ZuK1 komentáře u knih
Jedna z mých oblíbených sérií a je až neuvěřitelné, jak si Angela Marsons i u 16. pokračování pořád drží vysokou laťku.
Další z poklidných knížek oblíbeného Håkana Nessera, tentokrát s hodně překvapivým závěrem. Díky Marianne je smutnější, nicméně našlo se i pár míst, kdy jsem se usmála. Bohužel těch vtipných momentů už zdaleka není tolik, jako u série Inspektor Van Veeteren nebo u prvních dvou dílů Inspektora Barbarottiho. Opět ale příjemné čtení.
Nenáročná oddychovka, střídavě vyprávěná z pozice vyšetřovatelky Hany a studentky Anety, která se přiznala k zastřelení mladého souseda, jehož považovala za lupiče. Celá knížka se zabývá následným vyšetřováním a pochybnostmi policie, jestli Aneta mluví pravdu a nebylo to jinak. Částečně je řešeno i Hanino soukromí. Knížka se mi nezdála vyloženě špatná, jen poměrně zdlouhavá a některé věci mi připadaly pořád dokola.
U prvních stránek knížky s vtipnými myšlenkovými pochody taxikáře, sledujícího pasažéra, „šmrdlajícího“ si na telefonu nebo seznámení s absolventem akademie Leonem, řešícím návrh na „moderní a mladistvou“ etiketu šťávy z kysaného zelí jsem se musela několikrát zasmát. Pak se ale knížka rozjela, začala jsem zjišťovat, o co v ní vlastně půjde a že dál to k smíchu asi už tak nebude. Spíš naopak, občas to bylo až děsivé. Mimo napínavého rozkrývání Buczekovy nehody v ní zazněla i spousta informací o bulvárních webech či temných stránkách internetu, nebezpečích kyperprostoru a darknetu. A jak zde již několikrát zaznělo, i já se považuji za uživatele internetu s určitými znalostmi v oblasti IT, který samozřejmě nekliká na kde co ani nenakupuje v pochybných e-shopech, přesto jsem po přečtení knížky začala otevírat stránky s trošku jiným pocitem.
Knížky Håkana Nessera mám moc ráda. Bývají pomalejší, ale čtivé, často vtipné, napínavé a bez akčních hrdinů a potoků krve. A i když Osamělí jsou tentokrát knížkou dost smutnou a nepovažuji ji za autorovu TOP, určitě jsem z ní nebyla zklamaná.
A ještě v návaznosti na hodnocení kap66, ty chyby a překlepy bohužel nejsou jen v elektronické podobě, ale i v té tištěné.
Napínavá dětská knížka o Chuchvalcích, maličkých tvorech, kteří chrání děti před ošklivými Brutálníky, způsobujícími nejrůznější nemoci. A o chlapci jménem Melle, který díky svým superočím všechny tyto tvory vidí a zažívá tak spoustu dobrodružství. A protože mu nikdo nevěří, potřebuje nejdřív vypátrat, kdo Chuchvalci a Brutálníci vlastně jsou. A potom, když jeho Hlídacího Chuchvalce Bobba zraní nebezpečný Grónský Brutálník, začíná náročný boj o Bobbovu záchranu. Ta spočívá v cestě na Ostrov, odkud Chuchvalci pocházejí a kde žije starý Šedivý Chuchvalec, který může Bobba jako jediný vyléčit. Zároveň však na Ostrov chystají nájezd Grónštní Brutálníci a proto Melle musí rychle vymyslet náročný plán, jak před nimi Chuchvalce zachránit. A aby toho nebylo málo, Bobba je během boje opět zraněn. Svoji úlohu má v knížce i Melleho tatínek přírodovědec, ptáci a babička s dědou, žijící na Ostrově. Knížka má krátké kapitoly, je plná dobrodružství, napětí, ale i strachu o Bobbův život a boje za jeho záchranu.
Zvláštní knížka, hodně smutná, dojemná, místy ale i milá a úsměv vyvolávající.
První část se odvíjí spíš v pomalejším tempu, napínavější začíná být asi od poloviny, kdy se spousta věcí začíná vyjasňovat a jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadat. Občas jsem měla trošku problém rychle se zorientovat v neustálém střídání časových období i osob, kterých se vyprávění právě týká, ale to je spíš jen taková drobnost, která se po pár větách vždy vyjasní.
Příběh Violette, netradiční správkyně hřbitova určitě stojí za přečtení a nabídne i její úplně jiný pohled na tohle místo a jeho atmosféru.
Stejně jako předcházející díly série i tentokrát je příběh čtivý, pořádně zamotaný a se spoustou nečekaných odhalení. Kapitoly z vyšetřování požáru a jeho tragických následků střídají kapitoly ze života rodiny z doby před požárem.
Jen to "zapojení" dětí moc nemusím ...
Knížka mě bavila, líbil se mi autorům styl psaní i postupné odhalování všech tajemství minulosti.
Velmi emotivní a ne zrovna optimistické čtení, v němž autorka vypráví ústy hlavní hrdinky, manipulativní, bezcitné a krásné Delie, celý její životní příběh od útlého dětství až po dospělost. Liz Nugent tento typ psychologických thrillerů psát opravdu umí a i když se mi její Podivná Sally Diamondová a Hádanka jménem Oliver líbily o něco víc, i Hluboko po kůží je zajímavá knížka, která určitě stojí za přečtení.
Připouštím, že knížka je čtivá a napínavá, ale občas jsem měla pocit, že některé věty nedávaly tak úplně smysl nebo byly velice zvláštně formulované. Něco mohlo být překladem, i když místy mi to připadalo jako by ho dělal spíš google :-). A čím víc jsem si toho začala všímat, tím víc mi to začalo vadit, stejně jako spousta různých nelogičností či těžko uvěřitelných situací. Člověk u podobných knížek přivírá nad mnoha věcmi oči, ale tady toho už na mě bylo příliš. O závěrečných kapitolách ani nemluvě.
Začátkem knížky jsem se trošku prokousávala a moc mi nesednul ani autorčin styl psaní. Potom se ale postupně rozjelo vyšetřování, objevovali se noví podezřelí a ještě i možná souvislost se starší neobjasněnu vraždou. Vtáhlo mě to do děje, knížka mě začala víc bavit a taky jsem byla zvědavá, kdo ze všech těch možných pachatelů bude nakonec vrah. Uvěřitelná knížka s překvapivým závěrem.
Druhé pokračování série se mi líbilo ještě víc než první a dlouho jsem to viděla na jednoznačných 5*. Měla jsem problém se od knížky odtrhnout, výborně se mi četla a k napětí přispívala i spousta zvratů, ke kterým postupně docházelo. Jenže pak už jich tam na mě začalo být příliš, o epilogu ani nemluvě. Na konci knížky jsem tak měla spíš pocit překombinovanosti a až přílišné snahy autorky šokovat čtenáře za každou cenu co nejvíc. Takže nakonec dávám „jen“ 4*, ale určitě se budu těšit na další pokračování série.
Sázka na jistotu a jako všechny knížky Martina Goffy je i první díl této nové série čtivý a uvěřitelný s mnoha situacemi „ze života“. Ideálně bych ho hodnotila 4,5*, některé autorovy knížky se mi líbily přece jen víc.
Temné a ještě k tomu s prvky sci-fi, to jsou věci, které běžně nevyhledávám. Anders de la Motte však patří k mým oblíbeným autorům a ani tentokrát nezklamal. Knížka je mimořádně čtivá a napínavá a každá kapitola končí tak, že musíte číst pořád dál a dál ... 4,5*.
Některé autorčiny knížky se mi sice líbily víc a u Vyhnanců byla místa, kde se děj trošku táhnul, i tak to ale bylo příjemné čtení. Styl, jakým píše Jane Harper mám moc ráda a mrzí mě, že to byla zatím poslední z dosud vydaných knížek.
Jedna z mých nejoblíbenějších sérií, která nikdy nezklame.
Výborné, čtivé, napínavé a opět jednoznačných 5*! Konec jako u každého dílu, takže teď zase dlouhé čekání na pokračování. Doufám, že nějaké ještě bude ...
Zvláštním a neobvyklým stylem napsaná knížka o svérázné slečně Jean Brodieové, učitelce dívčí školy v Edinburghu, jejích netradičních vzdělávacích metodách, o jejím vlivu a vzájemném vztahu se skupinkou „vyvolených“ žákyň, který přetrvával i v období, kdy už dávno nebyly jejími studentkami.
Během oslav zmizela osmiletá letá Daisy. Jak se mohlo stát, že si nikdo ničeho nevšimnul, má v tom prsty někdo z této velmi zvláštní rodiny? Příběh je dost zamotaný, na světlo vycházejí pořád nové a nové skutečnosti, které zároveň přinášejí další zvraty. A i když je děj místy trošku překombinovaný a ne úplně uvěřitelný, celkově se knížka dobře četla. Ale ten epilog ...
Hned od začátku je knížka mimořádně čtivá a zvědavost, jak se bude tento velmi zvláštní příběh vyvíjet skoro nedovolí knížku odložit.