ZuzaP komentáře u knih

Jsem nadšená. Szczygieł vybral n známějších i skoro neznámých postav z českých dějin 20. století a o každé z nich napsal kapitolu-reportáž, i když nevím, jestli je to zrovna to správné slovo, co hledám. Do výběru se dostal namátkou třeba Baťa, Lída Baarová, Marta Kubišová, Karel Fabián či Otakar Švec, autor Stalinova pomníku na Letné. Szczygieł ovšem - jak se píše na obálce - nezapisoval rozšířené mýty, ale pátral v archivech, vyhledával svědky různých událostí a i potomky lidí, o které se zajímal. Díky tomu pak například mluvil s neteří Franze Kafky či listoval strojopisem scénáře Ucha. A taky napsal tuhle skvělou knížku.
Doporučuji všem.
A doporučuju též předloňský rozhovor se Szczygiełem na DVTV:
http://video.aktualne.cz/dvtv/spisovatel-szczygiel-cesi-nejsou-poseroutkove/r~3c8a44de27ae11e480e50025900fea04/
-------

,,Paní, člověk může umřít jenom jednou. A když umře trochu dřív, tak je holt o trochu dýl mrtvej."

,,Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší."

,,Eduard Kirchberger se narodil v Praze roku 1912.
Téměř ve stejnou dobu a ve stejném městě vznikla první kubistická plastika lidské hlavy na světě.
Ty dva fakty spolu nemají nic společného."

14 12.05.2020

Na jednu stranu ,,Uf!", na druhou stranu jak píše Palivo - Tučková chtěla do knížky kromě války a poválečného odsunu Němců nacpat i komunismus, soudruhy, StB, šedesátej osmej rok a dopsala se dokonce až k přelomu tisíciletí. Gerta se tak poněkud stává jen čím dál míň sympatickou ilustrační figurkou válečného i poválečného dění. Což jako přiblížení historie dobrý, ale na chytlavou beletrii nic moc.

Must-read pokud vás zajímá Severní Korea. A možná i pokud vás zatím nezajímala.

Autorka, novinářka, mezi lety 2001 a 2008 devětkrát navštívila Severní Koreu a v Jižní Koreji mezitím vedla rozhovory se severokorejskými uprchlíky. Příběhy šesti uprchlíků pak popisuje tato knížka, přičemž je vše doplněno i reáliemi a popisem tamní situace i z dalších zdrojů.

-----------

Vydržet hladovění se stalo vlasteneckou povinností. V Pchjongjangu se objevily nové billboardy se sloganem ,,Budeme jíst dvě jídla denně". Severokorejská televize odvysílala dokument o muži, kterému praskl žaludek, protože prý snědl mnoho rýže. Nedostatek jídla měl být každopádně přechodný; noviny citovaly zemědělské úředníky, kteří ohlašovali, že příští sklizeň přinese rýže opravdovou hojnost.

Jídlo v menze bylo ještě horší. V Severní Koreji zrovna začínala kampaň ,,Jezme dvakrát denně", ale škola už byla o krok napřed a nabízela jen jediné jídlo - řídkou slanou vodu, v níž plavaly sušené listy tuřínu. Někdy do ,,polévky" přidali rýži nebo kukuřici, důkladně rozvařenou, aby se zrnka nafoukla. Dívky začínaly mít zdravotní potíže. Jedna z Mi-raniných spolubydlících byla tak podvyživená, že se jí začala loupat kůže. Studium musela přerušit a brzy ji následovaly další.

Tenhle zabiják [hladomor] je bezdůvodně krutý ještě jiným způsobem: cílí na nevinné, na lidi, co by nikdy neukradli jídlo, nelhali, nepodváděli, neporušili zákon nebo nepodvedli přítele. Stejnou skutečnost popsal italský autor Primo Levi po návratu z koncentračního tábora v Osvětimi, když uvedl, že ani on, ani nikdo z dalších přeživších neměli velkou touhu se po válce setkat, protože každý z nich udělal něco, zač měl důvod se stydět.

Severokorejci mají mnoho slov pro vězení, podobně jako Inuité mají mnoho různých výrazů pro sníh.

Když se začalo nedostávat jídla, v mnoha severokorejských rodinách krmili mladé na úkor starších - aby měly děti dostatek jídla, utrhovali rodiče od úst sobě a někdy i prarodičům. V důsledku této strategie nezvykle stoupl počet sirotků, jelikož všichni dospělí v rodině zemřeli a děti zůstaly samy.

V posledních letech vydala strana práce řadu absurdních vyhlášek, které nemají zjevně jiný účel než zaškrtit přirozený chod svobodného trhu. Pouliční prodej byl zakázán všem s výjimkou žen starších čtyřiceti let. Ostatní se musí hlásit na svých pracovištích ve státních továrnách, ačkoli jim není vyplácena žádná mzda. Narůstají omezení toho, co je dovoleno prodávat a co kupovat. Vedle rýže a kukuřice se na seznam dostala také sója - s absurdním zdůvodněním, že by mohla být vyvezena do Číny a prodána nepřátelům v Jižní Koreji.

Země se brzy dostala do smrtelné spirály. Bez levných paliv a surovin nemohly fungovat továrny, což znamenalo, že nebylo co vyvážet. Bez vývozu nebyla tvrdá měna, a bez tvrdé měny bylo možné dovézt ještě méně ještě méně paliv, a tak se přestala vyrábět elektrická energie. Uhelné doly nemohly bez elektřiny fungovat, protože používaly elektrické pumpy k odčerpávání vody. Nedostatek uhlí znovu zhoršil dodávky elektřiny, což vedlo ke snížení zemědělské produkce.[...]

,,Náš otče, není světu co závidět.
Náš domov je v náruči strany práce.
Jsme všichni bratři a sestry.
I kdyby se proti nám vrhlo ohnivé moře, naše děti se nemusejí bát.
Náš otec je zde.
Není co závidět."

13 11.05.2020

Skvělý, jen je chvílema potřeba brát to jako bizarní výlet mimo sociální bublinu. Z negativních recenzí mi trochu připadalo, že lidé v knížce čekali rozhovory se vzdělanými mysliteli, kteří odešli žít na samotu kvůli nějakým vznešeným vyšším cílům. Tak to pak chápu, že se dostavuje zklamání. I já teda trpěla při zmínkách o ezoterických a konspiračních záležitostech, ale nějak se mi povedlo se od toho odprostit a brát to spíš, jak píšu, jako výlet mimo sociální bublinu. Namátkou se zde totiž potkáte se zmínkami o manipulaci s počasím, čipování lidí, urinoterapii pro psa, minulých životech, lapačích negativních sil, aurách a nebo třeba o magickém meči a koruně. Co na to říct.

Né že by mi po dočtení v hlavě celý den zněli Korpiklaani (With Trees).

,,Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."

,,Někdo zaklepal na dveře. Vstoupilo šest mužů. Obrovský a nesmírně hezký blondýn ukázal odznak Státní bezpečnosti. Jen něco málo chtěli vědět.
,Máte krásné obrazy,' řekl jeden a prohlížel si Matouška. Ostatní chodili po pokoji a obdivovali starožitnosti. Jeden škrábal kočku Čerta za uchem. Pátý muž vypadal truchlivě. Jako by se právě dověděl, že mu rodina vymřela po meči i po přeslici, a neměl o nic zájem.
,Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční, byli jsme za vámi v nemocnici.'
Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů.
,Tak pá,' obrátila jsem se ve dveřích za mamkou.
Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků přibylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven.
,Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,' poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z mého domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimiž žijí neznámí lidé. Zahrada zpustla, skleník se rozpadl na padrť a andělíčky obrostl mech."

,,Muž ve vězení je tragický, zajatý, ponížený lev, plačící hluboko uvnitř. Žena se stane malým, vzteklým hlodavcem, lasicí či kunou, která se hned začne podhryzávat ven, a ještě svolává ostatní lasice a kuny, aby se podhryzávaly a podhrabávaly s ní."

,,Ženy neměly to štěstí mít mezi sebou kněze. A v těchto mimořádných poměrech jim Pán Bůh ukázal a projevil, že pro něj jsou všechny cesty normální. Vlasta Charvátová nám vyprávěla, jak ji na Pankráci pokřtila vodou ze záchoda prostitutka, která s ní byla na cele. Vlastička zůstala věrnou křesťankou až do své smrti."

Podrobný popis havárie a toho, co po ní následovalo. Někdy až příliš podrobný, často ale velmi zajímavý (už po čtyřiceti stránkách jsem všechny kolem štvala citováním zajímavých úryvků). Dále se zde dočtete např. o principech různých typů jaderných reaktorů, jak vypadá kontejnment, jak probíhá dekontaminace zasažených území, jaké jsou rozdíly nebo podobnosti mezi havárií ve Fukušimě a v Černobylu. jaké je zdravotní ohrožení, jaká je budoucnost japonské jaderné energetiky nebo jak Fukušima ovlivnila energetiku světovou. Knížka obsahuje mnoho grafů, schémat a fotek.

Na začátku mě asi nejvíce zaujal popis nehod v japonském jaderném průmyslu před Fukušimou (při žádném nedošlo k úniku radioaktivních látek - v prvním případě uniklo cca 700 kg sodíku ze sekundárního chladícího okruhu, což mělo za následek velký požár. Ve druhém chtěli v závodě na obohacené palivo obohacovat víc než obvykle, nikomu to neřekli a nenapadlo je, že když budou mít najednou 16 kg uranu obohacenějšího než jsou zvyklí, hrozí trošku průser. A ve třetím případě čtyři lidi zabila horká pára proto, že 27 let nikdo nekontroloval jestli trubka parovodu náhodou nerezne a neztenčuje se její stěna.).


„Například předčasné odstavení jaderné elektrárny San Onofre [...] způsobilo v Kalifornii vzrůst emisí při produkci elektřiny o 35 %.“

„Počet obětí na jednotku produkované elektřiny v uhelných elektrárnách daleko přesahuje situaci v oblasti hydroelektráren a o mnoho řádů situaci v jaderné energetice. [...] Pokud se dělají seriózní studie počtu obětí na jednotku vyrobené energie, vychází jaderný zdroj jako jeden z nejbezpečnějších.“

„V Evropě je pak největším neštěstím [co se protržení přehrad týče] havárie přehrady Vajont v Itálii v roce 1966, která měla okolo 2000 obětí. Itálii postihla i další havárie kaskády přehrad s několika stovkami obětí. I tak si však italská veřejnost nevynutila zákaz stavby přehrad, ale zákaz stavby jaderných elektráren.“

„Stejně tak [jako si autista ve filmu Rain Man pamatuje letecké nehody] si každý pamatuje všechny tři velké jaderné havárie. Už jen málo lidí má představu, kolik měla každá z nich reálně obětí. A jen minimu lidí říká něco název Vajont nebo Pan-čchiao a řada dalších katastrof spojených s přehradami, které vedly k velkému počtu obětí. A tak není problém vyvolat u lidí pocit, že jaderná energetika je mnohem větším rizikem než využití vody.“

„Odstavení jaderných bloků má na Japonsko značné ekonomické a ekologické dopady. Zatímco ve fiskálním roce 2010 bylo z dovezených fosilních paliv vyrobeno pouze 62 % elektřiny, ve fiskálním roce 2012, kdy bylo minimum využití jaderných bloků, to bylo 92,2 % a ve fiskálním roce 2013 pak 88 %. Před havárií dodávaly jaderné elektrárny zhruba 27 % japonské elektřiny. Dodatečné náklady na fosilní palivo, které nahrazuje jaderné zdroje při výrobě elektřiny, jsou 35,2 miliard dolarů ročně. [...]
Japonsko je exportní země a dodatečný dovoz paliv i zhoršení konkurenceschopnosti růstem ceny elektřiny se dramaticky projevily v jeho obchodní bilanci. Zatímco v roce 2010 dosáhlo přebytku 65 miliard dolarů, v roce 2011 mělo deficit 25 miliard dolarů, v roce 2012 pak už deficit 68 miliard dolarů a v roce 2013 dokonce 112 miliard dolarů. Jak si lze všimnout, je poslední hodnota srovnatelná s celkovými náklady na likvidaci škod po havárii. A to šlo o dopad nevyužívání jádra na japonskou ekonomiku za jeden rok. Lze tak vidět, že využití jádra bylo od sedmdesátých let do značné míry tvůrcem prosperity Japonska. A Japonsko se svými geografickými, geologickými a surovinovými podmínkami bez využití jaderných elektráren jen velmi těžko zůstane průmyslovou velmocí a udrží si životní úroveň, na jakou jsou Japonci zvyklí.“

10 09.12.2018

Tohle si kromě poslechnutí asi budu muset i přečíst.
Moje vědomosti o Muskovi byly před poslechnutím dost vágní - nějakej bohatej týpek s Teslou a SpaceX. Bylo proto zajímavý sledovat co zažil Musk před Teslou a SpaceX, jak proč vlastně obě firmy vznikly a jaké během toho byly vzestupy a pády jejich i samotného Muska. Kniha se totiž nevěnuje jen Muskovým firmám, ale i jeho osobnímu životu - jeho dvěma ženám a pěti dětem, na které měl první manželce po rozvodu podle rozhodnutí soudu platit 80k dolarů měsíčně.

Doufám, že se za pár (desítek) let dočkáme pokračování o dalších částech Elonova života.

Jedním slovem - neuvěřitelný. Dvěma? To nevymyslíš. Myslím, že kdybych četla nějakou beletrii, v níž by si autor vymyslel postavu s myšlenkami, příběhem a zločinem Olgy Hepnarové, tak si budu klepat na čelo a divit se jak někoho vůbec něco takovýho mohlo napadnout. Ale on to, bohužel, nikdo vymyslet nemusel, protože jsme tu takovou postavu měli z masa a kostí. Kdybych měla nějak vypíchnout zajímavé, či spíš fascinující a neuvěřitelné pasáže z knihy, tak jí snad opíšu skoro celou. Rozhodně doporučuju přečíst, ač slabším povahám se to občas možná zamlouvat nebude.
Taky doporučuju číst co nejnovější vydání, jelikož, pokud se nemýlím, Roman Cílek knihu doplňoval. Např. po prvním vydání ho kontaktoval Miroslav (Olgy přítel) a poskytl mu Olžiny dopisy z vězení. Ale prosímvás, nový vydání, ale rozhodně si NEkupujte vydání z roku 2014 od nakl. marieTum. Jako na pohled je sice celkem hezký (až na upoutávku na film červeným písmem hned na obálce) i po nahlédnutí se zdá celkem fajn udělaná, ale panebože, tolik chybějících či přebývajících písmenek a překlepů! Když je knížka kvalitní, tak umím být celkem tolerantní, ale když tady jsou na některých stránkách ty chyby často i tři, tak jen kroutím hlavou. Jak se to tak stane? Bylo by tak těžký aby si to ještě před tiskem někdo přečetl, přičemž by nejspíš byl schopen většinu těch kiksů odhalit?

-------------

,,S tímto autobusem jsem chtěla jezdit z pomsty vůči společnosti, protože bych bývala měla možnost v okamžiku, kdy by byl plný lidí, tento záměrně shodit i s lidmi někam do rokle. K tomu již ovšem nedošlo."

,,Stočila jsem řízení na chodník, kde jsem řízení vyrovnala, jela jsem po chodníku a přejížděla lidi. Směr jízdy vozidla po tomto chodníku a podél zdi jsem udržovala až do konce, kdy jsem už všechny lidi, kteří se tam nacházeli, přejela, přede mnou bylo volno a narazila jsem do staničního sloupku. Poté se automobil zastavil. To bylo všechno. Co se k tomu víc dá povědět?"

,,Trochu mne přece jen mrzí, že těch zabitých nebylo víc."

Vždycky mě u podobných knih fascinuje to, že některé lidi údajně motivují k vyzkoušení zmiňovaných drog. Vážně je tak inspirativní někdo, kdo je tak v háji, že už víc snad ani být nemůže? Kdo si zhuntoval žíly a tělo celkově tak, že sestry v nemocnici marně hledají místečko, kde by mu mohli odebrat krev?

S hlavní postavou - Michalem - se setkáváme v nezáviděníhodné situaci - leží v kritickém stavu kdesi na chodníku, kam ho vyhodili jeho spolufetující, protože nechtěli, aby se přivoláním záchranky prozradilo jejich doupě. Naštěstí (?) nakonec někdo záchranku zavolá, Michal je převezen do nemocnice a my se tak můžeme dozvědět jak se na ten chodník vlastně dostal.

Nebylo to vlastně nikterak napínavé čtení a časem nejspíš dostanete pocit, že se Michal prostě potácí v bludném kruhu. A tento pocit bude oprávněný. Jaký teenager by totiž věřil doktorovi, který mu tvrdí, že zatím ještě s drogami možná skončit může, ale že velmi brzo na to už bude prostě a jednoduše pozdě? Michal si myslí, že kdyby chtěl skončit s drogama, tak skončí, ale že on přeci nechce! A když už se náhodou snaží skončit a nepovede se mu to, ospravedlní si to tím, že s tím ve skutečnosti skončit nechtěl. (Všimněte si, že takový mylný představy občas mají např. i někteří kuřáci).

Vadila mi jen jistá zmatenost, kdy občas nebylo zcela jasné jsme-li v minulosti či přítomnosti. A taky mi přišla dost podivná jakási kombinace ich-formy a er-formy, ale když se na to člověk nesoustředí, dá se od toho odpoutat.
Při čtení doporučuju zamyslet se i nad (z hodin literatury oblíbeným) literárně-historickým kontextem. Jak totiž říkala máma - pro mě to zas TAK zajímavé či šokující není, protože naše generace se s drogovou tematikou vlastně setkává od malička. Ale dřív se v jisté době vlastně ani nevědělo, že někdo takový jako feťák existuje, a najednou někdo poskytl takhle děsivou sondu do života jednoho z nich.

A těm, kdo již mají přečteno, doporučuju přečíst si autorův dovětek na wiki.

,,Nesporně pracovitý, ale prevít vyjebaný to je."

Skvělý i strašný zároveň. Skvělý širokým a podrobným záběrem, rešeršemi atd., strašný.. protože Babiš.

28.3. 1947 vyplula na voru z balsového dřeva šestičlenná posádka z Peru směrem k západu. Thor Heyerdahl byl totiž přesvědčen, že původní obyvatelé Jižní Ameriky byli i bez moderního vybavení schopni přeplout až do Polynésie ještě v období před Kolumbem, což touto výpravou chtěl ověřit.

Podobné výpravy přes Atlantik na voru z bambusu Heyerdahl uspořádal v letech 1969 a 1970. Napsal o nich Výpravy Ra a jeden z účastníků je popisuje v Na voru Ra přes Atlantik

--------
Kon-Tikiovi „dlouhouší“ zmizeli z Peru na západ, s bohatou zkušeností v práci s obrovitými kamennými sochami, a Tikiovi bílí „dlouhouší“ přišli na Velikonoční ostrov z východu, byli zběhlí přesně v témž umění a začali je ihned provozovat s plnou dokonalostí tak, že na malém ostrově Velikonočním není možno nalézt sebemenší stopy, které by svědčily o vývoji, spějícím k mistrovským sochám.

Mimo papouška - veselého miláčka všech - byl také krab Johannes přijat do společnosti na palubě. Když kormidelník některého slunečního dne seděl zády k chatrči a kormidloval a neměl Johannesovu společnost, cítil se venku na širém modrém moři docela osamělý. Kdežto ostatní drobní krabi se báli světla, prchali kolem a kradli jako švábi na obyčejné lodi, seděl široký a kulatý Johannes ve vchodu svého obydlí s očima na stopkách a čekal na změnu stráží. Každá nová hlídka měla s sebou pro Johannesa drobek sušenky nebo kousek ryby, a když jsme se jen naklonili nad otvor, vyšel krab až na schody a napřáhl klepýtka. Přijal jimi drobek z našich prstů a utíkal nazpět do prohlubně, kde se posadil do vchodu a žmoulal jej jako školák, který si dává jídlo do úst rukama navlečenýma do palečnic.

Udržovali jsme přátelství se žralokem, který nás dnes doprovázel. Při obědě jsme jej krmili zvytky jídla, které jsme mu házeli rovnou do otevřené tlamy. Když tak pluje vedle nás, vypadá jako pes, který je napolovic nepřítelem lidí a napolovic dobromyslný a vlídně naladěný. Nedá se popřít, že žraloci dovedou být docela sympatičtí, pokud to nejsme my sami, kdo se jim octne v tlamě. Při nejmenším shledáváme zábavným mít je kolem sebe, s výjimkou, když se koupeme.

Nemám slov. Škoda snad jen že to nebylo delší.

Pořád si nejsem jistá s tou spoilerovitostí toho, kdo byl vlastně ten Rudolf. Protože ve škole jsme si to třeba v příslušném období zmiňovali, ale když jsem knížku v létě vnutila mámě, tak ta to i přes znalost jiných Merleho děl nevěděla. No, takže jestli jste to nečetli a nechcete o tom nic moc vědět dopředu, tak tohle review radši dál nečtěte :)


Každopádně teda bylo to skvělý. To je takovej ten typ knížek, kdy sice znáte hlavní postavy a víte jak to dopadne (další taková je třeba Dva proti říši ), ale možná o to lepší to je a o to víc si to můžete užít. Laurent Binet se sice ve svým HHhH , který mimochodem naopak nedoporučuju, rozčiloval nad tím, když si autor vymýšlí něco, co ty historické postavy třeba ani nedělaly a neřekly, ale u Smrt je mým řemeslem i u těch Dvou proti říši byl výsledek toho ,,vymýšlení" tak skvělej, že mi to bylo upřímně jedno.
U Smrt je mým řemeslem si navíc autentičnost třeba vykreslení Hössovy osobnosti člověk může porovnat s jeho autobiografickými zápisky Velitelem v Osvětimi , které napsal během svého věznění po válce. Tam je jasně vidět, že prostě teda byl zvyklý plnit rozkazy, všechno provádět co nejsvědomitěji a že věřil, že jeho zkušenosti z dřívějšího věznění mu při vedení koncentračního tábora opravdu pomohou. Právě tak ho napadl onen pověstný nápis Arbeit macht frei, který u většiny lidí asi vyvolává spíš ušklíbnutí. Ale Höss díky svým zkušenostem opravdu věřil, že budou-li mít vězni v Osvětimi co dělat a kde pracovat, tak to pro ně bude celé lehčí. Z obou předchozích důvodů vlastně i sepsal ty zápisky - někdo mu to téměř přikázal (nebo ho spíš asi požádali a on se chtěl zavděčit) a navíc tak měl co na práci ve vězení.

----
Během procesu vykřikl prokurátor: ,,Zabil jste tři a půl miliónu lidí!" Požádal jsem o slovo a opravil ho: ,,Promiňte, zabil jsem jenom dva a půl miliónu." V sále se okamžitě ozval hluk a prokurátor křičel, že bych se měl stydět za svůj cynismus. Ale já jsem neudělal nic jiného, než že jsem upřesnil nesprávné číslo.

Jsem nadšena.
Četla jsem pár komentářů od lidí, kterým to nesedlo - myslím, že je fajn si předtím přečíst od Palahniuka i něco jiného, aby člověk trochu znal jeho styl a nebo aby aspoň čekal, že to bude více či méně jaksi pošahaný. Oproti Zalknutí a Prokletí (nic jiného jsem od něj zatím nečetla) mi teda Klub rváčů připadá pošahanej spíš míň a taky mi připadá mnohem lepší i co se týče děje. Třeba u Zalknutí člověk akorát furt musel hlídat, aby mu nikdo nečetl přes rameno, ale kdybych měla říct o čem že to bylo, tak si vzpomenu leda na to, co se dozvíte už v anotaci...

Jo a zapomněla jsem dodat, že PO přečtení si určitě musíte pustit tohle video: https://www.youtube.com/watch?v=RB8sAKb9tPU

7 12.05.2020

Uf.
Jakou knížku vám doporučila češtinářka na gymplu?
A jakou knížku jste kdy měli rozečtenou nejdéle?

Ve druhé třetině knížky jsem sice občas přemýšlela proč že to vlastně vůbec čtu, ale i přes jistou krizi to za to stálo.
Pokud máte hlubší zájem o 2WW, tak doporučuju, je ovšem nutné mít kromě zájmu i dostatek vytrvalosti. A otrlosti, protože ne každý asi bez následků snese čtení o detailech vraždění Židů (nejen) přímo v masových hrobech, popisy - řekněme - vyprazdňování a sebeuspokojování hlavního hrdiny, incest či zakončení kapitoly ve stylu: ,,A takhle, se zadnicí ještě plnou spermatu, jsem se rozhodl vstoupit k Sicherheitsdienst."

Doporučuju i Littellův ,,přidružený produkt" - Suché a vlhké .

,,Od dětství mě pronásledovala vášeň pro absolutno a pro překračování hranic; teď mě tahle vášeň dohnala až k masovým hrobům na Ukrajině."

7 12.05.2020

Mé srdéčko plesalo (nejen) nad množstvím fotek a ilustrací.

,,Jediným skutečným zpestřením bylo mnohasethlavé hejno delfínů obecných. Jejich přítomnost rozpoutala zuřivou intelektuální debatu na téma, jestli je správnější hejno delfínů nebo stádo delfínů. Hejnaři argumentovali, že delfíni žijí jako ryby v moři. Stádaři kontrovali, že delfíni jsou savci jako třeba krávy, a tudíž patří do stáda. Cesta se opravdu táhla."

,,Nečekalo nás nic dobrého. A co hůř, kolem lodi už několikrát prolétl nejpodivuhodnější pták světových moří, kavoň. Prazvláštní tvor s darem předpovídat počasí. Když letí zobákem napřed, bude vítr vát proti vám a bude pršet. Ani tentokrát se kavoň nemýlil."

(Nevím, proč mě zaujaly dva zrovna tak pesimistický příspěvky)

7 12.05.2020

,,V žádném případě nikdy nezapomenu, jak jsem se jedné noci probudil, protože se můj spící soused převaloval a hlasitě sténal zřejmě pod dojmem nějakého hrůzného snu. Už už jsem chtěl svého trýzněného kamaráda probudit. Hned jsem se však svého záměru ulekl a rychle jsem stáhl zpátky ruku, která se už natahovala, aby spáčem zatřásla. Neboť v té chvíli jsem si jasně uvědomil, že žádný sen, ani ten nejstrašnější, nemůže být horší než realita, která nás v lágru obklopovala a k jejímuž bdělému vědomému prožívání jsem někoho hodlal probudit."

Uf

--------

Žít v Sarajevu naučí člověka myslet na detaily. „To, že vidíš na kopce nebo do baráků přes frontu, znamená pouze jedno - stejně tak, s dalekohledem na pušce ještě líp, tě odtamtud může vidět ostřelovač.“ První lekde. Před dvěma lety jsem ji vnímal jako brutální černý humor. „Nikdy nebuď na ulici sám. Vždycky se drž za někým a buď o trošku opatrnější - ostatní okolo tebe jsou totiž pohodlnější terče. Vždycky přemýšlej tak, jako bys stál na druhé straně ty a musel bys vyhodnocovat šance, do koho se strefíš. A nikdy nezapomínej, že kromě ostřelovačů tě mohou zabít i granáty. Ty neukecáš.“

„Na začátku války jsem si schovával vyoperované střepiny a kulky jako suvenýr. Když jsem toho měl kýbl, vyhodil jsem to“

„Nejhroznější je vracet se mezi živé. Jednou jsem se po týdnu v mokrém podzimním Sarajevu, špinavý, zarostlý a unavený, dostal zpátky do Prahy. Za několik málo hodin. V Záhřebu jsem z prázdného nákladního letadla ze Sarajeva jenom přeběhl k odbavení pravidelné linky do Prahy. Ráno jsem ještě viděl a cítil válku. Měl jsem ji v očích a v hlavě. A teď jako bych přistával na jiné planetě. V zablácených botách, s těžkou neprůstřelnou vestou a přilbou namísto příručního zavazadla, jsem mezi cestující nezapadal. Celou dobu jsem předstíral spánek, abych nemusel s nikým mluvit a trhat celofán z připravených svačinek. V autobusu z pražské Ruzyně do centra jsem bezděky naslouchal rozhovorům kolem sebe. Kdo má nové boty... a co šéf... a ta kráva nám řekla... Potom někdo ukončil debatu naprosto nevinným výrokem: ,Já bych ji za to zabil.' A ostatní se začali smát. Vystoupil jsem o stanici dřív a zbytek došel pěšky. Nebyla to jejich vina - a nebyla to ani moje vina. Jen se dva cizí světy, dva těžko spojitelné části člověka, až příliš rychle přiblížily k sobě. Dalo se to stihnout za čtyři hodiny. Čtyři hodiny mezi skutečným zabíjením a světem, který předstírá, že o válkách nic neví, že války nejsou, a pokud ano, tak jenom mezi hloupými divochy.“

„Na přelomu roku 1992 jsme bez jediného přerušení neměli plných dvě stě dní žádnou elektřinu. Stro sedmdesát dní jsme byli úplně bez plynu. Za první dva roky války jsme zůstali tři sta dní bez dodávek vody.“

Naoki Higašida má autismus těžkého a neverbálního typu. Časem se ale naučil se světem komunikovat pomocí kartonové tabulky, na které ukazuje jednotlivá písmena, a je tak schopen vyjadřovat svoje myšlenky, pocity, psát knížky a lidem tak ukazovat, že i když někdo nemluví, může jeho vnitřní svět být velmi bohatý.
Možná jste zaregistrovali Naokiho dřívější knihu A proto skáču , kterou napsal ve 13 letech.
Kniha Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát pak obsahuje krátké postřehy a příhody napsané mezi osmnácti a dvaadvaceti, v nichž Naoki popisuje jak on kvůli autismu funguje a jak vidí svět.

---
Dřív mi vůbec nešlo vyrábět věci z papíru, ale teď už to zvládám sám, což mě moc těší. Kdykoliv něco vyrobím, mám si na to za odměnu nalepit nálepku. Napoprvé jsem z papíru vyrobil zajíčka, a tak jsem si na něj dal nálepku s obrázkem zajíčka. Jenže když jsem pak vyrobil šneka, žádnou nálepku s obrázkem šneka jsem nenašel. Zeptal jsem se maminky, co mám dělat, a ona řekla, že je to za odměnu, takže si můžu vybrat. „Nalep si tam, co se ti líbí," řekla mi, a já měl hned problém. To proto, že když se mi něco líbí, znamená to pocity. A ty se mi špatně vyjadřují, tím pádem mi dělalo potíže vybrat nálepku, která by se mi líbila. Sáhl jsem tedy po jedné nálepce. Byla na ní panda. Maminka řekla: „Přesně tak, Naoki, vyber si tu, která se ti líbí." Určitě je od té doby přesvědčená, že se mi líbí pandy. Nemluvící děti s autismem mívají taková nedorozumění asi často.
Když slyším „vyber si nálepku, která se ti líbí" nebo ',jakoukoliv nálepku, která se ti líbí", nedokážu si vybrat. Najednou mám v hlavě prázdno, stejně jako když nedokážu promluvit. To se mi děje, kdykoliv mám vyjádřit své pocity nebo myšlenky. Vyberu si pak obvykle to, co mé zaujme. Nemusí to být to první, co uvidím, ani něco hodně nápadného. Je to prostě něco, co jsem náhodou uviděl. Sám o tom nijak nerozhoduju. A když mě u toho navíc někdo pozoruje a řekne něco jako „tak tobě se líbí nálepka s pandou" nebo „tak je to správně”, vybírání nálepky a panda se mi propojí. A v duchu si utvořím vzorec, že zvolit pandu je správné řešení. Ten vzorec si potom dokážu vyvolat znovu, takže v podobné situaci si vždycky vyberu pandu. Takže vybírání pro mé není vůbec tak zábavné jako pro ostatní děti.
Vždycky je pro mě snazší vyvolat si nějaký vzorec než čelit neklidu plynoucímu z toho, že nevím, co mám dělat. Asi je to tak v pořádku, jen bych chtěl, abyste věděli, že takhle přemýšlím.


Tuhle jsem chtěl poděkovat svému asistentovi, že mě vzal ven a zase doprovodil domů, ale místo abych řekl „děkuji pěkně", řekl jsem „ahoj a přijď brzy". Jsou to tak jednoduchá slova a tolik jsem je trénoval, a stejně jsem to nezvládl. Mluvit je pro mě prostě těžké. Teď vysvětlím, co se mi odehrávalo v hlavě, když jsem se přeřekl:
1) Usmyslel jsem si, že asistentovi řeknu zdvořilostní frázi. (Slova „děkuji pěkně" mám v hlavě zařazená v kategorii „zdvořilostní fráze".)
2) Chci poděkovat, ale v hlavě mám najednou prázdno.
3) Nevím, co si počít.
4) Podívám se dolů a všimnu si bot mého asistenta, který se mnou stojí v předsíni.
5) Vzpomenu si na tatínkovy boty, které taky bývají v předsíni.
6) Vybaví se mi, jak tatínkovi říkám před odchodem do práce „ahoj a přijď brzy".
7) Vzpomenu si, že musím něco říct.
8) Z pusy mi vylétnou ta slova, na která jsem si vzpomněl: ',Ahoj a přijď brzy."

--
Z předmluvy Davida Mitchella, jehož syn má také neverbální autismus:

Co když je současná mainstreamová domněnka, že lidé s těžkým autismem trpí současně i těžkým intelektuálním postižením, největším omylem o autismu za toto desetiletí? Co když Naoki strefil přímo do černého, když v této knize vyjadřuje přesvědčení, že si pleteme komunikační dysfunkci s dysfunkcí mentální?
Má žena a já jsme dospěli k záběru, že neuškodí „doufat v nejlepší“ a brát to tak, že se někde v té chaotické změti autistických projevů našeho syna nachází bystrý a vnímavý - třebaže zoufale osamělý - pětiletý chlapec. Přestali jsme na základě toho, že v životě ještě neřekl jediné slovo, automaticky předpokládat, že nám nerozumí.

Asi nejpoučnějším zážitkem pro mě bylo, když mi jedna z mých spolupracovnic z rozhlasového programu na rovinu řekla, že A proto skáču nemůže být autentickou výpovědí, protože Naoki používá metaforu, a lidé s těžkým autismem ani nerozumí, co to metafora je, natož aby ji uměli použít. Ve skutečnosti jsem na vlastní oči při několika příležitostech viděl, jak Naoki vyťukává na svou tabulku přirovnání i metafory, ale toho dne jsem se ocitl v bezvýchodné situaci, kdy jsem ujišťováním o vlastní pravdomluvnosti své žalobce pouze přesvědčoval, že není kouře bez ohýnku. Syn mé kolegyně měl rovněž těžký autismus a já se usilovně pokoušel chápat její rozhořčení. Když se dozvíte, že jste celou dobu podceňovali potenciál svého dítěte, zní to jako obvinění, že se spolupodílíte na jeho věznění - a která milující a obětavá máma nebo táta by tohle dopustili? Zastřelit posla je o něco méně komplikovaná reakce.

Neuvěřitelný. Hlavně, že se ve výuce dějepisu na školách končí druhou světovou a my maličcí se tak až díky vlastní iniciativě dozvíme třeba že v Evropě probíhaly etnické čistky a obléhání měst i o padesát let později. Že existovaly tábory, kde znásilňovali ženy a pustili je až když byly těhotné tak dlouho, že nemohly jít na potrat. Že vojáci UNPROFOR (United Nations Protection Force) bonbony lákali děti na dohled odstřelovačů.

Edo Jaganjac je lékař (nyní působící v pražském Motole), který během války v Bosně a Hercegovině působil v sarajevské nemocnici. Tam se také, kromě mnoha jiných pacientů, ocitla pětiletá Irma Hadžimuratović, díky BBC známá jako Sarajevská princezna, které v obléhaném Sarajevu s nedostatkem elektřiny a i všeho ostatního neuměli pomoci. Proto Jaganjac usiloval o její transport pryč ze země, i když nespolupracování a nečinnost OSN a vlastně všech úřadů byla donebevolající.

-------

,,Ti poslední [Mezinárodní Červený kříž] se od všeho hned distancovali. Důvod, který si našli, aby nemuseli spolupracovat, je neuvěřitelný. Pro ně je prý Sarajevo otevřené město. Vysvětlili to snadno. Letiště je v provozu, takže město je otevřené. Otevřené město, z něhož se nemohou dostat ani ranění, natož někdo jiný?"

"Pořád nás [francouzští profesoři] přesvědčovali, abychom místo umělých tepnových protéz používali žíly. Jako bychom na to měli čas. Profesorům zřejmě ještě nikdo nikdy během operace nevběhl na sál a nevykřikl: ,Máš proud ještě dvanáct minut!' A ty víš, že operace bude trvat ještě aspoň hodinu. Co teď? Nic. Skončíš za dvanáct minut. Není nafta do agregátů, tak co naděláme."

-----

Jediný, co bylo fakt špatný a co mě štvalo už od začátku, bylo zpracování knížky. Asi obecně moc nejsem paperbackový typ, ale panebože, fakt musí mít paperback stránky tlustý jako lepší čtvrtka? Navíc vazba byla tak nekvalitní, že tři roky starou knížku v knihovně museli celou znovu lepit, kvůli čemuž někdy byly hůře čitelné okraje textu.

Wow!
První čtvrtina teda byla trochu nudnější, ale to jen kvůli tomu, že je Jurský park notoricky známý plus rovnou na obálce je nakreslený dinosaurus, takže čtenáře postupné odhalení co že to támhle na opuštěném ostrově lidi vlastně vyrábí moc nezajímá a nepřekvapí. Spíš už prostě chcete aby někdo prchal o život nebo byl rozsápán tyranosaurem, že. Takže jo, je to vlastně trochu blbost, ale strašně čtivá.

Jediný mínus bylo, že mi překlad někdy zněl poněkud kostrbatě. A ještě jsem překousla věčné „vypjal“ místo „vypnul“ (člověk, který to měl půjčené přede mnou, to tak v půlce knížky už taky radši přestal přepisovat z první varianty na druhou), ale „vypjatý“ a „vypnutý“ podle Internetové jazykové příručky synonyma fakt nejsou, tak co to sakra. Stejně tak v knížce někdo vytáhl z rukávu podle příručky neexistující patvary jako „muzejí“, „zadalší“ nebo „embryjím“, přičemž pro zajímavost poslední zmiňované slovo podle gůglu používají leda maminky - snažilky. No nic.

6 12.05.2020