Zmiu komentáře u knih
Na poprvé jsem tuto knihu odložila, ale dala jsem jí druhou šanci, a nakonec se mi celkem líbila. Některé příběhy jsem už četla jinde, ale další myšlenky a příběhy byly pro mě nové. Nejvíc mě potěšila závěrečná kapitola o čaji.
Klasické opráski miluju, ale to co funguje jako strip, jako komiks už pokulhává.
Už to nemá šťávu. První tři knihy Bratrstva byla výborné, a pak ještě ta u Indiánů, ale zbytek už je takový nemastný neslaný. Nějaký nový vývoj postav, nové vtipy, nečekané zápletky, nic z toho zde už není. Je fajn být zase s Volavkami, ale na dobrý příběh to chce trochu přidat.
Literaturu pro mládež čtu dost, tak mám s čím srovnávat. Téma zajímavé, ale zpracování nic moc. Dialogy postav fakt bolí. Jsou strojené a hloupé. Ani jedna z postav není uvěřitelná. Myslím, že autor si vybral téma, které mu zajístí prodej knihy, ale kniha napsaná dobře není. Také mi přijde, že si dost vypůjčil od Walliamsova Kluka v sukních. Po několika kapitolách odkládám, tak nebudu hodnotit.
Po prvním prolistování jsem si řekla, že knihu ani nebudu číst. Ale nakonec jsem jí dala šanci. O žádné veledílo se nejedná, ale oceňuju, že si autor dal práci a uvedl nějaká čísla o plastech. Tím mě zaujal. Co se týče dalších kapitol, bylo to už slabší. Je hezké si ale uvědomit, že oproti západnímu světu žijeme ještě normálně a jejich úroveň používání plastů díky součastným trendům dokonce ani dosáhnout nemusíme. Autor píše hodně ze svojí zkušenosti, kniha je tedy spíš sondou do života mladého Němce, a jeho rady se týkají hlavně těch, kteří žijí podobně. Zaujalo mě, že člověk, kterému je přes třicet, tolik řeší plastová brčka. Podobně i další jeho zvyky byly zajímavé a jsem ráda, že mnohé se mě netýkají. Určitě mám pořád co zlepšovat, inspirací v knize jsem našla ale jen pár.
Krásný výběr. Zasmála jsem se a dost si obohatila slovník.
13 pohádek z různých oblastí od Egypta až po Polynésii. Některé jsou spíše legendy. Každopádně jde o poutavé příběhy s krásnými ilustracemi.
Tahle knížka se mi v dětství moc líbila, jak měl pan Tužka všechno hranaté a pravidelné a slečna Pastelka zase barevné a volné. A konec jako v pohádce. :-)
Dobrá kniha. I když všechno asi teď nevyužiju, našla jsem zde pár důležitých informací o uvědomění si vlastního stylu. Také kapitoly o barvách mi mnohé osvětlily. Je prima, že se pracovní listy dají stáhnout přímo na stránkách Grady.
Tahle kniha mě na první pohled zaujala, tak jsem si ji půjčila. Po přečtení už to nadšení nesdílím. Kresba mi přijde spíš urážlivá než příjemná, ale to je věc vkusu. Mnohem víc mi vadí ta směs polopravd, kterou kniha obsahuje a také politická agitka. Tenhle levicově orientovaný feminismus znám z Islandu, takže mě nepřekvapí, že Norsko má něco v bledě modrém. Je zde vše. Černobílý svět, jediný správný názor, propagace komunismu a k tomu zde musí být LGBT, které je sice fajn, ale proč je v téhle knize? Nicméně samotné životní osudy jednotlivých žen mi přišly zajímavé a ráda si o nich přečtu něco dalšího. Historie hnutí už mě díky té předpojatosti tak neoslovila. Například to tvrzení, že se ženy nesměly vzdělávat zcela opomíjí povinnou školní docházku a vypadá to, jako by ženy byly zcela negramotné. Ale přitom už před Newtonem bylo několik vědkyň. Jasně, byly z lepších kruhů, ale byly tu. To je jen jeden příklad zamlžování. A jak už tu bylo zmíněno, je těžké říct, pro koho je kniha určena. Pro dospělé je fakt primitivní, dětem bych ji kvůli té ideologii určitě nedala. Téma potratů a mateřské je jistě složitějším tématem než ho takto s jasným správným názorem předhodit malým holčičkám. Těm bych spíš doporučila hezké "Příběhy pro holky, které se nebojí být výjimečné" a pod. Souhlasím se závěrem knihy, že je pořád co zlepšovat, ale za mě osobně jinou formou.
Emil Walter je můj oblíbený překladatel staroseverské poezie, ale i v próze se mi líbí. Škoda, že toho nepřeložil víc. Vědmina věštba na závěr má v sobě naléhavost, která v Hegerově překladu chybí.
Tak tohle fakt ne. Skončila jsem asi v půlce, což je tak lagom. :-) Knížka mi přišla dost suchá až otravná, ale namíchla mě vyloženě tím, co tam autor řekl o Lisbeth Salander. Je v pořádku, že se mu nelíbí, ale pokud ji označí za agresorku a šílenou vražedkyni, tak to je trošku facka jejímu boji za spravedlnost, nebo ne?
Začátek knihy nabízí pro mě nový pohled, různé typy energií, co chtějí různé domovy, to je docela inspirativní. Druhá část
knihy už tak zajímavá nebyla, asi už na mě byla moc ezo, :-) ale i tam se najde nějaká ta inspirace.
Opět vtipné hlášky a k tomu milovaný Island. Vikinská pohřební píseň by se mohla ujmout. Hned ji ukážu přátelům.
Kdybych se měla řídit Marií Kondo, tak už tuhle knihu dávno nemám. Takových let mi ležela v knihovně, než jsem se k ní dostala. A výsledek? Jsem nadšená. Pověsti bývají někdy psané dost nezáživným jazykem, ale zde tomu tak není. Je zde zajímavý výběr, jazyk vyprávění je nádherný a co víc, je zde spoustu slovíček, která jsem ani neznala. Takže kdo si chce trochu osvěžit češtinu, s chutí do čtení.
Vydání z roku 2018 od NLN je konečně pořádným zpracováním, jaké si tento epos zaslouží. Uvedení všelijakých fragmentů, poznámek a komentářů nezaujme asi každého, ale pro ty, co to mají jen povinně do školy, tu naštěstí existuje převyprávěná verze od Zamarovského.
Autora mám ráda, protože si hodně všímá, je čtivý a umí dát vše do kontextu. Akorát kapitola o Ježíšovi - postavě záhadné je plná spekulací s pochybnou argumentací. Argumentace typu, kdyby autoři evangelií věděli to a ono, byli by to tam napsali, a že to tedy nevěděli, není podle mě obhajitelná. Stejně tak by se dalo říci, že něco, co tenkrát věděli všichni, nemuseli psát, a proto to nenapsali. Tím chci říct, že argumentace je vystavěna na chabých základech, a celá kapitola je psaná typem spekulačních nevěrohodných knih. V ostatních kapitolách mi nic takového nevadilo, tak hodnotím ještě vysoko. Kniha mě bavila, dala mi podnět k přemýšlení a tak to má být.
Čtivá kniha. Nejde o žádné vyčerpávající pojednání, spíš takový přehled, plný zajímavostí. Souhlasím s komentáři o vložených listech. Mají jen lehce tmavší odstín a když jsem narazila na první, myslela jsem, že se jim popletly strany a chvíli jsem stránku otáčela tam a zpět, než mi to došlo. Bylo to komické. Jinak jsem ráda, že se v knize používá pravopis vikingové s malým písmenem a správně je psáno i slovo vikinský nikoliv vikingský (ano, jsem hnidopich). Tím ale nadšení končí, u ostatních jmen by to taky chtělo sjednotit pravopis. Někdy je staroseverské Þ přepisováno jako T, jindy jako Th, podle toho, z jakého zdroje autorka citovala, totéž se týká délky samohlásek. Není to tak strašné jako v Bednaříkové, ale kazí to celkový dojem. S obsahem knihy jsem spokojena, líbí se mi, že je zde přesah i do středověku a závěrečná kapitola o islandských rukopisech.
Celkem hezké, ale přijde mi, že je zde nevyužitý potenciál. Další díl si ale přečtu.