Auer přečtené 32
Vědomí konce
2012,
Julian Barnes
Vědomí konce je jako román zároveň atraktivní a hluboký. Prostě pecka.
Probudím se na Šibuji
2018,
Anna Cima
Ještě jsem knihu nedočetl, ale už se mi dlouho nestalo, že bych přečetl sto stránek za den a mezi tím si ještě odskočil do práce. Šibuja mě oslovila hned několikrát: hlavně je v ní poznávání a věda představeno jako detektivka a dobrodružství hledání, které vás může dovést na zajímavá místa. Nejen ve vaší mysli, ale i ve fyzickém světě. Není to sice nic nového, ale je příjemné to zase prožít a znovu si uvědomit, co dává našemu životu smysl (pokud jste tedy takoví vědátoři, jako je Jana nebo Klíma). Vůbec prostředí fildy a jeho postavičky jsou v něm dobře vykreslené, včetně motivu uvedení do studia na VŠ. Všechno je to skoro hmatatelné. Pro někoho možná samozřejmost, ale já smekám. Autorka má kromě tahu na branku i skvělý smysl pro humor. Nasazuje si trochu nezbednou masku (pro mě nesmírně sympatickou). Výsledkem toho je, že je to jako román vypravěčsky velmi povedené, i když poznáte pasáže, které vznikaly uměle jako nástavba do plánu, což ovšem může souviset hlavně se změnou stylu, který je trochu sušší. Nicméně je za tím stále vidět, kolik s románem měla autorka práce, aby to bylo napsané takto suverénně. Jako prvotina je to totiž skoro nepravděpodobné. Knížku ocení ti, které baví ryzí, přirozené vyprávění, jež dokáže vstřebat i opravdu pěkné metafory a stylistickou různorodost: postmoderna tu vykukuje hned za rohem (viz učenecký, nikoliv univerzitní román, tematizace textu/rukopisu a la Eco, román jako otevřené dílo). A navíc, jak už jsem naznačil, Šibuja je opravdu vkusně vtipná. Pro čtenáře typu "něco jsem se dozvěděl" a "dostala jsem poučení" to taky splňuje účel. Pro mě po dlouhé době opravdu radost číst. Nominace na Literu je řekl bych jistá.... celý text
Magorova summa
2007,
Ivan Martin Jirous
Z undergroundu na parnas! Magor je kanonický básník, v němž lze umělecky i motivicky nalézt všechno, čím se kulturně vyznačují české země: od katolictví a pronásledování inteligence přes usedlé sedláctví a havlíčkovskou (břitkou) zkratku až po dada a trapnou poezii (avantgardu). Plus ta hrozná něha.... celý text
Noci, po nichž nepřichází ráno
1997,
J. H. Krchovský (p)
Česká dekadence v rytmu valčíku od žijícího klasika Jiřího Háska Krchovského.
Básně 1974–1978: Láska je pes
1994,
Charles Bukowski
Moje první literární láska. Když se k ní člověk vrátí, pořád je to to ono. Díky, Charlesi!
Tampa
2014,
Alissa Nutting
Lolita naruby. Dobře napsaná hra na kočku a myš, pod jejíž podvratností se nakonec zřetelně odhaluje "obyčejná ženská story" a la Austenka.
O rodičích a dětech
2003,
Emil Hakl (p)
Hakl má naposlouchaný jazyk současného babylónu, a proto umí psát živé dialogy. Netřeba k tomu podávat obsáhlé rozbory o archetypálním vztahu syna a otce, je to zkrátka sranda, kterou je radost číst. 4-5*... celý text
Mapa Anny
2014,
Marek Šindelka
Mezi prózou a poezií je bytostný rozpor. Působivé básnické obrazy ještě nedělají dobrou prózu, tedy ne takovou, jakou by Mapa Anny nejspíš chtěla být.
Aforismy
1998,
Franz Kafka
Jazyk či myšlení sebe chytá do pastí a Kafka toho jako brilantní analytik uměl ve svých "groteskách" dobře využít. Jeho aforismy jsou vtipné a zároveň i zlomyslné, namířené s masochistickou zarputilostí na sebe sama (a okolní svět) - jde tedy o čistou drť Kafkova myšlení. - Protože především sebe nemůžeme ze světa odmyslet, natož se z něj vymazat. Svět je před branami a už míří k nám.... celý text
Plechový bubínek
2001,
Günter Grass
Koňská hlava aneb jedny z nejsilnějších literárních scén, které si budete pamatovat tak nějak napořád.
Macocha
2014,
Petra Hůlová
Překřičet slovy skutečnost, nebo se z ní aspoň vykecat, či rovnou vylhat. A laskavý čtenář jen přemýšlí, nakolik je ona odsýpají řečová extravagance doopravdy upřímná.... celý text
Vítr, tma, přítomnost
2014,
Václav Kahuda (p)
Rozbředlé čtivo psané stylem "co mi na jazyk mysl přinese" vypovídá o tom, že Kahuda ztratil zábrany, soudnost - prostě se pos*al v kině.
Myšlenky
1973,
Blaise Pascal
Výchozí kniha francouzského myšlení a literatury. Pokud chcete, dá se považovat za předchůdce romantismu i filozofie existence. Všechna naše důstojnost spočívá tudíž v myšlení. V něm se musíme vzepnout, nikoli v prostoru a čase, které nedovedeme naplnit. Usilujeme tedy, abychom mysleli správně: vždyť v tom je princip mravnosti. (s. 11) Všechno naše uvažování nakonec podléhá citu. (s. 16) Vždyť každého milujeme jen pro nepodstatné vlastnosti. (s. 39) A tak dál.... celý text