Zknihydohlavy komentáře u knih

Kniha je první z trilogie románové kroniky ztraceného hornického města Karwiná. Jak autorka uvádí v doslovu, předlohou pro její knihu jí byla nikoliv dnešní Karviná (tehdejší Fryštát), ale dnes již skutečně ztracená obec-městys, ze které nezůstalo nic jiného než jen ten šikmý kostel.

Autorka popisuje pohnutou historii Karwiné v letech 1894 až 1921 na neméně pohnutých osudech hlavních postav – Barbory, Ludwika, Julky, Barky a dalších. Jejich životy se vzájemně proplétají a dohromady je spojují jejich kořeny k této oblasti.

V knize je barvitě popsán nelehký a tvrdý život havířů. Líčení podmínek, ve kterých horníci a jejich rodiny žili, jistě každého nutí k zamyšlení nad tím, jak dobře se v porovnání s nimi máme a v jakém luxusu většina z nás dnes žije.

Autorka hezky popisuje, jak málo může stačit ke štěstí. Jak je možné se radovat z maličkostí. Na druhou stranu je ale na některých postavách také zřetelně vidět, že schopnost hledat malé radosti v jinak smutném a těžkém životě rovněž není bezbřehá.

Jako by klíčem k relativně spokojenému životu bylo nechtít toho mnoho a vyhnout se vyšším cílům. A právě to mi přijde skutečně depresivní. Postavy v knize zkrátka nemají čas na přemýšlení o tom, jestli má smysl to, co dělají a přemítat o tom, zda by raději nedělali něco jiného. Nezbývá jim, než přijmout, že tak to zkrátka je. V momentě, kdy si dovolí se ve svých představách či snech trochu odvázat, realita je zpravidla dostihne a pevně stáhne zpátky na zem. Nebo v jejich případě možná spíš pod zem (jsou to havíři, no ne?).

Bez ohledu na to, že mi celkově kniha přijde spíše smutná, Šikmý kostel mohu k přečtení komukoliv rozhodně doporučit. Věřím, že každý v této knize nalezne, co potřebuje. Kromě toho, napsaná je kvalitně a velmi čtivě.

12 20.02.2021

„OMG, ty jsi přečetl tu celou knížku zhruba za 20 minut?“ Zeptala se A. „Já ji četla asi týden, dovolila jsem si vždy jen několik stránek daně, abych si ji mohla vychutnat co nejdéle.“

„Ale ano, myslím, že tato kniha je jako dort. Dort také sníš najednou a ne jen po jednom soustu každý den v týdnu,“ odpověděl jsem v domnění, že to bude přesně to, co by pravděpodobně řekl Krtek (pozn. Mole).

Ale vážně. Tato kniha je výjimečná. Je to umělecké dílo. Je tak plná něhy a lásky, že nutně musí při čtení každého zahřát u srdce.

Myslím, že je to právě kombinace rukopisného fontu, obrázků, pravdy a vtipu, díky čemuž je kniha tak výjimečná. Chtěl bych poukázat na některé citáty, které jsem považoval za zvláště pozoruhodné, ale obávám se, že bez zbývajících prvků by to ztratilo část svého kouzla a nefungovalo tak, jak by mělo. A proto žádné citáty uvádět nebudu.

Místo toho návrh. Přečtěte si tuto knihu.

9 15.08.2021

O této knize jsem se paradoxně dozvěděl z Originu od Dana Browna, kde se na ni odkazuje v překvapivém konci příběhu.

Tušil jsem proto od začátku, jak zhruba kniha skončí, a že to nebude konec veselý. Smutně na mě ale nepůsobil jen samotný konec, ale i ono fantazírování George a Lennieho. Jejich sny byly přece z dnešního pohledu tak malé! Jediné, o co vlastně stáli byl malý domeček a vlastní hospodářství. A přece to byl sen zjevně odtržený od reality. O to tíživěji působilo, když se v určitý moment k jeho splnění přiblížili, aby se následně mohl rozplynout nadobro.

Konečně každý jsme nakonec takový George a o něčem sníme. Naše sny se zároveň mohou velmi lišit. Uvědomil jsem si ale, že je dobré si čas od času připomenout, že to, co mnozí považují za samozřejmost, je pro jiné celoživotní „červ v hlavě„, jak by řekl George. Je proto jistě důležité snít, nicméně snad neméně důležité je být si zároveň vědom i toho, co již máme a být za to rád.

9 26.02.2021

S ohledem na to, že původní autor Milénia Stieg Larsson zemřel po sepsání prvních tří dílů (a před vydáním jakéhokoliv z nich!), byla jsem k tomuto pokračování, které napsal jiný autor zprvu skeptická a pár let jsem odolávala. Milénium – původní trilogie si mě však naprosto získala a žádnou lepší severskou krimi jsem již nenašla (i když Kaštánek od Sørena Sveistrupa je v těsném závěsu). Po hlavních postavách (především po Lisbeth) se mi tudíž začalo stýskat, takže jsem si o knihu nakonec řekla k Vánocům a jsem opravdu ráda.

Přestože David Lagercrantz není Stieg Larsson (jak by také mohl, že?), bylo zjevné, že chování jednotlivých postav opravdu pečlivě studoval, aby cokoliv, co v rámci jím sepsaného pokračování udělají, působilo důvěryhodně. Musím říct, že mě rozhodně přesvědčil o tom, že postavy Lisbeth ani „zasranýho Kalle Blomkvista“ nezemřely spolu s Larssonem.

8 18.02.2021

Věříte v Boha?

Pokud je Vaše odpověď ANO/NE/NEVÍM, pak je toto kniha pro Vás.

V případě, že jste na výše uvedenou otázku odpověděli „ANO“, možná Vám tato kniha rozšíří obzory a nabídne jiný úhel pohledu. Pokud jste odpověděli „NE“, možná Vám kniha alespoň trochu přiblíží Boha jeho mnohem originálnějším vykreslením, než je to „obvyklé“. Pokud jste odpověděli „NEVÍM“, co můžete ztratit? Možná Vám kniha pomůže najít cestu k jednoznačnější odpovědi.

Přestože se v pozadí knihy odehrává hrozivý příběh jedné malé holčičky, jejím hlavním motivem je velmi specifické pojetí Boha. Zpočátku jsem ke knize byla velmi skeptická, protože autor sám je již od dětství hluboce věřící (rodiče působili jako misionáři v Papui-Nové Guineji prvních 6 let jeho života, otec později pracoval jako pastor). Já naproti tomu, k náboženství jako takovému, příliš pozitivní vztah nemám. Takže jsem přirozeně předpokládala, že mi myšlení autora, a tedy i styl psaní, budou na hony vzdálené. Přesto mi to nakonec nedalo, a knihu jsem si, spolu s dalšími desítkami milionů čtenářů z celého světa, koupila a pustila se do jejího čtení.

8 02.02.2021

Kroniky prachu si mě okamžitě získaly, a to hlavně kvůli tomu, že je to mimo jiné kniha o lásce ke knihám. Protože co může být lepšího, než najít alespoň v jedné z knižních postav spřízněnou duši v podobě knihomola? Podle mého názoru nic. A co teprve, když jsou ty postavy dvě? To už se skoro rovná knižnímu nebi.

Hlavní hrdinka si nutně musí získat sympatie každé čtenářky tím, že se snaží vymanit ze stereotypních představ o tom, jak by se žena (v období viktoriánské Anglie) měla chovat a co by mělo patřit mezi její zájmy. Okouzlujícím způsobem (a také s kapkou jízlivosti a cynismu) dokazuje, že ženy nejsou jen bezduchá stvoření, která se zmůžou akorát tak na vyšívání a lovení vhodného manžela.

8 29.01.2021

Tuto legendární knihu od Douglase Adamse jsem četl už dříve, ale musím přiznat, že až její skvělé audio zpracování namluvené Vojtou Dykem mě přivedlo k tomu ji náležitě ocenit. Při poslechu (čtení) si člověk říká, že je to opravdu pořádná ptákovina. A taky, že ano. Ale geniální. Tak třeba odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbecvstoupila dnes již do všeobecného povědomí. Snad jen tu skutečnou otázku jsme pořád ještě nedovedli zformulovat.

Kniha je nabitá vtipnými hláškami, které v lecčems připomínají styl Tarryho Pratchetta (nebo možná pratchettovský styl připomíná Douglase Adamse?). Už jen to samo o sobě z knihy dělá slušný materiál. Tak třeba „[…] Někdo tu zřejmě byl děsně neschopný a L. Prosser se modlil, aby to nebyl on.“ Právě takové hlody často způsobí, že vám vyhrknou ze smíchu slzy, docela jako když pět divokých maelströmů událostí zavířilo v splašených poryvech blázniviny a vyvrhlo chodník.

Takže mám pro vás ohromně inteligentní a zajímavej návrh! […] Buď se všichni vzdáte a necháte se trochu zmlátit […] nebo si přečtete Stopařova průvodce galaxií. Veškerý odpor je zbytečný. A pamatujte, NEPROPADEJTE PANICE.

7 11.09.2021

Na této knize je nepochybně něco… něco. Nemohu sice říct, že bych si ji chtěl přečíst znovu, a čtení jsem si ne tak úplně užíval, ale přesto jsem ji zhltnul na mé poměry vcelku rychle. Možná je to tématem, možná zpracováním. Nejspíš kombinací obého.

Dívat se skrz historii

Hlavní postavy cestují dnešní Evropou, ale Winterberg na soudobou krajinu, která dnes tvoří Německo, Česko, Rakousko, Slovensko, Chorvatsko atd., nazírá stále jako na Rakousko-Uhersko. Říká tomu dívat se skrz historii. Nebo alespoň myslím, že to znamená dívat se skrz historii. Může to ale dost dobře být i něco jiného. V každém případě Winterberg trpí záchvaty historie, kterými trápí nejen svého spolucestujícího, pana Krause, ale i čtenáře.

Kniha je originálním spojením beletristického příběhu a vyprávění o životě postav a historického líčení o dějinách střední Evropy. Přestože mi styl hlavního hrdiny a jeho neustálé senilní opakování (ano, ano, pane Krausi, vy se neumíte dívat skrz historii) celkem lezlo na nervy, musí se nechat, že jsem si zase díky tomu zapamatoval poměrně dost o bitvě u Hradce Králové, která prochází srdcem páně Winterberga. Kromě toho se děj v nemalé míře točí kolem Reichenbergu a tamějšího žároviště, odkud pocházím. Totiž z Reichenbergu (Liberce), ne z žároviště. Možná právě proto pro mne celý příběh byl o to zajímavější.

Budeš trpět, ale náramně si to užiješ

Vlastně mám k této knize poněkud schizofrenní vztah. Na jednu stranu, jak jsem psal výše, mi moc nesedl ten styl. Při čtení jsem tak trochu trpěl. Zvlášť při Winterbergových záchvatech historie.

Na druhou stranu musím ale říct, že na slohu, jakým autor příběh napsal mě něco zaujalo. Nedá se mu upřít kvalita. A originalita. Právě proto se to ve mě pere.

6 22.03.2022

Na tuto knihu jsem se těšil, protože na Goodreads získala ocenění (jedné z) nejlepších knih roku 2020. Teoreticky má všechno, co by podle mě taková kniha měla mít, aby mě zaujala – odkazy na kvantovou fyziku a teorii strun, filozofické úvahy i odkazy na slavné myslitele. Ale stejně tomu tak nějak něco chybělo. Byly chvíle, kdy jsem knihu hltal v napjatém očekávání, co přijde dál, ale bohužel většinu času to bylo jen očekávání konce. Vlastně ani nevím proč.

Kvantová (tak trochu) blbost

Vím, že je to fikce, nicméně jsem si nemohl pomoct než přemýšlet, jak je možné, že se Nora přenáší do alternativních životů aniž by okamžitě rovněž poznala všechny informace ohledně tohoto života, stejným způsobem, jak se mění její tělesná skladba oproti jejímu základnímu životu. Trochu mi vadilo, že podstatnou část knihy tvoří to, že Nora zjišťuje, co se v každém novém životě děje. V knize bylo skutečně několik pasáží, které mi připadaly přitažené za vlasy. Například to, že „věda nám říká, že šedá zóna mezi životem a smrtí je tajemné místo“ a že existuje jediný bod, ve kterém nejsme tím či oním. Přijde mi to pochybné a také tak trochu jako BS. Nejsem odborník v této oblasti a doufám, že si autor udělal rešerši, ale nemohu se ubránit dojmu, že ve skutečnosti žádná šedá zóna ani tajemné místo neexistuje.

Navíc je také něco divného na tom, že postavy v knize odhalují, co se jim vlastně děje (cestování mezi paralelními vesmíry), přičemž používají pouze svůj rozum a pozorují realitu zevnitř. Nemyslím si, že je někdy možné zcela pochopit smysl systému a zároveň být jeho součástí. Ale když se nad tím znovu zamyslím, asi je to tak nějak v pořádku, protože postavy v knize jenom tušily, co se děje, a zároveň si neuvědomovaly celý mechanismus fungování.

Abych to shrnul, je mi líto, že to musím říct, ale tahle kniha mě opravdu moc nenadchla. Možná byla má očekávání příliš vysoká.

6 01.01.2022

Úžasná Zeměplocha od sira Terryho Pratchetta je moje srdcovka. Už druhý rok po sobě je proto první kniha roku právě od něj. Jako začínající tradice mi to přijde dobré.

Čarodějky z Lancre a mágové. Dámy a pánové (pozn. elfové) je velmi povedená knížka ze zeměplošského cyklu (ostatně stejně jako všechny ostatní). Vskutku nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii. Na knihách od Terryho Pratchetta mám asi nejraději to prolínání skutečně vědeckého s fikcí a zdánlivými bláboly. A že je to skutečně tenká hranice, na které je třeba balancovat. Tak třeba objev „dvousměrné podstaty knihoprostoru“ mi přijde naprosto geniální. Vše, co bude napsané lze odvodit z toho, co už bylo napsané.

Podobně jako Charliemu z knihy Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskeho, přijde i mně téměř každá kniha, kterou dočtu jako ta nejlepší. Je to úsměvné, ale ve většině případů je to tak. Populárně naučných knih o fyzice a čase jsem už několik přečetl, přesto se však tato od ostatních odlišuje. Vyniká stylem a poetičností, se kterou je napsána. Dosud jsem se v obdobných knihách s něčím takovým nesetkal.

Autor podává stručný, ale velmi dobře strukturovaný přehled současného poznání v této oblasti (první a druhá část knihy), který kombinuje s některými svými hypotézami a vysvětleními (třetí část knihy). Nemohu se ubránit srovnání se Stručnou historií času, kdy vybranou problematiku, jako např. popis hranic (horizontu) vnímání naší reality, Rovelli podle mého názoru uvádí a vysvětluje lépe než Hawking.

6 29.01.2021

Autor knihu vydal v roce 2009 během hospodářské krize. Snad právě proto je dnes znovu více než aktuální. Ačkoliv jsem tuto knihu bral do ruky snad při každé návštěvě knihkupectví za poslední roky, k jejímu přečtení jsem se dostal až poté, co autor elektronickou knihu zveřejnil zdarma ke stažení (za což mu děkuji). Nevím, co to vypovídá o mém ekonomickém chování, snad to, že jsem „užitek“ z přečtení této knihy nikdy nevnímal za dostatečný vzhledem k její ceně (?). Po přečtení jsem nicméně byl odhodlán tuto cenu zaplatit a knihu v její fyzické podobě doplnit do své knihovny. Nakonec jsem ji dostal darem, což je nejlepší možný výsledek.

Jako ústřední motiv vnímám autorův apel, aby byl v kontextu ekonomického myšlení znovu kladem větší důraz na jeho společenskovědní rozměr tak, jak tomu bylo v minulosti (rakouská ekonomická škola). Za velmi zdařilý považuji exkurz do dějin ekonomického myšlení, který autor podává skutečně netradičně a kořeny ekonomie nazírá z pohledu starověkých mýtů, biblických podobenství a učení dávných myslitelů. Sedláček podává z mého pohledu celkem přesvědčivé poselství, že přehnaný důraz na matematiku v rámci ekonomického uvažování má své limity. Ekonomie fungující převážně na matematických modelech proto velmi často nedokáže dostatečným způsobem popsat lidské jednání, o což přitom paradoxně usiluje. Matematické modely často redukují lidské jednání pouze na maximalizaci užitku jednotlivce a zanedbávají další hybatele lidského chování.

6 29.01.2021

Civilizace od Laurenta Bineta je jednou z knih, po které jsem opakovaně sahal téměř při každé návštěvě knihkupectví a posléze ji opět vracel do regálu. Něco mě na ní lákalo, ale zřejmě ne natolik, abych si ji koupil. Pak jsem to ale jednou zlomil a koupil si ji. Pokud to máte stejně, radím vám, kupte si ji také. Jedná se o zajímavou knihu, ve které autor kombinuje historická data s fikcí. Je to bezva zábava především v tom, že čtenáře to vede k tomu si při čtení doplnit své znalosti z dějepisu, aby dokázal fikci rozpoznat a příběh si naplno vychutnat. Já se z tohoto důvodu ponořil do zběžného studia rodokmenů šlechtických rodů evropských zemí, abych si vytvořil lepší představu o rodinných vazbách mezi Isabelou Portugalskou, Karlovi V., Kateřinou Habsburskou a Janem III. Portugalským. Díky tomu jsem se znovu přesvědčil, že šlechtické doby tehdejší Evropy tvořily v podstatě jednu velkou rodinu.

Stylem líčení v první části (Sága o Freydís Eriksdóttir) mi kniha v mnohém připomíná videa kanálu CivilizationEx na Youtube. Netřeba asi vysvětlovat, ale pokud by vás to přece jen zajímalo, tak si některé z těchto videí pusťte.

Binet v knize mimo jiné popisuje, (1) jak Vikingové objevili Ameriku... a dobrovolně tam zůstali a (2) jak Kryštof Kolumbus (také) objevil Ameriku... a také tam zůstal, leč nedobrovolně. Hlavní část příběhu, byť volně navazuje na části předchozí, představuje příběh inckého vládce Atahualpy, který dopluje do Evropy, kde začne budovat svoji sféru vlivu.

V knize samozřejmě nechybí otázka víry, která byla pro Evropu na přelomu středověku a novověku klíčovým tématem. Očima dnešního čtenáře, který pochází navíc z převážně ateistické země (kterou Česká republika nepochybně je), se vnucování své víry jiným zdá tak... nesmyslné. A o to víc, když různá náboženství ve všech koutech světa popisují více méně totéž, jen k tomu volí jiný soubor mýtů. Přesto však náboženští zélóti často trvají zrovna na tom, aby ostatní věřili právě té jejich verzi a jsou kvůli tomu ochotní válčit a zabíjet. Autorovi se podle mého soudu podařilo velmi pěkně shrnout podstatu křesťanství, židovství a islámu, přičemž jako metodu zvolil pohled cizince – Inky – který pro drobné nuance mezi jednotlivými náboženstvími stěží hledá porozumění (zejména pak, pokud jde o rozdíly mezi katolicismem a protestantstvím). Díky perspektivě cizince tak celkově vyniká absurdita lecčehos v naší evropské historii.

Na pozadí náboženské otázky zvlášť vyniká požadavek na svobodu vyznání jako předpoklad další prosperity. V knize je svoboda vyznání čtenáři prezentována jako klíč k úspěchu. Ve fiktivní historii autora románu, zdá se, lze úspěch Atahualpy spatřovat právě v tom, že toto pochopil jako první. V návaznosti na protestantství působí pak zvlášť poutavě v knize nabídnutých „95 slunečních tezí“. Atahualpa, jako všichni v Incké říši, uctíval Slunce. Na 95 slunečních tezích, přestože jde o fikci, je něco sympatického. Zakotvují pluralitu náboženského vyznání, obsahují mnoho z fyzikalismu a mnohem méně metafor, než nalézáme v tradičních náboženstvích. Nicméně i v případě uctívání Slunce existuje hierarchie. Slunce je nejvyšším božstvem, nejvyšší Inka je jeho synem na Zemi a poté následují všichni ostatní (třebaže jsou také dětmi Slunce). Je zde zvláštní dichotomie. Inkové, jako vyznavači Slunce, v knize nemají problém s tím přijmout, že ostatní mají jinou víru než oni a dost dobře nerozumí oné vyostřené netoleranci mezi ostatními vyznáními – například tomu, proč katoličtí křesťané neuznávají protestanty. Zároveň ale očividně přesto sami cítí potřebu zařadit své sluneční náboženství nad ostatní. Je snad tato potřeba nadřadit svoji víru nad víru ostatních v samém srdci každého náboženství?

5 13.02.2022

Uf. Dopisy psané stoikem mi daly pořádně zabrat. Četl jsem je téměř rok. Navzdory tomu, že kniha je skutečně relativně čtivá, není to nic, co by se dalo přečíst jedním dechem. Alespoň já musel knihu po přečtení několika dopisů/kapitol vždy odložit. Trochu mi vadil pedantský styl, se kterým jsou jednotlivé dopisy psané. Kolikrát jsem si říkal, že Lucilius, kterému byly adresované, musel ve svých dopisech Senekovi, s trochou nadsázky, nutně alespoň jednou utrousit: „Přestaň mě školit, staříku“.

Tisíce let staré, stále aktuální

Je fascinující si uvědomit, že Seneka psal své dopisy téměř dva tisíce let zpátky a přesto jsou svým obsahem dnes stále aktuální. Také je zajímavé vidět, že spousta knih, které dnes slaví úspěch, jsou ve skutečnosti tytéž myšlenky, které Seneka sděloval svému příteli, jen zabalené v novém kabátě. Je to zvláštní paradox. Navzdory veškerému pokroku dnešního světa, který je nepopiratelný, zároveň jako bychom se zároveň v některých věcech zase tolik neposunuli. To nemyslím zle. Naopak, zdá se, že to, o čem psal před dvěma tisíci lety římský mudrc, je použitelné i v dnešním životě. Tomu říkám nadčasovost.

Strach, smrt a ctnost. Nadčasová témata

Téma strachu, smrti, ctnosti a obecně dobrého života tvoří jádro dopisů. Seneka často polemizuje, ale v mnohém i souhlasí, s dílem konkurenčních epikurejců. Tak například pokud jde o peníze a bohatství, Seneka odkazuje na Epikúrovo „[…] chceš-li být bohatší, netřeba víc peněz, ale méně chtivosti.“ (nebo dále Antipatrosovo „[…] chudoba není totiž to, co má v držení málo věcí, ale co mnoho věcí v držení nemá, proto nemá jméno podle toho, že má, ale podle toho, že jí chybí“). To je zcela v souladu s tím, co na dané téma dále uvádí Seneka. Ten radí bohatstvím pohrdat. Ostatně Seneka radí pohrdat kde čím. Životem i smrtí. Dovolím si tvrdit, že to není myšleno tak, že snad není dobré si života nebo bohatství vážit nebo o ně usilovat, ale spíš snad na nich jen přehnaně nelpět. Za vše hovoří Senekova rada odebrat se každý den ke spánku s tím, že se ráno už nemusím probudit. Pakliže se probudím, vše co se stane dále už může být jen dobré. Pravda, je to docela extrém, ale něco na tom přeci jen bude. Zároveň to neznamená, že Seneka snad uznává hedonistický způsob života. Naopak, proti němu tvrdě vystupuje. Místo toho radí usilovat o moudrost, ne o bohatství, tělesné či duševní rozkoše a ctižádost. Právě moudrost staví Seneka v pomyslném žebříčku hodnot nejvýše. Alespoň tak se mi to zdálo, byť přiznávám, že vleklá pojednání o jediném dobru a podrobné kategorizaci všeho možného jsem do hloubky nestudoval.

5 01.01.2022

Číst tuto autobiografii je jako číst velmi zdařilou beletrii. Skutečnost, že jde o příběh podle skutečné události obsahu pouze dodává na závažnosti a tíživosti. Naneštěstí musím přiznat, že až do té doby, než jsem knihu přečetl, jsem neměl nijak velké povědomí o plném rozsahu odhalení, která Edward Snowden učinil. Po přečtení knihy jsem byl zaskočen, jak mocný jsou moderní technologie nástroj v rukou (nejen) státu a čeho všeho jsou schopné. Jistě, dovedl jsem si snadno představit, že technologie jsou na takové úrovni, že s jejich pomocí je možné zacílit na jednu konkrétní osobu. Nejspíš ani v nejdivočejších snech by mě ale nenapadlo, že totéž je možné prakticky vůči všem na světě. Díky Snowdenovi dnes víme, že tato odstrašující představa je realitou.

5 29.01.2021

Jen vzpomínky na minulost

Autor popisuje z pohledu hlavního hrdiny jeho vzpomínky na minulost a jak zdůrazňuje, nenabízí žádnou její rekonstrukci. Jedná se o vzpomínky anglického muže (nejprve devatenáctiletého mladíka) na milostný příběh se starší ženou (čtyřicet osm let), který formuje ten jeho „jediný příběh“, a který se tak nějak prolíná celým životem hlavního hrdiny. Jediný příběh má každý z nás. Jde o ten „jediný“ příběh v našem životě, který má skutečně smysl. Jen jediný. Za celý život.

Entropie lásky

Přestože jde ve své podstatě o romantický příběh, není na něm mnoho romantického. Barnes v knize popisuje mimo jiné entropii lásky. Zde uspíšenou alkoholismem. Přesto, že se děj odehrává na pozadí celého života hlavního hrdiny, jeho kousky jsou poskládané tak, že čtenář tento rozklad vnímá takřka v přímém přenosu.

Jak autor v knize uvádí, není to jako ve francouzských románech, kdy starší dáma vyučuje mladšího muže „umění lásky“, oh la la. Ve vztahu hlavních postav ani v nich samých, jak opět uvádí autor, byste nic francouzského nenašli.

4 01.01.2022

Obraz Belle Époque

Bez přehánění mohu říct, že Muž v červeném kabátě rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos četl. Mám rovněž takový pocit, že Julian Barnes se zařadí mezi moje oblíbené autory. Možná. Čas ukáže. V každém případě jde o kvalitní dílo a kniha má úroveň a styl. No jo, Odeonka (z podcastu Knižního klubu také už vím, že „Odeonky“ jsou známkou kvality; no tato každopádně). Autor kombinuje biografické líčené s historickým výkladem a na pozadí příběhů skutečných postav opravdu črtá obraz Belle Époque jak se uvádí na přebalu knihy. Belle Époque je doba plná umění, stylu, soubojů a pokroku (mimo jiné v medicíně, a to navzdory tehdy stále přetrvávajícímu přesvědčení, že gentleman má ruce vždy čisté a proto si je nemusí mýt, dokonce ani pokud je daný gentleman lékař a chystá se k operaci). Kromě toho jde také o dobu plnou nacionalismu, estétů a dandyů. Musím říct, že jsem si čtení opravdu užíval.

Nepravděpodobná trojice

Ústřední „postavy“ tvoří nepravděpodobná trojice, jak ji autor nazývá, která vyráží na nákupy do Londýna. Jde o knížete Edmonda de Polignaca (zlatokopa – „je zvláštní, že se používá výhradně slovo zlatokopka, a sice pro ženy, které se pověsí na muže, aby v rámci ekonomické mobility stoupaly vzhůru. Největšími zlatokopy Belle Époque však beze sporu byli angličtí a francouzští muži šlechtického původu, kteří si brali americké dědičky, aby zresuscitovali svou pokrevní linii, vzpružili v sobě pocit privilegovanosti a vylepšili stav konta“ – a skladatele), hraběte Montesquiou (dandyho a spisovatele) a Samuela Pozziho (lékaře a svůdníka). Autor na obrazech z života zmíněných mužů, v nichž vystupuje celá řada dalších významný osobností (Oscar Wilde, Sarah Bernhardtová, Marcel Proust a další), čtenáře provádí dobou, která zpětně dostane onu „blyštivou obchodní značku“. Baví čtenáře popisem pragmatických Angličanů a emotivních Francouzů (v milostných vztazích je tomu však naopak!). Barnes věrným způsobem čtenáři servíruje události a klepy podložené dobovými zdroji, stejně jako výčet skutečností, které se už nikdy nedozvíme. Nebojím se zde nešetřit chválou a tuto knihu skutečně všem doporučit.

4 01.01.2022

Gentleman v Moskvě je zajímavé dílo na pomezí historického románu. Na pomezí, protože sice pojednává o skutečných historických událostech 20. století v Rusku, ale ve vztahu k hlavní dějové linii jsou spíše podružné a jen dokreslují celý obraz.

„[…] Nepřízeň osudu má mnoho podob, a pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním.“ – Velkovévoda Rostov

Ústřední postavou je hrabě Alexandr Iljič Rostov, držitel řádu svatého Ondřeje, člen Klubu žokejů, vedoucí honu. Po bolševickém převratu už jen Alexandr Iljič Rostov. V roce 1922 je hrabě odsouzen po zbytek života k domácímu vězení ve věhlasném hotelu Metropol v Moskvě. A právě hotel Metropol představuje spolu s hrabětem další z hlavních postav knihy.

Hrabě je bolševickým tribunálem odsouzen k domácímu vězení. Ne však proto, že napsal „nebezpečnou báseň“, jak se uvádí na přebalu knihy, ale předně proto, že je aristokrat. Člen zahálčivé třídy. Jemu připisované autorství oné nebezpečné básně „Kde je teď?“, napsané v roce 1913 a považované mnohými představiteli bolševického revolučního hnutí za dílo stejných ideálů jako samotná revoluce, mu naopak zachránilo krk a díky tomu nebyl postaven ke zdi. Hrabě tedy nebyl odsouzen za autorství nebezpečné básně, ale díky autorství nebezpečné básně byl odsouzen jen k domácímu vězení.

4 26.03.2021

Homo deus je kniha s velmi širokým záběrem a úžasným způsobem kombinující poznatky z historie, filozofie, psychologie, sociologie, ekonomie, politologie, biologie, fyziky, religionistiky a informatiky.

Autor například vysvětluje, jakým způsobem souvisela zemědělská revoluce se vznikem tradičních teistických náboženství a jaký vliv měla na uvažování člověka. Na základě těchto poznatků Harari vysvětluje, jak v návaznosti na pokrok lidstva, který přinesla průmyslová revoluce, došlo k všeobecnému odklonu od Boha a jakým způsobem jeho místo zaujal člověk sám. Člověk jako nejvyšší autorita v době humanismu nahradil tradiční teistická náboženství podobným způsobem, jakým Bůh v minulosti umlčel všechny živé organismy, které ke člověku promlouvaly stejným způsobem jako člověk k nim (animismus) nebo jiná pohanská náboženství. Humanismus je proto dle autora náboženství stejně, jako je náboženstvím křesťanství nebo judaismus.

Stejně tak se ukazuje, že lidské já, tedy individuum, netvoří pouze jeden hlas, ale ve skutečnosti je změtí vzájemně si odporujících hlasů, které mají původ opět v biochemických impulzech ve dvou mozkových hemisférách. Taková a další vědecká zjištění podkopávají samotné ideály humanismu, které staví na jedinečnosti člověka jako svobodně se rozhodující bytosti. Stejným způsobem, jako v minulosti humanismus na základě nového poznání nahradil teistická náboženství, má i humanismus být nahrazen novým náboženstvím, resp. systémem, který bude lepším a věrnějším způsobem reagovat na nové poznatky a možnosti. Příklady takových nových náboženství může být techno-humanismus nebo dataismus.

Homo deus je skutečně fascinující čtení od začátku až do konce. Často jsem musel knihu odkládat, abych jednotlivé myšlenky zvládl vstřebat. Přesto se mi jistě všechno zpracovat nepodařilo. Při čtení bylo totiž velmi snadné nechat se zahltit množstvím různých postřehů, hypotéz a zcela výjimečných meziborových propojení.

4 10.02.2021

Klasika ze série Úžasná Zeměplocha o upírech, Bábi Zlopočasné a čarodějkách. Raději mám Smrtě nebo Vlahoše von Rosreta, ale Bábi má rozhodně také něco do sebe.

Jako vše, co jsem od sira Terryho četl, i Carpe Jugulum (užívej hrdla) je vtipné a neotřelé. Upíři, kteří si vybudovali odolnost proti předmětům, které by dostaly i hraběte Drákulu na krchov (rozuměj křesťanské symboly a česnek)? Parádní.

Přesto však, někomu, kdo není skalní fanoušek Zeměplochy bych raději doporučil jinou knihu z této série.

4 06.02.2021