorova slovenština "sa mi páči", i když asi neocením její kvality tak jako rodilý mluvčí a možná i přehlédnu lecjaký nedostatek. Jako dobrodružná kniha se mi to líbilo, jako detektivka ne. Je to skvělý historický román a při čtení by nebylo až tak těžké nezaznamenat, že většinu detektivní práce zde nevykonali Stein a Barbarič ale náhoda.

Základní vyšetřovací metoda v 16. století:
"Prečo si ho zabil?"
"Nezabil som ho."
"Priznej sa! Ak sa nepriznáš, ideme ťa mučiť!"
"Nie, nie! Nemučte ma, priznám sa!"

Přesto si s tím autor dokázal poradit tak, aby aspoň některé informace nebyly získány skrze právo útrpné. Zároveň tento první příběh zasadil do kulis, kvůli kterým si člověk musí klást otázku, zda riziko, že "detektivové" poškodí nevinného spoluobčana je přijatelná nebo nepřijatelná cena za to, že odhalí kdo a jak chce vydat město do rukou Turků, kteří by počet obyvatel asi snížili mnohem radikálněji (jistě, státu na nějakých obyvatelích nejspíš nezáleželo a město mělo z tohoto pohledu především ekonomický a možná strategický význam).

Červenákovo fantasy mě baví víc, ale další díly této série si určitě přečtu, možná i dřív než za 6 let.

4 21.10.2023

Od komunisty jsem nečekala mnoho, ale tohle je ještě předválečná literatura a příběh o klukovi, který se snaží vyzrát na hokynáře-šmelináře mě příjemně překvapil. Myslím, že z pohledu dnešního čtenáře tam ani žádná politická agitace pořádně není. V každé době se najdou lidé, kteří se snaží vydělat na neštěstí druhých. Kniha zůstane dobrá, i když se autor 15 let po jejím napsání vybarví.

4 20.10.2023

Čtvrtá lepší než třetí, ale že by ve mně vzbudila nadšení, to se říct nedá. Mám doma nachystanou ještě jednu knihu od Clarka a než bych se pustila do ní, zaposlouchala jsem se raději do Starého zákona. A to mě příběhy o tom, jak se praly různé kmeny Židů někde kolem Eufratu nijak zvlášť neberou. Tedy si z toho každý může udělat představu o tom, jak mě kniha bavila. Vlastně mě i celkem bavila a ani autorovi nevyčítám, že v každém dalším dílu pozměnil pravidla, ale nebyla jsem spokojená s úplným závěrem. Děj je tisíc let v budoucnosti jen proto, aby se dalo věrohodně tvrdit, že lidstvo už je technologicky i psychologicky na takové výši, že na monolity stačí. Z představ o budoucnosti mě asi nejvíc zaujala myšlenka, že obřízka chlapců dělaná v USA běžně z kosmetických důvodů bude jednou považována za nesmyslné mrzačení. Zajímalo by mě, jestli tisíc let bude na takový pokrok stačit.

4 15.06.2023

Kdybych byla z New Yorku a bylo mi tak 11 let, tak tento díl by možná byl moje úplně nejoblíbenější knížka hned po Harrym Pottrovi (aspoň do doby, než bych ve 12 objevila Pratchetta). Je to jedna velká akční jízda a ani jsem si nevšimla, že se ve skutečnosti jedná o nejdelší díl. Příjemně mě to překvapilo (mimo jiné tím, že mě tam tu a tam něco překvapilo). Velmi mě bavily pasáže z Hádu. K snídani budou cereálie, to je jasné. A nakonec je tu docela silná myšlenka, že je potřeba spolupracovat, i když trochu po americku, protože každý bůh se ve finále považuje za hrdinu dne, že... Závěr je ale pěkný, skvěle se to čte a když se přimhouří oko nebo dvě, aby člověk nezahlédl nedostatky, je to nejen konec série, ale i nejlepší díl.

Kdyby se celá série trošku proškrtala a jednotlivé knihy tak byly štíhlejší, bylo by to ještě lepší. I tak jsem na závěr ochotná říct, že vedle Rowlingové bych Riordana nestavěla, ale vedle Flanagana klidně ano. Je to jiné, ale celková kvalita mi přijde podobná. Konkrétně u posledního dílu vyšší než u leckteré novější knihy o Maddie (kde už Flanagan hodně ždíme skoro suchý hadr, ale možná se mu i v tomto Riordan v později napsaných knihách vyrovná, nevím, nečetla jsem od něj nic dalšího).

4 11.08.2022

Smutný, tragický příběh o těžkém přetěžkém životě. Ale krásně zpracovaný. Výborné popisy, skvěle vykreslené postavy. Všechny. To se nevidí často. Jen nevím, co si myslet o tom konci, zda je škoda, že se to takto "samo" seběhlo nebo naopak. Je to i lepší než Divá Bára.

Škoda, že jsem si knihu nevybrala kdysi do maturitní četby, zrovna z české meziválečné literatury mě máloco lákalo, ale toto bych byla přečetla snadno.

Knihu jsem zkusila nejprve jako audio, ale ukázalo se, že v této podobě je seškrtaná (něco se mi nedzdálo, tak jsem zkontrolovala stejnou část v tištěné podobě a ta byla podstatně delší).

4 25.06.2022

Od Londona jsem ještě v prepubertálním věku četla Bílého tesáka a Volání divočiny. Mnoho si z toho nepamatuji, jen že jedno bylo u vlku a druhé o psu a že mě to tehdy bavilo. V dospělém věku jsem narazila náhodou na další dvě Londonovy knihy, nečekala jsem od nich nic moc. Sáhla jsem nejprve po Mořském vlkovi a jak jsem byla příjemně překvapená! I přes svůj pokročilý věk mám pořád slabost pro dobrodružné příběhy a všelijaké robinsony - když je to dobře napsané, neurazí mě ani velmi naivní nerealistické zpracování (jako závěr příběhu od útěku dále). Líbilo se mi ale, že Vlk Larsen zůstal tím čím byl a hlavní hrdina Humphrey Van Weyden se jaksi přerostl. Práce s postavami výborná.

4 13.06.2022

Linka s mravenci mě bavila a fandila jsem všem třem hlavním mravenčím hrdinům, ale lidská část je taková snůška špatně napsaných blábolů... Kdyby se autor držel jen mravenců, kniha by si opravdu zasloužila ty tři hvězdičky, které jí dávám. Takhle je má spíš za to, že to není tuctové a ohrané. Obávám se ale, že další dva díly už to tak fungovat nebude. Před druhým dílem si dám pauzu.

4 14.11.2021

Nikdy jsem nečetla o neurotypikovi, který by se tak urputně a vytrvale snažil zlepšit svoje chování a fungování, aby si ke spokojenosti všech zúčastněných zachránil manželství a rodinu. David poněkud trpí tím, že dlouho bere AS jako svůj nedostatek, se kterým je potřeba se vypořádat a zbavit se ho (spíš než naučit se s ním žít). Kniha je skvělá tím, že je zevnitř a nezvšeobecňuje. Je to jedna životní zkušenost jednoho chlapa s AS (a zřejmě i s OCD, což ale není povinná kombinace). Jediné, co mě na této publikaci mrzí, je důraz na nízkou empatii. No jasně, autor ji možná opravdu má nízkou. Možná, že se lidi s AS skutečně běžně neumí "správně vcítit" do neurotypiků. No dobře. A teď mi ukažte všechny ty empatické neurotypiky, kteří výborně rozumí lidem na spektru a bez problémů se do nich vciťují a umí třeba i podat pomocnou ruku místo toho, aby jen požadovali "normální" (tedy většinové) fungování.

4 28.10.2021

První část Deváté vlny, to je Viktor Dyk, tak jak ho znám i jak jsem ho ještě neznala. Druhá část o literátech působí místy trochu nuceně, třetí ale opět sbírku jako celek táhne nahoru.

Přijde mi zvláštní, když někdo kritizuje či nechápe vlastenecky a nacionálně orientované motivy básní u autorů Dykovy doby. To si myslí, že i tehdy šlo nutně jen o prázdné hospodské tlachání? Vždyť Dyk za svoji tvorbu rok seděl ve Vídni. Nebo o vojácích, o válce... vzhledem k tomu, že autor zažil 1. světovou, bylo by zvláštní, kdyby se to do jeho díla nijak nepromítlo.

----------------------------
Dluh chce se splatit
----------------------------
Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.

---------
Elegie
---------
Po dnech dešťů, po dnech černých mračen
přišel slunce jas.
Větřík vane, dobrý tak a vlídný
jako matčin vzkaz.

Matčin vzkaz z jiného přišlý světa,
z dálky přišlý sem.
V umírání nahradí se věta
stiskem, pohledem.

Obraz čistý, modrá obloha je,
krásou půjdeme.
Ale něco nedoplakaného
drtí srdce mé!

-----------------------
Neobratné ruce
-----------------------
„Přemýšlejte o tom, jak udělat co nejmenší bolest!“
To byla slova matčina na smrtelném loži.
Usmívala se při nich. Sama přemýšlela
o neobratnosti těžkopádných lidských rukou,
jež chtějí pomoci, a při tom ublíží.

Přemýšlím o tom. Avšak ruce
jsou, jako byly, neobratné.
Slovo je neobratné jako pohled.
Bolest není menší, kde bych chtěl.
Pomoci chtěl bych, nepomohu.

Přemýšlím tiše v marné muce
o neobratné lidské ruce.

-----------------------------------
To není náhlá katastrofa
-----------------------------------
To není náhlá katastrofa,
to není vichr, jenž se zdvih’,
to není orel, který klofá
do útrob Prometheových…

To věci marné jsou a plané
a vůbec prosté tragiky.
A srdce hyne, ubodané
ne mečem, ale špendlíky.

-----------------
Rožďalovice
-----------------
Při pohřbu babiččině návštěva jen krátká.
Prošel jsem síněmi, v nichž hrávala si matka,
prošli jsme městečkem, stanuli u kostela.
Se slabým úsměvem se matka zahleděla,
v své žijíc vzpomínce, a ukázala: „Lesy…!“

Tehdy jsem říkal si, jak často říkáme si,
že v kraj ten přijdu sem a po matčině boku
hledati v lesích těch dozněvších stopy kroků.
To často řeknem si, však pokdy nikdy není.
Je denní starost vždy, je vždycky úkol denní.
Kraj, jímž jsem projít chtěl, dnes vidím pouze z vlaku.
Propadlo srdce podivnému tlaku.

Přešla zas léta, matka mrtva zatím,
chtěl bych se vrátit, ale nenavrátím.
Jediné slovo svírá mne a děsí,
tam před kostelem vyslovené: „Lesy…!“

--------
Ticho
--------
Ani stéblo nepohne se,
velké ticho nad vodami.
Ticho nade stromy v lese.
Byli s námi, a jsme sami.

Nezavolá, nezaprosí
nikdo slovy horoucími.
Vyschlá krůpěj ranní rosy.
Nejsme s nimi; budem’ s nimi!

-------------------------
Poslední kapitola
-------------------------
S poslední řádkou románu
jde na autora chvíle měkká,
když strčil smrti za bránu,
jak káže nutnost, svého reka.

„Akt poslední je krvavý,“
tak možno čísti u Pascala.
Chvíle, jež reka popraví,
autora kusu smutek stála.

I když je autor ještě mlád,
psát slůvko konec trochu bolí.
Oč větší smutek pozděj’ pad’
ze závěrečné kapitoly!

Ó, Tvůrče, neznáš tento bol,
člověk-li mře, Tvé dílo zdejší?
Či, vezmu-li to kol a kol,
je autor Boha soucitnější?

***
...
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?
(24. XII.)

***

...
Stín dávný přišel, ke mně sed’,
co na lem temný civím.
Je možno mrtvým povědět,
co neřekli jsme živým?
...
(3. VI. 1928)

***

...
Když přáno dojít v zaslíbenou zem,
tu, které mrtví ani neuzřeli,
ač pro ni žili, pro ni krváceli,
dědictví jejich vydat nemůžem.
Nám nepatří: cit mrtvých tvoří vroucí.
Nám nepatři: je odkaz pro budoucí!
...
(List z kroniky)

***

...
Povinnost konat! Jaká je to svízel!
Jít odhodlaně, když dán povel, v noc!
Tam bít se, zbytek naděje kde zmizel.
Nečekat na pomoc.

Povinnost konat! Jak to slovo mrazí,
když zahalen v něm příliš hořký hrot.
Sejeme, ale símě nevychází.
Pracujem. Kde je práce plod?

Bez hlesu konat posláni své, úkol,
svou všední práci povinnou.
Nečekat vděku, bahno vidět vůkol
a zůstat hrdinou!
...
(Neznámí hrdinové)

***

...
Je život všestranný a dravý,
života tempo překotné.
Je péče o fyzické zdraví,
nám uniká jen nehmotné,

požitku unášejí vlny,
rekordů ve všem doba dnes.
Čím víc však křičí: život plný!
tím více roste z prázdna děs.

Ti, kteří mluví stejnou řeči,
kdes mizejí si v daleku,
a propastí je denně větší
pouť od člověka k člověku.

Není-li vzkříšení jen slovo,
jak skeptik miní otrlý,
šeptání slyšte básníkovo:
Čas živé křísit, umrlí!
...
(Vzkříšení)

4 19.10.2020