Nejnovější komentáře

„Kdo by chtěl najít mrtvolu na své svatbě, hm? Asi nikdo. To je tak, když se na svatbu pozvou spolužáci ze školy a vzpomíná se na tehdejší léta a staré křivdy. I když si myslím, že spousta těch hochů se stále chovala pubertálně. Každá z postav má tajemství a kdo ho nemá? V knize se pomalu odtajňují. Sem tam přitažené za vlasy, ale jinak spokojenost. Přestože mi žádná z postav nepřirostla k srdci, ale pro některé jsem měla pochopení. Líbila se mi atmosféra ostrova a divoká příroda. Kniha mi ležela v knihovně téměř tři roky, tak jsem ráda, že už je přečtená. Celkově velmi fajn, čtivý a napínavý thriller plný tajemství. Trochu mi připomněla autorky knihu Štvanici, kde se řešilo snad ještě víc kdo a co s kým.“... celý text
— lulucinax

„Tak už i já jsem se prokousal knihou, která svým názvem rozbíjí vyhledávání snad na všech knižních serverech. Na rozdíl od jiných knih pana Kinga nepovažuji TO za čiré zlato. Přesto jde o skvělou knihu, které dávám 5*, ačkoliv s trochu odřenýma ušima. Tohle TO není váš klasický víkendový horor. Je to macek s mnoha dějovými odbočkami, tunou nedůležitých postav a tempem, které se umí táhnout, jako když teče med. Být to např. současné fantasy, vyjde minimálně jako dva svazky a sbírka novel k tomu. Velký důraz je kladen na vykreslení města Derry, života v něm a zejména pak na postavy, které jsou tak živé a realistické, jak to jen jde. Může to být označeno za typicky Kingův rozvláčný styl, který ne každému sedne. Mě však netypicky právě tohle bavilo. Bavilo mě Derry roku 58, bavil mě Henry Bowers a jeho pře s hlavní bandou. Bavil mě ústřední motiv síly kamarádství, pospolitosti a důvěry. Skvělá byla manifestace Toho ve formě klauna Pennywise. Výborné byly i některé mezihry rozšiřující scope knihy do epických rozměrů. Ať už jde o požár Černého fleku nebo šílený sekerník v hospodě. Oprvdu jsem měl pocit, že tady v jedné knize dostávám ze světa, postav i příběhu tolik, kolik spousta autorů nezvládne ani v celých trilogiích. Za trochu slabší považuji části, kde hlavní parta je dospělá. Ne o moc horší, ale nedokázalo mě to tak úplně vtáhnout. Oceňuji styl, kdy se dvě časové roviny proplétají a chápu autorův záměr, nicméně si nejsem úplně jistý, jestli by se mi lineárnější pohled nelíbil víc. I když v takovém případě by části z roku 85 nejspíš trpěly ještě víc. Také nejsem úplně příznivcem závěrečné konfrontace v podobě rituálu chüd. Zbytečně abstraktní a chaotické. Jsem moc rád, že jsem si To přečetl a považuji to za výborný Kingův počin, ač zdaleka ne nejlepší. Určitě to mohlo být o něco kratší, o něco méně kontroverzní a i o kousek tísnivější a hrozivější. Přes tohle všechno se autorovi povedlo postavy, prostředí i tajemného antagonistu zpracovat do úctyhodné hloubky. Hodnotím 4,5* se zaokrouhlením nahoru.“... celý text
— Slezadav

„Syn 11. měsíců si knihu okamžitě zamiloval. Zatím jen prohlížíme obrázky, ale ty ho uchvátily natolik, že některým dává pusu. Doufám, že až povyroste s knihou si taky zacvičíme.“... celý text
— Toman.Lucie

„Krásná obálka a krásná a zajímavá kniha. Velice mě zaujal příběh z minulosti i současnosti, tohle prolínání mám velmi ráda. Přečetla jsem ji jedním dechem, úplně jsem se viděla a chtěla bych být přímo na místě při zkoumání staré apatyky. A rozhodně všem doporučuji.“... celý text
— Pavlína2019

„31/2024 Bylo to milý, Izzy s Xanthe obě takový dobrý střely, ale jinak to bylo vše těžko uvěřitelný. Pan profesor se v 35 letech choval jak emočně nestabilní puberťák a celá ta romantická zápletka na tom pak skomírala. Oceňuju prostředí Skotska, to se mi moc líbilo :-) Dávám tři hvězdy, tak 55 %, přijde mi, že ty knihy bejvaly lepší...Ale na odreagování pořád fajn!“... celý text
— terinkha

„Moje první setkání s autorkou a už se těším na další její příběhy. V podání Veroniky Lazorčákové se to nádherně poslouchá.“
— ivaivaiva

„30/2024 Trvalo mi asi jen 100 stran, než jsem byla naprosto a dokonale pohlcena. Pak už jsem prostě nemohla přestat číst. Tahle Rakerovka měla úplně všechno! Bylo to fakt strašně dobrý a můj brácha, velkej nečtenář, vůbec nechápal, jak jsem mohla přečíst 500 stran během dvou dnů, kdy jsme ještě vymetali památky na dovolené. Ale tady to prostě nešlo jinak, chytla a nepustila. A to rozuzlení...Mňam! Plnej počet, 95 % a potřebuju další díl!“... celý text
— terinkha

„29/2024 Tuhle knihu si v první řadě koupil můj muž a skončil cca na straně 60. Mně se hodila do výzvy, tak jsem se na ni vrhla a moje nadšení je naprosto nefalšovaný. 200 stran úžasných faktů o stromech, lesech, lesní fauně a vůbec o tom, jak to v lese chodí. Čtení to bylo nádherný, skoro jako pohlazení a na konci jsem si jen říkala "kdo jsme my, lidi, proti stromům? A kde se v nás bere to přesvědčení, že o nich můžeme rozhodovat, když z pohledu jejich života jsme každý z nás jen taková drobotina?" Doporučuju úplně všem! Nahlédnout do života stromů bylo opravdu fascinující, dávám plný počet hvězd a 100 %, protože tahle kniha si to opravdu zaslouží.“... celý text
— terinkha

„Kniha mě nezklamala, ale zkraje to pro mě bylo nudné, nijak mě architektura moc mě neláká, ale konec mě opět nezklamal.“
— maryzka

„To bylo dojemné.“
— ivaivaiva

„Měla jsem velký problém dočíst tuto knihu. Jak se píše v dalších komentářích, kniha je velmi inspirovaná Hunger Games. Ale inspirace je to jediné, v čem se knihy shodují. Kvalitou se bohužel nepřiblížila ani omylem. Postavy jsou mdlé, děj je předvídatelný, svět nepopsaný a nedokončený. Jako kdyby autorka chtěla vystavět knihu jen na dialogu Paedyn a Kaie. Ale nikam dál než k dialogům se to stejně nepohne. Zpátky k inspiraci, kromě Hunger Games se objevily další knihy, a to věřím, že někdo jiný by určitě našel další tituly, které by do knihy promítl. Popsala bych to jako slátaninu Rudé královny (princové bratři, milostný trojúhelník, svět... tady to bylo velmi očividné. I to znamení vyryté do kůže.), Selekce a ten poslední úkol? Harry Potter se taky propůjčil se svým labyrintem. Kai voněl po borovicích? Rowan z TOG. Všechny tyto detaily mě neskutečně štvaly. Knihu jsem nakonec dočetla, ale jestli si přečtu další díl? Nevím, jestli mi stojí za to se nad knihou takto rozčilovat.“... celý text
— Adyrosie

„Téma konspiračních teorií již bylo zmapováno z tolika úhlů pohledu, až by se mohlo zdát, že už o něm nelze nic nového napsat. Autoři však konspirace ve své knize pojali velmi originálně. Nejde o žádnou strukturovanou encyklopedii, jejich kniha je vlastně chronologickým příběhem neznámějších konspiračních narativů. Čtenář se tak dozví, jak souvisely novověké teorie o iluminátech nebo hoaxy o očkování se zakořeněnými lidskými obavami i městskými legendami, které jsou tu s námi již stovky let. S humorem jim vlastním vysvětlují oba pánové, že zatímco v 19. století neměly konspirační teorie dostatek prostředků ke svému šíření, dnes, v době internetu a sociálních sítí, pro ně nastaly ty nejlepší podmínky. Jen tak mohl vzniknout QAnon, vedoucí nakonec k násilnému povstání proti americké vládě. Spousta příběhů a městských legend uvedených v knize je důvěrně známá, některé naopak překvapí (třeba teorie o tom, že některé známé celebrity jsou mrtvé a místo nich vystupují jejich kopie).“... celý text
— Metcheque

„Sedím a poslouchám, ani nedutám. A prostě žasnu.“
— ivaivaiva

„Básnická sbírka Váha a hieroglyfy Igora Klikovace je unikátním přiblížením bosenské poezie v českém prostředí. Literatura ze samého srdce Balkánu je pro českého čtenáře zatím jednou velkou neznámou a pokud se už na českém trhu objeví překladová kniha, zpravidla jde o prózu tematicky se věnující rozpadu Jugoslávie. Klikovac tuto mezeru úspěšně zaplňuje. Jeho básně jsou spíše myšlenkovými pásmy, mají blízko k próze.“... celý text
— Metcheque

„Bylo to tak trochu jako sledovat časosběrný dokument. Ale navzdory tloušťce knihy a množství hlavních postav příběh překvapivě odsýpá jedna báseň. Ač jsem fanouškem děl jako Písně ledu a ohně, nebo Zaklínače, tedy světů, které jsou plné šedých postav, užil jsem si Follettovy jednostranné charaktery dosyta. Ano. Máme to tady prostě rozdělené na dobré a záporné postavy a tak to prostě je. Zatímco převor Filip je ztělesněním víry a pevných zásad, Tom ochrance rodiny a blízkých, jsou zase Hamleighovy a jejich spojenci typickou ukázkou bezpáteřnosti a mocichtivosti. (Snad jedinou ukázkou šedé postavy byl Richard a i u něj bych nepoužil přesně tohle označení.) Co musím Follettovi uznat je, že ačkoliv má kniha přes 900 stran, není to nuda. V každé kapitole se něco děje a zvraty v ději jsou opravdu napínavé. Kde musím nějaké bodíky strhnout, je přehnaná úchylka autora nam neustále dokola opakovat, jak se staví katedrála. Ano, je úžasné vidět, jak moc se autor do tohoto tématu nadchl, myslím si však, že to v takové míře knize škodí. Díky tomu mohla být kniha o něco kratší, zato však bez těchto hluchých míst, které pro mě fungovaly prostě jako výplň a od čtvrtiny knihy jsem tyto odstavce začal přeskakovat. Škoda. Jinak ovšem musím říct, že jsem si knihu užil a autorův styl vyprávění mě dokázal vtáhnout do děje (až na ty stavební části). V budoucnu se určitě vrhnu i na druhý díl.“... celý text
— Z1PPCZ

„Uprchlíků ze Severní Koreje je jako šafránu. O to cennější je pak jejich svědectví, rozhodnou-li se o svém osudu veřejně mluvit. Nezvyklou formu zvolila Pak Čihjon, která svou knihu napsala ve spolupráci s jihokorejskou spisovatelkou a lidskoprávní aktivistkou Čche Serin. Kniha tak symbolicky sjednocuje korejský poloostrov alespoň na lidské, individuální rovině.“... celý text
— Metcheque

„Případ unesené zpěvačky, zpočátku rozvleklý, v závěru drsný jak šmirglpapír, je nejenom skvělou ukázkou práce detektivního týmu, ale i spisovatelského umu a talentu Eda McBaina! 55 románů o partě z 87.revíru, a já jsem dnes u posledního. Nečetl jsem chronologicky, Uloupená hvězda je 53. v pořadí. Jsem trochu naměkko, protože první jsem četl před možná 45 lety, a žádný další už nebude. K těm 55 se budu rád vracet, protože v detektivním žánru nemají konkurenci. Dokud nás smrt nerozdělí!“... celý text
— heavy66

„97% Američanů se knihovního policajta nebojí, protože knihy nečtou a do knihovny nechodí. Zbylá 3% čtenářů a spisovatelů, si od dětství nese podvědomé trauma, že u jejich dveří může zazvonit vymahač nevrácených knih. Stephen King jejich paranoiu podpoří a personifikuje, protože pořádek musí být, a úlohou tohoto policisty není pomáhat a chránit, jak každý nepořádný čtenář velmi dobře ví!“... celý text
— heavy66

„I když se autor trochu zamotal v kapitole o genderu ve sportu, knížka je svižná a inspirativní. Minimálně v etických otázkách je zde spousta návodů na hlubokosmyslné diskuse s dětmi během nedělních snídaní či výšlapů na hory.“... celý text
— Metcheque

„Zatím se mi nejvíce líbil díl druhý, ale ani tento nebyl špatný.“
— Iva095

„Nemohu oddelit pribeh a to, jak je napsany. Tolik hnusu, vulgarnosti ... Precteno s velkym sebezaprenim. Nerozumim tomu, proc takove knihy vznikaji, ale zaroven rozumim tomu, ze je to muj problem.“... celý text
— LadaLil

„Některé prvky mají špatnou pověst a dostává se jim obhajoby – „Plutonium je považováno za nejjedovatější prvek. Lidé v Los Alamos, kde se uchovává celá americká zásoba plutonia, byli tímto poznatkem natolik dotčeni, že zveřejnili prohlášení, v němž se zastávali plutonia proti tomu, co považovali za neférové poškozování jeho pověsti.“ Krásná kniha s fotografiemi uměleckých děl matičky přírody! Otevírá jiný pohled na Mendělejevovu tabulku, kterou si pamatujeme ze středoškolské chemie.“... celý text
— heavy66

„Gejšou se žena nerodí, ale stává se jí. Jejich život je velmi náročný a jejich studium trvá několik let. Mohly v podstatě cokoliv, jen ne se zamilovat, což byl velký problém. Gejša se cvičí od raného dětství a po dobu svého výcviku prochází různými stupni zasvěcení. Byla mezi nimi i velká rivalita. Musí být krásná navenek i zevnitř. Musí být talentovaná na několik způsobů. Ocitáme se v Japonsku před 2. sv. válkou, kdy se malé Čijo obrátí život vzhůru nohama. Je odrtžena od své rodiny a později se z ní stane jedna z neslavnějích gejš, Sajuri. To nás ale čeká poměrně dlouhý časový úsek. Náhlednutí do jejich života to bylo nesmírně zajímavé a dost exotické. Vždycky jsem chtěla vědět, co se za tím okázalým, kultivovaným vystupováním a kostýmem skrývá. Nádherný příběh a moc hezky napsaný. Na to, že tento příběh napsal muž, tak to klobouk dolů.“... celý text
— RMarkéta

„Nečekaně výborná kniha. Zajímavý příběh, dobře vykreslené postavy, zápletka i rozuzlení.“
— LadaLil

„Myslím si, že knížce hodně škodí, že není řazena chronologicky. Chaotické skákání z roku na rok, z postavy na postavu mi vůbec nesedlo. Příběh je zajímavý, ale bohužel spousta věcí vyšumí do ztracena a člověk musí dedukovat a domýšlet si věci. Velmi dojemné je setkání obou hrdinů, ale za mě asi nejlepší části knihy je schovávání na půdě a běh v německé škole, které mě pri čtení do sebe vtáhly a udržovaly v napětí. Bohužel do zbytku knihy jsem se doslova musela nutit - 3*“... celý text
— Zully737

„Kniha mi připomíná procházku magickou zahradou. Jako by hrdinka s reálným světem komunikovala jen prostřednictvím bylin. Pocit ukotvení v realitě stránku za stránkou slábne, až nakonec s hlavní postavou dlíme v jakémsi meziprostoru nad reálným světem. Na můj vkus se ale příběh nijak moc nevyvíjel a konec jsem úplně nepochopila. Žádné rozuzlení, ani náznak. Neukončené. Každopádně kdo má rád magický realismus, bude spokojen.“... celý text
— Ookmalej

„Prvnich 120 stran z cca 220 je to jen jakysi radoby roman tak do cerveny knihovny podprumerny kvality. Dokonce jsem si po precteni trictvrtin knihy musela overit, zda je to opravdu detektivka. Zapletka neuveritelna, stejne jako emoce postav. A pak najednou na poslednich 5 stranach se autorka rozhodla, ze to konecne bude napinavy. Jedine plus, ze je to celkem ctive“... celý text
— Kalokagathia

„Zpočátku zajímavé a vtipné, postupně se ta zajímavost nějak vytrácí. Existuje několik modelových situací, které se s mírnými obměnami stále víceméně opakují. Že by se dala knížka přečíst jedním dechem, jak v předmluvě uvádí Marek Vácha, tak to u mě rozhodně neplatilo.“... celý text
— Lenka.P7

„Milý příběh s rozvojo-osobnostními myšlenkami. Také mi úplně nesedl styl psaní, ale pořád lepší než jeho kniha "Návrat do neznáma". Krásné ilustrace.“
— YildizKorelidis

„"Bez psaní bych se cítila úplně zbytečná." (...) "Nepíšu, protože je mi všechno jedno, i psaní." -Kristóf Ágota (hu) Jak je u autorky zvykem, ač jsem četl jen jednu další knihu, její próza začíná s inteligentním a trpícím mužským pohlavím v popředí, muži podle ni mají v životě víc kolize. Zdá se, že Ágota má talent na to skvěle transformovat vlastní zkušenosti a témata do prózy, která ale není doslovným autobiografickým textem, ostatně, jak sama poznamenala, neví, co je pravda a co ji dovedlo až "někam, kde se tak jen cítila", nicméně se snaží do jisté míry, "říct pravdu, nebo mlčet", jakožto i hlavní hrdina rezignuje v poslední krátké kapitole na svoje psaní, stejně tak autorka už po napsání tohohle nic nevydala. (...) Tentokrát nejsou ve středobodu válkou trpící dvojčata ('Velký sešit') z její nejlepší a nejznámější trilogie, ale muž, Tobiáš, který si říká Sándor, protože prchnul ze svojí země od traumat, matky, která byla děvkou (úvodní kapitoly, ostatně jako celý styl Ágoty Kristóf, jsou psány typicky odtažitým, minimalistickým stylem, ale přitom říkají přesně, co chtějí, potřebují - tenhle styl autorka vyvinula i vlivem psaní ve francouzštině, kterou se učila a ve které vlastně psala i publikovala)... a vlastního otce, který se o matku i syna chtěl postarat, v rámci možností, ale sám měl rodinu, tři děti, takže se Tobiáš rozhodl otce i matku zabít tím, že mu vrazí nůž do zad a projede hluboko, aby to vzalo i matku. Nicméně pokus o vraždu se mu nepovedl, jak se později dozví. Dvanáctiletý kluk pak utíká do cizí země, kde se živí v továrně a pracuje deset let, po večerech píše, občas pije, ubíjející práce na něm zanechává v kombinaci s traumaty z dětství daň, když už v úvodní kapitole sledujeme skoro až ve Fuksovsky líčené psychologické surreálné náladě, jak hrdina popisuje, co zjišťujeme, je pokus o sebevraždu (a jak se hodně imigrantů z Maďarska nad ubíjející prací hroutí, nebo se vracejí zpátky domů a nebo taky v cizí zemi páchají sebevraždy): "Pitva ukázala, že se Věra otrávila prášky na spaní. Naše první mrtvá. Další brzy následovali. Robert si podřezal žíly ve vaně. Albert se pověsil a nechal na stole vzkaz v našem jazyce: "Seru na vás." Magda oloupala brambory a mrkev, sedla si na zem, pustila plyn a strčila hlavu do trouby. Když děláme v hospodě už počtvrté sbírku, číšník mi řekne: Vy cizinci, pořád vybíráte na věnce, pořád chodíte na pohřby." Odpovídám mu: "Bavíme se, jak můžeme." Během dětství byl jediným, kdo se k Tobiášovi vlastně choval trochu dobře spolužačka, která říkali Lina (oba školáci si říkají, jak jim jejich jména přijdou směšná, sedí přímo u katedry, pak je učitel - otec obou - rozsadí, protože se prý spolu moc baví, ale, jak Tobiáš poznamená, Lina se baví s holkami stejně... tohle vše jsou v rámci pozdějších odhalení zajímavé detaily) ač jí k tomu částečně nutil otec, vlastně byla jediná v celé knize, která mu dala jakýkoliv pocit něhy, lásky... a tak si Tobiáš vysnil, že jednou potká perfektní Linu, která bude dokonalá žena po jeho boku. Sám nicméně nečeká, že v cizí zemi nakonec narazí právě na Linu z dětství, začne ji sledovat a později se s ní dává dohromady, jako krajan, brzy oba zjistí, že jsou k sobě připoutání z dětství a jejich vztah se prohlubuje, i přestože má Lina dítě a manžela (a mimo jiné, Tobiáš je vlastně jejím nevlastním bratrem), celá tahle část o nemožné lásce, pak tématika deprimovaných Maďarů (Tarr Béla, ten mimochodem taky přestal od roku 2011 natáčet a 'Turínský kůň' je tak jeho poslední film, po kterém "Už netočí."/ Mlčí.) a maďarská tématika obecně, tématika stesku nad domovem, tématika zelených očí, všechny jsou nebezpečně blízko mé brance. Tobiášovým životem proplouvá i pár dalších postav, Jolanda, která mu vaří, chtěla by s ním být blíž, ale on ji má jen na sex a s příchodem Liny už leda na jídlo o odpočinek... Jan, který se snaží v cizině vydělat peníze pro rodinu, ale žena si nakonec najde jiného a pošle mu dopis, že je dobrý jen na vydělávání peněz a tak se Jan pokusí také zabít, je vlastně jedinou postavou, vůči které hlavní hrdina víceméně bezdůvodně projevuje jakous takous shovívavost, asi trochu jako k zatoulanému psu, ač ho Janova dotěrnost obtěžuje. O talentu hlavního hrdiny v rámci jeho tvorby se neobjeví nic, vždy je zmíněno jen, že "večer píše" nebo "potichu recituje Lině jednu z básní, které jsem napsal v našem mateřském jazyce" a Lina říká, že se jí zdá, že má opravdu talent. Opět, osekané na kost. Lina je těhotná se svým mužem, ten si ale myslí, že je dítě Tobiášovo, román vrcholí tím, že hrdina Lině zničí život, nenávidí vše. V epilogu pak začne nový život s Jolandou, přestane psát. Agota Kristof vám buď sedne, nebo ne... já jsem v jejím psaní našel až příliš nepopsatelné povědomosti. Taky ta "vzpoura", to mlčení. "To jsi ty, Tobiáši? Proč sis změnil jméno?" "Protože jsem začal nový život. A moje jméno mi navíc přišlo směšné."“... celý text
— JP