000nugatovej přečtené 666

Dobývání nebe 2020, Paolo Giordano

Ani tato již čtvrtá Giordanova kniha nepřekonala můj nadšený zážitek z opakovaně čtené Osamělosti prvočísel. I tato čtvrtá Giordanova kniha ovšem stojí za to být přečtena. Idealismus jejích hrdinů je nesmlouvavý. Všeobjímající a zároveň až militantní láska k přírodě a k světu přináší tragédie. Odehrávají se v propletenci lidí tolik si blízkých, kteří jsou schopni se krutě zraňovat.... celý text

Luk královny Dorotky 1982, Vladislav Vančura

Vančurovské přitakání životu, lásce a mládí. Ta jsou více než (třeba) literatura. Protože: "Číst a spát a třeba pít nemírně víno není samo o sobě nic špatného, jenže věc závisí na tom, kdo ji dělá! Je-li někdo takový zapeklitý hnidopich, propadne mu největší kniha mezi prsty, nejlepší lože se promění na pelech, nejohnivější víno zhořkne na jeho jazyku a vše, co z toho má, je jediné bolest hlavy. Proto si jest přáti, aby táhl ke všem ďasům a nepředstíral, že má záliby a lásky, že pracuje, když lenoší, a že je zamilován, jakkoliv myslí jenom na sebe." (str. 180)... celý text

Princip zodpovědnosti 2004, Reinhard K. Sprenger

Nepřirozená zvířata 1958, Vercors (p)

Co nás lidi činí být lidmi, těmi nepřirozenými zvířaty? Skutečně je to schopnost a potřeba klást otázky? A jak to vlastně s námi lidmi je? Je skutečně "krásným" darem, že se pereme a vzájemně pobíjíme? Že jsou mezi námi lháři, zloději, sobci, lakomci? (str. 153) A proto a právě proto platí, že lidství " je důstojenství, které si musíme vydobýt. Důstojenství bolestné." ? (str. 154) Hle, tolik otázek. Díky Vercorsovi (a věru nečetlo se to jednoduše) jsem do nich zapadl? Ne, nezapadl, pozdvihl jsem se k nim!... celý text

Útěk do Budína 1982, Vladislav Vančura

Vančura je můj milovaný autor. Některé jeho knihy čtu po několikáté. Patří mezi ty, pro které platí: "Padne jen slovíčko, anebo dívčí jméno, a zuřivec se pustí po stopě. Tak jako klíček otvírá skříň, tak určité slovo otevře hubu těm dobrým chlapíkům. Nechť mluví! Nechť se milenci líbají, neboť země je mladá a naše nozdry vdechují jarní vítr." (str. 8 a 9) A Vančura mluví, líbezně mluví. V Útěku do Budína se pustil po stopě lásce, po stopě různých jejích podob: Všechny se točí kolem Jany - láska vášnivá a zrazující Tomášova, láska skrývaná a majetnická její matky, láska vychytralá Brehmova i tichá a zralá láska Štěpánova.... celý text

Moje cesta do ztracena 2005, Martin Vopěnka

Ani později, ani jinde 2011, Delphine de Vigan

Bezútěšné. Velkoměsto, korporát, nemoci, smutek... Prázdnota - vyprázdnění: "...mluvila, jako by zpívala píseň, kterou napsali jiní, pro potěšení ze zvukomalby či rýmu, ale nedávající žádný smysl. Slova bez důsledků, prchavá," (str. 124) A stále nové a nové propadání se... "Všichni ti lidé, bez výjimky, dřív či později zažijí den, kdy budou sedět tady anebo jinde a už se nedokážou pohnout. Den zhroucení." (str. 47) A vzpoura? Zbytečná: "Chtěla by zařvat. Řvát, až si přetrhne hlasivky, až přehluší kroky a hovory. Chtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme v neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvoření, potřebujete volnost pohybu." (str. 173)... celý text

Markéta Lazarová 1997, Vladislav Vančura

"Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic." (13. str.) Tak jako se obrací Vladislav Vančura na Jiřího Mahena, obracím se já na něj. Ano, i já jeho čtenář, jsem trochu přistárlý. Přesto mne stále (znovu a znovu) uchvacuje ten příběh o lásce, která "je počáteční příčina všech štěstí." (str. 68) Ano jsem ten, na něhož se autor obrací tím svým: "Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o prudkých chlapech a sličných dámách? " (str. 79) Působí, a to libost velkou! Zejména, když je ten příběh vyprávěn tak sličným jazykem! I já se s chutí "přidržuji Mikuláše, přidržuji se toho sveřepého chlapa, abych pocítil nádherné žilobití pod jeho kůží." (str. 93) Ano, jsem přistárlý, a tak souhlasím, můj drahý básníku, s tím, že "lidský život má nesmírnou cenu lásky." (str. 120)... celý text

Návrat starého varana 1991, Michal Ajvaz

O Vraždě v hotelu Intercontinental jsem psal přímo u té samostatné básnické sbírky. Takže tady k Varanovi. Lákavé by bylo citovat z povídky Lano: „… já už to s ním dál nevydržím, pořád leží jen v knížkách, ani podlahu neumeje a čte takový blbosti …“ (str. 131). Jenže Ajvazovy povídky nejsou jen tak o ničem, nejsou to blbosti! Nejde "jen" o výlety do světa bezbřehé fantazie. I já totiž například nosím v batůžku na zádech několik medvíďat a nemám sílu to ukončit, i mně je často líto těch, kteří se stávají terčem nepochopitelného výsměchu, třeba kvůli svému chobotu. Jo, brzdi, Ajvazovy prózy se brání interpretacím. Jasně, i když pár návodů ke čtení najdeme přímo v nich. Čtěme je pomalu, ochutnávejme: „Se skutečným poselstvím knihy se setká jen ten, kdo se pomalu courá řádky jako po břehu moře a naslouchá tichému vlnobití řeči. Loudající se předhání nejrychlejšího běžce.“ (povídka Brouk str. 54). Zároveň nám autor naznačuje, jak tvoří: „… ne že bych výrůstky a prolákliny ztuhlého magmatu proměňoval ve výraz svých záměrů a idejí, ale spíš tak, že se nechávám vést tvary, které na mne hledí, a že obnažuji to neviditelné, co spí pod jejich povrchem jako rodící se plod, k němuž existující tvary vnitřně směřují a v němž docházejí svého naplnění.“ (povídka Sochař str. 111). Ano, nechejme se spolu s ním unášet obrazy, tvary a tóny. Možná pak nastane ten úžasný okamžik, kdy „v šumění, které vychází z klavíru, jsou obsažené všechny hudební skladby, jež byly a budou napsány, i nikdy nenapsané skladby geniálních skladatelů, kteří zemřeli v mládí…“ (povídka Koncert str. 138)... celý text

Vůle 2018, Jeroen Olyslaegers

Hořký dopis pravnukovi: vzpomínky na mládí, na hledání svého místa mezi ostatními v okupační době plné strachu, zrady, odvahy a kolaborantství. "Jsem si jist, že to dělají hlasy, který člověka nutí dělat věci, aby se konečně našel, aby se stal tím, kým má, tím, kým opravdu je, a jak už jsem ti říkal, to je to nejtěžší, co existuje, poněvadž tohle privilegium se jen tak neuděluje a lidi chtějí, abys byl hlavně jako ostatní" (str. 310). Dopis, z něhož probleskuje zoufalství z toho, že nenašel pochopení ani u své milované vnučky ("Staříček je svině.") a že vlastně cítí vinu i za její tragédii. Rozhřešení tedy zoufale hledá u adresáta svého dopisu. Jenže ... "Kdo říká, že existujeme?" (str. 316)... celý text

Morčata 2004, Ludvík Vaculík

"Psaní je vždycky jaksi projev bezmoci nebo plod pocuchaných nervů, prozrazuje komplexy nebo špatné svědomí." (str. 25) Vaculík jde na hranu - jeho vypravěč experimentuje až krutě s bezmocnými a pasivními hlodavci. Ale není i on stejně bezmocný? Jako samozřejmou přijímá absurditu banky, v níž pracuje, a pokouší se krást jako ostatní, a to i když se dozví, že nejde o neškodnou hru, ale že tím mohou způsobit velkou krizi. Své blízké miluje, proto je občas propleskne. Ovšem pozorného čtenáře může napadnout, zda by je také nenechal v rámci svých experimentů zavřené v místnosti s černou kočkou. Ostatně ví, proč je Pavel nemocen, a proto ho unáší z nemocnice ... (Že by Pavel přece jen četl jeho zápisky?) Nakonec se zbavuje svého vypravěčského "ich", které výslovně a až demonstrativně překlápí do "er", které je pak zavražděno při odvážné cestě za tajemstvím .... celý text

Hluk padajících věcí 2015, Juan Gabriel Vásquez

Název tohoto románu, latinskoamerický autor, dokonce z Kolumbie - předpokládal jsem, že budu číst další dílo magického realizmu. Mýlil jsem se. Ostatně je příznačné, že hrdinové tohoto románu nejsou nějak nadšeni z četby kultovních Sto roků samoty. Ne, název není magický, naopak, je chladně realistický. A přestože mne láká v tomto názvu vidět navíc obrazně i následný osud hlavního hrdiny, rozpad jeho rodiny, možná se opět mýlím, jelikož to vlastně není jisté...... celý text

Ostroočko 2007, Kurt Vonnegut Jr.

I my - stejně jako Ostroočko - žijeme své příběhy. Nebo už jejich epilog? Ty naše příběhy jsou často ovlivněny úplnou náhodou. Třeba jen tak čistě náhodou vystřelíme nebo je římsa našeho krbu z betonu, na který byl použit radioaktivní cement ... Vonnegut je jako vždy sarkastický, vtipný, bezútěšný... Stejně jako život, kterým onemocněli jeho hrdinové čekající, až se jim zavře kukátko. A asi je celkem jedno, zda našli své Káthmándú.... celý text

Hrdelní pře anebo Přísloví 2000, Vladislav Vančura

Můj milovaný román. Jeho hrdinové "bývají přístupni důvodům lásky a jsou náchylní k rvačkám. Mají srdce plné krve a uši jim zčervenají pro slovíčko. Rvali by se s chutí a po sousedsku až do konce nelitujíce nějaké kapičky, jež stříká, ale to vše jsou způsoby lásky." (str. 163) To je celý Vančura. A jinde: "Kdyby mi soud byl k tomu propůjčoval moc, trestal bych i svatoušky, páchnou mi čertovinou." (str. 65). Ovšem kromě pře, kterou spolu hrdinové vedou, je v názvu upozorněno tím "Přísloví", že tady (ještě asi více než jinde u Vančury) jde i o jazyk. Není to s ním jednoduché ... Holt "slovesnost je právě tak hezká holka jako Leonie a stejně tě podvádí. Ale nic si z toho nedělej, že spí s jinými." (str. 173) A to nejdůležitější Vančurovo poselství nakonec: "... smáti se je lépe věděti." (str.25)... celý text

Nezmar 2016, Jean-Michel Guenassia

Guenassia nechává vyprávění plynout volně - podobně, jak ubíhá život, který opakovaně nazývá ústy své postavy nevyléčitelnou nemocí. Je to kniha o hledání. Stejně jako Nezmar hledáme lásku, stejně jako jeho otec a boháč Reiner hledáme své syny, stejně jako všichni hrdinové této knihy hledáme sami sebe, ale sebe sama před sebou jako Nezmar také skrýváme. O tom je žití a nemusíme být přímo "nesmrtelnými" nezmary.... celý text

Já - Francois Villon 1976, Jozef Felix

Starý dobrý Villon. Darebák a zloděj, žijící ve stínu šibenice, ale (a možná právě proto) geniální básník. V této publikaci jsou jeho nejznámější díla, ale také obsáhlý a kvalitní doprovodný materiál zpracovaný Jozefem Felixem.... celý text

No a já 2011, Delphine de Vigan

"Nevzdávejte to." (str. 164) Chtělo by se říct se starým profesorem panem Marinem. Lou Bertignaková je jedním z těch snílků, kteří chtějí změnit svět. Pak zestárnou, stanou se dospělými ... Co bude dál? Ovšem vzpomínku na ten svůj čin si v sobě ponese No celý život. A konec konců pomohl i její matce.... celý text

Malé pikantní vraždy 2019, Jussi Adler-Olsen

Prostě zábava. Na malém prostoru zpracované originální nápady - chtějí jen pobavit. Námět druhé povídky Škvíra by mohl svádět k hlubšímu (psychologizujícímu nebo kafkovskému) zpracování. Autor to - zcela záměrně - neudělal. Zůstal u zábavy.... celý text

Poslední soud 1929, Vladislav Vančura

Hle vášnivého hromotluka jménem Pilipaninec, jehož nedůvěra pražské koketky, skrývající stejně jako své pravé jméno i jehlou rozpíchané prstíky, přivede k zločinu. Hle ubohého a nízkého Mejgeše pronásledovaného starým činem v hlubokých hvozdech Podkarpatské Rusi. Hle jeho dceru Iliadoru, v níž se misí oddaná věrnost a síla s obavou z dávných skutků. Hle žebráka Ramuse, který vše přes svou slepotu vidí. A to vše v úžasném jazyce Vančurově!... celý text

Srdcerváč 1999, Boris Vian

"Je prostě neuvěřitelné, co se může vylíhnout v lidském mozku. Je to na pováženou." (str. 124) Zvláště když žijete v hnusném světě plném krutosti. Ještěže existuje Sláva, který od vás vykupuje vaši hanbu. Ještěže existuje láska. (Ale pozor, zpěvánkové, i ta má svá úskalí...) Jistěže je "člověk svobodný pouze tehdy, když po ničem netouží". (str. 22) Ovšem šance zůstává: "Mřížemi fičel vítr." (str. 204)... celý text