zuzi.kovar komentáře u knih

Tato útlá knížečka s velmi zajímavým názvem se oproti mému předpokladu věnovala pouze nálezu Rukopisu královédvorského. Předložila nám jistě neotřelý a zajímavý příběh o tom, kterak zdejší pověžný našel na půdě listiny, jimž nerozuměl. Ty postupem doputovaly právě k Hankovi, který první rozpoznal jejich historickou hodnotu. Nechal spisy posoudit samotným Dobrovským. A nepamatuji si již, kterého pána napadlo „znovu naleznout“ listiny jednou nalezené na důstojnějším místě než nějaká půda. A proto je dali do věže kostela, kam pak náhodou zašli. Mezitím se listiny všelijak přesouvají, postavy pořád někam putují a vedou debaty o jejich mimořádné hodnotě. Kniha je zakončena poměrně brzy. Žádné soudy, žádné nařčení z padělání atd.

Knize by slušelo delší románové vydání. Já osobně jsem čekala i podle obsahu více literatury faktu, ne však poněkud komickou knížku s velmi zvláštními dialogy, které si ve skutečnosti nedovedu moc představit. Příběh je to jistě zajímavý, zpracování již bohužel méně. Rozsah je příliš krátký, chtělo by to pokračování, kterého se pravděpodobně nedočkáme. Fraškovitý styl pomíjím. Co nepomíjím je matení čtenáře. Na jedné straně se píše o Hořiněvsi, o kus dál už Uhříněves a zanedlouho zas Hořiněves, Čelákovice nebo Častolovice, pomyslnou třešinkou už bylo jen špatně napsané jméno rodu Colloredo-Mansfeldů na samotné obálce knihy. Co proboha dělal korektor?! A radši vynechám takové trapné situace, kdy pánové krmí štěně bernardýna topinkami, brambory apod. Zajímavější scény jsou tzv. „post-hospodové“, nicméně ty spíš dokreslují dojem komedie a nemají žádný význam. Ve výsledku: kniha slibuje daleko víc (anotací, obálkou, názvem především), než je nám ve výsledku schopna poskytnout.

3 18.04.2020

Za mě teda dobré. Kvůli zdejším recenzím se mi do knihy vůbec nechtělo. Ani mě to moc nebavilo, není to psané zrovna jednoduše a lehce, hlavní hrdinka je silně nesympatická. Ale ten závěr to podle mne hodně zvedl, proto nakonec ty čtyři hvězdy.

09.02.2018

Za sebe musím říct, že už dlouho mě nějaká kniha tak nezklamala. Možná za to může můj výběr knihy po přečtení takové perly jako Na západní frontě klid. Chtěla jsem prostě něco jednoduchého, zábavného a čtivého. Kniha mne zaujala svým námětem, nikoli už však způsobem, jak s ním zachází. V hlavní hrdince jsem nespatřovala vůbec nic sympatického. Její rádobyvtipné průpovídky mi přišly přinejmenším trapné, v tom horším naplno odhalovaly její blbost. Například LAN party je určitě party plná lidí a zábavy, že? Byla to prostě a jen sobecká mrcha. Nechápu, co bylo na její a Danově lásce tak životního, velkolepého a nej.

Rádobyvtipné zobrazení nebeské byrokracie a ploché vykreslení zdejších postav, sarkastická a pitomá hrdinka, přihlouplý děj a ještě horší konec – ten snad nemohl být otřepanější. Chybělo mi více výstupů z minulosti, které by nám osvětlily onu velkolepost lásky mezi Danem a Lucy. Celkově jedno velké zklamání a šup s knížkou pryč a nikdy více.

18.10.2017

Pro mne osobně byla kniha velkým zklamáním. Její literární úroveň téměř nulová. Čekala jsem, co za obrovské tajemství Nora skrývá, že se z rozchodu nedokázala ani po 10 letech vzpamatovat. Ale nějak jsem tušila, že budu zklamaná, že se vlastně ani nic moc v minulosti nestalo. A nezmýlila jsem se – bohužel. Postupem času jsem se přistihla, že mě ani tak moc nebere, co se tehdy stalo. Děj byl chabý, velmi nepravděpodobný, vůbec jsem se nebála a viník byl tak průhledný, až to bolelo. Hlavní hrdinka nesympatická, psychicky labilní blbka, která tak nějak zamrzla v pubertě a v následujících letech neprodělala žádný duševní vývoj. Vlastně ani ostatní – autorka se nám snažila vnutit, že v 16ti máme stejné sny, cíle a představy jako o 10 let později. Jako by se děj knihy ani neodehrával před a po deseti letech. Nějak jsem tomuto čtivu prostě nepřišla na chuť.

7 05.01.2017

Krásné povídky pro pohlazení po duši.

26.12.2016

Pro mne příjemné překvapení. První kniha čínského autora, takže jsem dosud nevěděla, co čekat. U první části jsem se královsky bavila, u druhé už se mi bohužel zdálo, že autorovi docházel dech. V neustálém opakování byl vtip, ale druhá část už byla vyloženě jen o tom, jestli bude Lotos protestovat nebo ne a jestli jí právě toto ostatní uvěří. Jinak úžasná hra se slovíčky a frázemi a smutný obraz politické mašinérie. Mohu pouze vřele doporučit.

3 26.11.2016

Na prvotinu je to dobré. Stručné, rychle se to čte, ale postavy jsou ploché a atmosféra málo prokreslená. Takže slušný průměr, ale nic extra.

1 28.10.2016

Nemůžu hodnotit. Knihu jsem nepochopila.

Kniha udržuje hororovou atmosféru. Autor má jedinečný vypravěčský styl a krásné, nezvyklé obraty. Bylo by to super, kdybych pochopila ten konec.

2 26.09.2016

Jedním slovem: hrůza. Celá kniha je plná naprosté vaty typu „dojel tam, koupil to a to, bylo to hezký“. Popisné části nula bodů. Atmosféra naprosto nezvládnutá, místo Pákistánu na nás z knih dýchá normální střední Evropa, i když se snaží maskovat za závoje, abáje a další části muslimského oblečení. Ale aby v knize typu červená knihovna neboli „pohádka pro dospělé“ chyběla láska hlavních hrdinů, to už se odpustit nedá. Hlavní hrdina je machistické násilnické pako a hlavní hrdinka pipina s IQ šumící trávy. A vzorec pro lásku v této knize zní: posedlost a pronásledování, únos, pokus o znásilnění a přinucení ke svatbě vydíráním, znovu únos – tentokrát do Saudské Arábie a skutečné znásilnění. A tomu se prosím na konci knihy říká láska jako trám. Zní vám to jako pohádka? Mně tedy spíš jako špatně povedená sci-fi.

Myslím, že láska napříč kulturami vždy byla a bude. Právě ona orientální exotika mě ke knize přitáhla. A že by láska muslima a křesťanky končila špatně, je pěkná hloupost. Důležitou roli ve vztahu hraje vzájemný respekt a ctění odlišných tradic. O svatbách muslima s křesťankou jsem slyšela už několikrát – a jelikož neskončily tragicky, nedostaly se na titulky novin. Paní Wurmová zjevně píše pod vlivem masové propagandy. Jenže si neověřuje dostupná fakta, ani nezkoumá kulturní odlišnosti. Muslimky se s hlavní hrdinkou baví úplně normálně ležérním stylem. Jenže ve skutečnosti by žádná muslimka nikdy nepřiznala, že byla ke svatbě donucena a nikdy by nevyprávěla příběh své zakázané lásky, byť jen formou sms zprávy! Tady Shaina to vyklopí ihned na potkání. Nestačila jsem zírat. Ne všechny sňatky v Pákistánu jsou dohodnuté, ne všechny dívky se vdávají příliš mladé a nemohou svou volbu ovlivnit. Mladá lékařka v Saúdské Arábii by nikdy neřekla Angelice, že se bez muže nikam nedostane a že má smůlu, i když ji unesl a že si s ní prakticky může dělat, co se mu zachce. Tohle všechno jsou typické západní předsudky. Vadí mi, jak je tady muslimská kultura vykreslována úplně jako barbarská. Zase na druhou stranu by se kniha mohla na východě uchytit: Adel = prachy, mozek a vzrušující sex; Angelika = bezcharakterní, submisivní a naivní blbka. Přímo skvělý návod pro naše východní chlapce, o tom, jaká tady máme děvčata a jak si je pánové mohou získat!

Následující text obsahuje spoilery...
Teď trochu k dějové nudě. Opravdu nechápu, že na konci se musel Adel odhalit, aby Angelika pochopila, že si na internetu dopisovala vždy s ním. Už v momentě, kdy ji Adel nazval „andělem“ jí to mělo být jasné. A kdyby náhodou ne, tak ve chvíli, kdy vzal Atifův šátek, který mu Angelika darovala, a položil jí ho na rameno. Ona jen začala vřískat, odkud ho má a co udělal s ubohým Atifem. Ale kdo ve skutečnosti mohl znát význam onoho šátku? Jen Atif. Proč by mu Adel kradl šátek? To byla prvotřídní hloupost, už v téhle chvíli bylo jasné, že Atif, Adel a Abbas jsou jednou a tou samou osobou. Poznala je na internetu – ani u jednoho neznala tvář, všichni začínají na A a bydlí v Lahore. (Kdyby napsali Láhaur, četlo by se to líp, ale Lahore holt zní víc „světově“.) U Abasse to bylo jasné ihned – narážky na svatbu, která se blíží a navíc ji varoval, že ví o jejím příjezdu i jméno města. Ve chvíli, kdy Adel oznámí své zásnuby s neznámou dívkou a Shaina ji říká, že Adel na ní hledí zamilovaně, se měly rozezvučet všechny bubny v uších – každý jen trochu myslící člověk by si střípky poskládal a okamžitě prchal. Ale tady si tou nekonečnou nudou až do „wow odhalení“ musíme projít až na konec knihy. Angelika se neozve svým rodičům po tři dny, ačkoli předtím jim pravidelně telefonuje. A rodiče jsou zřejmě úplně v klidu. Tady se nabízí otázka, jaké tedy měla rodinné zázemí? Angelika nezná Atifa, neví o něm zhola nic, Adelovy telefonáty se daly dobře nafingovat, ale to jí zřejmě nedochází. Předtím než ji Adel začal vydírat Atifovou vraždou, by se snad alespoň mohla přesvědčit, že Atif skutečně existuje. Opravdu nikdo (snad ani v pohádkách) by nenaletěl na takovou průhlednou lež. Pak Angelika tvrdila Adelovi, že se zamilovala do Atifa?! To si skutečně nemohla vymyslet nějakého západního kluka, jehož by Adel asi těžko našel? Tahle kolosální stupidita mě jako čtenářku urážela. 300 stránek naprosto o ničem – to už se mi zase nějakou dobu nestalo. Jsem z knihy hodně zklamaná, čekala jsem totiž perfektní červenou knihovnu, ne příběh pro naprosto nemyslící lidi. Nějaký smysl pro logiku autorce zřejmě nic neříká.

To jediné dobré z knihy je doporučená píseň Aliho Azmata „Ye Jism Hai To Kya“. Filmové zpracování je myslím po uprchlické krizi trochu pasé. Uvést film s touto tematikou v dnešní atmosféře strachu je stejné jako mávat býkovi červeným šátkem před očima. Ani jsem nikde nenašla, co se stalo s plány na filmové zpracování. Upřímně si však myslím, že filmové zpracování by románu mohlo jen prospět a odstranit jeho nedokonalosti. Ani nevím, co bych ještě připsala. Snad jen, že žádná kniha už mi dlouho tak nenazdvihla mandle. Dočetla jsem ji s velkým sebezapřením a okamžitě odpravila zpět do knihovny, aby si mohl tento skvost přečíst i někdo další.

7 11.09.2016

Podnikla jsem nájezd do knihovny a pátrala po peruánských autorech. Překvapilo mne, že vůbec něco od Álvara Vargase Llosy, syna slavného spisovatele Maria V. Llosy, bylo přeloženo do češtiny. Už jsem od něj četla Manual del perfecto idiota latinoamericano. Bylo vidět, jak mu styl padl, on sám se hodně angažuje v politice a nemilosrdně tepe do levičáckých prezidentů a diktátorů. Naopak historická monografie o dceři dobyvatele Peru nebyla šálkem jeho čaje. Navíc šlo spíše o historii dobývání se zřetelnou snahou převyprávět ji čtivěji. Mezi fakta jsou tak vsunuty smyšlené dialogy nebo pocity postav, ačkoli to tak třeba vůbec nemuselo být. O Francisčině životě toho v knize prakticky moc nenajdete, takže mi kniha přišla trochu zbytečná. Byla bych ráda, kdyby byly přeloženy i další knihy tohoto autora, ale bohužel v našich podmínkách by je nikdo nečetl – de facto všechny se týkají úzce latinskoamerických reálií.

1 07.08.2016

Knihu jsem měla vypůjčenou z knihovny. Zaujal mne autor i duchovní poselství knihy. Po přečtení předchozí Kurandery jsem však nečekala žádný skvost. Kdybych ji měla hodnotit jako román, s přehledem by dostala „odpad“. Na autorovi je znát, že není spisovatelem, nýbrž šamanem. Zaujal mne však jeho projekt, přesně takový, který by si dokázal získat moje srdce. Určitě bych chtěla, aby moje děti měly podobnou školu a učily se propojení s přírodními silami. Opravdu to světu chybí, všude kolem samá negativa. Sama jsem prošla klasickým školním systémem, proto moc dobře vím, jak dokáže lidskou duši deformovat. A že se Mamani rozhodl pro získání podpory psát ženské románky s duchovním poselstvím, je chvályhodné. Mohl sice napsat obsažnou faktografii, ale ruku na srdce, kdo by to četl?! Ať už je literární přínos nulový, pořád je vyšší pravděpodobnost, že si ji lidé přečtou a někoho zaujme i poselství knihy.

Srovnání s Kuranderou je sice na místě, ale mohu říci, že Hadí žena se mi osobně líbila o něco víc. Je v ní více snahy poučovat díky autorovým rozsáhlým znalostem. Kniha se zabývá aspektem sexuality v životě ženy. Lara je sice ještě hloupější než Kantu, ale alespoň neklade neustále dokola ty samé blbé otázky, které člověka při čtení dráždí. Ona snaha poučovat je však na škodu, dojde-li na fakta týkající se historie. Tato fakta jsou pronášena ústy různých průvodců. Lara přitom údajně měla nastudované průvodce, fakta měla znát, takže je v knize opravdu nepotřebujeme. Touto zbytečnou vatou je naplněno přinejmenším 200 stránek románu. Navíc se tam střídá spousta postav, jejichž dějová hodnota je nulová, nikam román neposouvají. Primitivní dialogy například, když si Lara kupuje lístek na Machu Picchu, si autor také může odpustit. Postupně vás to spíš otráví. Bohužel kniha začne být zajímavá až kolem stránky 250, kdy Lara přichází k hadí ženě Mama Maru. Bohužel pod přemírou postav, primitivních dialogů a vykreslení nedůležitých událostí se autorovi úplně ztrácí tzv. wow momenty. Zásadní a klíčová místa jsou málo rozpracovaná. Lara přeci zjistila, že byla kdysi kněžkou na Machu Picchu. Super změna, těším se, co bude dál a dozvím se jen to, že najednou přišli další turisté, skončily návštěvní hodiny a Lara měla co dělat, aby stihla autobus. Takhle zabít takový důležitý moment! Postavám chybí jakákoli filozofie, vykreslení jejich pocitů – barvité vyjadřování. V knize se dozvíme, že kurandero byl přísný a měl měděnou pokožku. To je asi tak vše. Ale jak například poznal, že před ním stojí schopná a silná žena, která není z těch, co se snadno vzdávají?! Vždyť Lara se pokusila o sebevraždu (protože primitivní popis toho, že spolykáním tabletek na předpis chtěla jen spát, nikdo ze Západu opravdu neuvěří). Odkdy je tento čin znakem síly a morální odvahy? Dalším místem je například pokus o znásilnění, jemuž Lara unikne. Jak prosím vypadá obličej muže, který nebudí důvěru? To je strašně povrchní popis. A alespoň moje zkušenost byla vždy ta, že mi zklamali lidé, kteří právě důvěru budili – a značnou.

Lara je hloupá Italka ve středních letech. Poté, co ji manžel opustí, se ho nechce vzdát a udělá vše, jen aby ho získala zpět. V knize je zmíněno, že Lara má velmi dobrou intuici. Přitom neměla ani tušení o manželově nevěře. Troufám si říct, že s její intuicí nebylo něco v pořádku. Aby všichni kolem věděli o jeho nevěře, jen podváděná manželka ne, je trošku divné. Navíc Lara netuší, že je špatná v posteli a pokládá sex za podřadný aspekt v manželském soužití. Co to má jako být?! Lara se navíc rozhodne pro muže, který stojí za starou belu, riskovat dokonce vlastní život. Není ochotna zaplatit drahý pobyt v psychiatrické léčebně, zato za mnohem dražší výlet do Peru ano. Lara totiž nepochopila poučky západních motivátorů a psychologů, takže si je na vlastní kůži musí vyzkoušet v Peru. Ono také lépe zní „Byla jsem v Peru u kurandera.“ místo „Byla jsem u psychologa.“ Já jsem přesvědčena, že nemusela jezdit tak daleko, že existuje mnoho literatury, lidí, školení, institucí, kteří jí mohli v její těžké situaci pomoci. Nemusela do Peru a už vůbec ne riskovat vlastní život, aby se něco naučila. Že byla tak hloupá a nedokázala poučky vstřebat, to už je její problém. Lara byla ohromně nesympatická osoba, která prvních 200 stránek profňukala, že chce zpátky nevěrného manžela, protože je smyslem jejího života. Celou tu dobu jsem měla ruku v pěst a myslela, že tu knihu rozdrapu, klepala si na čelo a občas jsem měla chuť tlouct hlavou do zdi. Samozřejmě postupem času už byla kniha zajímavější a z Lary se stávala daleko vyspělejší a dokonce obdivuhodná žena. Skutečná žena. A právě tahle část mi rozhodně stála za to, abych knihu ohodnotila poměrně vysoko. Nečekala jsem žádný skvost, takže jsem nemohla být zklamaná. Docela by mne potěšila kniha o cestě za poznáním muže (i když by se mohla trochu pozměnit dějová linka), protože jsem asi pomalu chápající, ale přišlo mi, že i když obyvatelé And věří v matriarchální systém, pořád je to žena, kdo se musí o vše starat a dokonce vést muže k lásce. Dokonce jsem se dozvěděla, že jsem poloviční muž, protože vyžaduji, aby mi manžel v domácnosti pomáhal. Co se tedy všechno musí naučit muž?! (Ekonomické krytí to nebude, jelikož Mamani v knize klade důraz na finanční nezávislost žen.) A ještě jednu nezodpovězenou otázku mi nechaly obě Mamaniho knihy: Opravdu kurandery vyhledávají jen hloupé ženy, které si chtějí udržet nevěrné muže, kteří nestojí za zlámanou grešli?!

4 05.08.2016

Kniha mi zaujala svým tématem, autorem a už jen tím názvem „duchovní román“. Tušila jsem, že se to bude určitě líbit i mamce. Mne spíše zaujal peruánský autor – šaman a léčitel v jedné osobě. Překvapilo mne, že ačkoli se kniha odehrávala v Peru, obsahovala mnoho peruánských reálií a odkazovala na inckou minulost, byla napsána v italštině. Hernán Huarache bydlí v Itálii, kde i pořádá kurzy, píše a mluví italsky. Nikde jsem nenašla vysvětlení, proč nenapsal knihu ve španělštině.
Trochu mne mrzí, že kniha je o hledání podstaty ženské síly, ale zároveň je v ní napsáno, že žena očaruje muže, který se do ní zamiluje. Sice Inkové měli matriarchální systém, ale vládli vždy muži, ženy z Akllawasi byli určené jako služebnice duchovním a panovníkům – ne že by měli nějaké zvláštní výhody. Několikrát je zmíněno, jak jsou Španělé hloupí a co všechno zničili, když Inkové se vlastně dokázali zničit sami. Po přečtení jsem měla docela vztek na hlavní hrdinku – která se snaží získat lásku k tak nemožnému chlapovi. Proč to má být vždycky ženská, která se snaží o chlapa? A byla Kantu opravdu tak zamilovaná, nebo nevýslovně hloupá, že kvůli chlapovi riskuje při výuce vlastní život? A pak mu složí k nohám celý svět a on pochopí, co je láska... A ta jeho družka, s níž měl dítě – to jako Kantu nevadilo?!!! Tenhle poměrně dost machistický pohled je pro Latinskou Ameriku velmi typický, ale pochybuji, že jej Evropané pochopí.
Zároveň se mi nezdála Kantina výuka zahrnující koukání do slunce ke zhypnotizování hada. O pár stránek dál, kdy se Kantu vrací ke Condorimu, ji ten učí pozdrav slunci a varuje ji, aby do něj zpočátku dlouho nekoukala, protože by mohla oslepnout. Takže už tedy měla být slepá, když za ním přišla! Podle mne šlo o pořádný kiks. Kniha se sice dala číst, ale očekávání jsem měla daleko větší.

3 27.07.2016

Velmi krátký příběh s hlubokým poselstvím, čte se doslova jedním dechem. Přitom je tak ohromně lidský a jednoduchý – žádní zázrační hrdinové s obrovskými starostmi, prostě jen obyčejní lidé se svými obyčejnými osudy a starostmi. Ve srovnání se Strážcem času tento příběh dýchá opravdovostí, je uvěřitelnější. Autora obdivuji za jeho schopnost vymýšlet hluboce sugestivní příběhy.

1 14.07.2016

Druhá kniha tohoto autora, kterou čtu. První byla U řeky Piedra... a byla jsem z ní zhnusená, naštěstí tato kniha byla o několik kvalitativních stupňů lepší, vhodná k zamyšlení, dobré filozofické úvahy. Četla jsem ji s chutí.

1 12.07.2016

Asi to není úplně četba pro mě. Celou knížku jsem ty duchovní pochody hlavních hrdinů moc nechápala, a to se zrovna nepovažuju za úplně nevěřící. Hlavní hrdinové nesympatičtí, konec divný. Vlastně celá ta kniha je divná.

2 10.07.2016

Krásná kniha o zamyšlení nad smyslem života :)

1 01.07.2016

Už jsem poničená školním systémem učení - bohužel i s důsledky, které pan Činka neustále zmiňuje. Tenhle nový způsob učení mě moc nevyhovuje - spíš učebnici testnu na někom, kdo něminu nezná vůbec. (To je prý daleko lepší.)

21.06.2016

Velice moudrá kniha, ale špatně se čte - zásluhou zastaralých výrazů a značné abstrakce. Není pochyb o tom, že Hill viděl daleko před sebe. Mrazí mě při pomyšlení, že se od 30. let dodnes téměř nic nezměnilo.

17.06.2016

Úžasně lidská kniha :)

3 12.06.2016