12kelpie
přečtené 134
Kyberiáda (20 povídek)
2000,
Stanisław Lem
Můj otec, kybernetik, mi ji předčítal před spaním když mi bylo devět. Každých pár let si vyrobím obří porci domácích hranolků a sednu si s ní ke stolu se svým nejmilejším textem: "...Je dobře známo, že draci neexistují. Laikovi toto jednoduché konstatování ovšem postačí, nemůže však uspokojit vědce. Vysoká škola nulity se totiž tím, co existuje, vůbec nezabývá: banalita bytí byly tolikrát prokázána, že je zhola zbytečné se dál o tom šířit. Geinální Kerebron se s problémem potýkal metodami analytickými a odhalil tři druhy draků: mytické, chimérické a čistě hypotetické. Všechny, abychom tak řekli, neexistují, leč každý druh neexistuje odlišným způsobem..."... celý text
Silo
2014,
Hugh Howey
Představte si, že existujete od narození ve světě kde nesmíte jít ven. Nesmíte ani pomyslet na to, že byste šli ven (ostatně rodiče vám to vtloukají do hlavy od malička stejně jako to jejich rodiče vtloukali jim). Protože kdybyste to někdy řekli nahlas... tak půjdete. Jen už se pak nikdy nevrátíte zpátky. Čistění vnějších senzorů obřího podzemního krytu je způsob jak popravit zločince, buřiče proti systému i lidi, kteří ten tlak proti přirozenosti prostě už dál nesnesou. V úvodní povídce vás atmosféra toho rozpadávajícího se kovového válce doslova vcucne a tiché, zoufalé odhodlání hlavního hrdiny vyvolá otázky na které je těžké najít uspokojivou odpověď. Dozvíte se také mimo jiné proč nakonec každý čistí, ačkoli v cele prohlašuje, že to neudělá. Všechny tři části knihy rozehrávají motiv tragické nebo nenaplněné lásky (a v Silu, kde jedno z hlavních nařízení zakazuje oficiálně nepovolené romantické vztahy je snadné takovou mít). Selekční tlak a výchova ve stylu "hlavně neříkej nahlas nic za co bys šel čistit" ovšem udělali z obyvatel podzemí introverty. Rozhodně tam nepotkáte žádnou hysterku. Postavy knihy šílí láskou, planou nenávistí nebo mají sebevražednou depresi, ale ten prožitek je otočený dovnitř... než se věci provalí ve zničujícím výbuchu, jako když přetlakujete papiňák. Přes panující drsné podmínky je Silo kniha na postapo či antiutopii optimistická (no sarcasm sign). Lidé tam jsou ve svěm údělu šťastní nebo přinejlepším spokojení, prostě si "dělají svoje" bez nějaké větší zatrpklosti... a nechtějí jít ven. Kdybych ho měla k něčemu přirovnat, z kinematografie mi Silo atmosférou připomínalo Battlestar Galacticu: lidé dlouhodobě zavření v původně provizorních podmínkách plus ta křehkost: tohle je to poslední, co zbývá z lidské rasy a stačí tak málo, aby už nezbylo ani to. Z postav jsem měla slabost pro šéfa IT oddělení: tak dobře napsaného kontrolou posedlého sadistického psychopata jsem už dlouho ne... nečetla :-) (Bylo moc špatné zklamat Bernarda a zároveň bylo téměř nemožné ho nezklamat). Jazykově je Silo pojaté velice jednodušše, skoro stručně, přesto má působivě vybudovanou atmosféru. Na závěr si porýpu do, řekněme, konstrukčních vad :-) Když to porovnám třeba se Stephensonovým Anatémem, kde všechny detaily soběstačného světa sedí do puntíku, je to rozčarování. Autor třeba nikde neřeší jak lidé přežívají roky bez slunečního světla (zvykli si, chodí se opalovat pod růstová světla do hydroponických zahrad nebo mají choroby spojené s nedostatkem vitaminu D?). Taky jsem nadskakovala při zmínkách o kávě a tabáku, nejsem botanik, ale z toho co vím, obě tyhle plodiny mají velké nároky na půdu, rychle ji vyčerpají a bez nějakých genetických modifikací mi jejich pěstování "for fun" přijde v nastavených podmínkách nereálné.... celý text
