000nugatovej
přečtené 666
Galapágy
1998,
Kurt Vonnegut Jr.
Co na tu knihu můj příliš velký mozek? Vnímal ji jako erupci nápadů z mnoha přesahy. Četl jsem ji v době babišovské, a tak mne můj mozek upozorňoval na myšlenky tohoto typu: "Připadá mi komické, že se tenhle člověk vydával za horlivého ochránce přírody, protože celá řada společností, v jejichž čele stál, a mnoho podniků, v nichž měl rozhodující vlastnický podíl, se smutně proslavily tím, jak úspěšně ničily vodu, půdu nebo vzduch. MacIntosh v tom však nic komického neviděl, neboť nepřišel na tento svět vybaven schopností dělat si z něčeho vrásky. Ve snaze zatajit tento nedostatek se stal vynikajícím hercem, jenž dokázal úspěšně kdekomu - dokonce i sám sobě - předstírat, že mu vášnivě záleží na všem možném. " (str. 83) Číst ji jindy, určitě by můj mozek čtené aktualizoval zase jinak. Je to pro něj důkaz kvality tohoto Vonnegutova románu.... celý text
Rozmarné léto
1926,
Vladislav Vančura
A znovu, ač čteno po několikáté, se dobře bavím. Ta rozmarná historie je rozkošná. Poklidné líné léto a v něm najednou jako blesk: "Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz!" (str. 121) A taky lákavá Nezválková - "její otec, jenž byl veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně." (str. 51) To náhlé vzrušení, neboť "Co jest velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé." (str. 16) A to vše neopakovatelným spisovatelským jazykem, kde na nás pomrkávaje Vančura "na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé." (str. 21)... celý text
Pravidla zdvořilosti
2017,
Amor Towles
Vcelku zajímavý výlet do předválečného New Yorku. Těším se na Gentlemana v Moskvě.
Záludná luna
1978,
Paul Verlaine
"Především hudbu! V poezii / dej přednost všemu lichému, / bez tíhy, nestrojenému, / rozptylné, vzdušné melodii! (báseň Básnické umění - str. 111) I v překladech je ta hudba přítomna: "Bělostný měsíc / svůj bledý jas / rozlévá v lesích, / je slyšet hlas, / jak listím padá ... // Ó měj mě ráda! // Nad tůní vrby / loví svůj stín / v zrcadle hlubin, / hlas bolestín / v nich větrem kvílí ... // Sněme v tu chvíli! // Nesmírné, něžné / utišení /z oblohy hvězdné / jako mžení / měsíčné, bílé ... // Jak vzácná chvíle!" (str. 57) Nicméně francouzsky zní tato poezie ještě melodičtěji! "Pointa báseň zabít stačí, / i krutý vtip a kluzký smích, /pryč od těch zvyků kuchyňských, / kdy česnek nutí blankyt k pláči! (báseň Básnické umění - str. 111). Ovšem i Verlaine umí pointy, které báseň nezabijí. A smích není kluzký, ale něžný. V básni Mušle s citem popisuje milenčiny mušle, aby nakonec zvolal: "však jedna zvlášť mě vzrušila!" (str. 33) V tomto výboru najdete vše důležité z Verlaina...... celý text
Sekyra
2003,
Ludvík Vaculík
"Žijeme v dějinné době." Na to nebyla odpověď, proto jsem mlčel. "Ale kruci, co bude dál?" (str. 126) Sekyra mne i při druhém čtení okouzlila jako mnohovrstevnatý obraz nedávné doby, ale také jako obraz hledání východisek konfliktů mezi nejbližšími lidmi i vnitřních konfliktů jednotlivých hrdinů knihy.... celý text
1984
2020,
George Orwell (p)
Když jsem četl poprvé na počátku 90. let, myslel jsem si naivně, že jsme už to vše zažili v socreálném hávu a že je to za námi. Není: světu stále reálněji hrozí totalita. I u nás v současnosti vidíme, že bílé je vydáváno za černé a opačně, vidíme vykrádání jazyka ... Opojení mocí pro moc je stále obrovské... Stále aktuální čtení!... celý text
Pole orná a válečná
1947,
Vladislav Vančura
Monumentální román o nesmyslnosti války. Velké dějinné obrazy a individuální osudy se mísí do jednoho spletence. "Nalezenec Řeka, hlupák pohrbený hanou a staletým pohrdáním, ten, jehož jméno je náhoda nebo báseň úřednická, sdělaná ponurým oslem..." (str.8), pitomý vrah, ztrácí při svém hrůzném zranění jazyk a pak i život, je oslavován jako neznámý vojín. Jeden z baronových synů - husar plný energie neumírá na bojišti, ale ve smradu své nemoci v nemocnici; druhý Danowitzův syn zůstává naivním hlupákem. Vše se mění: "Čas panování je rozbit a počínají se časy dělníků." (str. 131) Vančuru, obzvláště jeho jazyk, mám velmi rád. Avšak ani on nedohlédl hlupství těch časů, které ve svých prvních románech s takovým patosem oznamoval.... celý text
Města
2019,
Michal Ajvaz
Čtení knihy jsem jednou na dost dlouhou dobu přerušil. Ne, nebylo to tak, že by "Pěkně hloupý začátek, co? Ale musíš být trpělivý." (str. 29) I začátek mne totiž zaujal, znám Ajvaze, takže jsem viděl, jak už na počátku rozsévá motivy a těšil se, jak si s nimi bude dál pohrávat. Ano, u Ajvaze jsem trpělivý. Byl jsem zvědav, jaký příběh tentokrát po něm chtěl, "abych ho vyprávěl, abych ho vyprávěl v jeho pravé podobě, se všemi podrobnostmi, se všemi tvary a barvami, zvuky a vůněmi, s pohybem vlnících se šatů a záclon..." (str. 253). Byl jsem zvědav, jak bude vytvářet text jako "vlnobití hlavních a vedlejších vět, které jediné mohlo vyjádřit vlnobití světa." (str. 256). A už název románu napovídá, že je to zejména příběh o cestě: "... ale byla to jeho cesta, jediná cesta, která tu byla, a tak mu nezbylo, než ji přijmout a jít po ní..." (str. 402) Je to ovšem postmoderně neurčité - "Znamená to přijmout cestu, která nikdy nikoho nepřivede k žádnému domovu, protože nikde není žádný domov, žádná Ithaka na nikoho nečeká, přimout plynutí, proměnu a zánik, rozplývání věcí, hudbu sil, které proudí děním a proměňují tvary." (str. 561) A zjištění na závěr? "... ale cesta mi ukázala, že má tvář - stejně jako tvář každého člověka - je pro mne samého neznámá a tajemná ..." (str. 716)... celý text
Dům, který opouštíš
2016,
Martin Vopěnka
Poezie intimní, rodinná - "Ozvěny trvání / v pozůstalých." (str. 35), ale i hledající obraz současné překotné doby směřující z blahobytu ke zkáze: "Přišel jsem na svět / pozdě ale brzy. / Nedožiju se řešení ani zkázy. / Je mi souzena / přechodná doba / překotného tance. / Prasácky pohodlná, /plná vířivek a splachovacích hajzlů. / Zvířili jsme planetu, / pokryli ji výkaly a dětmi / a teď nevíme, co si počít./ .... /Už nelze trvat / a není cesta zpátky." (str. 55 a 56)... celý text
Stín zvuku
1972,
Andrej Vozněsenskij
Ač mám poezii Vozněsenského rád, tato kniha mne spíše zklamala. Snad jen báseň Z poémy OZA mi připomněla jeho vrcholná čísla. K zapamatování stojí předposlední sloka poslední básně: "A z tajemného vznikne zřejmé. / Ve svitopádu spadaném / jako skála že se rozevřeme / jako mušle znít že přestanem? (str. 158)... celý text
Červená tráva
2000,
Boris Vian
Kolik vzpomínek v sobě neseme? Možná dospějeme k zjištění, že "Vzpomínky neexistují, je to jen jiný život, prožívaný znovu jinou osobností, která je zčásti výtvorem právě těch vzpomínek." (str. 202) A které z těch vzpomínek jsou pro nás natolik bolestivé, že blokují náš plnohodnotný život? Lze je potlačit, zabít? (To se pokoušejí udělat jak Wolf, tak Lazuli.) Jenže pak přichází na řadu otázka, "zda člověk bude moci vůbec ještě žít, až zničí všechny vzpomínky." (str. 267)... celý text
Pekař Jan Marhoul
1972,
Vladislav Vančura
"Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír." A dál... Není monumentálnějšího začátku v české próze! Pro ten jazyk Vančuru miluju. A to, ač je tento příběh o "zběsilém dobrákovi" dost zvláštním prozaickým pandánem k proletářské poezii, i v této jeho románové prvotině. Vančura je neopakovatelný mistr naší literatury. A ještě ukázka jeho metaforického odsudku par excellence: "... (jehož jméno není slovo, ale díra v lidské řeči) ..." 25. str.... celý text
Oni nevědí, co činí
2018,
Jussi Valtonen
Závěr výborný. Zejména kvůli němu dávám čtyři hvězdy, protože jinak pro tuto knihu bohužel platí, že je někdy lepší méně než více.
O
1984,
Andrej Vozněsenskij
"Takový je i cíl mých útržkových poznámek - chtěl bych aspoň na chvilku uchovat tváře přátel, živé tahy obličeje, zachránit je před rychle postupujícím rozkladem - ještě jednoho, ještě jednoho ..." (str. 117) A Vozněsenskij uchovává své vzpomínky na spoustu významných světových umělců (zejména na anglického sochaře Moora). To vše za pomoci jakési černé díry: otázkou je, nakolik je ono "O" funkční... Ono "O" nemá žádný vztah k postoji, který napomáhal demontáži systému, v němž Vozněsenskij tvořil: "Mám už dost bezcharakterních optimistických žvanilů, mám už dost neplodného reptání, které se snaží svou tvůrčí neschopnost omlouvat smlouvy: Stejně to neprojde. Jsem pro takový typ tvůrců, kteří za cenu života - a jinak to ani nejde - realizují svou myšlenku. Ublíženě obracet oči k nebi a nic nedělat je nečestné. Aspoň něco dělejte!" (str. 173) Pro mne bylo ještě zajímavější vzpomínání na Paternaka v rámci textu Je mi čtrnáct let...... celý text
Jatka č. 5
2008,
Kurt Vonnegut Jr.
"Řekl, že všechno, co se bylo kdysi možno dozvědět o životě, bylo v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater." (str. 106) A Vonnegut, jako by hledal, jak to vyřešit... Není to jednoduché, zejména když "zprávy o masakrech nepřátel nikdy nesmí naplnit uspokojením nebo radostí." (str. 24) Tolik mrtvých!!! "Tak to chodí." O šíleném bombardování Drážďan, kde byli hlavně civilisté (mezi nimi uprchlíci), napsal jen o trošku více než to příznačné ptačí ""Ptí-píí-ptíp." I tak se mu úžasně povedlo zachytit obludnou absurditu války.... celý text
Miovo blues
2016,
Kristina Ohlsson
Tohle blues je propletené stejně jako to předcházející. Pokud od literatury nečekáte nic více než relaxaci, tak vcelku zajímavé čtení.
Rušný dům
2011,
Ludvík Vaculík
Rozhorlený, naštvaný, vášnivý... Celý Vaculík. Tam, kde systémově převládá přetvářka a vypočítavost, hledá jeho Lysák opravdovost. A snaží se k tomu vést své nevyzrálé a naivní svěřence. Jenže to, co mne na začátku bavilo, postupně vyznívalo monotónně. Rád bych napsal, že autor tak vyjadřuje bezvýchodnost toho hrdinova quiotovského jednání. Bohužel, to tam fakt není. Jen ta naštvanost. Je naštvaný na systém nebo (aspoň podvědomě) na to, že mezi "ně" vlezl? Ne, ani to tam není. Jen ta naštvanost. Tak velká, že má čtenář až chuť společně s jeho Marií uchlácholit Lysáka dlaní po jeho paži. Jenže on Vám odpoví, že to není žádný argument!... celý text
Pěna dní
2005,
Boris Vian
Kniha o lásce: ""Chtěl bych se zamilovat," řekl Colin. "Ty by ses chtěl zamilovat. On by chtěl taky. My, vy bychom chtěli, byste chtěli. Oni by se taky chtěli zamilovat."" (str. 28) Kniha o mnohomluvné literatuře, a to nejen té Sartrově, pardon Partrově: " ... tam chodí pít a psát, popíjejí vždycky čaj Mořské dálavy a jemné alkoholické nápoje, což jim nedovoluje myslet na to, co píší, a spousta lidí přichází a zase odchází, tím se myšlenkami zamíchá ode dna a každý si vyloví tu, či onu, žvásty se neeliminují, vezme se trochu myšlenek a přidá se trochu žvástů, zředí se to. Lidé to tak lépe stráví, zvláště ženy nemají rády nic, co je příliš jasné." (str. 146). Kniha o životě - jako bychom měli taky požádat kočku, aby počkala, až jí na ocas šlápne některá ze slepých děvčátek ze sirotčince Svatého Julia.... celý text
Nikola Šuhaj loupežník
2005,
Ivan Olbracht (p)
"Muži voní větrem a ženy kouřem jizeb. ... A v každé krvince jejich žil jest nejasné vzpomínání křivd minulých a palčivé vědomí křivd dnešních, a v každém jejich nervu jest divoká touha po svobodě." (227. str.) Mýtotvorný Olbrachtův jazyk vytvořil z příběhu o prachsprostém vrahovi a loupežníkovi mýtus, který může být v době nesvobody živorodou inspirací (viz stejnojmenný projekt sourozenců Ulrychových nebo úžasná Uhdeho provázkovská Balada pro banditu).... celý text
