Auer komentáře u knih
Vědomí konce je jako román zároveň atraktivní a hluboký.
Prostě pecka.
Ještě jsem knihu nedočetl, ale už se mi dlouho nestalo, že bych přečetl sto stránek za den a mezi tím si ještě odskočil do práce.
Šibuja mě oslovila hned několikrát: hlavně je v ní poznávání a věda představeno jako detektivka a dobrodružství hledání, které vás může dovést na zajímavá místa. Nejen ve vaší mysli, ale i ve fyzickém světě. Není to sice nic nového, ale je příjemné to zase prožít a znovu si uvědomit, co dává našemu životu smysl (pokud jste tedy takoví vědátoři, jako je Jana nebo Klíma). Vůbec prostředí fildy a jeho postavičky jsou v něm dobře vykreslené, včetně motivu uvedení do studia na VŠ. Všechno je to skoro hmatatelné. Pro někoho možná samozřejmost, ale já smekám.
Autorka má kromě tahu na branku i skvělý smysl pro humor. Nasazuje si trochu nezbednou masku (pro mě nesmírně sympatickou). Výsledkem toho je, že je to jako román vypravěčsky velmi povedené, i když poznáte pasáže, které vznikaly uměle jako nástavba do plánu, což ovšem může souviset hlavně se změnou stylu, který je trochu sušší. Nicméně je za tím stále vidět, kolik s románem měla autorka práce, aby to bylo napsané takto suverénně. Jako prvotina je to totiž skoro nepravděpodobné.
Knížku ocení ti, které baví ryzí, přirozené vyprávění, jež dokáže vstřebat i opravdu pěkné metafory a stylistickou různorodost: postmoderna tu vykukuje hned za rohem (viz učenecký, nikoliv univerzitní román, tematizace textu/rukopisu a la Eco, román jako otevřené dílo). A navíc, jak už jsem naznačil, Šibuja je opravdu vkusně vtipná. Pro čtenáře typu "něco jsem se dozvěděl" a "dostala jsem poučení" to taky splňuje účel.
Pro mě po dlouhé době opravdu radost číst.
Nominace na Literu je řekl bych jistá.
Žádná velká věda. Jednohubka na dopoledne, ale rád jsem si ji přečetl.
Z undergroundu na parnas!
Magor je kanonický básník, v němž lze umělecky i motivicky nalézt všechno, čím se kulturně vyznačují české země: od katolictví a pronásledování inteligence přes usedlé sedláctví a havlíčkovskou (břitkou) zkratku až po dada a trapnou poezii (avantgardu).
Plus ta hrozná něha.
Česká dekadence v rytmu valčíku od žijícího klasika Jiřího Háska Krchovského.
Moje první literární láska. Když se k ní člověk vrátí, pořád je to to ono.
Díky, Charlesi!
Lolita naruby.
Dobře napsaná hra na kočku a myš, pod jejíž podvratností se nakonec zřetelně odhaluje "obyčejná ženská story" a la Austenka.
Hakl má naposlouchaný jazyk současného babylónu, a proto umí psát živé dialogy. Netřeba k tomu podávat obsáhlé rozbory o archetypálním vztahu syna a otce, je to zkrátka sranda, kterou je radost číst.
4-5*
Mezi prózou a poezií je bytostný rozpor. Působivé básnické obrazy ještě nedělají dobrou prózu, tedy ne takovou, jakou by Mapa Anny nejspíš chtěla být.
Jazyk či myšlení sebe chytá do pastí a Kafka toho jako brilantní analytik uměl ve svých "groteskách" dobře využít. Jeho aforismy jsou vtipné a zároveň i zlomyslné, namířené s masochistickou zarputilostí na sebe sama (a okolní svět) - jde tedy o čistou drť Kafkova myšlení. - Protože především sebe nemůžeme ze světa odmyslet, natož se z něj vymazat. Svět je před branami a už míří k nám.
Překřičet slovy skutečnost, nebo se z ní aspoň vykecat, či rovnou vylhat. A laskavý čtenář jen přemýšlí, nakolik je ona odsýpají řečová extravagance doopravdy upřímná.
Rozbředlé čtivo psané stylem "co mi na jazyk mysl přinese" vypovídá o tom, že Kahuda ztratil zábrany, soudnost - prostě se pos*al v kině.
Výchozí kniha francouzského myšlení a literatury. Pokud chcete, dá se považovat za předchůdce romantismu i filozofie existence.
Všechna naše důstojnost spočívá tudíž v myšlení. V něm se musíme vzepnout, nikoli v prostoru a čase, které nedovedeme naplnit. Usilujeme tedy, abychom mysleli správně: vždyť v tom je princip mravnosti. (s. 11)
Všechno naše uvažování nakonec podléhá citu. (s. 16)
Vždyť každého milujeme jen pro nepodstatné vlastnosti. (s. 39)
A tak dál.
Po Norském dřevě moje další oblíbená kniha. Čte se jedním dechem.
Po Norském dřevě moje další oblíbená kniha.